USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň JUDr. Miluše Farské a Mgr. Daniely Večerkové ve věci žalobkyně: xxx xxx a.s., IČO xxx sídlem xxx, xxx zastoupená advokátkou proti žalovanému: S. I., narozený dne xxx bytem xxx, xxx, 081 62 Ukrajina o 11 032,08 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. října 2022, č. j. 35 C 250/2021– 35 takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně rozhodl, že se řízení zastavuje (výrok I.), že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že se žalobkyni nevrací zaplacený soudní poplatek (výrok III.). 2. Zastavení řízení zdůvodnil soud I. stupně nedostatkem své mezinárodní příslušnosti (pravomoci). Vyšel ze zjištění, že žalovaný měl na území ČR povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání do 4.8.2019, na adrese xxx , Praha, že ke dni podání žaloby v ČR neměl bydliště (není v evidencích mobilních operátorů, Úřadu práce, není zde hlášen k pobytu). Soud I. stupně aplikoval čl. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 (Brusel I bis), dovodil, že mezinárodní příslušnost (pravomoc) je třeba posoudit podle českých předpisů, dále aplikoval ust. § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, ust. § 84, § 85 o.s.ř. a uzavřel, že za situace, kdy žalovaný po ukončení podnikatelské činnosti v roce 2019 opustil ČR, ke dni podání žaloby neměl bydliště v členském státě EU, je nutné určit místní příslušnost dle § 84 a § 85 o.s.ř. a jelikož tuto určit nelze, nezbývá než vyslovit nedostatek pravomoci českých soudů a řízení zastavit dle § 104 odst. 1 o.s.ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. 3. Usnesení napadla žalobkyně včasným odvoláním. Namítala, že soud I. stupně nesprávně aplikoval čl. 6 Brusel I bis, nevyloučil, že žalovaný nemá bydliště v některém členském státě, pouze vyloučil jeho bydliště v ČR, že příslušnost českých soudů lze založit na základě místa posledního známého bydliště žalovaného (rozhodnutí ESD C-327/10, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2405/2011 a další), když judikatorní závěry reflektují skutečnost, že v případě, kdy žalovaný opustil svoji poslední známou adresu, ačkoliv si byl vědom, že má vůči právnímu předchůdci žalobkyně závazky a svou novou adresu věřiteli nesdělil, ani se ji nepodařilo zjistit, hrozí žalobci odepření spravedlnosti za stavu, kdy by žádný soud ve věci nebyl příslušný. Místní příslušnost lze určit dle čl. 4 in eventum dle čl. 18 odst. 2 Brusel I bis. Poslední známé bydliště žalovaného bylo v Praze , je dána příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a aniž za tímto účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 5. Žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky na základě smlouvy o vydání kreditní karty, která je smlouvou o úvěru, uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností xxx a.s., dne xxx. Z návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty vyplývá, že žalovaný smlouvu uzavřel na pobočce xxx. a.s. v Praze, ve smlouvě je uvedena adresa jeho trvalého pobytu na Ukrajině a doručovací adresa žalovaného xxx, Praha. Ze smlouvy dále vyplývá, že žalovaný byl od června 2014 zaměstnancem společnosti xxx xxx s.r.o. Dle zpráv xxx a Ministerstva xxx ČR měl v ČR povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání na poslední známé adrese (od 1.6.2016 do 4.8.2019) Praha, xxx. 6. V dané věci se jedná o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je státním příslušníkem Ukrajiny. 7. S ohledem na cizí prvek v řízení se soud prvního stupně správně zabýval podmínkami řízení a tím, zda je dána pravomoc soudů České republiky spor v dané věci rozhodnout. Při zkoumání podmínek pravomoci soudů České republiky je třeba vycházet z ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle kterého se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Nejprve je třeba se zabývat otázkou, zda pravomoc soudu je řešena dvoustrannou mezinárodní smlouvou, pokud nikoli, je třeba zjistit, zda na posuzovaný případ nedopadá úprava obsažená v normách práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států. Teprve až v případě, že by na posuzovaný případ nedopadaly normy práva Evropské unie, bylo by možné aplikovat ustanovení vnitrostátního mezinárodního práva soukromého. 8. Podle čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, podepsané 28. 5. 2001 v xxx, vyhlášené pod č. 123/2002 Sb. m. s., platí, že pravomoc k řízení o sporu ze smluvního závazku má justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se zde nalézá sporný nemovitý majetek. 9. V projednávané věci je předmětem řízení spor ze spotřebitelského právního vztahu (§ 1810 a násl. o.z.), tento vztah by jako spotřebitelský vyhovoval i posouzení dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis, neboť právní předchůdkyně žalobkyně provozuje a v době uzavření smlouvy provozovala podnikatelskou činnost v členském státě, v ČR, na jehož území měl žalovaný v době uzavření smlouvy bydliště. 10. Pro případ, jako je tento, že se nepodaří zjistit, že by žalovaný spotřebitel měl ke dni podání žaloby bydliště na území členského státu, u jehož soudů byla podána žaloba, a ani žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by měl bydliště v jiném členském státě, ani skutečnosti, které by umožnily dospět k závěru, že žalovaný spotřebitel má bydliště mimo území Evropské unie, je třeba ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie dospět k závěru, že pravomoc rozhodnout o žalobě směřující proti spotřebiteli mají soudy členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště žalovaného. Cílem uvedeného řešení je zabránit situacím odepření spravedlnosti, kterým by byl vystaven žalobce z důvodu nemožnosti lokalizovat žalovaného (srovnej obdobně ve vztahu k nařízení Rady (ES) č. 44/2001 Brusel I usnesení Nejvyššího soudu z 25.6.2014 sp. zn. 30 Nd 25/2014, rozsudek Soudního dvora Evropské unie z 17.11.2011 ve věci C-327/10, Hypoteční banka, a. s. proti Udo Mike Lindnerovi a konečně i rozhodnutí Nejvyššího soudu na něž je v odvolání odkazováno žalobkyní). 11. Jinak řečeno, jestliže žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně spotřebitelský smluvní vztah, v době jeho uzavření měl bydliště v ČR, a v době podání žaloby je jeho bydliště neznámé, je nutno pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudu dovodit podle jeho posledního známého bydliště. Poslední známé bydliště žalovaného bylo v České republice, tudíž je dána mezinárodní příslušnost českého soudu. 12. Na základě shora uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že v tomto případě není dán nedostatek mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, a tedy není důvod k zastavení řízení dle § 104 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jen za podmínek stanovených v ust. § 237 o.s.ř. Praha 5. ledna 2023 JUDr. Ivana Kotrčová v. r. předsedkyně senátu