USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Miluše Farské ve věci nezletilého: D. D., narozený dne xxx bytem trvale K., Praha bytem fakticky Španělské království, S., C., C. syna rodičů: V. D., narozená dne xxx bytem trvale K., Praha bytem fakticky Španělské království, S., C., C. zastoupená advokátkou A. A. sídlem C., Praha F. D., narozený dne xxx bytem H., Praha o úpravu poměrů nezletilého, o úpravu styku k odvolání matky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. března 2023, č.j. 32 P 4/2023-18 takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se mezinárodní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 nevyslovuje a řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok I.), rozhodl, že řízení se zastavuje (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Usnesení bylo odůvodněno tím, že matka podala k soudu dne 8. 2. 2023 návrh na úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti a výživné k nezletilému D. pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů a na úpravu styku nezletilého s otcem. Matka v návrhu uvádí, že od loňského roku žije s nezletilým na T., v nemovitosti, kterou rodiče zakoupili. Od září 2022 nezletilý navštěvuje na T. školu, změna bydliště na T. i výběr tamní školy proběhly se souhlasem otce. Na danou věc dopadá Nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále jen „Nařízení Brusel II ter“). Podle čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení jsou soudy členského státu příslušné ve věcech rodičovské odpovědnosti k dítěti, které má v době zahájení řízení obvyklý pobyt na území tohoto členského státu. Pokud jde o výživné, uplatní se Nařízení Rady (ES) 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen „Nařízení o výživném“), v jehož čl. 3, písm. d) je upravena pravomoc k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností ve prospěch toho soudu, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením. Pojem „obvyklé bydliště“ přitom musí být vykládán v tom smyslu, že odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jeho integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí. V daném případě má nezletilý své skutečné bydliště na základě dohody rodičů ve Španělském království. Dle návrhu na zahájení řízení tam nezletilý pobývá již delší dobu, chodí tam do školy, má tam spoustu přátel ve škole i mimo ni. Je zřejmé, že nejde jen o příležitostný, krátkodobý, příp. turistický pobyt. Nezletilý má ve svém faktickém bydlišti vytvořeno životní společenství, je zde těžiště jeho života. Sama matka uvádí ve svém návrhu adresu bydliště nezletilého ve Španělském království jako adresu skutečného pobytu nezletilého, též jako místo předání nezletilého ke styku s otcem uvádí skutečné bydliště matky, tj. adresu S., C., C. (adresa shodná s adresou skutečného pobytu nezletilého). Je zřejmé, že matka počítá s tím, že bude v cizině bydlet i nadále. Nezletilý je ve faktické péči matky, společně s ní žije se souhlasem otce ve Španělském království, jeho pobyt zde vykazuje dostatečnou integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí. S ohledem na obvyklý pobyt nezletilého ve Španělském království proto soud I. stupně vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost a řízení podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. 3. Proti uvedenému usnesení podala matka včasné odvolání. Namítla, že ona i syn jsou občany České republiky, kde se syn narodil, vyrůstal, kde má trvalé bydliště a kde plní školní docházku na soukromé škole S. xx School v J. Dočasný pobyt matky se synem na T. a s tím související nabytí nemovitosti na T. do SJM otce a matky, ke kterému došlo 19. října 2022, byly původně zamýšleny k urovnání krize mezi matkou a otcem. Rozhodnutí matky se s otcem rozvést na plánované dočasnosti tohoto pobytu nic nemění. Syn sice začal navštěvovat školu na T., ale zároveň nepřerušil ani kurikulum na škole v ČR. Dočasný studijní pobyt syna na T. (po dobu 1 až 2 let) považují oba rodiče za příležitost syna naučit se výborně ovládat španělský jazyk. D. rodinné zázemí (otec, babička, děda, nevlastní sourozenci, ostatní příbuzní) je situováno v České republice, stejně jako jeho spolužáci a kamarádi, s nimiž udržuje pravidelný kontakt. D. samozřejmě navázal řadu sociálních kontaktů i na T. (ve škole a v české komunitě). Návrh na úpravu styku otce s nezletilým formulovala matka tak, aby jí byla umožněna určitá flexibilita, tzn. aby místem převzetí syna otcem bylo skutečné bydliště matky (nyní na T., po návratu do ČR místo bydliště matky v ČR). Nevyplývá z toho, že matka hodlá se synem zůstat na T. dlouhodobě, naopak. Rodiče španělsky nehovoří, nezletilý se španělsky teprve učí. Veškerá stálá lékařská péče nezletilého i matky je v České republice. Dle judikatury Soudního dvora EU i Nejv. soudu ČR ke změně obvyklého pobytu nevede pouze dočasný přesun do jiného státu. Z návrhu matky na zahájení řízení přitom výslovně vyplývá, že pobyt matky se synem na T. je pouze dočasný, a už tato skutečnost vylučuje, aby za místo obvyklého pobytu nezletilého bylo považováno Španělské království. Nezletilý má na T. sociální vazby, ale nelze tam hovořit o jeho sociální integraci. Těžiště rodinného a sociálního života nezletilého neleží ve Španělském království, přestože si nezletilý dočasnou změnu pobytu ve Španělsku užívá a že mu prospívá. Při posouzení obvyklého bydliště je třeba vzít v úvahu i subjektivní hledisko, tedy vůli a úmysl rodičů. Zde je zřejmé, že vůlí matky nebylo se trvale usadit na T., proto nehraje pro založení obvyklého pobytu roli ani delší doba pobytu v jiném členském státě. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 428/19 je třeba určovat obvyklé bydliště dítěte na základě posouzení kombinace faktických okolností dítěte a vůle jeho rodičů. Dle další judikatury může být významná i vůle rodičů projevená v dohodě o výkonu povinností a práv z rodičovské odpovědnosti. V daném případě úmyslem rodičů nezletilého nikdy nebyla trvalá nebo dlouhodobá změna pobytu matky se synem na T. Mezinárodní příslušnost soudů Španělského království proto není v tomto případě dána, a odvolatelka navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že soud svoji mezinárodní nepříslušnost nevyslovuje a řízení se nezastavuje. 4. Otec se k podanému odvolání nevyjádřil. 5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a aniž za tímto účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. V dané věci jde o řízení s mezinárodním prvkem, když matka i nezletilý syn pobývají na T. Soud I. stupně správně posuzoval svou mezinárodní příslušnost (pravomoc) dle Nařízení Brusel II ter a dle Nařízení o výživném, a správně též uvádí, že k projednání věci jsou v daném případě mezinárodně příslušné soudy členského státu, na jehož území má nezletilé dítě ke dni zahájení řízení obvyklý pobyt. 7. Soud I. stupně též správně teoreticky vyložil pojem obvyklého pobytu (obvyklého bydliště) dítěte, zejména že dané místo musí vykazovat určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí, a že je třeba přihlédnout k řadě konkrétních skutečností, včetně trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. 8. Odvolací soud nicméně shledal, že soud I. stupně všechna uvedená relevantní kritéria v daném případě nezohlednil, když zejména nepřihlédl k plánované dočasnosti pobytu nezletilého na T. (která vyplývá již z návrhu na zahájení řízení, a kterou matka podrobněji vysvětlila ve svém odvolání). Skutečnost, že nezletilý v tomto školním roce fakticky pobývá na T. a navštěvuje tam školu, ještě neznamená takovou sociální integraci nezletilého v uvedeném místě, která by založila přesun obvyklého bydliště nezletilého z České republiky na T., zejména za situace, když nezletilý, (jak bylo uvedeno již v návrhu na zahájení řízení), nepřerušil studium na škole v České republice. Nelze hovořit ani o integraci nezletilého na T. v rámci rodinného prostředí, když jediný příbuzný nezletilého pobývající na T. je jeho matka, která ovšem sama neprojevuje vůli na T. zůstat trvale a naopak vyjadřuje úmysl se po určité době do České republiky vrátit. Nelze sice vyloučit, že postupem času získá pobyt nezletilého na T. charakter obvyklého pobytu ve smyslu čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel II ter (s narůstající délkou pobytu se pravděpodobně bude prohlubovat integrace nezletilého v tamním prostředí), v době zahájení řízení, kdy tento pobyt trval přibližně 6 měsíců, tomu tak však ještě nebylo. 9. S ohledem na vše shora uvedené odvolací soud konstatuje, že nezletilý měl ke dni zahájení tohoto řízení místo svého obvyklého pobytu v České republice, proto je na základě čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel II ter a čl. 3 písm. d) Nařízení o výživném založena v tomto řízení mezinárodní příslušnost soudů České republiky. Není tedy dán nedostatek podmínek řízení, jenž by mohl být důvodem zastavení řízení dle § 104 odst. 1 o.s.ř. 10. Na základě shora uvedeného odvolací soud napadené usnesení změnil za použití § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, že se mezinárodní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 nevyslovuje a řízení se nezastavuje. 11. O nákladech řízení, včetně tohoto řízení odvolacího, rozhodne soudu I. stupně v rozhodnutí, jímž se řízení bude končit. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jen za podmínek stanovených v ust. § 237 o.s.ř. Praha 12. dubna 2023 JUDr. Ivana Kotrčová v. r. předsedkyně senátu