č. j. 13 Ad 35/2020‑ 17   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce:  M. K.    bytem x   proti žalované:  Česká správa sociálního zabezpečení                                     sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5   o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2020 č. j. x   takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaná zamítla námitky a potvrdila rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. x 2. Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím č. j. x ze dne 3. 6. 2020 přiznala žalobci od 7. 4. 2020 starobní důchod podle ust. § 29 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o důchodovém pojištění“) ve výši 15 876 Kč měsíčně.  3. V žalobě žalobce namítal, že není jeho vinou, že se v evidenci žalované nenalézají podklady o výši příjmu ze zaměstnání v podniku ČKD Slévárny a.s. Měl za to, že jednoznačně doložil, že v daném podniku pracoval a musel tak být za danou činnost adekvátně ohodnocen. Byl přesvědčen, že zaměstnavatel odesílal evidenční listy důchodového pojištění žalované, neboť tomu tak evidentně bylo u jiných zaměstnanců. Pochybení tedy mělo nastat na straně žalované, kdy mělo dojít ke ztrátě evidenčních listů žalobce, což jej poškodilo při výpočtu důchodu. Konstatoval, že výpočtem tak, jak jej provedla žalovaná, došlo k negativnímu ovlivnění výše jeho starobního důchodu, protože v době, která mu nebyla započtena, měl výrazně vyšší výdělky než v období pozdějším. Poukázal na nedůsledné posouzení jeho případu, kdy žalovaná měla v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazovat na nesprávné ustanovení zákona o důchodovém pojištění. Měl za to, že doložil dostatek důkazů, po jejichž komplexním vyhodnocení lze i přes neexistenci evidenčního listu důchodového pojištění s velkou pravděpodobností stanovit alespoň přibližnou výši jeho výdělků. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 4 Ads 28/2013, který se zabývá otázkou prokazování výše výdělků. 4. Ve vyjádření k žalobě žalovaná mimo jiné uvedla, že „Založil-li žalobce svoji oponenturu na shora jmenovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu (určité jeho pasáži), pak při opravdu věrné a úplné citaci z odůvodnění řečeného rozhodnutí (stranou přitom žalovaná ponechává kasačním soudem vytvořenou kategorii „minimálního vyměřovacího základu", jíž relevantní právní úprava nezná) je zároveň zřejmé, že stanovení vyměřovacích základů zásadně nemůže vycházet z údajů o hrubých výdělcích kolegů (srov. dále rozsudek téhož soudu ze dne 4. ledna 2017, čj. 9 Ads 206/2016 - 23). Z pozornější četby současně vysvitne patrná skutková odlišnost nyní pojednávané věci, kdy v dovolávaném případě byly k dispozici detailní zápisy zaměstnavatele, mzdové listy, potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, o ošetřování člena rodiny aj. I zde se však Nejvyšší správní soud přihlásil k závěrům formulovaným v rozsudku ze dne 27. října 2010, čj. 3 Ads 78/2010 - 93, totiž že „za účelem prokázání vyměřovacích základů nelze použít tytéž podpůrné důkazní prostředky, jako stran prokázání samotné doby pojištění, tzn. kupř. čestné prohlášení dvou svědků a žadatele o důchod, přičemž ani „platové výměry a další doklady o vyměření mzdy či jiné doklady o průběhu pracovního poměru (např. zápočtový list) nejsou dostatečně podrobným zdrojem informací k určení vyměřovacích základů za příslušnou dobu pojištění, neboť nezaznamenávají příjem za každý jednotlivý měsíc. Z údajů uvedených v platových výměrech nelze vyčíst podrobnosti o průběhu žalobcova pracovního poměru, tzn. zejména, zda žalobce pracoval každý měsíc, zda nečerpal neplacené volno či nemocenské či zda za něj bylo po celou dobu odváděno pojistné, popř. v jaké výši.“ Dále pak poukázala na to, že není zmocněna k jakémukoliv určování hrubých výdělků odhadem. Navrhla, aby soud žalobu zamítl. 5. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [ust. § 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. 6. Soud o věci samé rozhodl bez jednání dle ust. § 51 odst. 1 s. ř. s., jelikož žalobce i žalovaná souhlasili s projednáním věci bez jednání. 7. Správní spis pak obsahuje pro danou věc tyto podstatné dokumenty: žádost o přiznání starobního důchodu ze dne 10. 3. 2020, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. ¨x ze dne 3. 6. 2020, námitky žalobce ze dne 2. 7. 2020, žalobou napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. x ze dne 17. 9. 2020. 8. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce dne 10. 3. 2020 požádal o přiznání starobního důchodu ode dne 7. 4. 2020. V žádosti uvedl, že byl v době od 1. 7. 1974 do 30. 4. 1993 zaměstnán u společnosti ČKD Slévárny, a.s., a doložil své prohlášení, v němž požádal, aby výše jeho vyměřovacích základů za dobu tohoto zaměstnání byla odvozena od příjmů p. Milana Pražáka, s nímž v daném období žalobce pracoval, a jehož příjmy byly nižší než jeho. Doložil čestná prohlášení bývalých kolegů ze zaměstnání u společnosti ČKD Slévárny, a.s., p. M. P. a p. J. M., která potvrzují, že měli oba nižší příjmy než žalobce. Žalovaná měla před vydáním rozhodnutí k dispozici rekonstruovaný evidenční list důchodového zabezpečení ze dne 23. 3. 2020, podle něhož byl žalobce v době od x do x zaměstnán ve společnosti ČKD Slévárny, a.s., ale výše jeho vyměřovacích základů za období od x do x nebyla zjištěna. Na základě takto zjištěného skutkového stavu žalovaná vydala rozhodnutí č. j. x ze dne 3. 6. 2020. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 2. 7. 2020 námitky, které byly žalobou napadeným rozhodnutím zamítnuty. 9. Soud posoudil předmětnou věc takto: 10. Podle ust. § 16 odst. 4 písm. c) zákona o důchodovém pojištění vyloučenými dobami jsou před 1. lednem 1996 doby, které se podle předpisů platných před tímto dnem vylučovaly při zjišťování hrubých výdělků pro účely výpočtu průměrného měsíčního výdělku, doby, v nichž byl pojištěnec účasten důchodového pojištění nebo zabezpečení podle předpisů platných před tímto dnem, nelze-li zjistit výši vyměřovacích základů za dobu zaměstnání před tímto dnem, a doby uvedené v písmenu j); přitom doby studia po dosažení věku 18 let jsou vyloučenými dobami pouze v rozsahu, v jakém se považují za náhradní dobu pojištění. Vyloučenými dobami jsou po 31. prosinci 1995, pokud se nekryjí s dobou účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. e), dobou pojištění, v níž měl pojištěnec příjmy, které se zahrnují do vyměřovacího základu, dobou pojištění podle § 11 odst. 1 písm. b), nebo dobou, za kterou náležely náhrady uvedené v odstavci 3 větě čtvrté, doby po které pojištěnec byl poplatníkem pojistného na pojištění, nelze-li zjistit výši jeho vyměřovacích základů. 11. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) vyplývá, že primárním důkazním prostředkem sloužícím k osvědčení doby pojištění a získaných vyměřovacích základů je evidenční list důchodového pojištění. Při jeho absenci je však zapotřebí aplikovat obecná pravidla pro dokazování platná pro řízení ve věcech důchodového pojištění, která jsou zakotvena v § 84 a § 85 organizačního zákona a podpůrně v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), který se použije na řízení o námitkách ve smyslu § 88 odst. 8 organizačního zákona. Podle § 51 správního řádu lze přitom k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2019 č. j. 8 Ads 188/2017-49). 12. Dále je z judikatury zřejmé, že svědeckou výpovědí či čestným prohlášením lze zpravidla jen obtížně prokázat výši měsíčních příjmů s takovou přesností, aby bylo možno zjistit vyměřovací základ podle § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, který je základem pro výpočet ročního vyměřovacího základu a osobního vyměřovacího základu pojištěnce (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 6. 2013 č. j. 4 Ads 27/2013-20). Není-li následně pro zjištěnou dobu pojištění možné určit výši vyměřovacího základu, uplatní se pro výpočet postup podle § 16 odst. 4 písm. c) zákona o důchodovém pojištění (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2008 č. j. 3 Ads 88/2008-179, nebo rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2018 č. j. 1 Ads 346/2017-34). Dobu, během níž byla osoba poplatníkem pojistného ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, aniž by bylo současně možné zjistit výši vyměřovacích základů, je nutno považovat za dobu pojištění, byť jde pro účely výpočtu výše vyměřovacího základu o dobu vyloučenou. Byť takovou právní úpravu zákon o důchodovém pojištění vztahuje v § 16 odst. 4 písm. c) výslovně jen na doby pojištění po 31. 12. 1995, NSS již v rozsudku ze dne 27. 10. 2010 č. j. 3 Ads 78/2010-93, vyložil, že ve vztahu k dobám před tímto datem se jedná o nežádoucí mezeru v právní úpravě, již je třeba zacelit analogickou aplikací ust. § 16 odst. 4 písm. c) zákona o důchodovém pojištění. 13. Je tedy zřejmé, že v případě žalobce není možné vyjít z odhadů a dovozovat výši jeho vyměřovacích základů v době od x do x, neboť podle judikatury NSS je třeba klást odlišné požadavky na prokazování doby pojištění na straně jedné a výše vyměřovacích základů na straně druhé. Tyto skutečnosti je třeba striktně oddělovat, neboť pro ně platí jiná pravidla, včetně právní úpravy dokazování (srov. rozsudek ze dne 25. 10. 2017 č. j. 10 Ads 7/2017 - 32). 14. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 10. 2010 č. j. 3 Ads 78/2010 – 93 uvádí, že: „[p]latové výměry a další doklady o vyměření mzdy či jiné doklady o průběhu pracovního poměru (např. zápočtový list) nejsou dostatečně podrobným zdrojem informací k určení vyměřovacích základů za příslušnou dobu pojištění, neboť nezaznamenávají příjem za každý jednotlivý měsíc. Z údajů uvedených v platových výměrech nelze vyčíst podrobnosti o průběhu žalobcova pracovního poměru, tzn. zejména, zda žalobce pracoval každý měsíc, zda nečerpal neplacené volno či nemocenské či zda za něj bylo po celou dobu odváděno pojistné, popř. v jaké výši“ (k tomu srov. také rozsudky NSS ze dne 25. 8. 2005 č. j. 6 Ads 58/2004 - 36, a ze dne 11. 7. 2013 č. j. 4 Ads 28/2013 - 22). 15. V případě žalobce není možné z žádného z dokladů, které předložil v průběhu celého řízení, určit podrobné informace o průběhu žalobcova zaměstnání v rozhodné době, nezaznamenávají příjem za jednotlivé měsíce a také není možné zjistit, zda žalobce v daném období skutečně pracoval každý měsíc, zda nečerpal neplacené volno nebo dávky nemocenského pojištění, či zda za něj bylo po celou dobu odváděno pojistné, popř. v jaké výši. Vzhledem k tomu, že není možné pro zjištěnou dobu pojištění určit výši vyměřovacího základu, uplatní se pro výpočet postup podle § 16 odst. 4 písm. c) zákona o důchodovém pojištění tak, jak to učinila žalovaná. Soud tedy neshledal v postupu žalované pochybení. 16. Soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, když ze všech shora uvedených důvodů neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou. 17. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalované žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 13. dubna 2023   JUDr. Marcela Rousková samosoudkyně