ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a Mgr. Jana Čvančary ve věci žalobce: E. M., narozený dne xxx bytem Ř., Praha zastoupený advokátem F. Č. sídlem S., Praha proti žalovanému: F. H., narozený dne xxx bytem St. Meen le Grand Francouzská republika zastoupený advokátem D. T. sídlem P., Praha o zaplacení 77 388,50 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. února 2023, č. j. 41 C 63/2021-77 takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 10 938,40 Kč k rukám advokáta F. Č. do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 77 388,50 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 637,22 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 200 Kč od 6. 11. 2021, 8,25 % ročně z částky 11 200 Kč od 6. 11. 2021, 8,25 % ročně z částky 11 200 Kč od 6. 11. 2021, ve výši 8,25 % ročně z částky 11 200 Kč od 6. 11. 2021, ve výši 8,5 % ročně z částky 11 200 Kč od 6. 11. 2021 a ve výši 8,5 % ročně z částky 11 200 Kč od 6. 11. 2021, vždy do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a povinnost žalobci zaplatit náklady řízení ve výši 25 746,80 Kč k rukám právního zástupce žalobce F. Č., advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Rozhodl tak o návrhu žalobce, kterým se domáhal po žalovaném zaplacení v bodě 1. uvedené částky s odůvodněním, že dne 16. 11. 2020 uzavřel žalobce se žalovaným smlouvu o podnájmu pokoje č. x v bytovém domě na adrese Ř., Praha, na dobu určitou od 15. 11. 2020 do 31. 8. 2021 s tím, že měsíční nájemné bylo sjednáno ve výši 10 000 Kč a měsíční platba za služby byla sjednána ve výši 1 200 Kč. Dne 13. 3. 2021 žalovaný e-mailem oznámil žalobci, že dále nemá zájem na pokračování v podnájmu z důvodu odjezdu do Francie, přičemž sdělil svůj záměr pokoj opustit do 31. 3. 2021. Jelikož byla smlouva sjednána na dobu určitou do 31. 8. 2021, žalobce má právo na plnění po celou dobu trvání smlouvy až do konce účinnosti smlouvy bez ohledu na to, zda pokoj žalovaný užíval či nikoli, neboť nedošlo k řádnému ukončení smlouvy způsobem předvídaným občanským zákoníkem a ani smlouvou. Žalobce má proto právo na plnění až do 31. 8. 2021. Dále žalobci vznikl nárok na zaplacení peněžní částky ve výši 6 954 Kč za vyúčtování služeb za dobu užívání bytu (jeho odpovídající část). S vyúčtováním služeb byl žalovaný seznámen dne 13. 3. 2021 prostřednictvím e-mailu, jehož přílohou bylo předběžné vyúčtování pro žalovaného ve výši 6 881 Kč nedoplatku. Po obdržení veškerých dat od poskytovatelů služeb došlo k úpravě finální částky, nicméně žalobce tento nárok uplatňuje pouze ve výši 6 881 Kč. Dále žalobci vznik nárok na zaplacení peněžní částky ve výši 3 307,50 Kč za úklid odpovídající části bytu. K úhradě dluhu za úklid žalovaného žalobce vyzval dne 26. 3. 2021, když byla vyčíslena vyšší částka, ze které však žalobce požaduje pouze částku 3 307,50 Kč. Žalobce intenzivně žalovaného kontaktoval a opakovaně nabízel žalovanému možnost narovnání. Veškeré snahy žalobce však byly ze strany žalovaného odmítnuty s odůvodněním, že žalovaný má právo smlouvu nedodržet. 3. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 16. 11. 2020 smlouvu, jejímž předmětem byl podnájem pokoje č. x v bytovém domě na adrese Ř., Praha, na dobu určitou od 15. 11. 2020 do 31. 8. 2021 s tím, že měsíční nájemné bylo sjednáno ve výši 10 000 Kč a měsíční platba za služby byla sjednána ve výši 1 200 Kč. Dne 16. 11. 2020 byl předmět podnájmu dle podnájemní smlouvy ze dne 16. 11. 2020 předán nájemci (žalovanému) spolu s jedním setem klíčů. Dále předávací protokol obsahoval hodnoty elektroměrů ke dni předání předmětu podnájmu. Žalovaný byl žalobcem e-mailem ze dne 2. 3. 2021 vyrozuměn o vyúčtování služeb za užívání předmětu nájmu dle podnájemní smlouvy. Splatnost vyúčtování byla stanovena ke dni 1. 4. 2021. Dne 11. 3. 2021 žalovaný zaslal žalobci zprávu s vyrozuměním, že nájemné za tento měsíc uhradí na konci měsíce a do konce měsíce bude v bytě bydlet. Dne 13. 3. 2021 žalovaný zaslal žalobci email, jehož předmětem byla výpověď z nájmu. Žalovaný vyrozuměl žalobce o jeho záměru ukončit podnájemní smlouvu k 31. 3. z osobních důvodů, neboť se vrací do Francie. Dne 12. 4. 2021 žalovanému byla vystavena faktura č. 21041 za úklid na adrese Ř., Praha, v celkové částce 9 450 Kč se splatností dne 12. 4. 2021. Dne 26. 3. 2021 žalovanému byla žalobcem zaslána výzva k úhradě dluhu z podnájemní smlouvy. 4. Soud I. stupně pak věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, a uzavřel, že žalobce a žalovaný dne 16. 11. 2020 uzavřeli smlouvu o podnájmu části bytové jednotky podle ust. § 2274 o. z. na dobu určitou od 15. 11. 2020 do 31. 8. 2021. Žalovanému byl byt předán a žalovaný jej tak mohl užívat, což i činil, a žalobci tak vznikl podle ust. § 2201 o. z. nárok na zaplacení nájemného a souvisejících služeb. Výpověď žalovaného dle jeho emailové komunikace nelze považovat za platné právní jednání, když podle ust. § 2287 o. z. nájemce může vypovědět nájem na dobu určitou, změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o nájmu zřejmě vycházely, do té míry, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval. Výpověď z nájemního vztahu jako jednostranný právní úkon musí mít určité náležitosti, obsahovat důvody, proč nájemce nájemní poměr hodlá ukončit, a tyto důvody se musí opírat o změnu okolností, ze kterých strany vycházely tak značnou, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval. Soud I. stupně shledal, že důvody uvedené ve výpovědi žalovaného spočívající v tom, že se žalovaný vrací na jeden měsíc do Francie, neboť oznámili otevření hranic, není důvodem osvědčujícím změnu okolností tak podstatným způsobem, aby nebylo možné rozumně po žalovaném požadovat pokračování v nájmu. Proto žalobě v plném rozsahu vyhověl. Nárok na požadované příslušenství v podobě úroku z prodlení odůvodnil ust. § 1970 o. z. a jeho výši nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 5. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil pak ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 6. Proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání žalovaný s odůvodněním, že obsah rozhodnutí a jeho odůvodnění je v příkrém rozporu se skutkovým stavem, průběhem jednání a úkony soudu prvního stupně i samotných účastníků, které rozhodnutí předcházely, a tento zmatečný a nesprávný postup ve svém důsledku mj. znamená, že soud prvního stupně neprovedl žalovaným řádně označené důkazy a nepřihlédl k jeho tvrzení s tím souvisejícím, a zatížil řízení vadou, která sama o sobě nebo ve spojení s dalším mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. 7. Postup soudu prvního stupně je také v přímém rozporu se zákonnými předpoklady předpokládané občanským soudním řádem a Nařízením Evropského parlamentu a rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích (dále též jen "Nařízení"). 8. Žalobní návrh byl soudu doručen 12. 11. 2021 a soud měl k tomuto dni zkoumat bydliště účastníků a posoudit, zda je vůbec daná jeho pravomoc k rozhodování. Jedná se o zkoumání podmínek podle ust. § 103 o. s. ř., které soud zkoumá ex officio kdykoliv za řízení. 9. Podle jeho názoru neměl ke dni obdržení žalobního formuláře soudem prvního stupně žádný účastník bydliště v jiném členském státě než v České republice, a z tohoto důvodu měl být žalobce soudem prvního stupně vyzván ke zpětvzetí návrhu, a pokud by tak neučinil, mělo být postupováno dle právních předpisů České republiky a žaloba měla být zamítnuta. 10. Dne 21. 2. 2023 bylo vyhlášeno rozhodnutí, které svým stručným obsahem a odůvodněním mělo charakter rozsudku pro uznání, nicméně dne 27. 3. 203 bylo žalovanému doručeno rozhodnutí, které je postaveno na zcela jiném odůvodnění, než které si účastníci vyslechli dne 21. 2. 2023, a s pojmem rozsudek pro uznání soud prvního stupně již nepracuje. Žalovaný namítl, že výše uvedený postup soudu prvního stupně je v rozporu s ust. § 154 o. s. ř. 11. Žalovaný zdůraznil, že ukončil smlouvu na základě písemné výpovědi smlouvy, kterou zaslal žalobci emailem dne 11. 3. 2021 včetně úmyslu ukončit nájem k 31. 3. 2021. Žalobce tento způsob ukončení akceptoval, a mezi stranami došlo k řádnému předání pokoje na základě předávacího řízení iniciovaného samotným žalobcem, které proběhlo dne 31. 3. 2021 a ze kterého žalobce zajistil a vyhotovil protokol. Žalovaný je přesvědčen, že tím, že žalobce pokoj od žalovaného převzal dne 31. 3. 2021, došlo k ukončení smlouvy ke stejnému dni a ze stejného důvodu nemá žalobce nárok na zaplacení jakékoliv platby, která překračuje tento datum, protože po 31. 3. 2021 již mezi žalobcem a žalovaným neexistovala smlouva a navíc žalobce pokoj již podnajmul jiné osobě, a to S. B. L., nar. xxx, bytem Ch., Renens, Švýcarská konfederace, a tuto skutečnost byl připraven soudu dosvědčit. 12. V případě, že se žalobce domnívá, že je oprávněn inkasovat pronajímáním pokoje od dvou různých nájemců, pak takové jednání je v rozporu s dobrými mravy a jako takové by minimálně z tohoto důvodu mělo být soudem prvního stupně odmítnuto. 13. Žalobce se k odvolání vyjádřil tak, že rozsudek je legitimním výsledkem toho, že žalobce je bdělý a bere se o svá práva, a žalovaný naproti tomu jedná lstivě, vyhýbá se své odpovědnosti a o svá práva se bere takovým způsobem, že ani ve lhůtě 30 dnů (nadto ani dlouho po uplynutí této lhůty) ode dne doručení žalobního formuláře podle Nařízení soudu nebyl schopen předložit svůj odpovědní formulář C podle Nařízení, od čehož se snaží odvést pozornost tvrzením celé řady pochybení soudu prvního stupně, a veškerou svou obranu ohledně meritu věci zakládá na tom, že po něm žalobce nemůže požadovat plnění na základě smlouvy o podnájmu, kterou žádným řádným způsobem žalovaný neukončil, ani nedošlo k jejímu skončení jiným způsobem, když se mu podařilo pokoj znovu podnajmout, tzn. skutečnosti, která je pro daný případ naprosto irelevantní. 14. Navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného. 15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, ust. § 212a a ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a shledal odvolání žalovaného nedůvodným. 16. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů provedených zákonným způsobem, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění. Důkazy pak hodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a skutkový stav také nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení. 17. Věc též správně hodnotil i po právní stránce. Z důvodu hospodárnosti (ust. § 6 o. s. ř.) tak lze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména body 16. - 24.). 18. K odvolacím námitkám žalovaného je třeba zdůraznit, že z obsahu spisu vyplývá, že návrh byl podán dne 12. 11. 2021 (viz záznam o ověření elektronického podání č. l. 6d spisu). Žalovaný na území ČR byl hlášen do 31. 8. 2021 na adrese ubytovatel E. M., Ř., Praha (zpráva MV z 23. 5. 2022). Formulář C žalovanému nebyl doručen (viz vrácené dožádání soudu I. stupně dožádaným orgánem). Dne 10. 11. 2022 byl soudu I. stupně doručen odpovědní formulář vyplněný žalovaným (viz záznam o ověření elektronického podání č. l. 47 spisu a odpovědní formulář). Soud I. stupně poté dne 16. 1. 2023 nařídil ústní jednání na den 30. 1. 2023 a doručil právnímu zástupci žalovaného návrh i všechny jeho přílohy dne 17. 1. 2023 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky u č. l. 54). Soud I. stupně ve věci rozhodl po provedeném dokazování při ústním jednání dne 30. 1. 2023 a dne 21. 2. 2023. 19. Správně tak soud I. stupně dospěl k závěru, že v době podání návrhu žalovaný již neměl bydliště v ČR a měl bydliště ve Francouzské republice. Ostatně sám žalovaný po celou dobu řízení uváděl adresu bydliště ve Francouzské republice, a pokud v odvolání uvedl, že „dle jeho názoru neměl ke dni obdržení žalobního formuláře soudem prvního stupně žádný účastník bydliště v jiném členském státě než v České republice“, tento názor nevyplývá ze žádné jím uvedené skutečnosti před soudem I. stupně nebo v odvolacím řízení, když nikdy neuváděl žádnou konkrétní adresu bydliště v ČR a je i v rozporu s obsahem spisu. Toto odvolací tvrzení uvedené žalovaným až po koncentraci řízení podle ust. § 119a o. s. ř. lze tak považovat za čistě účelové. 20. Soud I. stupně správně dovodil, že byly splněny podmínky řízení podle čl. 2 a 3 Nařízení ve spojení s články 59 a 60 nařízení (ES) č. 44/2001, nyní články 62 a 63 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. EU/1215/2012, a je dána pravomoc soudu I. stupně ve věci jednat podle čl. 5 odst. 7 Nařízení podle českých procesních předpisů. 21. Odvolatel se též mýlí, pokud tvrdí, že dne 21. 2. 2023 bylo vyhlášeno rozhodnutí, které svým stručným obsahem a odůvodněním mělo charakter rozsudku pro uznání. Toto tvrzení je v příkrém rozporu s obsahem přepisu zvukového záznamu ze dne 21. 2. 2023 (viz č. l. 117), když stručné odůvodnění rozsudku při ústním jednání je v souladu s obsahem podrobnějšího odůvodnění v písemném vyhotovení rozhodnutí. Také výrok rozsudku nebyl vyhlášen jako rozsudek pro uznání. 22. Lze pouze souhlasit s odvolatelem, že body 3. - 5. v napadeném rozhodnutí jsou uvedeny nadbytečně, a že soud I. stupně neměl prokázáno doručení příloh formuláře žalovanému přede dnem 17. 1. 2023, kdy byly doručeny jeho právnímu zástupci (žalobní návrh včetně příloh a formuláře C). 23. Nicméně tato skutečnost nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 24. To se týká i procesního pochybení soudu I. stupně, který nedodržel lhůtu pro provedení dokazování podle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení, jelikož prodlení s nařízením jednání nemůže způsobit věcnou nesprávnost rozhodnutí. 25. Stejně tak přeodročení ústního jednání ze dne 21. 3. 2023 na den 21. 2. 2023, při němž byli přítomni zástupci obou stran, nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 26. Žádný předávací protokol žalovaný v řízení nepředložil. Samotné vrácení klíčů žalovaným a potvrzení jejich vrácení a stavu pokoje žalobcem emailem dne 2. 4. 2021 (který žalovaný předložil soudu I. stupně, jenž jej provedl k důkazu) nemůže zakládat jakékoli změny smlouvy ze dne 16. 11. 2020, když v bodě 5. 7. smlouvy bylo mezi účastníky sjednáno, že jakékoli změny smlouvy mohou být provedeny pouze v písemné podobě jako dodatek. Potvrzovací email žalobce je pouze jednostranný právní úkon, ze kterého nevyplývá oboustranné právní jednání směřující ke změně předmětné uzavřené písemné smlouvy. I toto tvrzení žalovaného má pak odvolací soud za čistě účelové. 27. Údajný předávací protokol ze dne 31. 3. 2021, o nějž opírá tvrzení o změně smlouvy, soudu žalovaný v celém řízení nepředložil, a to ani jako přílohu k odvolání, i když to v něm tvrdí. Vzhledem k emailu z 2. 4. 2021 potvrzujícím předání klíčů lze pak logicky dovodit, že ani žádný písemný předávací protokol ze dne 31. 3. 2021 jako písemné oboustranné právní jednání neexistuje. 28. Ohledně platnosti ukončení smlouvy výpovědí e-mailem ze dne 11. 3. 2021 pak odvolací soud souhlasí s právním hodnocením soudu I. stupně. 29. Podle ust. § 2287 občanského zákoníku nájemce může vypovědět nájem na dobu určitou, změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy zřejmě vycházely, do té míry, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval. 30. Podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku je ust. § 2287 výrazem výhrady clausula rebus sic stantibus, obsažené v podstatě v každé smlouvě dlouhodobého charakteru. I když si nájemce vyjedná nájem na dobu určitou, mohou se následně změnit okolnosti do té míry, že po něm nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval. Ze znění tohoto ustanovení plyne, že míří především na případy, kdy jsou nájemci nuceni reagovat na výjimečné a nepředvídatelné situace, kdy by bylo zjevně nespravedlivé požadovat po nich, aby nadále setrvávali ve smluvních vztazích, které byly uzavřeny za zcela odlišných okolností, a aby nadále plnili závazky z těchto vztahů vyplývajících. 31. Důvodová zpráva jako příklad takové změny uvádí získání práce v jiném místě, kam nebude možné bez obtíží z dosavadního bydliště dojíždět. 32. Výkladem ustanovení § 2287 o. z. se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1811/2018, v němž uvedl, že toto ustanovení zavádí ve prospěch nájemce výhradu změny poměrů a umožňuje mu, aby nájem vypověděl, jsou-li splněny dvě podmínky - dojde ke změně okolností, z nichž strany při uzavírání smlouvy vycházely, a současně jde o natolik významnou změnu okolností, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval. Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimku z obecné zásady uplatňující se v závazkových vztazích, že smlouvy je třeba plnit, a to i za ztížených podmínek, je namístě toto ustanovení vykládat restriktivně a za takové okolnosti považovat pouze ty, které jsou podstatné a které nájemce nemohl v době uzavření smlouvy předvídat. Pro právní posouzení věci je proto relevantní především zjištění, zda a do jaké míry se změnily okolnosti, jež objektivně existovaly ke dni uzavření smlouvy, oproti okolnostem nastalým v době trvání smluvního vztahu. Určující přitom je, jak tyto změněné okolnosti vymezil nájemce ve své výpovědi z nájmu (§ 2310 odst. 1 o. z.) a jejich posouzení vzhledem ke stavu, který byl dán v době doručení výpovědi. 33. Mezi podstatné změny okolností zahrnuje komentářová literatura i epidemie (Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014). 34. Dalším případem rozhodné změny okolností může být např. uzavření manželství a s tím související přestěhování do jiné obce, pořízení si vlastního bydlení nebo tíživá sociální situace, do které se nájemce po vzniku nájmu dostane (např. rozchod s partnerem, který přispíval na placení nájemného, ztráta zaměstnání apod.). Tíživou sociální situaci nájemce je nutné rozhodně do změny okolností opravňující nájem vypovědět zařadit, neboť nelze po nájemci spravedlivě žádat, aby materiálně strádal na úkor pronajímatele, který sám má kde bydlet a byt, který pronajímá, mu pouze vylepšuje jeho životní úroveň. 35. Zákon v tomto případě nestanoví délku výpovědní doby, tu je nutné určit za pomoci analogie. Podle výkladového stanoviska č. 21 Expertní skupiny Komise pro aplikaci civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti je výpovědní doba tři měsíce (analogické použití § 2222, § 2231 s § 2288). 36. V určitých zvláštních případech (zvlášť závažné případy porušení povinností ze strany pronajímatele) může nájemce nájem vypovědět bez výpovědní doby. Výpověď je účinná doručením výpovědi pronajímateli. 37. Konkrétně jde o případy uvedené v § 2266 a 2268 o.z. Rovněž je oprávněn nájem vypovědět podle § 2227 a 2232 o.z., které se zde použijí podpůrně. 38. Ze shora uvedených důvodů je nájemce oprávněn vypovědět nájem na dobu určitou i neurčitou (srov. Jiří ŠVESTKA, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721-2520, relativní majetková práva 1. část. Wolters Kluwer /ČR/. Praha. 2021. ISBN: 978-80-7478-638-9). 39. Epidemii koronaviru lze obecně hodnotit jako změnu okolností, ze kterých strany při uzavření smlouvy vycházely, neboť se jednalo o situaci, která byla nepředvídatelná, avšak nikoli bez dalšího. Bude vždy třeba zkoumat a zjistit, zda a jaký dopad měla epidemie koronaviru a zejména opatření proti jejímu šíření skutečně do konkrétního smluvního nájemního vztahu, a to v závislosti na tom, jak tyto změněné okolnosti vymezil nájemce ve své výpovědi z nájmu - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 1323/2022. 40. Ve výpovědi žalovaným uvedený důvod nelze podřadit pod ust. § 2266 a ani ust. § 2268, § 227 a § 2232 o. z. Nelze jej pak podřadit ani pod ust. § 2287 o. z., když v ní ani sám žalovaný neuvedl žádnou podstatnou změnu poměrů, pouze záměr (bez uvedení vážného osobního důvodu) se vrátit na měsíc do Francouzské republiky. 41. Podle ust. § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 42. Podle ust. § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. 43. Tato ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 486/2002). 44. Uvedená ustanovení formulují zákaz zneužití subjektivních práv a zákaz výkonu subjektivních práv v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. února 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97). 45. Zásada zákazu zneužití subjektivních práv je charakterizována jako typ protiprávního chování, které sice formálně vyhovuje obsahovým hranicím subjektivního práva, porušuje však kritéria zákazu zneužití, která v různých právních řádech mohou být formulována odlišně (například výlučný úmysl škodit jinému bez vlastního užitku z výkonu práva-šikana, rozpor se společenským určením subjektivního práva, porušení rovnováhy zúčastněných zájmů apod.). 46. Zvláštním případem zneužití práva je šikana. Šikanou je takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit jiného, jednání, které je šikanózní nebo které je zneužitím práva (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1567/2004). 47. Žalovaným tvrzená skutečnost, že žalobce předmětný pokoj znovu pronajal ještě před 31. 8. 2023, nevyplývá z provedeného dokazování. Nicméně i pokud by taková smlouva byla uzavřena, byla by tato skutečnost právně irelevantní ve vztahu mezi účastníky, jelikož uzavření nové podnájemní smlouvy na předmětný pokoj v době trvání vztahu mezi účastníky by způsobovalo neplatnost nové smlouvy podle ust. § 580 odst. 2 o. z. se všemi právními důsledky vyplývajícími pro účastníky nové smlouvy. 48. Tedy ani tato tvrzená skutečnost by nezpůsobila rozpor s ust. § 8 o. z. uplatněného nároku a nemohla by vést k zamítavému rozhodnutí. 49. Soud I. stupně tak nepochybil, pokud žalobě v plném rozsahu vyhověl. 50. S ohledem na výše uvedené závěry proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně výroku o nákladech řízení, podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil – výrok I. 51. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a vzhledem k tomu, že žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, má právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Tyto náklady se sestávají z nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 77 388,50 Kč sestávající z částky 4 220 Kč za sepis vyjádření k odvolání a účast na ústním jednání dne 5. 9. 2023 dle ust. § 11 odst. 1 písm. d), g) a. t. a 2 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 040 Kč ve výši 1 898,40 Kč, celkem 10 938,40 Kč. 52. Ve vyhlášeném znění výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu dne 1. června 2021 došlo ke zjevné nesprávnosti, když ve vyhlášeném byla nesprávně uvedena částka „10 091,40 Kč“, místo správné výše „10 938,40 Kč“. 53. Odvolací soud proto postupoval dle ust. § 164 ve spojení s ust. § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř. a výše uvedenou početní chybu v písemném vyhotovení rozhodnutí opravil a toto písemné vyhotovení rozhodnutí je tak zároveň opravným usnesením. 54. Zaplacení nákladů řízení pak odvolací soud uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí podle ust. § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal žádný důvod – výrok II. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř. - jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti tomuto rozhodnutí do výroku II. o nákladech řízení není dovolání přípustné (ust. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Praha 5. září 2023 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu