USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. ve věci žalobce: T. sídlem xxx, xxx xxx zastoupený advokátkou J. K. Š. proti žalovanému: I. J. R., narozený dne xxx bytem T., Praha xxx zastoupený advokátem P. D. A. B. sídlem xxx, Praha xxx o zaplacení 171.631,66 CHF s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. května 2022, č.j. 28 C 333/2017-672 takto: Rozsudek soudu I. stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 171 631,66 CHF s úrokem z prodlení z částky 171 631,66 CHF ve výši 5 % ročně od 11. 10. 2017 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok ad I.) a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 617 615,68 Kč k rukám J. K. Š., advokátky, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok ad II.). 2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 171 631,66 CHF s příslušenstvím s tvrzením, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 15.4.2002 uzavřena smlouva označená jako trust agreement, na jejímž základě žalobce vykonával činnost správce trustu xxx, xxx tak, jak je uvedeno v čl. 14 trust agreement (dále jen „předmětná smlouva“). Mezi základní povinnost správce podle předmětné smlouvy patřily zejména každoroční uspořádání schůze představenstva, dále poskytování sídla trustu a další poplatky spojené s výkonem správce trustu jako poštovné, bankovní poplatky či odměna za vedení účetnictví trustu, za což se žalovaný prostřednictvím trustu zavázal hradit žalobci odměnu v minimální výši 14 000 CHF, přičemž skutečná výše odměny byla vždy ročně fakturována na základě skutečně odpracovaných hodin a odvedené práce, co bylo sjednáno v předmětné smlouvě. Žalobce vždy jednou za rok vystavil fakturu za poskytnuté služby, a odměna byla převedena z účtu trustu na účet žalobce. Od konce roku 2010 se však již na účtu trustu žádné finanční prostředky nenacházely a žalovaný je v rozporu se svými povinnostmi odmítl doplnit, takže od roku 2010 nebyly finanční prostředky na účet žalobce převedeny, přestože žalobce vystavil žalovanému 21 faktur. 3. Žalobce dále tvrdil, že žalovanému vystavil fakturu na celkovou částku 171 631,66 CHF, jejíž součástí byly kopie všech předchozích 21 faktur a kopie předmětné smlouvy, která byla žalovanému prokazatelně doručena dne 11. 10. 2017, a to skrze přepravní společnost xxx. Žalovaný na tuto fakturu nijak nereagoval a to ani po doručení předžalobní výzvy k dobrovolnému plnění ze dne 15. 11. 2017, která byla žalovanému doručena dne 18. 11. 2017, a ke dni podání žaloby na předmětný dluh ničeho neuhradil. Žalobce dále uvedl, že ve smlouvě bylo účastníky dohodnuto, že se veškeré právní vztahy řídí xxx právem a pro případ vzniku nároku žalobce vůči žalovanému se stanovuje místně příslušným soudem soud v místě bydliště žalovaného. 4. Žalovaný navrhl žalobu v plném rozsahu zamítnout s tím, že žalobce své povinnosti vyplývající pro něj ze smlouvy – trust agreement ze dne 15. 4. 2002 nikdy řádně neplnil a fakturaci provedenou žalobcem označil za bezdůvodnou. Žalovaný potvrdil, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 15. 4. 2002 uzavřena smlouva – trust agreement, na základě níž byl žalobce pověřen založením společnosti xxx, se sídlem v xxx, xxx a byl pověřen vykonáváním funkce správce této společnosti. Jediným akcionářem společnosti xxx byl žalovaný, žalobce v souladu se smlouvou ustavil členy představenstva, a to A. G. a A. S. Společnost se zabývala obchodem energiemi, zejména elektrickou energií. Obvodní soud xxx společnost xxx ke dni 27. 2. 2017 zrušil a nařídil její likvidaci. Podle smluvních ujednání byl žalobce oprávněn vyúčtovat své služby a zaplatit si je z účtu xxx. Žalovaný zdůraznil, že žalobce neplnil podmínky svěřenecké smlouvy, nejednal s odbornou péčí, ani loajálně, své povinnosti neplnil v souladu s platnými předpisy a soustavně zájmy xxx i žalovaného poškozoval. Přesto si účtoval původně sjednanou odměnu v trust agreement z 15. 4. 2002 a odměna za některá období nečinnosti např. z 30. 8. 2017 na částku 30 505 CHF, dokonce překročila běžný standard. Žalovaný poukázal na snahu žalobce převzít společnost xxx, což dokládal e-mailem ze dne 14. 3. 2013 zaslaného A. G. 5. Žalovaný konkretizoval pochybení žalobce tak, že ještě před založením xxx informoval žalobce žalovaného, že ve xxx lze využít výhodný systém zdanění populárně nazývaný „50/50", což znamená možnost použít 50 % čistého zisku bez daňového zatížení na např. vklady do vlastního kapitálu jiných společností a 50 % zisku by zůstalo ve xxx jako kapitál společnosti a tedy výsledná daňová sazba by činila 13-14 % z celkového zisku. Žalobce však žalovaného neinformoval, že uplatnění tohoto principu vyžaduje souhlas příslušného finančního úřadu, který musí být udělen před zahájením podnikatelské činnosti. Společnost xxx byla zapsána do příslušného rejstříku dne 8. 5. 2002, žádost o uplatnění daňového systému „50/50" podal žalobce prostřednictvím spolupracující firmy xxx až dne 12. 8. 2003 a souhlas příslušného finančního úřadu nebyl udělen. Žalovaný poukázal na postup žalobce, který hned na začátku nerespektoval příkaz žalovaného udělený v souladu se smlouvou a nepostupoval s odbornou péčí. Dále poukázal na jednání žalobce, který v roce 2003 a 2004 nedoložil finančnímu úřadu doklady připravené žalovaným a rozsáhlé výdaje společnosti xxx nebyly finančním úřadem uznány jako daňové náklady. Žalobce pro neuznanou částku výdajů, které nebyly uznány, jako daňové náklady vytvořil kontokorent akcionáře, který narůstá a výrazně poškozuje jediného akcionáře tak, že ke dni 31. 12. 2016 činil 812 628,85 EUR. Tento postup nepovažuje žalovaný, ani xxx za správný. 6. Žalovaný dále uvedl, že se souhlasem žalobce xxx poskytla půjčky, a to v roce 2004 půjčku společnosti xxx ve výši k 31. 12. 2016 částku 99 533,70 EUR, dále společnost xxx v roce 2003 ve výši 500 000 EUR, která činila ke dni 31. 12. 2016 v rozvaze 702 999,26 EUR, za niž zaplatil žalobce v roce 2013 část úroku. Půjčky nebyly vymáhány, resp. půjčka za xxx začala být vymáhána pár dní před koncem promlčecí lhůty v prosinci 2017. Došlo k prodlevám, v důsledku nichž už společnost xxx na zaplacení půjček nemá. K půjčce za xxx žalovaný dále uvedl, že ji začal na základě plné moci žalovaného vymáhat na poslední chvíli v závěru roku 2017 advokát M. L., který však již od roku 2011 je prezidentem společnosti žalobce, tedy xxx, v čemž žalovaný spatřuje střet zájmů. Přesto ve fakturách, které tvoří podklad pro souhrnnou částkou uplatňovanou žalobcem, se objevují i samostatné faktury pana M. L. (kancelář xxx), a to na faktuře ze dne 20. 12. 2016 na částku 1 334,50 CHF a na faktuře ze dne 31. 12. 2016, což je refakturace faktury xxx na částku 667,45 CHF. 7. Žalovaný poukázal též na postup žalobce, který nechával každoročně vypracovat audit společnosti xxx, přestože nebyl povinný. Audity však byly žalobcem účtovány jsou obsaženy i ve fakturách, které tvoří žalovanou částku, a to např. částka 2 887,68 CHF na faktuře ze dne 20. 12. 2016. V důsledku zanedbání žalobce platila společnost xxx audity zbytečně po dobu minimálně 12 let, když povinnost auditu pro společnosti typu xxx přestala existovat v roce 2005. 8. Žalovaný tvrdil, že v důsledku zanedbání žalobce byla společnost xxx po úmrtí člena představenstva A. G. dne 4. 9. 2017 bez řádného statutárního orgánu. Za pochybení ze strany žalobce označil žalovaný též postup žalobce, který částku 59 288,85 CHF, která zůstala na účtu žalovaného a jejíž podstatnou část tvořil rezervní fond, po upozornění banky xxx v roce 2016 převedl na svůj účet a zaplatil si svou odměnu, což sice byl postup v souladu se smlouvou, avšak měl upřednostnit zachování rezervního fondu pro spravovanou společnost. Žalovaný přitom navrhoval, aby tato částka byla převedena na zvláštní podúčet nebo na účet společnosti xxx u xxx v xxx. 9. Žalovaný poukázal na to, že společnost xxx od roku 2004 v podstatě nepodnikala, neboť její podnikatelské záměry zcela zkřížila skutečnost, že se nepodařilo uplatnit daňový systém "50/50", velká částka výdajů tak nebyla uznána jako daňové náklady a nad to se žalobce projevil nekompetentně při jednáních s finančním úřadem. Žalovaný zdůraznil, že od samého počátku žalobce při plnění smlouvy nepostupoval řádně, nejednal s odbornou péčí ani loajálně, své povinnosti neplnil, soustavně poškozoval zájmy xxx i žalovaného a bylo by proto v rozporu s dobrými mravy i se zásadami etiky podnikání, kdyby jeho škodlivá činnost či nečinnost měla zakládat nárok na odměnu. 10. Žalobce odmítl tvrzení žalovaného ohledně ujednání o daňovém zvýhodnění „50/50" s tím, že v trust agreementu, ani v žádné jiné listině nebylo nikdy uvedeno, že odměna za vedení společnosti je splatná pouze tehdy, bude-li aplikováno daňové zvýhodnění „50/50". Žalobce k tomu uvedl, že pravidlo „50/50" představuje zjednodušení prokazování daňové uznatelnosti nákladů provedených v zahraničí tak, že u zahraničních transakcí jsou náklady uplatňovány paušálem ve výši 50 %, nevede však k osvobození od daně z příjmů a daňový subjekt může uplatnit skutečné náklady, k čemuž v dané věci došlo, což bylo pro společnost xxx výhodnější. Žalobce k tomu uvedl, že finanční transakce prováděl žalovaný, daňová správa některé náklady vynaložené v zahraničí neuznala, za což žalobce není odpovědný a ani nemohl vědět, že některé daňové doklady neprojdou testem daňové uznatelnosti, respektive, že žalovaný nebude schopen prokázat, že byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Dále namítl, že v období 2002-2003 vykázané náklady představovaly 62,63 % celkových příjmů namísto pouze 50 % a hospodářský výsledek ve výši 1 414 400 CHF byl zdaněn pouze sazbou 8,5 %. Žalobce tuto částku zaúčtoval jako půjčku různým fyzickým a právnickým osobám, aby zisk uchránil před srážkou daně ve výši 35 %. Žalobce dále poukázal na to, že od roku 2005 bylo pravidlo „50/50" pro společnosti jako xxx zrušeno. Výsledné daňové zatížení za období od 1.5.2002 do 31.12.2016 bylo celkem ‚9,6% zisku před zdaněním. Žalobce zdůraznil, že předmětem trust agreementu nebyla jakákoliv iniciativní činnost ze strany žalobce, neboť žalobce pouze činil úkony podle pokynů žalovaného, obstaral vedení účetnictví, podání daňového přiznání a další nezbytné úkony spojené s fungováním společnosti žalovaného ve xxx. Odmítl tvrzení žalovaného, že své povinnosti nikdy řádně neplnil. 11. Žalobce dále zdůraznil, že od 15. 4. 2002 do současnosti smlouva nebyla vypovězena, a žalobce stále žalovanému poskytuje služby, ke kterým se zavázal, a za tuto dobu nebyly ze strany žalovaného vzneseny námitky ohledně kvality poskytovaných služeb. 12. Žalobce odmítl námitky žalovaného, že žalobce za zdaňovací období 2003 a 2004 nedoložil doklady připravené žalovaným, čímž žalovanému způsobil škodu, když jako kontokorent akcionáře byla účtována potenciální srážková daň s tím, že dopisem daňové správy bylo postaveno najisto, že takto potenciálně hrozící srážková daň je promlčená. 13. K tvrzení žalovaného v tom směru, že byl poškozen půjčkami, které společnost xxx poskytla společnostem xxx a xxx žalobce uvedl, že všechny půjčky byly poskytnuty na příkaz žalovaného, žalobce byl pouze svěřeneckým správcem a předpokládal, že věřitelé jsou osoby spřízněné se žalovaným. Žalobce též uvedl, že dluhy nebyly vymáhány, neboť si to žalovaný nepřál. Žalobce dále zdůraznil, že žalovaného vždy o všem informoval s tím, že za situace, že by nebyla zvolena transakce s půjčkami, musela by společnost xxx odvést srážkovou daň ve výši 35 % nebo 32 % okamžitě, což by vedlo k okamžitému úpadku. Bylo proto dohodnuto s daňovými orgány, že půjčky budou postupně hrazeny z dalších zisků dlužníků, což žalovaný a dlužníci s ním jednající ve shodě nedodrželi. Společnost tak vystavili velkému daňovému riziku, které se žalobci podařilo minimalizovat díky komunikaci žalobce se správcem daně, který se po vstupu společnosti do likvidace vzdal práva požadovat srážkovou daň z částky 1 414 400 CHF. 14. Žalobce odmítl tvrzení žalovaného, že by pan M. L. byl v konfliktu zájmů, když vystupuje jako prezident společnosti xxx a zároveň jeho advokátní kancelář xxx zastupuje společnost xxx, neboť svěřenecký správce i právní zástupce mají stejný zájem, tedy, aby půjčka nebyla promlčena. 15. K námitkám ohledně zbytečného provádění auditu účetní závěrky společnosti xxx od roku 2005 žalobce uvedl, že audit účetnictví je především pojistkou pro akcionáře a nadto společnost xxx hrála důležitou roli při úpravě daní a při vyloučení srážkové daně. 16. K námitkám ohledně absence třetího člena představenstva žalobce uvedl, že tím nevznikla žalovanému, ani společnosti xxx žádná škoda. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehodlal řešit riziko srážkové daně po více než 10 let, nebylo možné nalézt novou, osobně ručící osobu na místo zemřelého člena představenstva. 17. K námitkám žalovaného v tom směru, že žalobce nepřevedl zůstatek na účtu společnosti ve xxx na účet žalovaného u xxx, ale použil ho na úhradu služeb žalobce, žalobce odkázal na čl. 10 trust agreementu s tím, že především byly uhrazeny faktury třetích osob, které byly po splatnosti a částka pokrývala provozní náklady společnosti xxx. 18. Žalobce zdůraznil, že na základě svěřenské smlouvy a podle pokynů žalovaného založil a více než 15 let vedl jeho společnost xxx, přesto jeho odměna nebyla z větší části uhrazena, aniž by žalovaný v minulosti uplatňoval údajná pochybení žalobce a začal až poté, co žalobce vymáhá odměnu za poskytnuté služby. 19. Žalobce poukázal na to, že společnost xxx přijala a přerozdělila několik milionů xxx za velmi krátkou dobu a žalovaný tak musel vědět, že taková transakce bude podléhat nějaké dani. Zamýšlené transakce nebyly předem oznámeny společnosti xxx, žalobce tak nemohl připravit daňově efektivnější postup, neboť byl konfrontován s již uskutečněnými transakcemi a musel vyřešit daňovou situaci. Skutečnost, že žalovaný se rozhodl přestat vykonávat činnost v rozporu s doporučeními žalobce, nemůže jít k tíži žalobce. 20. Soud I. stupně po provedeném důkazním řízení především výpisy z účtů a faktur dospěl k závěru o skutkovém stavu, z nějž vyplývá, že dne 15. 4. 2002 byla mezi žalobcem jako svěřenským správcem společnosti xxx a žalovaným uzavřena smlouva o správě svěřeného majetku. Podle smlouvy byl svěřenský správce povinen vykonávat vlastním jménem na účet zmocnitele povinnosti a funkce stanovené v čl. 14 smlouvy a postupovat v souladu se smlouvu, za což měl nárok podle čl. 10 si účtovat provizi, a to jednorázový poplatek za založení společnosti ve výši 7 000 CHF, roční provizi splatnou vždy k 1. lednu ve výši 14 000 CHF, poplatky podle tarifu svěřenského správce za další odborné služby, veškeré výlohy a výdaje spojené s výkonem zmocnění s tím, že svěřenský správce je oprávněn uspokojit veškeré své nároky na odměnu za poskytované služby z majetkových hodnot, jež mu byly svěřeny ke správě. Dále bylo ve smlouvě sjednáno, že svěřenská správa, která činí minimální roční správní poplatek 14 000 xxx, bude účtována podle potřebné časové dotace pevně stanovenou hodinovou sazbou a dále bude účtován každoroční audit účetnictví samostatně podle potřebné časové dotace pro auditorskou společnost ve výši minimálně 1 500 CHF. Účastníci si zároveň sjednali, že smlouva o správě svěřeného majetku se řídí výhradně švýcarským právem a svěřenský správce je oprávněn žalovat zmocnitele v místě sídla/bydliště zmocnitele nebo u jakéhokoliv jiného příslušného soudu. 21. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalovaný oslovil žalobce jako správcovskou firmu, aby založil pro žalovaného obchodní společnost, poskytl do představenstva této společnosti dva členy a administrativně spravoval podnikání žalovaného ve xxx. Činnost žalovaného se zaměřovala na obchod s elektrickou energií. Žalovaný od počátku smluvního vztahu komunikoval na straně žalobce převážně s p. G. až do jeho smrti v r. 2014. Mezi účastníky řízení byly uzavřeny dvě smlouvy, a to Smlouva o správě svěřeného majetku (xxx) ze dne 15. dubna 2002 a Příkazní smlouva (xxx) ze dne 15. dubna 2002. Z těchto smluvních dokumentů vyplývala práva a povinnosti účastníků řízení. Žalobce jako svěřenský správce byl při výkonu povinností a funkcí vázán písemnými nebo ústními pokyny žalovaného jako zmocnitele (čl. 3 svěřenecké smlouvy). Povinnosti žalobce jsou konkretizovány v čl. 14 svěřenecké smlouvy. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení pevné roční sazby za dvě osoby představenstva ve výši 10 000 CHF, pevné roční sazby za sídlo ve výši 1 200 CHF a splátky za svěřenskou správu ve výši 2 800 CHF, celkem ročně 14 000 CHF. Vedle toho žalobce účtoval žalovanému další náklady za korespondenci, bankovní transakce, zápisy, účetnictví, daňové přiznání atd. Za výkon povinností vyplývajících ze smluv náležela žalobci odměna blíže specifikovaná v čl. 14 svěřenecké smlouvy a čl. 13 příkazní smlouvy, kterou žalobce žalovanému pravidelně fakturoval, přičemž tyto faktury jsou součástí spisu. Praxe mezi účastníky byla taková, že na účtu společnosti xxx, což byla firma, jejímž prostřednictvím žalovaný ve xxx podnikal, byl vždy dostatek finančních prostředků pro úhradu této odměny. V okamžiku, kdy peníze na účtu došly, tak se žalobce obrátil s žádostí o zaplacení na žalovaného, který ve smyslu čl. 13 příkazní smlouvy odpovídal spolu s firmou xxx za úhradu odměny žalobci společně a nerozdílně. Obranná tvrzení žalovaného neshledal soud I. stupně důvodnými. Žalovaný nevznesl vzájemnou žalobu týkající se tvrzené náhrady škody, která mu měla činností žalobce vzniknout. Žalobce účtoval každoroční pevné částky stanovené smluvně a dále účtoval hotové výdaje, které v daném roce vydal. Tyto platby nebyly dle názoru soudu I. stupně vázány na intenzitu aktivit žalobce. Tvrzení žalovaného, že při jednání s p. G. tento za žalobce souhlasil se snížením odměny žalobce, s ohledem na skutečnost, že p. G. zemřel a žádný písemný záznam o konsensu smluvních stran na snížení odměny neexistuje, neměl soud I. stupně za prokázané. 22. Soud I. stupně neshledal, že by při jednání se žalobcem žalovaný vystupoval v pozici spotřebitele. Žalovaný ve xxx zakládal obchodní firmu za účelem podnikání v oblasti elektrické energie a žalobce měl tuto společnost pro žalovaného spravovat. Na vyhovění žalobnímu nároku nemělo vliv ani tvrzení žalovaného týkající se nemožnosti využívat daňové pravidlo 50:50, neboť soud I. stupně neshledal žádnou souvislost mezi sjednanou výší odměny žalobce a případnou komplikací při uplatňování daňového zvýhodnění firmy žalovaného. Ani skutečnost, že po jistou dobu byla společnost xxx po úmrtí p. G. bez druhého člena představenstva, nemá vliv na odměnu žalobce, neboť sám žalobce v předmětném období účtoval pouze poloviční sazbu za jednoho člena představenstva. K riziku zmiňovaném žalovaným spočívajícím údajně v tom, že xxx daňové úřady by mohly po společnosti xxx vymáhat daňový nedoplatek v důsledku půjček, které byly poskytnuty třetím osobám, dovodil soud I. stupně, že bylo zažehnáno, což měl prokázáno z dopisu daňové správy ze dne 11. 4. 2018. Strany si při uzavření obou smluv sjednaly jako rozhodné xxx právo, jehož ustanovení, která podle soudu I. stupně na danou problematiku dopadají, uvedl v bodech 110 až 128 odůvodnění rozsudku. 23. Soud I. stupně též poukázal na možnost žalovaného v průběhu času obě smlouvy vypovědět, tím smluvní vztah se žalobcem ukončit a v důsledku toho být zbaven povinnosti platit sjednanou odměnu. Podáním žalovaného ohledně možných pochybení při svěřenecké správě společnosti xxx ve vztahu k p. S., což byl druhý člen delegovaný do představenstva společnosti xxx, se zabývalo xxx státní zastupitelství, které v jeho konání neshledalo rozpor se xxx trestním právem. Soud I. stupně uzavřel, že podané žalobě vyhověl a to včetně požadovaného příslušenství ode dne následujícího po lhůtě k plnění stanovené v předžalobní výzvě. 24. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., a tyto přiznal ve věci plně úspěšnému žalobci. 25. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž soudu I. stupně nejprve vytkl nedostatek řádného odůvodnění s tím, že rozsudek sice obsahuje rozsáhlý přehled listin předložených a provedených v řízení, skutkové a právní hodnocení je však provedeno pouze paušálně bez zohlednění individuálních skutkových a právních tvrzení a rozsudek pouze uvádí, že odměnu účtoval žalobce v souladu se smlouvou. Procesní obrana žalovaného je bez bližšího odůvodnění odmítnuta. 26. Soudu I. stupně žalovaný dále vytkl, že posouzení toho, zda žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele, se omezuje na odkaz na obecnou definici spotřebitele. Žalovaný zdůraznil, že účastníkem řízení je žalovaný, nikoli společnost xxx a již postavení žalovaného vůči této společnosti odůvodňuje závěr o jeho postavení jako spotřebitelé. Soud I. stupně podle žalovaného nesprávně založil své rozhodnutí na zásadě pacta sunt servanda, aniž by vysvětlil, z jakého důvodu by měl mít tento princip přednost před jinými zásadami, což samo o sobě již představuje důvod ke zrušení rozsudku 27. Žalovaný k předmětu sporu uvedl, že je fyzická osoba a dlouhodobě působil jako zaměstnanec v oblasti energií a obchodu s nimi a jako energetický odborník (např. ve společnosti xxx). Žalovaný měl zájem o obchodování s elektrickou energií ve xxx, což bylo možné pouze prostřednictvím xxx společnosti. Vzhledem k tomu, že neznal xxx korporátní systém, reagoval na prezentaci služeb předložených žalobcem a dne 15. 4. 2002 došlo k uzavření smlouvy o svěřenecké správě majetku (trust agreement), na základě níž přistoupil žalobce k založení společnosti xxx zapsané do obchodního rejstříku ve xxx dne 8. 5. 2002. Žalobce hodlal využít též možnost pravidla 50/50, což znamenalo možnost uplatnit paušální částku nákladů bez nutnosti jejich konkrétního prokazování, ovšem žalobce žalovanému nesdělil, že využití tohoto pravidla podléhá souhlasu xxx daňových orgánů a jeho aplikace není automatická, takže k jeho aplikaci nedošlo a xxx finanční úřad nezanedbatelnou část uplatněných nákladů neuznal jako daňově uznatelné. 28. Žalovaný akceptoval systém vyžadovaný žalobcem, který si vyhradil právo veškerá právní jednání dopředu schvalovat a spolupodepisovat, a to vzhledem k osobní odpovědnosti členů statutárního orgánu. Nezbytný byl též souhlas a kontrasignace žalobce v případě nakládání s prostředky na bankovním účtu společnosti xxx. Žalovaný zdůraznil, že v důsledku neodborné činnosti žalobce hrozilo společnosti xxx doměření daně ve značné výši, žalobce odmítl rozporovat rozhodnutí xxx daňové správy a vnutil žalovanému jako jediné možné řešení vytvoření tzv. kontokorentu akcionáře. Jeho podstatou bylo to, že žalobce uvedl sporné částky, tj. fakticky vynaložené náklady vzniklé v důsledku činnosti společnosti xxx, které nebyly daňovou správou uznány, jako půjčku poskytnutou žalovanému. Jednalo se o neexistující půjčku, která měla být splacena z případných budoucích dividend. Žalovaný dále namítl, že žalobce ho ujistil, že zřízení kontokorentu akcionáře představuje čistě formální krok a dočasné řešení do doby, než bude vyjasněna situace se xxx daňovou správou. Žalobce však poté přestal vyvíjet jakoukoli iniciativu a pouze vyzýval žalovaného, aby sporné částky uhradil. Naopak žalovaný uhradil úroky z tvrzené půjčky, aby nedošlo k promlčení tohoto fiktivního nároku společnosti xxx vůči žalovanému. 29. Žalovaný zdůraznil, že vzhledem k rozhodnutí xxx finanční správy o odmítnutí aplikace pravidla 50/50 a přístupu žalobce ztratilo fungování společnosti xxx pro žalovaného smysl. Společnost však nechal funkční s tím, že až bude vyřešena daňová problematika, bude pokračovat v její činnosti. Poukázal na to, že utlumení činnosti společnosti vedlo k omezení povinností žalobce. Žalovaný dále uvedl, že žalobce odmítal řešit daňovou problematiku a jeho aktivity spočívaly pouze ve výzvách žalovanému k úhradě veškerých sporných částek. 30. Žalovaný sdělil, že mezi účastníky v průběhu existence právního vztahu probíhala jednání o novém nastavení smluvních podmínek, o nichž žalovaný jednal s panem A. G., který však v roce 2014 zemřel a tím skončil aktivní přístup žalobce k uspořádání vzájemných vztahů mezi stranami. Žalobce neposkytl po úmrtí pana G. jinou osobu jako člena statutárního orgánu, ačkoliv se jednalo o součást jeho závazků ze smlouvy. 31. Soudu I. stupně žalovaný vytkl, že se vůbec nezabýval většinou dalších argumentů ohledně toho, že žalobce neplnil smlouvu s tím, že podle xxx práva nelze nárok žalobci přiznat. 32. Žalovaný namítl, že nebyl žalobcem informován o daňových dokladech a nebyl si vědom, že by žalobce odměnu podle smlouvy nárokoval a dozvěděl se o nárocích žalobce až s velkým časovým odstupem. 33. Žalovaný zdůraznil, že není zřejmé, jakého plnění se mu mělo ze strany žalobce dostávat a jeho nárok považuje za neoprávněný. Žalovaný namítl, že část uplatněných pohledávek ani není plněním podle smlouvy, nýbrž odměnou v souvislosti s uplatňováním nároků vůči žalovanému, což je plnění, které nemá oporu v tvrzeném titulu. Soud I. stupně se však touto obranou žalovaného nijak nezabýval. Stejně jako řadou dalších argumentů, například tím, že podle xxx předpisů nebyl od určitého okamžiku obligatorní audit, který však žalobce jako obligatorní prezentoval. 34. Soudu I. stupně žalovaný vytkl, že ve věci rozhodl pouze na základě zásady pacta sunt servanda, aniž by zohlednil konkrétní skutkové okolnosti, a to postavení žalovaného jako spotřebitele, námitku, že smlouva je jednostranná výlučně ve prospěch žalobce, že žalobce trvale porušoval své povinnosti, neprokázal, jaké konkrétní plnění, za které by mu měla náležet odměna, žalovanému poskytl, ujednání obsažená ve smlouvě nepoměřoval zásadami rozhodného xxx práva. Žalovaný dále zpochybnil hodnocení výpovědí svědka pana M. L. (účastníka), statutárního zástupce žalobce soudem I. stupně. 35. Žalovaný vytkl soudu I. stupně, že závazkový vztah účastníků hodnotil jako vztah dvou podnikatelů, což označil za chybné, neboť vycházel pouze z obecných definic spotřebitele a zcela pominul rozsáhlou argumentaci žalovaného týkající se jeho postavení jako spotřebitele. Dále soudu I. stupně žalovaný vytkl, že argumentoval judikaturou, která na věc nedopadá a podrobně popsal jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Evropského soudního dvora z hlediska jejich charakteristiky spotřebitele ve vztahu k postavení podnikatele. Soudu I. stupně žalovaný vytkl nesprávný závěr, jestliže dovodil, že předmětná smlouva byla uzavřena v souvislosti s budoucí podnikatelskou činností žalovaného. Zdůraznil, že účelem smlouvy bylo zajištění řádné správy jeho majetkové účasti na budoucí společnosti xxx a netýkala se samotné podnikatelské činnosti této společnosti. Rozsudek soudu I. stupně žalovaný označil za nepřezkoumatelný, neboť neposkytuje odůvodnění pro závěr, podle nějž žalovaný při uzavření smlouvy nevystupoval v postavení spotřebitele a v tomto směru postrádá jakoukoli argumentaci. Žalovaný zdůraznil, že v závazkovém vztahu založeném smlouvou vystupuje v postavení spotřebitele a v této souvislosti odkázal na judikaturu, podle níž účast fyzické osoby v kapitálové společnosti z ní nečiní podnikatele, neboť právnická osoba vyvíjející podnikatelskou činnost je samostatným subjektem odlišným od fyzických osob, které se na ní podílí. Právnickou osobu přitom nelze ztotožňovat s fyzickými nebo právnickými osobami, které ji založily nebo do ní vstoupily. Výkon práv a povinností společníka či akcionáře akciové společnosti vyplývající z pouhé kapitálové účasti ve společnosti není výdělečnou (podnikatelskou) činností. Žalovaný zdůraznil, že při uzavření smlouvy se žalobcem vystupoval v postavení budoucího akcionáře obchodní korporace, jedná se tedy o spotřebitele, na jehož postavení se použijí české předpisy na ochranu spotřebitele. Žalovaný namítl, že předmětem smlouvy bylo poskytnutí služeb žalovanému jako spotřebiteli, neboť žalovaný nebyl řádnou správu společnosti schopen zajistit vlastními silami. Žalovaný zdůraznil, že v důsledku vadného posouzení postavení žalovaného, nikoli jako spotřebitele, byla žalovanému odepřena ochrana, která mu v souladu s právní úpravou náleží. Žalovanému měla být poskytnuta ochrana ve smyslu Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a jeho práva jako spotřebitele byla porušována, neboť mu nebyly poskytnuty odpovídající informace. 36. Žalovaný poukázal na to, že mu skryto zůstalo ujednání, podle něhož měly být veškeré služby účtovány na základě faktické časové náročnosti pevně stanovenou hodinovou sazbou podle tarifu žalobce, s nímž žalovaný nebyl seznámen, žalovaný ani společnost xxx neobdrželi podrobná vyúčtování, která by dokládala časovou náročnost a přehled poskytnutých služeb a konkrétní použité sazby. Oprávněnost účtovaných částek proto není možné žádným transparentním způsobem ověřit a přehledy, které žalobce předal žalovanému v průběhu projednávání věci, obsahují pouze obecný popis činností. Žalovaný namítl též, že nebyl seznámen ani s náklady, jichž si musel být žalobce vědom, jako je třeba pravidelný audit. 37. Žalovaný zdůraznil, že koncepce smlouvy směřuje k vyloučení jakékoli odpovědnosti žalobce a zachování veškerých jeho nároků bez ohledu na plnění či neplnění smlouvy z jeho strany a žalovaný fakticky nemá žádnou možnost obrany v případě porušování smlouvy žalobcem. Žalovaný vytkl smlouvě uzavřené mezi žalobcem a žalovaným obsahovou nevyváženost s tím, že poškozuje žalovaného a větší množství jejích ustanovení je třeba kvalifikovat jako zneužívající ve smyslu Směrnice 93/13/EHS (čl. 3 odst. 1) kterou Česká republika transponovala v podobě §§ 1813 - 1815 o.z. Žalovaný zdůraznil, že většina ustanovení smlouvy má zneužívající charakter a jsou koncipována tak, aby maximálně omezila práva žalovaného. Z ustanovení smlouvy proto nelze vycházet a závěry soudu I. stupně proto nemohou obstát. 38. Soudu I. stupně žalovaný dále vytkl, že chybně vyhodnotil povahu závazkového poměru stran a chybně vycházel ze znění smlouvy. Žalovaný uvedl, že nepopírá, že rozhodná xxx úprava upravená v čl. 394 až 406 spolkového zákona o doplnění xxx zákoníku ze dne 30. 3. 1911 je dispozitivní a vychází ze zásady smluvní autonomie, je však nezbytné zohlednit nekodifikované principy vyplývající z povahy příkazní smlouvy. Tuto skutečnost potvrdil též statutární zástupce žalobce pan M. L. při svém výslechu dne 24. 3. 2022, avšak soud I. stupně se jeho hodnocením, kvalifikací a obsahem nezabýval. 39. Podle názoru žalovaného byl žalobce povinen nadřazovat zájmy žalovaného nad zájmy vlastní, žalobce však preferoval své vlastní zájmy a snažil se zabrání tomu, aby jeho neodborné jednání nemělo pro něj a členy statutárního orgánu společnosti xxx poskytnuté žalobcem žádné důsledky. Žalobce proto přenesl veškerá rizika na žalovaného prostřednictvím tzv. kontokorentu akcionáře. Žalovaný dále vytkl žalobci, že neplnil informační povinnost ohledně obsahu xxx předpisů a povinností pro společnost xxx. Namítl, že žalobce se nemůže zprostit odpovědnosti vyplývající pro něj ze závazkového poměru poukazem na to, že postupoval v souladu s pokyny žalovaného, jestliže tyto byly zjevně nevhodné. Soudu I. stupně žalovaný vytkl, že se vůbec nezabýval tím, že žalobce neplní informační povinnost a se žalovaným téměř nekomunikoval. 40. Soudu I. stupně žalovaný vytkl, že nijak neodůvodnil svůj závěr, podle nějž není porušování smlouvy ze strany žalobce pro posouzení jeho nároku relevantní. Dále uvedl, že ujednání učiněné v rámci smluvní autonomie nesmí být v rozporu s dobrými mravy, což je jeden z významných korektivů, který obsahuje i xxx právo, jímž se soud I. stupně nijak nezabýval. Ujednání ve smlouvě, podle nějž je žalobce bez omezení oprávněn účtovat jakékoli částky, aniž by měl žalovaný současně možnost obrany před povinností hradit zjevně neoprávněné částky označil za ujednání, které odporuje dobrým mravům. Za nepřiměřená označil většinu ustanovení smlouvy. 41. Žalovaný namítl, že za situace, kdy měl soud I. stupně dovodit, že porušování povinností žalobce nelze zohlednit, jelikož nebylo ze strany žalovaného dostatečně prokázáno, měl postupovat podle § 118a o. s. ř., žalovaného o neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene poučit a poskytnout mu odpovídající lhůtu k doplnění jeho tvrzení, respektive důkazů. K takovému poučení nedošlo a absence poučení podle § 118a o. s. ř. by představovala vadu řízení, která mohla způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci. 42. Žalovaný zdůraznil, že nárok žalobce je neoprávněný, neboť žalobcem tvrzené činnosti lze rozdělit do dvou kategorií, kdy první z nich představují činnosti, jejichž prostřednictvím hájil žalobce své vlastní zájmy a snažil se minimalizovat důsledky svého neodborného jednání a druhou skupinu jednání představuje tlak na žalovaného, aby uhradil či zajistil úhradu všech nároků žalobce a půjček poskytnutých společností xxx třetím osobám a nároků vyplývajících z kontokorentu akcionáře. Žalobce tak neprokázal existenci plnění, za nějž by mu na základě smlouvy náležela odměna. Soudu I. stupně v této souvislosti žalovaný vytkl, že se tímto vůbec nezabýval, rozsudek neobsahuje argumentaci v tom směru, zda vůbec a jaká plnění žalobce žalovanému poskytoval. Soud I. stupně vyšel z argumentace žalobce, že smlouva mu účtování jakýchkoliv částek bez řádného prokázání jejich oprávněnosti umožňuje. Ani tento paušální princip podle názoru žalovaného nezbavil soud I. stupně zabývat se námitkou žalovaného, že plnění buď absentovalo, nebo bylo poskytnuto v rozporu se smlouvou. Soud I. stupně tak podle názoru žalovaného založil své rozhodnutí na chybném skutkovém i právním hodnocení. Soudu I. stupně žalovaný dále vytkl, že se nevypořádal s listinou, a to s interními poznámkami pana G. z úvodní schůzky se žalovaným, jíž byl zjištěn zásadní rozpor s tvrzeními žalobce a jejíž překlad soud I. stupně na návrh žalovaného pořídil. Žalovaný označil celý způsob vedení řízení za vadu řízení, neboť řízení bylo vedeno čistě formálně. 43. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu zamítl nebo jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 44. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako správného jak po věcné tak formální stránce, kterým soud I. stupně rozhodl po rozsáhlém dokazování. Podstatu sporu označil za jednoduchou spočívající v tom, že si žalovaný objednal pro společnost xxx, konkrétně vymezené služby, domluvil si jejich rozsah a zavázal se za ně hradit smluvenou odměnu. Žalobce svůj závazek splnil, žalovaný, nikoli a úhrada dlužné odměny je předmětem sporu. 45. Žalobce zdůraznil, že předmětem sporu není náhrada škody způsobená porušením povinností při správě cizího majetku atd., a to z toho důvodu, že ke škodě nedošlo a jak sám žalovaný při účastnickém výslechu prohlásil, žádná škoda mu nevznikla. Přesto žalovaný v odvolání nároky směšuje a přičítá údajná porušení povinností žalobci. 46. Soud I. stupně dle žalobce podrobně popsal skutkový stav. K námitce žalovaného ohledně porušení smlouvy neaplikováním pravidla 50/50 žalobce uvedl, že v nabídkovém materiálu byli případní klienti obecně informováni o možné aplikaci pravidla 50/50 tak : „dividendy vyplácené tuzemskou společností svým akcionářům podléhají srážkové dani ve výši 35 %. Obecně lze až 50 % z příjmů uplatnit jako daňově uznatelné náklady na provoz společnosti bez přezkumu daňovou správou". Žalovaný, který vedl podnikatelskou činnost společnosti o tomto pravidlu věděl od počátku, provedl po založení společnosti mimo jiné transakce do daňových rájů, a to společnosti xxx (xxx) a xxx (xxx), u kterých nedokázal prokázat, že za tyto platby bylo poskytnuto společnosti adekvátní protiplnění. 47. V tomto období (2002 – 2003) byla daňovou správou jako příjem stanovena částka 3'785'000.00 CHF. Vykázané náklady činily CHF 2'370'600.00, což představuje 62,63% celkových výnosů, tedy o 12,63% více, než by bylo možné pro aplikaci pravidla 50/50. Žalovaný nebyl schopen doložit, že náklady přesahující 50% příjmů, představují náklady vynaložené na dosažení, zajištění udržení zdanitelných příjmů. Správce daně proto, mimo jiné i vzhledem k chybějícímu zajištění půjček spol. xxx a xxx (což ostatně potvrdil i žalovaný ve své účastnické výpovědi) a protože šlo o transakce do daňových rájů (v té době bylo xxx s 15% daní z příjmů vnímáno jako daňový ráj), posoudil tyto transakce jako platby spřízněným osobám, které představují skrytou dividendu, která by podléhala srážkové dani ve výši 35%. Žalobce uvedl, že se správcem daně domluvil, že tyto částky převede na kontokorent akcionáře, čímž se oddálilo riziko úhrady srážkové daně na tak dlouho, až došlo k jejímu promlčení, což bylo v rámci řízení před soudem prvního stupně prokázáno důkazem č. 103. K žalovaným předkládaným tvrzením, že i přes jednoznačně projevený zájem žalovaného rozporovat rozhodnutí xxx daňové správy žalobce však takový postup odmítl, žalobce uvedl, že k tomu nedohledal ve spisech společnosti xxx, spisech žalobce, ani v osobních složkách pana G., žádnou komunikaci. Tento údajně jednoznačně projevený zájem žalovaného bránit se rozhodnutí správce daně žalovaný během řízení před soudem prvního stupně nijak neprokázal, zůstává tak pouze u jeho tvrzení. 48. Žalobce poukázal na tu skutečnost, že společnost xxx přijala a přerozdělila několik milionů xxx za velmi krátkou dobu. Žalovaný musel vědět, že taková transakce bude podléhat nějaké dani. Zamýšlené transakce nebyly předem oznámeny ostatním členům představenstva, takže nemohl být připraven daňově efektivnější postup. Za úspěch žalobce označil, že nakonec dani podléhala pouze částka 1,4 milionu CHF a to ještě v nízké efektivní sazbě 9,6% a že bylo bezpečně zažehnáno riziko srážkové daně. 49. K právní stránce žalobce zdůraznil, že v uzavřených smlouvách se nezavázal k zajištění jakéhokoliv daňového režimu, negarantoval ani aplikaci pravidla 50/50 v konkrétním případě. Bez ohledu na to, že daňové komplikace způsobil žalovaný sám svojí obchodní aktivitou, nedošlo k porušení smluv uzavřených mezi mezi účastníky řízení. 50. K námitkám žalovaného ohledně chybějícího člena představenstva žalobce uvedl, že z čl. 1 příkazní smlouvy se podává, že „z podnětu příkazce jsou představitelé správce A. G. a pan A. S. jmenováni do funkce členů představenstva společnosti (...)“. Žalobce zdůraznil, že jeho povinností nebylo doplnit představenstvo společnosti xxx v případě úmrtí jednoho z členů, po úmrtí pana G. žalobce žalovanému navrhl dvě řešení, a to buď zplnomocnění pana S. jako samostatně jednajícího nebo navržení další osoby do představenstva společnosti xxx. Žalovaný sliboval dodání další osoby, ale neučinil tak. Žalobce poukázal na příkazní smlouvu, podle níž se zavázal poskytnout dvě konkrétní osoby do představenstva společnosti, nikoli udržovat počet členů představenstva. Vzhledem k riziku značného daňového doměrku nikdo z kolegů nechtěl takové riziko podstoupit. Žalobce zdůraznil, že nebylo porušením smluvního vztahu mezi účastníky, pokud žalobce neobstaral dalšího člena statutárního orgánu za zesnulého pana G. 51. Žalobce uvedl, že mu není nic známo o jakékoliv dohodě mezi žalovaným a panem A. G. o změně smluv, zejména o snížení odměny. Žádná taková dohoda není zapsána ve spise společnosti xxx, ani v žádné korespondenci, pan G. žalobce neinformoval a za pozoruhodné žalobce označil to, že většina operativních věcí byla se žalovaným řešena přes e-mail či fax, zatímco o změně podmínek mělo být jednáno pouze ústně. Dle názoru žalobce v případě, že k takovému jednání vůbec došlo, probíhalo v natolik obecné rovině, že to pan G. nepovažoval za nutné zaznamenat. Žalovaný své tvrzení ani nijak neprokázal. 52. V bodě 29 žalovaný namítá, že v důsledku úmrtí pana G. již nestihl upravit výši odměny a nalézt správné řešení. Žalobce poukázal na to, že společnost byla založena roku 2002, daňový „problém“ vznikl v roce 2004, a poté podle žalovaného nastalo naprosté utlumení činnosti. Žalovaný tak měl dalších 10 let na to, aby věc vyřešil, avšak nic neučinil. Žalobce odmítl tvrzení žalovaného o nečinnosti společnosti xxx s tím, že sice podnikatelská aktivita žalovaného skrze společnost xxx již byla nižší, probíhala však minimálně do roku 2013 jednání a nových projektech, což žalobce prokázal před soudem I. stupně. Žalobce též uvedl, že soud I. stupně použil jím citovanou judikaturu jako ucelený argumentační nástroj spočívající v obecných právních závěrech. 53. Žalobce odmítl, že by žalovaný byl ve vztahu k žalobci v postavení spotřebitele a zdůraznil, že žalovaný žalobce oslovil jako zkušený podnikatel v oblasti obchodování s energiemi s požadavkem na založení a vedení společnosti ve xxx. Obě smlouvy uzavřel v rámci své podnikatelské činnosti a teprve poté se stal společníkem společnosti xxx. Závazkový vztah mezi dvěma podnikajícími subjekty byl tedy založen předtím, než se žalovaný stal společníkem. Dále uvedl, že po založení společnosti byly již tyto nasmlouvané služby poskytovány přímo této společnosti (sídlo, členové statutárního orgánu, administrativní a daňové služby) a z jejího účtu také hrazeny. Žalovaný byl pouze solidárním dlužníkem za pohledávky žalobce vůči společnosti xxx pro případ, že by tato neměla na účtu dost finančních prostředků. Žalobcem podaná žaloba proto také směřovala na žalovaného jako na solidárního dlužníka. Skutečnost, že žalovaný kontaktoval žalobce jako podnikatel v oblasti obchodování s energiemi, vyplývá mimo důkazů provedených v řízení před soudem I. stupně (důkaz č. 89) a také z vlastního vyjádření žalovaného. Např. na str. 17 vyjádření žalovaného ze dne 26.10.2020 v poznámce pod čarou, žalovaný uvádí: „Jakkoli nemá Žalovaný v úmyslu zastírat, že jedním z důvodů pro založení společnosti xxx byly právě možnosti finančního uspořádání v rámci jeho činnosti, nejednalo se o důvod jediný (primární). V oblasti obchodování s elektrickou energií a dalšími energiemi, což je hlavním předmětem podnikání Společnosti, panovala v období před založením této společnosti stále nedůvěra a řevnivost mezi subjekty z tzv. východní a západní Evropy. Tento stav logicky vedl k omezení obchodních možností a aktivit, o jejichž provozování měl Žalovaný zájem. xxx konfederaci a její subjekty považovala přitom jak východní, tak západní Evropa za neutrální stát, jehož prostřednictvím byly obě strany ochotny obchody uzavírat. Byla to právě tato skutečnost, v jejímž důsledku začal Žalovaný za předpokladu ekonomické realizovatelnosti o založení společnosti ve xxx konfederaci uvažovat“. 54. Dále ve svém vyjádření ze dne 26.10.2020 žalovaný cituje ze své zprávy panu G. ze dne 12.3.2002 (odst. 56 vyjádření ze dne 26.10.2020): (…) Žalovaný toliko sděluje, že za účelem diverzifikace mezinárodních obchodů v oblasti energií a v návaznosti na liberalizaci trhu s energiemi na evropské úrovni se na základě informací z více zdrojů rozhodl jako občan České republiky založit obchodní korporaci ve formě společnosti s ručením omezeným (GmbH) se sídlem v xxx nebo v xxx. 55. Žalobce zdůraznil, že minimálně z těchto citací vyplývá, že žalovaný byl již zkušený podnikatelem a jako takový vůči žalobci vystupoval. Žalobce v této souvislosti poukázal na to, že žalovaný měl být od 15.3.2000 členem statutárního orgánu společnosti xxx se sídlem xxx, xxx (byť k zápisu této společnosti do obchodního rejstříku nakonec nedošlo, byl žalovaný v oblasti energetiky již v tomto období značně aktivní). Dále z výpisu ze živnostenského rejstříku a obchodního rejstříku se podává, že žalovaný je od 17.1.2002 jediným jednatelem a společníkem společnosti xxx se sídlem xxx, xxx, IČO: xxx. 56. Žalobce zdůraznil, že obě smlouvy jsou uzavřeny podle xxx práva. Z povahy závazkového vztahu se nejedná o spotřebitelské smlouvy. Podle xxx práva je spotřebitel osoba, která nakupuje zboží nebo služby pro jiné účely, než obchodní nebo podnikatelské aktivity. Definice je tedy obsahově totožná s úpravou českého práva. Ovšem ani podle jedné z těchto úprav nelze dovodit, že by žalovaný při jednání se žalobcem či při uzavírání smluv jednal jako spotřebitel. Žalobce (ani jím dosazené osoby) se nikdy neprezentovali jako obchodníci s energiemi a musel to být tedy žalovaný, kdo tuto obchodní aktivitu prostřednictvím společnosti xxx vykonával. Na různých místech odvolání žalovaný dovozuje, že jeho postavení spotřebitele má být založeno na situaci, že on nebyl obeznámen s fungováním společnosti ve xxx a neměl dostatečné znalosti místního právního systému. Tento závěr označil žalobce za absurdní a uvedl příklad truhláře – fyzické osoby, která si objedná dodávku elektrické energie do své dílny, nikdo nepochybuje, že tento vztah není vztahem spotřebitele a podnikatele, ale vztahem dvou podnikatelů a to i přesto, že tento truhlář může též argumentovat, že nezná princip výroby elektrické energie, ani provozu distribuční sítě. 57. Žalobce zdůraznil, že žalovaný ve vztahu k němu od počátku vystupoval jako podnikatel, v rámci své podnikatelské činnosti uzavřel se žalobcem dvě smlouvy, ve kterých se zavázal mimo jiné hradit žalobci odměnu, společně a nerozdílně se společností xxx, což neučinil. 58. Žalobce uvedl, že pro žalovaného, na jeho pokyn a za úplatu založil společnost xxx a poskytoval jí administrativní a další služby, žalovanému neposkytoval právní služby, nevykonával jeho hlasovací práva, ani jej nezastupoval ve sporu se společností. Služby spotřebovávala společnost xxx, nikoli žalovaný a nesouvisely s majetkovou účastí žalovaného ve společnosti, ale s provozem společnosti samé. Žalovaný je zavázán v pozici solidárního dlužníka. 59. Žalobce odmítl jako vykonstruované abstraktní povinnosti žalobce, které žalovaný konstituoval jako nekodifikované principy. Sdělil, že právní vztah mezi účastníky řízení je založen na dvou smlouvách xxx a xxx, obě z 15. 4. 2002, ve xxx právu platí zásada smluvní volnosti a na právní otázky mezi smluvními stranami neupravené dopadají dispozitivní zákonná ustanovení, a to ust. § 394 a násl. xxx obchodního zákoníku. Žalobce zdůraznil, že všechny právní otázky byly upraveny v některé ze smluv uzavřených mezi účastníky řízení, a to nárok na odměnu a oprávnění odměnu inkasovat z účtu společnosti v čl. 13 odst. 2 xxx, solidární odpovědnost žalovaného za úhradu odměnu žalobci v čl. 13 odst. 2 xxx, rozsah činnosti žalobce v čl. 1 a čl. 14 Trust agreement a čl. 1 xxx, omezení odpovědnosti žalobce v čl. 6 xxx. Dále uvedl, že xxx obchodní zákoník obsahuje málo kogentních ustanovení, pokud jde o příkazní smlouvu je jediným kogentním ustanovením požadavek, aby příkazní smlouva mohla být kdykoliv vypovězena. Žalovaný nijak neuvedl porušení konkrétního ustanovení některé z uzavřených smluv ze strany žalobce. 60. Žalobce zdůraznil, že fakturoval pouze takové služby, které poskytl a ve stanoveném rozsahu a kvalitě. Pokud žalovaný tvrdí, že služby nebyly poskytnuty řádně, musí konkrétní porušení smluv v řízení prokázat, což se dosud nestalo. Žádná z uzavřených smluv pak neupravuje možnost snížení úplaty za poskytnuté služby. Dále namítl, že pokud žalovaný specifikoval nějaké konkrétní porušení údajných povinností žalobce např. dodat chybějící osob do správní rady, ochránit žalovaného před nesprávnými rozhodnutími, daňové komplikace a účtování odměny, přestože xxx nevyvíjela činnost, pak se jednalo o povinnosti, ke kterým se žalobce nezavázal. 61. Žalobce namítl, že svoji povinnost jednat ve prospěch žalobce a jím poskytnutých členů představenstva splnil, nezavázal se k povinnosti jednat ve prospěch žalovaného jako jediného společníka. 62. Žalobce zdůraznil, že ani případné porušení povinností by nemělo vliv na platnost obou smluv a oprávněnost účtování ujednaných paušálních částek či hotových výdajů. K námitkám žalovaného sdělil, že by možná obstály v řízení o náhradu škody, což však není předmětem tohoto řízení. 63. Žalobce uvedl, že se zavázal ke svěřenské zprávě, za paušální částku 14 000 CHF ročně plus hotové výdaje, svoji povinnost splnil a účtoval za služby sjednanou odměnu. 64. K námitkám žalovaného vytýkajícím soudu I. stupně, že nevyvodil žádné závěry z údajného zásadního rozporu listiny označené jako interní poznámky pana G. z úvodní schůzky žalobce namítl, že žalovaný neuvedl o jaké zásadní rozpory se mělo jednat a podle důkazů, a to důkaz pod bodem 107., nevyplývá z tohoto důkazu žádný zásadní rozpor. 65. Závěrem žalobce zdůraznil, že žalovaný není v projednávané věci spotřebitelem, od počátku jednal jako podnikatel, služby objednal pro společnost xxx, která za ně platila a nejednalo se o služby související s jeho majetkovou účastí v právnické osobě, ale o služby, které využívala a stále využívá společnost xxx pro svoji podnikatelskou činnost. Žalovaný jako podnikatel objednal u žalobce služby administrace společnosti ve xxx, za něž společnost zpočátku platila a následně platit přestala. Žalobce se proto obrátil se žádostí o úhradu dlužné odměny na žalovaného jako solidárního dlužníka. Namítá-li žalovaný údajné porušení povinností žalobce, poskytované služby před podáním žaloby nereklamoval, právní vztah dosud nevypověděl a dle názoru žalobce jsou údajná pochybení namítána účelově, aby se žalovaný vyhnul úhradě za poskytnuté služby. 66. V reakci na vyjádření žalobce žalovaný opětovně akcentoval výhrady, které uplatnil již v odvolání. Žalovaný vytkl žalobci, že nikdy netvrdil, že by žalobní nárok uznával, neměl tedy důvod proti nároku žalobce stavět svůj nárok na náhradu škody k započtení. Žalovaný dále rekapituluje svoji předchozí argumentaci a zdůrazňuje, že žalovaný netvrdil vznik škody. Žalovaný opětovně poukázal na jeho zájem na aplikaci daňové úpravy spočívající v pravidlu 50/50, což bylo elementárním předpokladem pro vstup žalovaného do předmětného závazkového vztahu a činnost společnosti xxx. 67. Žalovaný se opětovně a shodně jako ve svých předchozích vyjádřeních vyjadřuje k poskytnutí půjček jako řešení nákladů, které nebyly finanční správou vyhodnoceny jako daňově uznatelné a zdůrazňuje, že žalobce najal z důvodu jeho znalostí xxx daňového práva, včetně praxe finanční správy. 68. Žalovaný odmítl tvrzení žalobce v tom směru, že půjčky poskytnuté třetím subjektům byly skrytým vyváděním prostředků do daňových rájů s tím, že takové vyvádění prostředků by představovalo protiprávní jednání ve smyslu čl. 4 smlouvy. Dále uvedl, že v době poskytnutí předmětných půjček žalobce ani nenaznačil, že by se mohlo jednat o ilegální transakci, zatímco žalobce v rozporu se svými povinnostmi nebyl schopen identifikovat rizika spojená s výkladovou praxí finanční správy a žalovaného na ně upozornit. Žalovaný zdůraznil, že argumentace žalobce, podle níž se v případě zřízení tzv. kontokorentu akcionáře jednalo o dohodu s finanční správou je nová a v odvolacím řízení nepřípustná. Žalovaný dále upozornil na to, že v případě, že by tvrzení žalobce ve vztahu k uvedeným půjčkám a kontokorentu akcionáře odpovídalo skutečnosti, žalovaného by o tom informoval a opětovně zdůraznil, že kontokorent akcionáře sloužil výhradně k přenesení veškeré odpovědnosti za úhradu případných závazků společnosti na žalovaného a vyloučení rizik pro žalobce. 69. Žalovaný k možnosti využití pravidla 50/50 uvedl, že jej žalobce neinformoval o tom, jakým způsobem bude z daňového hlediska finanční správa zacházet s některými uskutečněnými právními jednáními. 70. Žalovaný dále namítl, že mu žalobce nikdy nesdělil, jaké informace a doklady má pro rozporování závěrů finanční správy poskytnout, což žalovaný jako laik a cizinec nemohl vědět. V tomto směru žalobce žalovaného k doplnění podkladů nijak nevyzval a tvrzení o spolehlivosti daňového poradce pana S. označil žalovaný za o ničem nevypovídající. 71. Argumentaci žalobce vztahující se k daňové problematice označil žalovaný za účelovou s tím, že postrádá věcný základ a není rozhodné, jaké bylo konečné (faktické) daňové zatížení. Uvedl též, že k udržování společnosti v aktivním stavu došlo výhradně z důvodu na straně žalobce. Namítl celkový přístup žalobce, dlouhodobé porušování jeho povinností, a to, že žalobce nebyl ochoten a schopen řešit následky svých pochybení. 72. K tvrzení žalobce, že jeho povinností bylo zajistit dva členy představenstva, a to pány G. a S. při založení společnosti zdůraznil, že zajištění členů představenstva žalobcem mělo trvat po celou dobu existence společnosti, čemuž odpovídá i sjednaná pravidelná roční odměna, která nebyla vázána na konkrétní osoby. V této souvislosti odkázal na čl. 14 Smlouvy. Zajištění člena představenstva na místo zesnulého pana G. bylo povinností žalobce, jestliže žalovaný v tomto směru vyvíjel aktivitu, jednalo se o výhradně o reakci na postoj žalobce, který dal najevo, že žádnou další osobu do představenstva neposkytne. 73. K jednání s panem G. žalovaný uvedl, že nikdy netvrdil, že by mezi ním a panem G. došlo ke konkrétní dohodě ohledně vyrovnání existujících nároků a úpravě způsobu odměňování. 74. Žalovaný opětovně upozornil na nedostatky odůvodnění rozsudku s tím, že skutkové i právní hodnocení je provedeno paušálně a opětovně uvádí důvody uvedené v odvolání. 75. Žalovaný odkazuje též na svoji předchozí argumentaci, v níž podrobně uvedl, že žalovaný ve vztahu se žalobcem vystupoval jako spotřebitel. 76. Žalovaný opětovně rozebírá povahu závazkového vztahu mezi účastníky a za chybný označil závěr, že žalobce byl povinen výhradně k jednání, které je popsáno ve smlouvě a v souladu se smlouvou nebyl za své jednání odpovědný. Opětovně poukazuje na povinnost žalobce postupovat při správě společnosti řádně a s profesionální péčí. Odmítl též argumentaci žalobce, že neměl žádné povinnosti vůči žalovanému a byl vázán povinností jednat výhradně v zájmu společnosti xxx. 77. V závěru žalovaný odkázal na svůj odvolací návrh uvedený v odvolání. 78. Žalobce ve svém doplnění k předchozímu vyjádření podrobně rozebírá jednotlivé judikáty, na něž odkázal a z nichž vycházel soud I. stupně s tím, že odmítl tvrzení žalovaného, který se proti těmto rozhodnutím vymezil. 79. Žalobce opětovně zdůraznil, že veškeré služby byly poskytnuty společnosti xxx pro její podnikání, nikoli žalovanému a žalobou se žalobce domáhá z jeho titulu solidárního dlužníka za služby poskytnuté společnosti xxx. Společnost xxx v žádném případě v postavení spotřebitele nebyla a žalovaný jako spoludlužník nemůže ze svého postavení dovozovat více práv, než by příslušelo hlavnímu dlužníkovi. 80. Žalobce dále opětovně vymezuje základní povahu vztahu mezi účastníky, jakož již ve svém předchozím vyjádření a vymezuje se vůči judikátům, na něž odkázal žalovaný v odvolání. 81. V závěru žalobce opětovně zdůrazňuje, že judikatura, na niž žalovaný odkazuje s tím, že je mu třeba přiznat postavení a ochranu spotřebitele, je založena na odlišném skutkovém základě, neboť v projednávané věci skutečným příjemcem nasmlouvaných služeb s výjimkou založení společnosti byla společnost xxx, který je žalován jako solidární dlužník za závazky své společnosti. 82. Oba účastníci pak zopakovali již uvedené argumenty též při jednání odvolacího soudu. 83. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání podle § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že dosud nemá splněny podmínky pro konečné rozhodnutí ve věci. 84. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, z nějž vyplývá, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 15. 4. 2002 dvě smlouvy, a to Trust agreement, tedy smlouvu o správě svěřeného majetku (svěřeneckou smlouvu) a xxx, tedy příkazní smlouvu, na základě nichž měl žalovaný v úmyslu podnikat ve xxx v oblasti energií. Obsah Trust agreement uvedl soud I. stupně podrobně v č. 82 odůvodnění rozsudku a vyplývají z ní práva a povinnosti žalobce jako svěřenského správce ve vztahu ke zmocniteli. V čl. 10 je uvedeno oprávnění svěřenského správce na provizi a v čl. 14 na další platby. 85. V příkazní smlouvě (xxx) taktéž ze dne 15. 4. 2002, jejíž obsah je uveden pod bodem 98 rozsudku jsou upřesněna práva a povinnosti účastníků, v čl. 13 pak výše odměny, a to paušální roční odměna, provozní výdaje a hotové výdaje. Zároveň čl. 13 této smlouvy obsahuje odpovědnost též příkazce, jímž je žalovaný, za úhradu složek odměny správce koncipovanou jako společnou a nerozdílnou se společností. 86. K zápisu společnosti xxx do xxx obchodního rejstříku došlo dne 8. 5. 2002, žalobce dodal dva členy představenstva, předsedou představenstva se stal žalovaný. Od tohoto data byla společnost xxx oprávněna vykonávat svoji činnost. Ke zrušení této společnosti dosud nedošlo. 87. Žalovaný v obsáhlém odvolání, jeho doplnění a vyjádření u jednání odvolacího soudu uplatnil dva okruhy odvolacích námitek. Jednak námitky procesní, kdy vytýkal soudu I. stupně nedostatečné odůvodnění jeho rozsudku s tím, že absence řádného odůvodnění rozsudku jej činí nepřezkoumatelným a dále vady řízení spočívající v absenci poučení žalovaného podle § 118a o. s. ř., a tvrdil, že soud I. stupně žalovaného nepoučil podle tohoto ustanovení, ačkoli tak v případě, že měl žalovaným tvrzené okolnosti věci za nedostatečně tvrzené nebo neprokázané, postupovat měl. Řízení před soudem I. stupně označil za formální s tím, že způsob vedení řízení, který se projevil v jeho závěrečné části, může představovat vadu řízení, která mohla způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti vytkl soudu I. stupně paušální odmítnutí skutečností, které by mohly mít vliv na jeho závěr o absolutní prioritě smlouvy a vázanosti stran jejím obsahem bez ohledu na jakékoli další skutečnosti. K těmto námitkám uvádí odvolací soud, že civilní procesní řízení je řízením formálně upraveným občanským soudním řádem, soud I. stupně se pohyboval v jeho mezích. Rozhodnutí musí vycházet z důkazů provedených před soudem, nikoli jen z domněnek a obecných až vágních tvrzení některého z účastníků, v projednávané věci především žalovaného. 88. Z hlediska hmotněprávních námitek žalovaný obsáhle argumentuje tím, že vystupoval v právním vztahu se žalobcem v postavení spotřebitele a soudu I. stupně vytýká, že se omezil pouze na obecnou definici spotřebitele, jíž odůvodnil, že žalovaný vystupoval v právním vztahu se žalobcem jako podnikatel, nikoli jako spotřebitel. Další hmotněprávní námitku uplatnil žalovaný v tom směru, že soud I. stupně založil své rozhodnutí na zásadě pacta sunt servanda a nezabýval se jinými zásadami, na něž žalovaný poukazoval, jak v průběhu řízení před soudem I. stupně, tak v odvolání. 89. Odvolací soud shledal důvodnými námitky žalovaného ve vztahu k procesnímu postupu soudu I. stupně. Soud I. stupně žalobu zamítl, aniž by žalovanému poskytl poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaného nepoučil v tom směru, aby vylíčil všechny rozhodné skutečnosti a navrhl důkazy k prokázání svých sporných tvrzení. Žalovanému je třeba přisvědčit, že odůvodnění rozsudku sestává převážně z jednotlivých obsáhlých vyjádření účastníků a obsahu provedených listinných důkazů. Soud I. stupně však provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a z provedených důkazů učinil závěr o skutkovém stavu věci, který je uveden pod bodem 135 rozsudku. 90. Odvolací soud proto neshledal důvodnou odvolací námitku vytýkající rozsudku soudu I. stupně nepřezkoumatelnost s tím, že v rozsudku zachytil obsáhlá podání zejména žalovaného, jehož námitky v odůvodnění rozsudku podrobně rozebral. 91. Žalovaný v rámci svého odvolání věnoval nejvíce pozornosti tvrzení, že ve vztahu se žalobcem vystupoval jako spotřebitel. Dosavadní výsledky řízení tomuto závěru nenasvědčují. Z dosud zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalovaný se na žalobce obrátil jako fyzická osoba, která měla zájem obchodovat s elektrickou energií mimo Českou republiku a zvolil za tím účelem xxx konfederaci jako neutrální stát. Vzhledem k tomu, že podnikat v této oblasti ve xxx se žalovanému jevilo možné prostřednictvím společnosti, obrátil se na žalobce s požadavkem na založení společnosti, prostřednictvím níž by mohl realizovat své podnikatelské aktivity. K námitkám žalovaného, že vystupoval ve vztahu se žalobcem jako spotřebitel, dospěl odvolací soud k závěru, že za stávajícího stavu dokazování žalovaný do vztahu se žalobcem vstoupil jako podnikatel v oblasti elektrické energie, který hodlal prostřednictvím žalobce řídit a realizovat své podnikatelské zájmy ve xxx. Tvrdil-li žalovaný, že vystupoval jako spotřebitel, je na něm, aby toto své tvrzení prokázal s tím, že má-li v souladu se smlouvami účastníků být postupováno podle xxx práva, musí soud I. stupně tímto xxx právem provést důkaz. Český soud je povinen znát české právo, právo Evropské unie a příslušnou judikaturu, nikoli xxx právo. Navrhuje-li některý z účastníků k prokázání svých tvrzení důkaz cizím právem, musí takový důkaz v náležité podobě předložit. Za tím účelem bude na soudu I. stupně, aby žalovaného v tomto směru v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil a k jeho vyjádření, tvrzení a předložení důkazů k prokázání jeho tvrzení mu stanovil lhůtu. Žalovaný své postavení spotřebitele dosud opírá o právo české a právo Evropské unie a tomu odpovídající judikaturu, podle smlouvy svěřenecké i smlouvy příkazní je však právem, jímž se řídí poměry účastníků, právo xxx. 92. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně shledal dvě smlouvy, jak Trust agreement, tedy smlouvu o správě svěřeného majetku (svěřeneckou smlouvu), tak i xxx, tedy příkazní smlouvu obě uzavřené dne 15. 4. 2002 mezi žalobcem a žalovaným za platné, které zakládají jimi předpokládaná práva a povinnosti stran. 93. Žalobce žalobou požaduje po žalovaném zaplacení jednak odměny v paušální výši 14 000 CHF s tím, že tato odměna byla vždy ročně fakturována na základě skutečně odpracovaných hodin a odvedené práce. Ze smlouvy o správě svěřeného majetku z čl. 10 a čl. 14 vyplývá právo svěřenského správce, tedy žalobce na zaplacení odměny v paušální minimální roční výši označené jako správní poplatek 14 000 CHF s tím, že sesestává ze zde uvedených jednotlivých částek a dále s tím, že svěřenská správa bude účtována dle potřebné časové dotace. Taktéž v příkazní smlouvě je uvedena paušální roční odměna ve výši 10 000 CHF a dále provozní výdaje a hotové výdaje, které musí být prokázány účtenkami a doklady. Z čl. 13 této smlouvy vyplývá, že žalovaný jako příkazce odpovídá správci společně a nerozdílně se společností. 94. V této souvislosti je třeba žalovanému přisvědčit, že ze žalobních tvrzení a z důkazů doložených žalobcem nevyplývá oprávněnost žalobcem účtovaných částek, v rozporu s uvedenými smlouvami není přiložen přehled poskytnutých služeb, konkrétní použité sazby a nelze transparentním způsobem ověřit oprávněnost účtovaných částek. Žalobce zároveň se žalobou doložil pouze faktury založené jako čl. 7-19 spisu, z nichž však žádné konkrétní služby, za niž by žalobkyně účtovala uvedené částky a na základě jakého tarifu byly uvedené částky účtovány, nevyplývá. Skutečnost, že byly vystaveny faktury, není hmotněprávním důvodem pro zaplacení jakékoliv částky. Faktury jsou v českém jazyce založeny na čl. 69-81. Žalobce svoji žalobu opírá o souhrnnou fakturu ze dne 9. ledna 2017 (čl. 74 p.v. spisu), z níž též není zřejmý právní důvod účtování jednotlivých zde uvedených částek. 95. Značnou část odvolacích námitek žalovaný směřuje k tvrzeným pochybením ze strany žalobce při správě svěřeného majetku. Žalovaný vytýkal žalobci, že řádně nesplnil svoji povinnost tím, že v žalovaném vzbudil dojem, že bude moci využít daňovou úlevu tzv. 50:50. Soud I. stupně se dostačujícím způsobem vypořádal s touto námitkou žalovaného, neboť z uvedených smluv, tedy ze smlouvy svěřenecké ani z příkazní smlouvy nevyplývá povinnost žalobce zajistit pro žalovaného takové daňové zvýhodnění. Soud I. stupně se dostatečně vypořádal též s tvrzením žalovaného ohledně nedostatečného plnění povinností žalobce při nezajištění dalšího člena představenstva po úmrtí pana G., jakož i s tvrzením žalovaného ohledně jakéhosi ujednání s tímto členem představenstva a to v bodě 135 odůvodnění rozsudku, na něž odvolací soud odkazuje. 96. Ze všech shora uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 97. V novém řízení soud I. stupně nejprve poučí oba účastníky podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o jejich povinnosti prokázat svá konkrétní tvrzení, což se týká především žalovaného a navrhnout k těmto tvrzením důkazy. K tomu jim poskytne lhůtu a zároveň je ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 poučí o následcích nesplnění této výzvy. 98. Na žalobci bude, aby prokázal oprávněnost žalované částky, tedy skutečně odpracované hodiny a odvedenou práci pro žalovaného, kdy musí být zřejmé, za co jsou jednotlivé částky účtovány, tedy za jaká období a na základě čeho, kdy tyto skutečnosti nelze dovozovat pouze z důkazů (§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Podle žaloby i v souladu s uvedenými smlouvami měly být účtovány jednak paušální částky a účtováno mělo být podle skutečně odpracovaných hodin a odvedené práce. Tyto námitky vznášel žalovaný již v průběhu řízení před soudem I. stupně, např. ve vyjádření na čl. 218 p.v., kdy vytýká nedostatečnou specifikaci pohledávek žalobce co do předmětu plnění. Na žalobci bude, aby jednotlivé požadované pohledávky specifikoval. 99. Při hodnocení zjištěného skutkového stavu bude soud I. stupně vycházet z uzavřených smluv, a to Trust agreement a a xxx, tedy ze smlouvy o správě svěřeného majetku a z příkazní smlouvy. Není zřejmé, co žalovaný namítá, odkazoval-li na „nekodifikované principy", které by bylo třeba zohlednit (č. 38 odůvodnění tohoto usnesení) oproti zásadě pacta sunt servanda. 100. Odvolací soud uzavírá, že za stávajícího skutkového stavu se základním problémem jeví, že žalobce řádně nespecifikoval jednotlivé požadované částky a uvedl je pouze v obecné rovině, a to již v žalobě, jak uvedeno shora. Soud I. stupně v dalším řízení podrobně vyhodnotí, zda by žalovaným tvrzená pochybení žalobce při správě společnosti, i kdyby se je žalovanému podařilo prokázat, k čemuž dosud nedošlo, mohla mít vliv na jeho právo na sjednanou odměnu, když základním důkazem, z nějž je třeba vycházet, jsou obě uvedené smlouvy. 101. Ve věci poté znovu rozhodne a v novém rozhodnutí rozhodne též o nákladech tohoto odvolacího řízení. Poučení Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 17. ledna 2023 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu