USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a Mgr. Jana Čvančary ve věci žalobkyně: xxx xxx xxx sídlem xxx, xxx, Rakouská republika zastoupená advokátkou1 proti žalovaným: 1) xxx xxx xxx, xxx IČO xxx xxx, Praha 2) xxx xxx xxx, narozený dne xxx bytem xxx, Praha oba zastoupeni advokátem o zaplacení 392 000 EUR s příslušenstvím o odvolání žalovaných proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. října 2023, č. j. 12 C 5/2022-114 takto: Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu I. stupně. 2. Rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobou ze dne 28. 1. 2022 se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 392 000 EUR s příslušenstvím z titulu náhrady škody, popřípadě coby nárok na vydání bezdůvodného obohacení. 3. Žalovaní ad 1) a ad 2) při prvním úkonu v této věci v podáních ze dne 29. 7. 2022 a 23. 5. 2023 namítli nedostatek pravomoci českých soudů ve věci rozhodnout s odkazem na přednostní aplikaci Nařízení evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Brusel I bis“). 4. Soud I. stupně uzavřel, že námitka nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů není důvodná. Oba žalovaní mají bydliště (sídlo) na území České republiky, mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů je tak přednostně založena dle ustanovení čl. 4 odst. 1 Brusel I bis. Namítají-li žalovaní, že mezinárodní příslušnost je třeba určit dle čl. 7 odst. 2 Brusel I bis, tak podle tohoto ustanovení v předmětném řízení postupovat nelze, když pravidla stanovená v kapitole II. oddílech 2 až 7 Brusel I bis, kam spadá i čl. 7, se podle ustanovení čl. 5 odst. 1 Brusel I bis užijí na osoby, které mají být žalovány ve státě odlišném od státu místa jejich bydliště. Jelikož předmětné řízení rovněž nespadá pod žádnou z věcí vyčtených v čl. 24 Brusel I bis, které by zakládalo výlučnou příslušnost bez ohledu na bydliště stran, námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti zamítl. 5. Proti tomuto rozhodnutí podali žalovaní včasné odvolání, které odůvodnili tak, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci s odůvodněním, že úvaha soudu o tom, že na věc je nutné použít generální ustanovení čl. 4 odst. 1 Brusel I bis, protože speciální ustanovení oddílů 2 až 7 kapitoly II Brusel I bis je možné použít jen na osoby, které mohou být žalovány ve státě odlišném od místa bydliště, je zcela mylná a při své aplikaci by naprosto popírala účel a charakter Brusel I bis jako kolizní procesní normy, neboť podle úvahy v takovém případě by nebylo možné Brusel I bis použít kdykoliv, kdy by mělo dojít k vedení řízení proti účastníkovi, který nemá bydliště v konkrétním státě, kde by se takové řízení vedlo. 6. Konkrétním kolizním pravidlem, které je potřeba na věc aplikovat, je právě ustanovení čl. 7 odst. 2 Brusel I bis týkající se deliktní a kvazideliktní odpovědnosti. Jiná aplikace ostatně nepřipadá v úvahu ani dle názoru autonomního soudního orgánu povolaného dle čl. 267 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie k výkladu norem evropského práva – Soudního dvore Evropské unie (dále též jen „SDEU“). Ten k výkladu aplikace speciálního ustanovení o příslušnosti pro spory vyplývající z deliktní a kvazideliktní odpovědnosti uvedl v rozsudku ve věci Kalfelis v. Schröder a další, C-189/87, že žaloba založená na deliktu a bezdůvodném obohacení se řídí výhradně pravidly obsaženými v čl. 5 odst. 1 bruselské úmluvy a aplikace obecných norem nepřipadá v úvahu. 7. Je evidentní, že pravidla obsažená v oddílech 2 až 7 kapitoly II Brusel I bis jsou speciálními ustanoveními ke generálnímu pravidlu dle čl. 4 odst. 1 Brusel I bis. Ostatně i toto samotné ustanovení poměr speciality předpokládá, kdy je uvozeno podmínkou „nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“ 8. Odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3037/2020, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2022. 9. Žalovaní již v průběhu řízení upozorňovali, že místo škodné události je třeba vykládat jako místo, kde se projevil škodlivý následek. Dle platné judikatury je místem vzniku škody účet poškozeného u banky, na němž došlo ke konkrétní redukci majetku. 10. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně má sídlo v Rakousku a tamtéž má i vedený bankovní účet, jak ostatně sám prokazoval provedenými platbami a v Rakousku se také nachází centrum majetkových zájmů žalobkyně, kde pociťovala následky údajně deliktního nebo kvazideliktního jednání, je dána dle ustanovení čl. 7 odst. 2 Brusel I bis příslušnost rakouských soudů. 11. Navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 12. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a ust. § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, aniž nařizoval ve věci ústní jednání podle ust. § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné. 13. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně dne 28.1.2023 podala žalobu proti žalovaným a P. F., nar. xxx, bytem xxx, xxx, Rakouská republika, kterou se (po doplnění) domáhala po žalovaných, aby jí zaplatili společně a nerozdílně částku 392 000 EUR s tím, že tato částka představuje škodu, která žalobkyni vznikla v souvislosti s insolvenčním řízením xxx s.r.o. ve dnech 10. 1. 2019 – 22. 8. 2019 společným úmyslným protiprávním jednáním žalovaných. V důsledku protiprávního jednání žalovaných proběhly 4 platby celkem v žalované částce z účtu žalobkyně č. xxx u xxx na účet xxx xxx č. xxx. Dne 10.7.2023 žalobkyně vzala žalobu zcela zpět proti P. F., nar. xxx, z důvodu uzavření dohody o narovnání dne xxx. Usnesením soudu I. stupně ze dne 11.8.2023, č. j. 12 C 5/2022-96, které nabylo právní moci dne 6.9.2013, pak řízení mezi žalobkyní a P. F., nar. xxx, bylo zastaveno. 14. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 1. 12. 2012 (dále jen „nařízení Brusel I. bis“) nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 15. Podle čl. 5 odst. 1 Brusel I. bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 16. Podle čl. 8 odst. 1 písm. a) Brusel I. bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být též žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý ze žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních. 17. Lze souhlasit s odvolateli, že napadené rozhodnutí není zcela precizně odůvodněno, nicméně lze z něj jednoznačně dovodit, jak správně seznali i odvolatelé, že soud I. stupně dospěl k závěru, že je dána pravomoc českého soudu a není namístě použití čl. 7 odst. 2 Brusel I. bis. Lze také souhlasit s odvolateli, že soud I. stupně výslovně neuvedl, že se zabýval pravomocí k době zahájení řízení, tedy ke dni 28.1.2023, k němuž byl žalován i P. F., nar. xxx, bytem xxx, xxx, Rakouská republika. 18. Nicméně odvolatelé ve svých úvahách o nedostatku pravomoci českého soudu, opomíjejí skutečnost, že xxx xxx xxx s.r.o., xxx, má sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1, žalovaný xxx xxx xxx, narozený dne xxx, pak v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4, tedy je u nich dána pravomoc podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I. bis. P. F., nar. xxx, měl sice bydliště ve xxx v Rakouské republice, ale u tohoto žalovaného je namístě použití čl. 8 odst. 1 písm. a) Brusel I. bis, jelikož právní nárok uplatněný žalobkyní je účelné projednat a rozhodnout o něm společně proti všem žalovaným, aby se zabránilo vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních. Žalobkyně tvrdí, že jí všichni tři původně žalovaní způsobili škodu společným jednáním a požadovala zaplacení žalované částky po žalovaných společně a nerozdílně. 19. Poukaz odvolatelů na čl. 7 odst. 2 Brusel I. bis je tak nepřípadný, stejně jako jejich odkaz na judikaturu k výkladu tohoto ustanovení, jelikož tento článek se v souzeném případě nepoužije. 20. Ostatně i jimi uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3037/2020 a sp. zn. 30 Cdo 5535/2015 se vztahovala k případu, kdy žalovaná strana měla výhradně sídlo mimo Českou republiku. 21. S ohledem na výše uvedené závěry proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř. - jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 20. listopadu 2023 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu