ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. Hany Kadlecové, LL. M. a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobců: a) M. K., narozen dne xxx bytem V., A., Švýcarská konfederace b) P. K., narozen dne xxx bytem V., R., Švýcarská konfederace c) G. R. B., narozen dne xxx bytem B., L., Kentucky, Spojené státy americké d) D. A. S., narozen dne xxx bytem T., T., T., Rumunsko e) M. A. M., narozena dne xxx bytem C., C., C., Rumunsko f) F. Ž., narozen dne xxx bytem S., V., Rakouská republika všichni zastoupeni advokátkou K. G. sídlem M., Praha proti žalované: V. J., narozena dne xxx bytem G., Praha zastoupena advokátem J. S. sídlem J., Praha o zaplacení částky 6 028 561,30 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti částečnému rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. října 2022, č. j. 10 C 162/2020-150, takto: Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že se částečný rozsudek pro uznání nevydává. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným částečným rozsudkem pro uznání uložil soud I. stupně žalované jako správkyni pozůstalosti po zemřelém V. J. povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 3 768 255,62 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 768 255,62 Kč ode dne 20. 12. 2018 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. 2. Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 20. 5. 2020 se žalobci původně domáhali po žalované úhrady částky ve výši 3 768 255,62 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná je správkyní pozůstalosti po zemřelém V. J. (dále jen „zůstavitel“), který jako advokát žalobců v rozporu s právními předpisy včetně předpisů upravujících činnost advokáta přijal na svůj soukromý účet bez pokynu žalobců a bez jejich vědomí finanční prostředky náležející žalobcům. O těchto prostředcích žalobce řádně neinformoval, nevyúčtoval je, nevyplatil jim je. Tímto jednáním způsobil zůstavitel žalobcům škodu ve shora uvedené výši, jež představuje částku, kterou MČ Praha – Zbraslav (xxx) vyplatila k rukám zůstavitele (dle jeho pokynů), kterou však žalobci od zůstavitele nikdy neobdrželi. Vzhledem k úmrtí zůstavitele uplatnili žalobci svůj nárok v souladu s § 1703 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), vůči žalované jako správkyni pozůstalosti, neboť řízení o pozůstalosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1268/18, nebylo dosud pravomocně skončeno. 3. Usnesením ze dne 10. 8. 2020, č. j. 10 C 162/2020-39, soud I. stupně žalovanou v souladu s ustanovením § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení uvedeného usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s ním. Zároveň byla žalovaná poučena o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení. Usnesení bylo žalované doručeno do její datové schránky dne 18. 8. 2020. 4. V podání došlém soudu I. stupně dne 11. 9. 2020 žalovaná navrhla přerušení řízení do doby pravomocného rozhodnutí v trestním řízení vedeném k trestnímu oznámení žalobců. Současně namítala nekonzistentnost žaloby, která směšovala osoby, jimž měly být vyplaceny finanční prostředky žalobců, a účty, na které měly být tyto prostředky poskytnuty. 5. Soud I. stupně následně usnesením ze dne 11. 8. 2021, č. j. 10 C 162/2020-82, připustil rozšíření žaloby o dalších 2 260 305,68 Kč s příslušenstvím. 6. Podáním došlým soudu I. stupně dne 13. 6. 2022 se žalovaná vyjádřila ve věci samé. 7. Soud I. stupně při jednání konaném dne 17. 10. 2022 připustil jednak změnu žaloby, jednak rozhodl vůči žalované k návrhu žalobců částečným rozsudkem pro uznání, když uzavřel, že se žalovaná v soudem určené lhůtě ohledně povinnosti uložené jí v usnesení podle § 114b o. s. ř. omezila pouze na to, že navrhla přerušení řízení a vyjádřila se k rozporuplnosti žaloby, aniž by však uvedla, zda nárok uznává, či nikoli, vylíčila rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě a uvedla, jaký vážný důvod jí ve vyjádření bránil. Současně soud I. stupně vyloučil, že by na nastalé zákonné fikci mohlo něco změnit vyjádření žalované došlé soudu dne 13. 6. 2022, nebo její argumentace při ústním jednání konaném dne 17. 10. 2022. Soud I. stupně uzavřel, že žalované bylo usnesení vydané dne 10. 8. 2020 doručeno do její datové schránky dne 18. 8. 2020, do níž se žalovaná přihlásila v 18.56 hodin. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že žalovaná se v této části nároku žalobců nevyjádřila, nastala tak fikce uznání uplatněného nároku na zaplacení částky ve výši 3 768 255,62 Kč, a proto postupem dle § 114b odst. 5 o. s. ř., dle § 153a odst. 1, 2, 3 o. s. ř. ve spojení s § 152 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o tomto nároku žalobců částečným rozsudkem pro uznání. 8. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, jímž navrhla jeho zrušení s odůvodněním, že výzva dle § 114b o. s. ř. není vůči správci pozůstalosti možná kvůli jeho postavení, jelikož uzavření smíru přesahuje jeho právo prosté správy, a to tím spíše, že tři z dědiců byli v době zahájení řízení nezletilí. Odkázala v této souvislosti na ustanovení § 1678 a § 1679 OZ. Argumentovala rozhodnutím Nejvyššího soudu vydaným pod sp. zn. 23 Cdo 4426/2011. Žalovaná dále namítala, že nebyly splněny základní podmínky pro výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř., jelikož povaha sporu vylučovala užití tohoto institutu, jelikož dědicové neměli a ani nemohli mít za daných okolností informace potřebné k vyjádření se ve věci. Odkazovala na povinnost mlčenlivosti advokáta, která žalované bránila v možnosti relevantně se ve věci vyjádřit. V této souvislosti argumentovala rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1109/2004. Vyloučila, že by měla jakoukoliv povědomost o kauzách a klientech zůstavitele. V souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu upozornila na to, že podmínky k použití výzvy podle § 114b o. s. ř. musí být interpretovány restriktivně (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17), dokonce může být rozhodnuto o obrácení důkazního břemene (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21). Vzhledem k uvedenému tak žalovaná dovozovala, že učinila vše, co bylo třeba k oddálení rozhodnutí ve věci samé. Poukázala na výjimečnost vydání rozsudku pro uznání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20). Konečně namítala, že nebyly dány podmínky k aplikaci § 152 odst. 2 o. s. ř., jelikož v situaci, kdy došlo k rozšíření žaloby, nebylo na místě vydávat částečný rozsudek pro uznání, neboť věci spolu neoddělitelně souvisejí. Nad rámec celého sporu poukázala žalovaná na to, že právní zástupkyně žalobců sdílela jednu místnost s P. , který byl zaměstnancem AK J. a má v opatrování klientské spisy původních kauz této advokátní kanceláře. 9. Žalobci ve svém vyjádření k odvolání žalované nejprve stručně shrnuli podání žalované a rozhodné události v řízení. Postupně se vyjádřili k jednotlivým výtkám žalované. Konkrétně uvedli, že správce pozůstalosti má plnohodnotné postavení účastníka řízení se všemi právy a povinnostmi, které jsou s tím spojeny. Žalované nic nebránilo v tom, aby řádně a včas uplatnila svá procesní práva a plnila své procesní povinnosti v občanském soudním řízení. Vymezili se proti argumentaci žalované, že někteří dědicové byli či jsou nezletilí, neboť správce pozůstalosti není zástupcem dědiců, nýbrž „zastupuje“ majetek, který spravuje. Pasivní legitimace žalované totiž pramení z § 1703 OZ, který řeší otázku pasivní legitimace v případech neskončeného řízení o pozůstalosti. Vyloučení možnosti vydat výzvu dle § 114b o. s. ř. proti nezletilému bylo navíc zavedeno až novelou provedenou zákonem č. 192/2021 Sb. a nabyla účinnosti dne 1. 7. 2021. Žalobci namítali, že návrh na přerušení řízení uvedený v podání žalované ze dne 11. 9. 2020 je čistě procesním návrhem a nelze jej považovat za právní důvod bránicí vzniku uplatněného práva. Žalobci se dále neztotožnili s tvrzením žalované, že nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy dle § 114b o. s. ř., jelikož žalovaná soudu I. stupně žádná omezení vyplývající z povinnosti mlčenlivosti nesdělila. Navíc vyjádření žalované ze dne 13. 6. 2022 jasně prokazuje, že žalovaná byla objektivně schopná se k nároku žalobců věcně vyjádřit již ve lhůtě stanovené ve výzvě dle § 114b o. s. ř. Jednání žalované tak lze vnímat spíše jako obstrukční, se záměrem oddálit rozhodnutí ve věci samé. Neztotožnili se se žalovanou, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 152 odst. 2 o. s. ř., neboť nárok, který je předmětem napadeného rozhodnutí, je nárokem vyplývajícím z neoprávněného nakládání s finančními prostředky klientů ze strany zůstavitele a druhý nárok, o nějž byla žaloba rozšířena, je nárokem vyplývajícím z opožděně podaného návrhu na pokračování v odvolacím řízení. Závěrem žalobci navrhli potvrzení vydaného rozsudku. 10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a, § 205b o. s. ř.), a aniž nařizoval jednání (žalobci i žalovaná totiž s rozhodnutím bez nařízeného jednání souhlasili), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 11. Předně pokud, jde o pravomoc českých soudů ve věci rozhodovat, uvádí odvolací soud, že tato byla soudem I. stupně dovozena správně, byť mlčky. K této otázce se konstatuje, že žalobci jsou státními příslušníky Spojených států amerických (žalobce c/), Švýcarska (žalobce a/, b/), Rumunska (žalobce d/, e/) a Rakouska (žalobce f/). V případě Spojených států amerických neexistuje žádná dvoustranná mezinárodní smlouva, která by uvedený závazkový vtah upravovala, v případě Švýcarska dvoustranná Dohoda uzavřená mezi republikou Československou a Švýcarskem, o vzájemné právní pomoci ve věcech občanských a obchodních (Bern, 21. 12. 1926, č. 9/1928 Sb. z. a n.), žádné řešení neobsahuje, ve zbylých případech se jedná o členské státy EU, bylo proto nutno postupovat v duchu § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), a na daný případ aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis, dále jen „Nařízení“). Mezinárodní příslušnost soudu pak byla založena odkazem na čl. 4 odst. 1 Nařízení, když žalovaná má bydliště na území ČR. 12. Pro rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání je nutno, aby byly naplněny všechny zákonem požadované náležitosti kumulativně a nesplnění byť jediné podmínky má za následek, že nelze takové rozhodnutí vydat. K vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání je nutno přistupovat uvážlivě a restriktivně (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16). Jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění všech zákonných podmínek obsažených v § 153a o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17). 13. Podle § 205b o. s. ř. jsou u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b). 14. Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). 15. Podle § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). 16. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (ve znění do 30. 6. 2021) vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). 17. Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. 18. Z obsahu spisu se podává, že soud I. stupně usnesením ze dne 10. 8. 2020, č. j. 10 C 162/2020-39, uložil žalované jako správkyni pozůstalosti dle § 114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která je připojena. 19. Odvolací soud nemá na rozdíl od soudu I. stupně za to, že by v konkrétním případě bylo možno tuto kvalifikovanou výzvu vydat. Postup podle § 114b odst. 1 o. s. ř. totiž nepřichází v úvahu ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. Odvolací soud je toho názoru, že žalovaná jako správkyně pozůstalosti jmenovaná dle § 158 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, mohla činit toliko takové úkony, které směřovaly k uchování pozůstalostního majetku. 20. Podle § 1678 odst. 1) OZ kdo spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu. 21. Podle § 1405 OZ kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k jeho zachování. 22. V obecné rovině se konstatuje, že správce pozůstalosti vykonává prostou správu pozůstalosti, tudíž činí vše, co je nutné k zachování pozůstalostního majetku, který spravuje. Správce pozůstalosti je povinen postupovat s odbornou péčí a provádí veškeré úkony v běžných záležitostech pozůstalosti. Uznání dluhu správcem pozůstalosti však není úkonem nezbytným k uchování majetkových hodnot náležejících do pozůstalosti. K takovému úkonu správce pozůstalosti oprávněn není, a to ani v případě, že by k němu měl svolení soudu (viz blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 865/2009). 23. Fikce uznání dle § 114b odst. 5 o. s. ř. tak nemohla nastoupit a (částečný) rozsudek pro uznání nebylo možno vydat v situaci, kdy nebyl naplněn jeden ze zákonných předpokladů pro jeho vydání. 24. Nad rámec uvedeného považuje odvolací soud za důležité dodat, že k fikci uznání, byť v konkrétním případě nemohla z důvodů výše uvedených nastat, je nezbytné přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně vhodných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoliv extenzivně, ale restriktivně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace § 114b odst. 5 o. s. ř. vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny práv a svobod, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Situaci nedostatečně kvalifikovaného vyjádření žalovaného na výzvu dle § 114b odst. 1 o. s. ř. (je-li zároveň zřejmá snaha žalovaného aktivně se účastnit řízení a včasného projednání věci) je třeba případně řešit poučením žalovaného o tom, že jeho dosavadní skutková tvrzení jsou neúplná a je nutné je doplnit, či o tom, co je pro posouzení dané věci relevantní. 25. Vzhledem k tomu, že v přezkoumávaném případě nebyly naplněny zákonné předpoklady pro vydání (částečného) rozsudku pro uznání postupem dle § 153a odst. 3 o. s. ř., nezabýval se odvolací soud dalšími odvolacími námitkami, které byly stranou žalovanou v odvolání uplatněny. 26. Na základě výše uvedených skutečností odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se částečný rozsudek pro uznání nevydává. 27. Na soudu I. stupně nyní bude danou věc řádně projednat a rozhodnout o ní, a to včetně náhrady nákladů tohoto odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, za podmínek § 237, § 239 a následujících o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat dovolací soud. Dovolatel musí být zastoupen advokátem. Praha 22. února 2023 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu