ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Markéty Písaříkové, Ph.D. ve věci žalobce: B. F., a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupený advokátem proti žalovanému: J. J. S., narozený dne xxx naposledy bytem xxx, Praha, t.č. neznámého pobytu zastoupený opatrovníkem xxx M. K., advokátem sídlem xxx xxx, Praha o zaplacení 86 736,36 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 1. 2023, č. j. 24 C 466/2019-188 takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 809,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 soudní poplatek z odvolání ve výši 4 337 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 86 736,36 Kč, částku 57 Kč, částku 2 520,58 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 86 736,36 Kč od 27. 9. 2018 do zaplacení ve výši 9 % ročně a úrok z částky 78 612 Kč od 27. 9. 2018 do zaplacení ve výši 9,9 % ročně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 42 034 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a že náhrada nákladů řízení státu se nepřiznává (výrok III.). 2. Shora uvedených částek se žalobce domáhal na základě smlouvy o půjčce č. xxx ze dne xxx, uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností xxx xxx, a.s. 3. Žalovanému byl z důvodu neznámého pobytu v řízení ustanoven opatrovník. Před vydáním napadeného rozsudku soud I. stupně zamítl námitku nedostatku své pravomoci v této věci, když svou pravomoc dovodil dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), neboť poslední známé bydliště žalovaného se nacházelo v ČR na adrese uvedené v záhlaví. Z týchž důvodů soud zamítl námitku nedostatku místní příslušnosti. 4. Soud I. stupně vzal za prokázané, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce byla dne xxx uzavřena smlouva o nezajištěném neúčelovém úvěru ve výši 80 000 Kč („Smlouva“), který se žalovaný zavázal splatit 48 pravidelnými splátkami ve výši po 2 026 Kč, splatnými od 25.5.2018 vždy do 25. dne měsíce včetně sjednané úrokové sazby 9,9 % ročně, a to inkasem z běžného účtu žalovaného xxx; nedílnou součástí Smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobce (dále jen „VOP“), Produktové obchodní podmínky právního předchůdce žalobce (dále jen „POP“) a Sazebník právního předchůdce žalobce (dále jen „Sazebník“). Dle čl. 7.1. písm. b) ve spojení s čl. 7.2. písm. b) POP je porušením závazků, které odůvodňují odstoupení od Smlouvy mj. prodlení s placením jakékoli splátky jistiny, úroků či jiných plateb delší než 30 dnů, z kteréhožto důvodu mohl právní předchůdce žalobce žalovaného vyzvat k uhrazení celé dlužné částky, a pokud by nebyla zaplacena ve lhůtě 30 dní, mohl prohlásit půjčku za zcela splatnou a současně požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Dle Sazebníku a čl. 7.2. písm. g) POP činil poplatek za odeslání písemné upomínky k zaplacení dlužné částky 499 Kč. Žalovanému byly dne 26.4.2018 poskytnuty finanční prostředky ve výši 80 000 Kč, na které splatil dne 25.5.2018 částku 2 026 Kč (z toho bylo započítáno 638 Kč na úrok a 1 388 Kč na jistinu) a dne 25.6.2018 částku 95,23 Kč (započtenou na splatné úroky), dále nebylo zaplaceno ničeho. Žalovaný k 26.9.2018 dlužil jistinu úvěru ve výši 78 612 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení z jistiny úvěru ve výši 57 Kč, kapitalizovaný úrok z jistiny ve výši 2 520,58 Kč, poplatky ve výši 499 Kč a kapitalizovanou smluvní pokutu za období od 26.9.2018 do 31.12.2018 ve výši 7 625,36 Kč. Žalovaný byl vyzván k řádnému zaplacení splátek po splatnosti výzvou z 15.7.2018 a poslední výzvou z 8.9.2018, dluh žalovaného dle Smlouvy byl zesplatněn dopisem právního předchůdce žalobce z 27.9.2018. Pohledávka za žalovaným plynoucí ze Smlouvy včetně příslušenství byla na žalobce postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou s právním předchůdcem žalobce dne 5.6.2019, o čemž byl žalovaný informován oznámením z 11.6.2019. Žalovanému byla též zaslána předžalobní výzva z 8.7.2019. 5. Právně soud věc posoudil podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) jako smlouvu o úvěru. Žalobce byl podle čl. 7.1. písm. b) ve spojení s čl. 7.2. písm. b) POP z důvodu více jak 30denního prodlení se zaplacením (části) splátky splatné k 25.6.2018 oprávněn od Smlouvy odstoupit a celou dlužnou částku dle Smlouvy zesplatnit, což učinil dopisem z 27.9.2018. Protože žalovaný ani netvrdil, že by zesplatněnou částku úvěru zaplatil do 30 dní od zesplatnění, má žalobce dále právo na smluvní pokutu dle čl. 7.1. písm. b) ve spojení s čl. 7.2. písm. b) POP ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, tj. za období od zesplatnění do 31.12.2018 v kapitalizované výši 7 625,36 Kč. Takto sjednaná smluvní pokuta vyhovuje požadavkům § 2048 odst. 1 o.z. a je v souladu i s maximální možnou výší smluvní pokuty dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „Zákona o SÚ“). S ohledem na čl. 7.2. písm. g) POP ve spojení se zněním Sazebníku má žalobce právo i na sjednaný poplatek 499 Kč za prokázané odeslání písemné upomínky. Z důvodu nezaplacení splatných splátek, ani následně zesplatněné zbývající dlužné jistiny, smluvní pokuty a poplatku má žalobce dle Smlouvy i nadále právo na zaplacení sjednaných smluvních úroků ve výši 9,9 % ročně z dlužné jistiny (do dne zesplatnění v kapitalizované výši 2 520,80 Kč, a dále od 27.9.2018 do zaplacení). Dle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením č. 351/2013 Sb. má rovněž právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení ve výši 9 % z původně dlužné jistiny (a následně i z dlužné smluvní pokuty a poplatku), v kapitalizované výši do dne zesplatnění 57 Kč, a dále z částky 86 736,36 Kč od 27.9.2018 do zaplacení. Soud I. stupně proto žalobě zcela vyhověl. Námitky opatrovníka neshledal důvodné, když podáním z 21.1.2020 byla doplněna skutková tvrzení ohledně konkrétního výpočtu jednotlivých žalovaných částek i požadovaného příslušenství, přičemž všechna byla dostatečně doložena Transakční historií úvěrového účtu žalovaného. Jediné platby učiněné na daný úvěr byly právním předchůdcem žalobce započítány v souladu s § 1932 o.z. Zesplatnění úvěru proběhlo v souladu se Smlouvou ve znění POP ke dni 26.9.2018. Nejstarší dlužnou částkou je splátka splatná dne 25.6.2018, žaloba byla podána dne 10.9.2019, tedy žádný z žalobou uplatněných nároků nemůže být dle § 629 o.z. ve spojení s § 609 o.z. promlčen. 6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal procesně úspěšnému žalobci plnou náhradu nákladů řízení, a to za zaplacený soudní poplatek 3 471 Kč, odměnu advokáta v sazbě 4 580 Kč/úkon za 7 úkonů právní služby (6x v plné výši, jednou ve výši poloviční) podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.“), náhradu hotových výdajů 7 x 300 Kč podle § 13 odst. 4 a.t. a 21% DPH ve výši 6 693 Kč, tj. celkem 42 034 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný, zastoupený opatrovníkem, byl v řízení neúspěšný a náhrada nákladů řízení mu přisouzena nebyla, rozhodl dále soud, že se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává, s tím, že o odměně opatrovníka bude rozhodnuto samostatným usnesením. 7. Žalovaný napadl rozsudek v celém rozsahu včasným odvoláním. Namítl, že soud neposoudil platnost smlouvy o úvěru ve smyslu § 86 a § 87 Zákona o SÚ. Dle tohoto zákona je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele a soud naplnění této povinnosti posuzuje i bez návrhu, respektive i bez návrhu přihlédne k neplatnosti takové úvěrové smlouvy. V odůvodnění napadeného rozsudku toto posouzení absentuje, je zjevné, že soud se jím nezabýval. Dále soud nesprávně posoudil otázku náhrady nákladů řízení, když se v dané věci jedná o tzv. formulářovou žalobu. Jde o žalobce s vysokým počtem fakticky shodných žalob z titulu bankovního spotřebitelského úvěru původního poskytovatele úvěru xxx. Případná náhrada nákladů proto měla být posouzena dle § 14b odst. 1 písm. a) a.t. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl. 8. Žalobce k odvolání uvedl, že náklady řízení nemohou být posuzovány dle § 14b odst. 1 písm. a) a.t., neboť žaloba neodpovídá definici formulářové žaloby dle nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11. Žalobce sice je věřitelem více pohledávek postoupených na něj finančními institucemi, avšak jde o složité produkty a každá žaloba vyžaduje individuální posouzení a zpracování, kromě toho žalovaná částka přesahuje 50 000 Kč. Právní předchůdce žalobce splnil svou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Po provedení potřebných lustrací, dle získaných informací a s ohledem na výši úvěru banka žalovanému úvěr schválila. Žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č.j. 12 Co 367/2020-170, dle nichž je uvedený postup při posouzení úvěruschopnosti správný a postačující. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. 9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a po doplnění dokazování Protokolem o ověření úvěruschopnosti klienta s Přílohou č. 1, výpisem z účtu žalovaného u xxx za březen 2018 a listinou „Manuální vstup Konsolidovaného blacklistu“ dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 10. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že ve věci je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů, s ohledem na skutečnost, že poslední známé bydliště žalovaného je na území České republiky (k bydlišti osoby neznámého pobytu srov. rozsudek Soudního dvora EU C 327/10 Hypoteční banka a.s. proti Udo Mike Lindner). Tato příslušnost je však dána na základě čl. 18 odst. 2 Nařízení Brusel I bis, neboť se v dané věci jedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 17 odst. 1. písm. c) uvedeného Nařízení (smlouva o úvěru byla uzavřena žalovaným jako spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, a smlouvu uzavřel žalovaný s osobou provozující podnikatelskou činnost v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště), proto je třeba příslušnost určovat podle oddílu 4 Nařízení Brusel I bis, upravujícího příslušnost u spotřebitelských smluv. Rozhodným právem je v dané věci na základě čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 právo české. 11. Soud I. stupně správně a s výjimkou otázky posouzení úvěruschopnosti i dostatečně zjistil skutkový stav, uzavřenou smlouvu též správně právně posuzoval jako smlouvu o úvěru podle § 2395 o.z., podléhající rovněž ustanovením Zákona o SÚ. Odvolací soud na tomto místě odkazuje na podrobné odůvodnění soudu I. stupně, z nějž plyne, na základě jakých konkrétních smluvních ujednání a jejich porušení žalovaným vznikly právnímu předchůdci žalobce jednotlivé nároky vůči žalovanému. Pohledávky za žalovaným vyplývající ze Smlouvy byly na žalobce postoupeny v souladu s § 1879 a násl. o.z. Soud I. stupně se též řádně vypořádal s námitkami vznesenými opatrovníkem žalovaného, včetně námitky promlčení a námitky týkající se uplatněné smluvní pokuty, souladnost jejíž výše byla posouzena i ve vztahu k ustanovení § 122 Zákona o SÚ. 12. Žalovanému však lze přisvědčit v tom, že povinností soudu bylo zabývat se i bez vznesené námitky rovněž tím, zda uzavřená Smlouva není neplatná z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného (spotřebitele) před uzavřením smlouvy o úvěru. 13. Podle § 86 odst. 1 Zákona o SÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 Zákona o SÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 Zákona o SÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 14. Zákon o SÚ ve znění do 28. 5. 2022 potom sice v § 87 odst. 1 věta druhá stanovil, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, Soudní dvůr EU však ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/2018 (OPR-Finance s.r.o. proti GK) shledal, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 15. K závěru, že nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit má důsledky v podobě absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy, dospěl rovněž Nejv. soud ČR, a to již v poměrech předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. (viz rozsudek Nejv. soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 201/2018). 16. Soud I. stupně proto zatížil své řízení vadou, jestliže ex officio nezkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Aby odvolací soud zjednal nápravu této vady, vyzval žalobce k předložení důkazů o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a listinami předloženými žalobcem na základě této výzvy poté doplnil dokazování. 17. Protokolem o ověření úvěruschopnosti klienta s Přílohou č. 1 bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce (poskytovatel úvěru) před uzavřením předmětné Smlouvy posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě vyhodnocení externích úvěrových registrů a dalších databází, i na základě údajů poskytnutých žalovaným. Konkrétně poskytovatel úvěru vycházel z toho, že žalovaný neměl záznam v insolvenčním rejstříku, jeho doklad nebyl nalezen v databázi neplatných dokladů MV, žalovaný neměl záznam v interním Black listu, v registru BRKI/NRKI měl pouze pozitivní úvěrovou historii a žádný negativní záznam, v registru SOLUS nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti. Žalovaným deklarovaný příjem 45 000 Kč byl poskytovatelem úvěru ověřen podle příjmů připisovaných na účet žalovaného, a vzhledem k tomu, že takto ověřený příjem činil pouze 42 532 Kč, vycházel poskytovatel úvěru při posouzení úvěruschopnosti z příjmu 42 532 Kč, a dále zohlednil výdaje ve výši 16 000 Kč měsíčně, což odpovídá výdajům na živobytí deklarovaným žalovaným. Dle vyhodnocení poskytovatele úvěru byla stanovena pravděpodobnost splacení úvěru žalovaným 98,88%, s tím, že žalovanému na splátku nové půjčky a nepředvídané výdaje zbývá celkem 26 352 Kč měsíčně. Údaje uvedené žalovaným o jeho příjmech a výdajích jsou zaneseny v Příloze č. 1 uvedeného protokolu, žalovaným byly spolu s dalšími informacemi (kontaktní údaje, trvalá adresa, korespondenční adresa atd.) zadány do formuláře banky, informace tedy nejsou opatřeny podpisem žalovaného. 18. Listinou „Manuální vstup Konsolidovaného blacklistu“ bylo prokázáno, že pro žalovaného nebyla nalezena negativní informace v registru BRKI (Bankovní registr klientských informací). 19. Výpisem z účtu žalovaného u xxx za březen 2018 bylo prokázáno, že v tomto měsíci (bezprostředně předcházejícím měsíci uzavření smlouvy o úvěru) byla na účet žalovaného připsána částka od plátce „ xxx“ ve výši 36 206 Kč, součet veškerých výdajů žalovaného v tomto měsíci činil 35 486,20 Kč. 20. Ve smyslu rozsudku Nejv. soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Spokojí-li se věřitel s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostojí své povinnosti posoudit úvěruschopnost s odbornou péčí (ve smyslu příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru). 21. Po zhodnocení všech shora uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že v tomto případě původní věřitel postupoval při posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí. Nespolehl se jen na údaje uvedené žalovaným (přestože údaje o příjmech a výdajích nebyly žalovaným podepsány, nebylo rozumné pochybnosti o tom, že je poskytovateli úvěru sdělil právě žalovaný, neboť to byl žalovaný, kdo žádal o poskytnutí úvěru a sdělil za tím účelem poskytovateli úvěru i další informace o své osobě), ale porovnal je s údaji z bankovního účtu žalovaného, vedeného poskytovatelem úvěru, a z takto upřesněných údajů vycházel, když dále provedl lustrace žalovaného v databázích dlužníků i dalších registrech. 22. Vzhledem k celkové výši úvěru 80 000 Kč a výši sjednané měsíční splátky úvěru 2 026 Kč lze přitom považovat příjem žalovaného, který vzal poskytovatel úvěru v úvahu na základě obratu na účtu žalovaného, za příjem umožňující splácet sjednaný úvěr, i při zohlednění nutných měsíčních výdajů uvedených samotným žalovaným, které se přitom nejeví jako nereálné nebo podhodnocené (i s ohledem na to, že částka životního minima jednotlivce dle § 2 zákona č. 110/2006 Sb. činila k datu uzavření smlouvy o úvěru 3 410 Kč měsíčně). Odvolací soud dodává, že i pokud by byl hodnocen přímo příjem žalovaného za měsíc bezprostředně předcházející uzavření Smlouvy, který byl oproti průměrnému příjmu nižší (36 206 Kč), přesto by z tohoto příjmu zůstávala dostatečná finanční rezerva k úhradě sjednaného úvěru, pravidelných měsíčních výdajů i případných výdajů dalších. Proto v tomto případě nebylo nutné další prověřování výdajů žalovaného. 23. Protože před uzavřením Smlouvy došlo k posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí a v souladu s § 86 odst. 1 a 2 Zákona o SÚ, nebyl dán důvod neplatnosti předmětné Smlouvy podle § 87 odst. 1 Zákona o SÚ. Závěry soudu I. stupně o platnosti Smlouvy a důvodnosti podané žaloby byly tudíž věcně správné. 24. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky shledal odvolací soud rovněž správným. Žalobce byl v řízení zcela procesně úspěšný, podmínka předžalobní výzvy dle § 142a odst. 1 o.s.ř. byla splněna (výzvou ze dne 8. 7. 2019), žalobce má proto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení. Námitka, že soud měl při stanovení výše odměny advokáta vycházet z ustanovení § 14b odst. 1 a.t., nebyla důvodná, neboť nebyla splněna podmínka aplikace tohoto ustanovení stanovená v § 14b odst. 1 písm. b) a.t., tedy že předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Výše peněžitého plnění (tarifní hodnota) v daném případě činila 86 736,36 Kč, což odpovídá odměně za 1 úkon právní služby dle § 7 bod 5. a.t. ve výši 4 580 Kč. Za učiněných 6 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a.t. a jeden úkon dle § 11 odst. 2 a.t. (popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku) žalobci náleží odměna advokáta v celkové výši 29 770 Kč, dále náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a.t. ve výši 7 x 300 Kč, a dle § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. rovněž 21% DPH z nákladů právního zastoupení ve výši 6 693 Kč. Spolu s náhradou za zaplacený soudní poplatek 3 471 Kč tak činí celková výše nákladů žalobce v řízení před soudem I. stupně 42 034 Kč. 25. Rovněž akcesorický výrok III. o nákladech řízení státu je věcně správný. Státu vzniknou v tomto řízení náklady vyplacením odměny a náhrady hotových výdajů opatrovníkovi žalovaného. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Žalobce byl v řízení procesně úspěšný, proto mu s ohledem na § 148 odst. 1 o.s.ř. povinnost k náhradě nákladů státu nelze uložit. Povinnost k náhradě nákladů státu však v tomto případě nelze uložit ani žalovanému, neboť dle ustálené judikatury žalovaný, jemuž byl z důvodu neznámého pobytu ustanoven opatrovníkem advokát a který neměl úspěch ve věci, není povinen nahradit státu náklady řízení tvořené náklady zastoupení advokátem (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.10.2008, sp. zn. 19 Co 373/2008, uveřejněné pod č. 94/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud mohl sice svůj závěr, že povinnost k náhradě nákladů státu žádnému z účastníků neuloží, vyslovit pouze v odůvodnění rozhodnutí, pokud jej však vyslovil přímo ve výroku rozhodnutí, nelze to považovat za pochybení. 26. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. potvrdil ve všech výrocích jako věcně správný. 27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., když procesně úspěšný byl v odvolacím řízení žalobce. Žalobci vznikly v odvolacím řízení náklady právního zastoupení v celkové výši 11 809,60 Kč: odměna advokáta podle § 7 a.t. za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a.t. (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) 2 x 4 580 Kč, 2 x režijní paušál dle § 13 odst. 4 a.t. a 21% DPH v částce 2 049,60 Kč. 28. O povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek z odvolání bylo rozhodnuto dle § 2 odst. 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) a odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Výše soudního poplatku z odvolání vyplývá z položky 22 bod 1. písm. a) ve spojení s položkou 1 bod 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatků a činí 4 337 Kč. 29. O přiznání odměny a hotových výdajů opatrovníka jak v řízení před soudem I. stupně, tak v řízení odvolacím, rozhodne soud I. stupně samostatným usnesením podle § 140 odst. 2 o.s.ř. I pro náklady, jež vzniknou státu vyplacením nákladů zastoupení žalovaného opatrovníkem v odvolacím řízení, přitom bude platit, že povinnost k jejich náhradě nelze uložit žádnému z účastníků. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v ust. § 237 o.s.ř. Praha 25. května 2023 JUDr. Ivana Kotrčová v. r. předsedkyně senátu