USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL. M. v exekuční věci oprávněné: xxx xxx sídlem xxx, Italská republika zastoupená advokátkou proti povinné: xxx xxx xxx s.r.o., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem o vymožení peněžitého plnění 16 620,87 EUR s příslušenstvím o návrhu povinné ze dne 25. října 2022 na zastavení exekuce, doplněný dne 23. ledna 2023 k odvolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. března 2023, č. j. xxx takto: Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným usnesením soud I. stupně zamítl návrh povinné ze dne 25. 10. 2022, doplněný podáním ze dne 23. 1. 2023, na zastavení exekuce. 2. Rozhodnutí odůvodnil tak, že soud I. stupně vydal dne xxx, č. j. xxx, pověření pro soudního exekutora xxx xxx xxx xxx, Exekutorský úřad xxx k vedení exekuce k uspokojení pohledávky na peněžité plnění podle pravomocného a vykonatelného evropského platebního rozkazu vydaného italským soudem xxx dne xxx, č. j. xxx, a k vymožení nákladů oprávněné účelně vynaložených v exekučním řízení a nákladů exekuce. 3. Rozhodl takto o návrhu povinné ze dne 25. 10. 2022, který podala k rukám pověřeného soudního exekutora, jímž se domáhala zastavení exekuce a zároveň vznesla námitku neexistence vykonávaného exekučního titulu. Poukázala na skutečnost, že podle potvrzení oprávněné a italského soudu měl být evropský platební rozkaz povinné doručen dne 23. 9. 2021, avšak nebyly splněny požadavky na doručení podle čl. 14 nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (dále též jen „nařízení“), neboť osobami oprávněnými jednat za povinnou ke dni 21.9.2022 byli její jednatelé xxx xxx xxx a xxx xxx xxx, kteří žádnou písemnost nepřevzali. Byl-li na doručence uveden p. T. B., namítala povinná, že v rozporu s čl. 14 nařízení chyběla informace, jaký je vztah této osoby k povinné a zda byla oprávněna za povinnou písemnosti přebírat. Povinná dále uvedla, že i když nebyl EPR povinné doručen v souladu s čl. 14 nařízení a lhůta pro podání odporu nezačala plynout, povinná získala přístup k informacím o vydaném EPR a z důvodu právní jistoty v souladu s čl. 16 nařízení dne 21. 10. 2021 podala odpor prostřednictvím soudu I. stupně. Odpor byl následně doručen italskému soudu, a proto se EPR dle čl. 18 nařízení EPR nikdy nemohl stát vykonatelným. Navíc tvrzená pohledávka oprávněné vůči povinné vůbec nevznikla, neboť povinné žádné zboží v tvrzeném období nebylo dodáno. Sama oprávněná v dřívější komunikaci uvedla, že se mělo jednat o pohledávky za údajné dodávky zboží realizované společností xxx xxx s.r.o. Povinná tedy z důvodu nevykonatelnosti rozhodnutí a neexistence vymáhaného nároku navrhla zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) a h) o. s. ř. 4. Oprávněná návrh povinné na zastavení exekuce odmítla s tím, že namítané důvody pro zastavení exekuce nemohou být naplněny, když oprávněná doložila návrh na zahájení exekučního řízení řádným exekučním titulem vydaným příslušným soudem členského státu Evropské unie v souladu s nařízením včetně doložky o jeho vykonatelnosti. Evropský platební rozkaz byl povinné řádně doručen, což je ostatně povinnou potvrzeno, když tvrdí, že proti němu podala odpor. Tvrzení povinné, že zásilka nebyla převzata jednatelem společnosti, je právně irelevantní, neboť statutární orgány právnických osob běžné poštovní zásilky nepřebírají. Povinná pouze ztěžuje doručování písemností k jejím rukám. Povinná navíc nevyužila přezkumu evropského platebního rozkazu dle čl. 20 nařízení a snaží se brojit proti řádně doručenému a vykonatelnému platebnímu rozkazu nezpůsobilým procesním prostředkem navíc vůči nezpůsobilému orgánu. Odpor podaný povinnou nebyl ani podán včas, neboť zásilka adresovaná italskému soudu byla převzata až dne 5. 11. 2021, tj. po uplynutí lhůty k podání odporu, která končila dnem 23. 10. 2021. Italský soud tedy postupoval správně, když k odporu podanému po uplynutí lhůty nepřihlížel, a správně vydal usnesení o vykonatelnosti evropského platebního rozkazu. Existence pohledávky byla zjištěna italským soudem. Oprávněná označila jednání povinné v rámci exekučního řízení za obstrukční a navrhla, aby bylo v exekuci pokračováno. 5. Soudní exekutor návrhu povinné na zastavení exekuce nevyhověl a návrh předložil soudu I. stupně k rozhodnutí. 6. Povinná písemně doplnila návrh na zastavení exekuce podáním ze dne 23. 1. 2023 a uvedla, že se nově domáhá u italského soudu přezkumu vydaného EPR a žádá o vydání rozhodnutí, kterým bude EPR zrušen, což doložila žádostí o přezkum ze dne 13. 12. 2022 a záznamem z evidence italského soudu, dle něhož je ke dni 2. 1. 2023 žádost o přezkum registrována v soudním spise. Do dne 23. 1. 2023 nebylo o žádosti povinného italským soudem rozhodnuto. Dle povinné lze přitom očekávat, že výsledek řízení o této žádosti může velmi podstatně ovlivnit i toto řízení, a že by tak exekuční soud měl vyčkat na výsledky této žádosti. Povinná doložila předložené dokumenty i s úředním překladem do českého jazyka. 7. Soud I. stupně po právním posouzení věci neshledal zákonné podmínky pro vyhovění návrhu povinné na zastavení exekuce. Oprávněná předložila řádný exekuční titul představovaný pravomocným a vykonatelným evropským platebním rozkazem, který byl povinné doručen, neboť povinná proti němu podala odpor. Ve věci bylo italským soudem vydáno usnesení o vykonatelnosti evropského platebního rozkazu, kterým je soud I. stupně vázán. Povinná sice doložila, že žádost o přezkum předmětného evropského platebního rozkazu, který je exekučním titulem pro probíhající exekuční řízení, je od 2. 1. 2023 registrována v italském soudním spise, avšak dle soudu I. stupně nelze předjímat výsledek tohoto řízení. Zákonné podmínky pro vedení exekuce jsou dány. Není na místě vyčkat výsledků řízení o uvedené žádosti povinné o přezkum vydaného EPR, neboť odpor povinné proti evropskému platebnímu rozkazu byl podán zjevně opožděně. Existence pohledávky byla italským soudem řádně prokázána. Soud I. stupně tudíž návrh povinné na zastavení exekuce jakožto nedůvodný zamítl. 8. Proti tomuto rozhodnutí podala povinná odvolání, v němž odmítla závěr soudu I. stupně a poukázala na to, že se podle čl. 20 nařízení domáhá u italského soudu přezkumu vydaného evropského platebního rozkazu a žádá o vydání rozhodnutí, kterým bude EPR vydaný italským soudem zrušen. Povinná v řízení před soudem I. stupně doložila podanou žádost o přezkum vydaného EPR, doručenku a záznam z evidence italského soudu, dle něhož ke dni 2. 1. 2023 je žádost o přezkum registrovaná v soudním spise. Sdělila též, že dosud nebylo o žádosti italským so dem rozhodnuto, nyní je navrhováno, že jednání proběhne 23. 10. 2023. Povinná uvedla, že otázka řádného doručování EPR (zachování lhůt) se posuzuje podle italských procesních norem, a český soud tedy nemůže tvrdit, že odpor byl podán zjevně opožděně. Vůči povinné je rozhodnutí českého soudu nevyčkat na výsledek přezkumného soudního řízení diskriminační. Pokud exekuce proběhne, povinná přijde o finanční prostředky. Dojde-li následně v italském řízení ke zrušení EPR, povinná nebude mít možnost získat finanční prostředky zpět, ledaže vynaloží v Itálii značné náklady na vedení dalších dlouhých soudních sporů. Povinná odmítla, že by neprokázala, že pohledávka oprávněné nikdy neexistovala. Již ze samotného návrhu na vydání EPR vyplývá, že oprávněná vymáhá v rámci této exekuce pohledávky za společností xxx xxx s.r.o., IČO xxx (dále jen „dlužník“). Nárok oprávněné se opírá o tvrzení oprávněné, že povinná koupila dlužníka, a tedy je jeho právním nástupcem. Povinná se však nestala právním nástupcem dlužníka. Povinná těžko mohla převzít dlužníka za situace, kdy dlužník dosud existuje a je od 13. 10. 2016 v insolvenčním řízení a dne 11. 6. 2018 bylo rozhodnuto o prohlášení konkursu na jeho majetek. Oprávněná mohla přihlásit své pohledávky do insolvenčního řízení, to však neučinila a místo toho po letech podala návrh na vydání EPR proti povinné, která s tvrzenými nároky nemá nic společného. Italský soud se otázkou právního nástupnictví vůbec nezabýval. Povinná nemohla doložit žádný doklad o tom, že je právním nástupcem dlužníka. Dle povinné výsledek řízení o žádosti o přezkum vydaného EPR může podstatně ovlivnit procesní dokazování i v řízení o zastavení exekuce, a že by tak exekuční soud měl vyčkat na výsledky uvedeného řízení o žádosti (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 5739/2016, ze dne 10. 1. 2017). Lze očekávat, že EPR bude zrušen, když oprávněná uplatňuje vůči povinné uhrazení neexistující pohledávky. Postup oprávněné je zjevným zneužitím práva. Povinná má za to, že i nové skutečnosti, které byly zjištěny po podání návrhu na odklad/zastavení exekuce, jednoznačně dokládají důvody pro zastavení exekuce. Povinná se ocitla v postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí pro ni mohl mít zvlášť nepříznivé následky. Povinná tedy navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se návrhu na zastavení exekuce vyhovuje, případně aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně. 9. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání povinné není důvodné. 10. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je evropský platební rozkaz vydaný italským soudem dne xxx, č. j. xxx. Předmětný evropský platební rozkaz byl povinné doručen prostřednictvím soudu I. stupně dne 23. 9. 2021, když zásilka byla za povinnou převzata p. T. B. (viz doručenka č. l. 26 spisu). Následně bylo dne 1. 4. 2022 ve věci italským soudem vydáno usnesení o vykonatelnosti evropského platebního rozkazu (viz č. l. 30 spisu) a dána doložka vykonatelnosti (viz č. l. 31 spisu). Dne 11. 7. 2022 byl dán pokyn soudu pro soudního exekutora (viz č. l. 41 spisu). Dne 29. 9. 2022 bylo vydáno pověření soudního exekutora (viz č. l. 59 spisu). Dne 21. 10. 2022 povinná podala odpor u soudu I. stupně (viz č. l. 111 spisu). Dne 13. 12. 2022 povinná podala žádost o přezkum evropského platebního rozkazu (viz č. l. 159 spisu). 11. Dle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Dle § 269 odst. 1 o. s. ř. nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu. Dle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným. Dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. 12. Povinná netvrdila, ani neosvědčila splnění zákonných podmínek zastavení exekuce. 13. Povinná ve svém odvolání doložila, že využila institutu přezkumu evropského platebního rozkazu podle čl. 20 nařízení, a uvedla, že v důsledku tohoto řízení lze očekávat zrušení exekučního titulu. Odvolací soud však shledal správným závěr soudu I. stupně, že zrušení exekučního titulu nelze očekávat, neboť žádost o přezkum rozhodnutí doručeného povinné dne 23. 9. 2021 byla povinnou podána u italského soudu až 13. 12. 2022, tedy zjevně s dlouhým časovým odstupem od doručení rozhodnutí a až několik měsíců po vyznačení doložky vykonatelnosti rozhodnutí. I odpor povinné proti evropskému platebnímu rozkazu byl v řízení povinnou podán zjevně opožděně, když ten byl nejprve nesprávně doručen soudu I. stupně dne 21. 10. 2022 a nikoli tedy přímo italskému soudu a v patnáctidenní lhůtě ode dne doručení rozhodnutí, tj. dne 23. 9. 2021. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že není na místě vyčkat výsledků řízení o žádosti povinné o přezkum vydaného evropského platebního rozkazu. Existence pohledávky byla prokázána italským soudem, čímž je exekuční soud vázán. Existuje exekuční titul, zákonné podmínky pro vedení exekuce jsou dány. Soud I. stupně postupoval správně, jestliže návrh povinné na zastavení exekuce jako nedůvodný zamítl. 14. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. 15. O nákladech řízení odvolací soud (shodně jako soud I. stupně) nerozhodoval, když i na ně, pokud rozhodnutím soudu exekuce nekončí, se vztahuje úprava provedená v § 87 a § 88 ex. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání jen za podmínek ustanovení § 237 o.s..ř. do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Praha 23. května 2023 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu