USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. ve věci žalobce: A. N. E. identifikační číslo xxx bytem xxx, xxx, xxx, Ruská federace proti žalované: xxx xxx xxx a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupené advokátkou o 10 EUR s příslušenstvím k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 2. března 2023, č. j. 28 C 345/2022-25 takto: I. Usnesení soudu I. stupně se ve výroku I potvrzuje a ve výroku II o nákladech řízení se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 452 Kč k rukám právní zástupkyně žalované xxx xxx xxx, advokátky, do tří dnů od právní moci usnesení. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 726 Kč k rukám právní zástupkyně žalované xxx xxx xxx xxx, advokátky, do tří dnů od právní moci usnesení. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně rozhodl tak, že řízení zastavil (výrok I). a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce coby fyzická osoba s místem podnikání v Rusku domáhala na žalované, obchodní korporaci se sídlem v České republice, zaplacení částky 10 EUR s příslušenstvím s tím, že se jedná o pohledávku ze smlouvy xxx – xxx týkající se činnosti, kterou žalobce pro žalovanou vykonával. Žalovaná vznesla námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci s odůvodněním, že smlouva obsahovala v čl. 10.5 prorogační doložku dle § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na základě které se smlouva měla ve všech ohledech řídit zákony Spolkové republiky Německo a výhradní příslušnost pro smlouvu měly certifikované soudy v Berlíně. Žalovaná proto s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 1858/18 navrhla, aby řízení bylo zastaveno podle § 104 o. s. ř. 3. V odůvodnění napadeného rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že v řízení je dán mezinárodní prvek, neboť žalobce je ruský podnikatel. Podle smlouvy měl žalobce pro žalovanou vykonávat činnost na území střední a východní Evropy, Ruska, a Společenství nezávislých státu zahrnujících Arménii, Azerbajdžán, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldavsko, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán. Uzavřená smlouva obsahovala v čl. 10.5 ujednání o tom, že se bude řídit právním řádem Spolkové republiky Německo a k projednání sporů ze smlouvy byly určeny soudy v Berlíně. Soud ujednání o příslušnosti soudů posuzoval jako ujednání o pravomoci soudů. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1860/2015 a na § 40 odst. 1 věty první instrukce č. 7/2018 Ministerstva spravedlnosti ze dne 19. 4. 2018, č. j. 9/2018-MOC-J, kterou se upravuje postup justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních. Současně uvedl, že Smlouva o právní pomoci o právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, uzavřená v Moskvě dne 12. 8. 1982 mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik uveřejněná vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb. pravomoc soudu v případě sporu ze závazkového vztahu mezi podnikateli neupravuje. Proto bylo na místě postupovat v souladu s bodem 19 Preambule Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) a čl. 25 odst. 1 uvedeného nařízení týkajících se dohody stran ohledně mezinárodní příslušnosti soudů k projednání věci. 4. Soud I. stupně uvedl, že z uzavřené smlouvy vyplynulo, že účastnící si písemně ujednali k projednání sporů ze smlouvy příslušnost německých soudů. Obě strany mají postavení podnikatelů, přestože žalobce tvrdil, že smlouva má pracovněprávní prvky. Na daný případ se nevztahoval ani čl. 24 nařízení Brusel I bis týkající se výlučné příslušnosti soudů. Vzhledem k ujednání stran o místní příslušnosti německých soudů k projednání sporů ze smlouvy dospěl k závěru, že k projednání věci není dána pravomoc českých soudů a řízení dle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náklech řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s odůvodněním, že zastavení řízení nebylo zaviněno žádným z účastníků řízení. 5. Proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání žalobce. Namítal, že pravomoc německých soudů k projednání a rozhodnutí věci nebyla platně sjednána, neboť dohoda v čl. 10.5 smlouvy pojednává o místní příslušnosti soudů v Berlíně. Z uvedeného ustanovení nelze dovodit pravomoc německých soudů pro řešení sporů ze smlouvy, a to ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že Berlín je městem Spolkové republiky Německo. Sjednaná prorogační doložka je tak neurčitá. Navíc žádný z účastníků nemá vztah ani k Berlínu, ani k Německu, neboť žalobce má sídlo v Ruské federaci a žalovaná v České republice. Účastníci nesjednali ve smyslu čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis pravomoc soudů členského státu EU, ale města členského státu EU a neuvedli, který konkrétní berlínský soud by měl věc projednat a rozhodnout. Tuto skutečnost pak neuvedla ani žalovaná ve vyjádření k žalobě. Prorogačnní doložka musí být dostatečně přesné objektivní kritérium, na jehož základě lze příslušný soud určit, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3344/2019. Ze znění obsahu doložky „certifikované soudy v Berlíně budou mít výlučnou pravomoc na této Dohodě“ nelze dovodit dohodu stran o tom, že spory vzniklé ze smlouvy mají řešit berlínské soudy. Žalobci nebylo zřejmé, u jakého soudu má žalobu podat, a proto zvolil nejpříznivější řešení pro žalovaného a podal žalobu u soudu, v jehož obvodu se nachází sídlo žalovaného. Nařízení Brusel I bis se na projednávanou věc nevztahuje, neboť žalobce není příslušníkem státu Evropské unie, místní příslušnost měla být určena podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. 6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla, aby napadené usnesení bylo ve výroku I o zastavení řízení potvrzeno a v nákladovém výroku II změněno tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Poukázala na skutečnost, že v uzavřené smlouvě je uvedeno, že smlouva se ve všech ohledech řídí výhradně zákony Spolkové republiky Německo a výhradní příslušnost pro smlouvu mají certifikované soudy v Berlíně. Účastníci si tedy sjednali výlučnou místní příslušnost soudu k projednání věci, která má přednost před obecnou místní příslušností. V uvedeném směru je třeba také přihlédnou k zásadě perpetuatio fori a k právu na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. V předmětném sporu je třeba postupovat podle čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis, které nevyžaduje, aby alespoň jedna strana měla bydliště na území EU. Žalovaná však navíc má sídlo v ČR, tj. na území členského státu EU. Strany smlouvy si sjednaly, že rozhodným právem pro smlouvu je německé právo Spolkové republiky Německo. Ve smyslu bodu 20 Preambule nařízení Brusel I bis musí být platnost dohody o volbě příslušného soudu posouzena podle práva členského státu, jehož soud je podle dohody příslušný k rozhodování sporu. K identifikaci příslušného soudu pak postačí, pokud ujednání obsahuje alespoň objektivní kritéria, na základě kterých lze mezinárodně příslušný soud určit a výslovné stanovení konkrétního soudu není potřeba. Tyto podmínky předmětná dohoda splňuje. Odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3344/2019 je nepřiléhavý, neboť v uvedené věci soud hodnotil, zda účastníci dohodli příslušnost italských soudů pouze na základě skutečnosti, že smlouva byla zavřena v italštině, v Itálii a podle italského práva, přičemž bylo shledáno, že dohoda o mezinárodní příslušnosti nebyla platně sjednána. Jednalo se však ale o skutkově odlišnou situaci, než je právě projednávaná věc. Příslušnost českých soudů nemohla být založena ani podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť žalobce nevyvíjel v ČR žádnou činnost. Pravidlo příslušnosti stanovené v čl. 26 nařízení Brusel I bis převáží nad ostatními pravidly příslušnosti s jedinou výjimkou, a to příslušnosti výlučné dle čl. 24 nařízení Brusel I bis, ta však v daném případě dána nebyla. Neurčitost dohody nezakládá ani skutečnost, že v ní není uvedeno, u kterého soudu v Berlíně je třeba žalobu podat, uvedená skutečnost závisí na hodnotě sporné věci, kdy okresní soudy jsou příslušené k projednání sporů do částky 5 000 EUR. 7. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř., aniž nařizoval ve věci ústní jednání podle ust. § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce je fyzická osoba s místem podnikání v Rusku a žalovaná obchodní korporace se sídlem v České republice. V čl. 10.5 smlouvy účastníků označené jako xxx - xxx je uvedeno: „Tato smlouva se ve všech ohledech řídí výhradně právním řádem Spolkové republiky Německo a výhradní příslušnost k projednání této smlouvy mají místně příslušné soudy v Berlíně.“ 9. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně o tom, že dvoustranná mezinárodní Smlouva o právní pomoci o právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, uzavřená v Moskvě dne 12. 8. 1982 mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik uveřejněná vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb. pravomoc soudu v případě sporu ze závazkového vztahu mezi podnikateli neupravuje. Podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním pak platí, že tento zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Takovým přímo použitelným ustanovením práva Evropské unie je v daném případě právě nařízení Brusel I bis, které má před použitím zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém přednost. Podle čl. 73 nařízení Brusel I bis pak sice platí, že tímto nařízením není dotčeno uplatňování dvoustranných úmluv a dohod mezi třetím státem a členským státem uzavřených přede dnem vstupu nařízení (ES) č. 44/2001 v platnost a týkajících se otázek upravených tímto nařízením, shora uvedená dvoustranná mezinárodní smlouva však pravomoc soudů v závazkových vztazích mezi podnikateli nijak neřeší. Námitka žalobce, že není příslušníkem státu Evropské unie, a proto nelze postupovat podle nařízení Brusel I bis je tedy zcela bezpředmětná, neboť sám zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle kterého by podle žalobce měla být pravomoc soudů určena, odkazuje na přímo použitelné předpisy EU, v daném případě tedy na nařízení Brusel I bis, podle nějž zcela správně soud I. stupně pravomoc soudů k projednání a rozhodnutí věci posoudil. 10. Dle bodu 19 preambule nařízení Brusel I bis pokud jde o volbu příslušného soudu, měla by být respektována smluvní volnost stran s výjimkou smluv týkajících se pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv, u kterých je možnost volby příslušných soudů omezena, aniž by tím byla dotčena výlučná kritéria pro určení příslušnosti stanovená tímto nařízením. 11. Podle bodu preambule 20 nařízení Brusel I bis vyvstane-li otázka, zda je dohoda o volbě příslušného soudu ve prospěch soudu či soudů členského státu neplatná z hlediska své věcné platnosti, je nutné o tom rozhodnout v souladu s právem členského státu soudu nebo soudů uvedených v této dohodě, včetně kolizních norem tohoto členského státu. 12. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí. 13. Ve věci C-222/15, Hőszig Kft. proti Alstom Power Thermal Services se Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) zabýval otázkou určitosti prorogační doložky ve znění, že k projednání věci byly příslušné „soudy v Paříži“ a dospěl k závěru, že: „Článek 23 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že ustanovení o soudní příslušnosti, jako je ustanovení dotčené ve věci v původním řízení, které je obsaženo v obecných podmínkách objednatele pro dodávky zmíněných v nástrojích konstatujících uzavření smluv mezi stranami a předaných při uzavření smluv a určuje jako příslušné soudy města členského státu, splňuje požadavky uvedeného ustanovení týkající se souhlasu stran a určitosti obsahu uvedeného ustanovení.“ Čl. 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, které bylo nahrazeno nařízením Brusel I bis obsahoval téměř shodné pravidlo pro ujednání o mezinárodní příslušnosti jako čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis pouze s tím rozdílem, že nařízení Brusel I bis stanoví shodné pravidlo bez ohledu na bydliště stran, zatímco nařízení Rady (ES) č. 44/2001 stanovilo toto pravidlo pro situace, pokud měla alespoň jedna ze stran bydliště na území členského státu EU. Uvedené rozhodnutí Soudního dvora EU je tedy zcela aplikovatelné i na nařízení Brusel I bis. 14. Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. II.ÚS 1858/18 uvedl, že: „Z práva na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny plyne povinnost veřejné moci respektovat právní jednání jednotlivce, které neodporuje zákonu, a tato povinnost se uplatňuje i v civilním právu procesním. V případě dohody o prorogaci dle § 89a o. s. ř. je třeba respektovat projevenou vůli stran a vycházet z toho, že pokud se strany nedohodnou jinak, znamená to, že k projednání sporu je příslušný pouze soud určený touto dohodou a je vyloučena příslušnost soudů plynoucí ze zákona.“ 15. Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1860/2015 vyslovil názor, že: „Při posouzení pravomoci musí soudy zohlednit případnou existenci prorogační úmluvy (prorogační doložky), tedy ujednání stran zakládající příslušnost určitého soudu, která může jednak založit pravomoc českých soudů, ale také pravomoc českých soudů derogovat (viz PAUKNEROVÁ, M. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 567–568; dále viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 22/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1788/2006, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 434/08)… Prorogační doložka totiž může směřovat jak na soudy určitého státu, tak na soud, který není explicitně určen, je však určitelný na základě v doložce obsažených kritérií (srov. MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. Brussels I Regulation. European Commentaries on Private International Law. Second Revised Edition. Munich: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 470; obdobně viz PAUKNEROVÁ, M. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 578)“ 16. Z citovaných právních předpisů a související judikatury jednoznačně plyne, že soud I. stupně postupoval zcela správně, když dovodil, že prorogační doložka v uzavřené smlouvě se týkala mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů a že jejím prostřednictvím bylo sjednáno, že pravomoc k projednání a rozhodnutí sporů ze smlouvy mají německé soudy. A to i s ohledem na skutečnost, že v ní bylo uvedeno, že výhradní příslušnost k projednání smlouvy mají místně příslušné soudy v Berlíně. Podle obsahu znění uvedeného textu totiž není pochyb o tom, že případné spory ze smlouvy mají řešit německé soudy v Berlíně. V souladu s rozhodnutím SDEU zmíněného výše ve věci C-222/15, kde byla projednávána platnost doložky „soudy v Paříži“, u které SDEU shledal, že splňuje podmínky unijního nařízení, je nutné stejný závěr dovodit i pro doložku „německé soudy v Berlíně“ ve smyslu čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis. České soudy tak nemají pravomoc k projednání a rozhodnutí věci a soud I. stupně postupoval správně, pokud řízení dle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek pravomoci zastavil a upřednostnil tak vůli účastníků v souladu se shora uvedeným nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 1858/18 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 860/2015. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3344/2019, na které poukazovala žalovaná, pak řešilo zcela odlišnou skutkovou o situaci, kdy mezi stranami nebyla vůbec uzavřena konkrétní dohoda o mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů. Nejvyšší soud ČR se ve zmíněné věci zabýval otázkou, zda lze v situaci, kdy smluvní strany uzavřely smlouvu v jazyce jednoho státu EU (italštině), na území tohoto státu EU (v Itálii), své smluvní vztahy podřídily výhradně právu tohoto státu EU a ve smlouvě (písemně) odkázaly na pravidla řešení sporů (písemné), jež obsahují rovněž odkaz na procesní předpisy tohoto státu EU a jež byly smluvním stranám známy, říci, že dle čl. 25 nařízení Brusel I bis ve spojení s bodem 19 nařízení Brusel I bis došlo tímto k volbě příslušného soudu, tedy soudu státu, v jehož jazyce, na jehož území a dle jehož práva, včetně odkazu na právo procesní, došlo k uzavření smlouvy. Nejvyšší soud ČR dospěl v tomto případě k závěru, že konsensus stran ohledně založení mezinárodní příslušnosti italských soudů na základě čl. 25 nařízení Brusel I bis nebyl dostatečně přesně a určitě projeven a jejich smluvní ujednání nebylo v tomto směru jednoznačné. V právě projednávané věci však byla zcela odlišná skutková situace, kdy strany si konkrétní doložku o mezinárodní příslušnosti soudů ujednaly, a proto na ni závěry z uvedeného rozhodnutí nelze aplikovat. 17. Ve světle uvedených skutečnost proto odvolací soud výrok I napadeného usnesení o zastavení řízení podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. 18. Pokud jde o nákladový výrok II napadeného usnesení, neshledal soud I. stupně jako správný závěr soudu I. stupně, že zastavení řízení nebylo zaviněno žádným z účastníků řízení, a proto mělo být o nákladech řízení rozhodnuto podle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Žalobce totiž tím, že podal žalobu u soudu, který neměl pravomoc k projednání věci a za situace, kdy smlouva, o níž svůj žalobní nárok opírá, obsahovala ujednání o pravomoci soudů ve prospěch německých soudů v Berlíně, zavinil jak vznik, vedení, tak zastavení řízení před českým soudem ve smyslu ust. § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., a je proto povinen uhradit náklady řízení žalované, které jí v této souvislosti vznikly. Konkrétně se jedná o odměnu advokáta stanovenou dle § 6 a 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za dva úkony právní služby z tarifní odměny 237,90 Kč (tj. kur Eura ke dni 31. 1. 2023 - 23,79 Kč x 10) po 300 Kč, tj. 2 x 300 Kč, a to za převzetí a přípravu zastoupení dne 31. 1. 2023 a vyjádření ze dne 31. 1. 2023 (§ 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a dva režijní paušály po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. 2 x 300 Kč a DPH z těchto částek ve výši 21 % dle § 37 odst. 1 o. s. ř. ve výši 252 Kč. Celkové náklady žalované za řízení před soudem I. stupně tak činí částku ve výši 1 452 Kč. 19. O nákladech odvolacího řízení pak ze stejných důvodů rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť podáním odvolání zavinil žalobce i vznik nákladů odvolacího řízení žalované, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby dle § 6 a 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty 234,20 Kč (kurz Eura ke dni 4. 4. 2023) za vyjádření k odvolání ze dne 4. 4. 2023 (§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) ve výši 300 Kč, jeden režijní paušál dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH z těchto částek ve výši 126 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení tak činí částku ve výši 726 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) Praha 27. dubna 2023 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu