USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud nadřízený rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: N. a. s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátkou proti   žalovanému: R. N., narozený dne xxx bytem xxx, Praha, Slovenská republika o zaplacení částky ve výši 144 894,56 Kč s příslušenstvím, o nesouhlasu Obvodního soudu pro Prahu 4 s postoupením věci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. června 2022, č. j. 70C 2/2020 – 56, ve znění opravného usnesení ze dne 5. září 2022, č. j. 70C 2/2020 - 61, takto: Nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 4 s postoupením této věci není důvodný. Odůvodnění: 1. Výrokem I. shora označeného usnesení vyslovil Obvodní soud pro Prahu 1 svou místní nepříslušnost. Druhým výrokem věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 4. V odůvodnění rozhodnutí postupující soud uvedl, že žalovaný je cizinec, přičemž místo jeho současného pobytu není známo. Při posouzení místní příslušnosti postupující soud vyšel z článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále také jen „nařízení“). Podle něj jsou k projednání žaloby o nároku ze smlouvy příslušné soudy místa, kde byl nebo měl být splněn závazek ze smlouvy. Protože v daném případě šlo o poskytnutí úvěru na bankovní účet, vedený u xxx a. s. se sídlem v Praze xxx, je místně příslušným soudem Obvodní soud pro Prahu 4. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření ze dne 5. 5. 2023 uvedl, že s postoupením věci nesouhlasí. Namítal, že rozhodnutí o postoupení věci je rozporné, když konstatuje, že současné místo pobytu žalovaného není známo. Postoupený soud je však přesvědčen, že žalovaný má podle všeho bydliště na Slovensku na adrese xxx, xxx. V době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, o niž je opřen uplatněný nárok, však měl žalovaný bydliště v České republice. Podle postoupeného soudu se jedná o spotřebitelskou smlouvu a na věc proto dopadají pravidla obsažená v článku 17 nařízení. Mezinárodní příslušnost podle článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení naopak určit nelze. Postupující soud by měl nejprve správně posoudit otázku mezinárodní příslušnosti. 3. Nadřízený soud je s postoupeným soudem zajedno, že odůvodnění rozhodnutí postupujícího soudu je vnitřně rozporné, když obsahuje protichůdné závěry stran stávajícího bydliště žalovaného. Místní příslušnost soudu jím však byla posouzena správně. 4. Právní úprava obsažená v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je založena na zásadě, podle níž lze státního příslušníka jednoho členského státu žalovat v jiném členském státě Evropské unie, má-li zde bydliště nebo za splnění dalších kritérií (viz článek 4 nařízení). Státní příslušnost takové osoby tedy není rozhodná. Článek 7 odst. 1 písm. b) nařízení pak upravuje zvláštní soudní příslušnost danou na výběr pro případy, kdy jsou předmětem řízení nároky ze smlouvy o poskytování služeb. V takových případech osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Takovou smlouvu představuje i předmětná smlouva o „Půjčce na kliknutí“, kterou měl žalovaný uzavřít s právní předchůdkyní žalobkyně a jejímž předmětem je poskytnutí úvěru (§ 2395 občanského zákoníku). Úvěrující se zde zavázal bezhotovostně poskytnout peněžitou částku poukázáním na bankovní účet, vedený u xxx, a. s., sídlící na adrese v Praze xxx (čl. IV. smlouvy). Plnění ze smlouvy proto mělo proběhnout v Praze xxx. Jak přitom plyne z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 18. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 3344/2019, shodně také rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-386/05), při aplikaci článku 7 nařízení je třeba chápat tam uvedená kritéria pro stanovení mezinárodní soudní příslušnosti rovněž jako určovatel příslušnosti místní. 5. Uplatnění mezinárodní příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv ve smyslu článku 17 nařízení, která má před výše uvedenou úpravou přednost, naopak z obsahu spisu neplyne, neboť v daném případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nikoli úvěr k nákupu movitých věcí, článek 17 odst. 1 písm. a), b) se tak neuplatní. Nesouhlasící soud dovozoval, že příslušné jsou soudy Slovenské republiky, z čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení, když podle něho žalovaný v době uzavření smlouvy měl bydliště v České republice. Z obsahu spisu ale taková skutečnost nevyplývá. Žalovaný se sice v určitých obdobích v České republice zdržoval, protože to bylo na různých místech, vždy přibližně na půl roku, na ubytovnách, a protože tak uvedla i policie (č. l. 12), lze dovodit, že se zde zdržoval za účelem výkonu zaměstnání, nikoli že by zde měl své obvyklé bydliště. To měl vedeno stále na Slovensku, uvedl ho i ve smlouvě, v České republice měl pouze doručovací adresu. Rozhodnutí SDEU ve věci C-296/20, na které odkazoval nesouhlasící soud, proto nelze na věc aplikovat. Jiných skutečností, pro které by bylo možné uplatnit článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení, se nesouhlasící soud nedovolával. 6. Vzhledem k tomu, že žalovaný prokazatelně bydlí na Slovensku (viz doručenku na č. l. 69 spisu), byla podáním žaloby na základě článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení založena nejen mezinárodní příslušnost soudů České republiky, nýbrž i místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4. 7. S ohledem na výše uvedené důvody nadřízený soud dospěl k závěru, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 4 s postoupením věci není opodstatněný, a proto podle ustanovení § 105 odst. 3 o.s.ř. rozhodl tak, jak se podává z výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha, dne 29. května 2023 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu