USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobce: xxx xxx xxx, IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupen advokátem proti žalovaným: 1. D. S., narozena dne xxx bytem xxx, Praha 2. T. S., narozen dne xxx bytem xxx, Praha oba zastoupeni advokátkou o zaplacení 798 370 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaných proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 4. 2023, č.j. 35 C 243/2021-53 takto: Usnesení soudu I. stupně se v části výroku, kterým bylo rozhodnuto o místní příslušnosti ve vztahu k požadovanému plnění za užívání bytu bez právního důvodu v období od 24. 3. 2020 do 30. 4. 2021 potvrzuje, a v části výroku, kterým bylo rozhodnuto o místní příslušnosti ve věci o nájemném a službách spojených s užíváním bytu za období od 1. 11. 2019 do 23. 3. 2020, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně zamítl námitku nedostatku místní příslušnosti vznesenou žalovanými v podání ze dne 21. 2. 2023 odkazem na ustanovení § 105 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nedůvodnou s odůvodněním, že žalovaní mají v České republice evidován trvalý pobyt na adrese xxx, Praha a z vyjádření žalovaných k žalobě vyplývá, že žalovaní na této adrese bydleli, přičemž mají zájem na prodloužení nájemní smlouvy na dobu neurčitou. Uvedl, že žalovaní mají faktické bydliště na uvedené adrese, jakkoliv se aktuálně zdržují převážně v zahraničí, a s odkazem na ustanovení § 84 a § 85 odst. 1 o. s. ř. dovodil místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1. Pro případ, že by faktické bydliště žalovaných na adrese na Praze xxx nebylo, uvedl, že mezinárodní a místní příslušnost by byla dána s odkazem na ustanovení čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti uznávání a výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I BIS“), a ustanovení čl. 24 odst. 1 Brusel I BIS, když předmětem řízení je spor z nájmu nemovitosti nacházející se v České republice. 2. Proti uvedenému rozhodnutí podali odvolání oba žalovaní, neboť mají za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Upozorňují, že uvedený byt pronajímateli předali dne 11. 1. 2022, a nelze tak dovodit, že jejich faktické bydliště je na adrese xxx, Praha, předpoklad § 84 ve spojení s § 85 odst. 1 o. s. ř. tak není naplněn. Zároveň se ohrazují proti názorům soudu I. stupně ohledně aplikace čl. 24 odst. 1 Brusel I BIS, neboť tento článek upravuje výlučnou příslušnost soudů členských států pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitosti, nikoliv též zaplacení finanční částky. Navrhují, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, případně námitce nedostatku místní příslušnosti vyhověl. 3. Odvolací soud po seznámení se s obsahem spisu, včetně vyjádření účastníků, přezkoumal usnesení soudu I. stupně, aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 212, § 212 a odst. 1 a 5 o. s. ř., § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je z části důvodné. 4. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně podala dne 11. 10. 2021 žalobu, jíž se domáhala zaplacení peněžité částky z titulu nájemného s tvrzením, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou 10 let, tj. do 23. 3. 2020, kdy tímto dnem nájemní vztah skončil. Žalobkyně dopisem ze dne 30. 3. 2020 vyzvala žalované k vyklizení a protokolárnímu předání bytu. Dožaduje se zaplacení sjednaného nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu za období od 1. 11. 2019 do 23. 3. 2020 a po skončení nájemní smlouvy požaduje peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení za užívání bytu bez právního důvodu za období od 24. 3. 2020 do 30. 4. 2021. Poté, co byly učiněny soudem I. stupně prvotní úkony ve věci, žalovaní byli vyzváni, aby se k dané žalobě vyjádřili, přičemž toto usnesení (č. j. 35 C 243/2021-16 ze dne 15. listopadu 2021) bylo žalované 1) doručeno do datové schránky dne 25. 11. 2021 a žalovanému 2) vhozením do schránky na adrese xxx, Praha. Podáním došlým soudu dne 9. 12. 2021, datovaným téhož dne, se žalovaní k věci vyjádřili, aniž by toto vyjádření obsahovalo námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti obvodního soudu ve věci rozhodnout. Dále se žalovaní vyjádřili k přípisu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a k dalšímu dotazu soudu ohledně faktického bydliště ke dni podání žaloby (tj. dne 11. 10. 2021) teprve uvedli, že jejich faktické bydliště k tomuto dni se nacházelo a nachází na adrese xxx, xxx, xxx, Spojené království Velké Británie a Severního Irska (dále jen „UK“). Po vyjádření žalobkyně byli vyzváni k doplnění své obrany. Podáním došlým soudu 22. 2. 2023, datovaným dne 21. 2. 2023, žalovaní doplnili své vyjádření i svou obranu ve věci a namítli nedostatek pravomoci soudu ve věci rozhodnout s tím, že mezinárodně příslušný je, s ohledem na jejich faktické bydliště, soud UK, a proto nejsou splněny podmínky řízení. 5. Odvolací soud podotýká, že vzhledem k tomu, že ve vztahu mezi Českou republikou a UK neupravuje podmínky mezinárodní příslušnosti žádná dvoustranná smlouva, soud I. stupně otázku své pravomoci správně posoudil podle přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 6. Podle čl. 6 odst. 1 Brusel I BIS nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 2 a článků 24 a 25. 7. Podle čl. 24 bod 1 Brusel I BIS bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost tyto soudy členského státu: pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází; pro řízení, jejichž předmětem je nájem nemovitostí za účelem jejich dočasného soukromého užívání na dobu nejvýše šesti po sobě následujících měsíců jsou však příslušné i soudy toho členského státu, v němž má žalovaný bydliště, pokud je nájemcem fyzická osoba a pronajímatel i nájemce mají bydliště v témže členském státě. 8. Podle čl. 26 odst. 1 Brusel I BIS není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 9. Nejprve je nutno přisvědčit soudu I. stupně, že z obsahu spisu ani ze založených důkazů nevyplývá, že by v době zahájení řízení měli žalovaní bydliště mimo území České republiky, jak deklarovali v podání ze dne 3. 8. 2022, když i v odvolání označili své bydliště adresou v ČR. Nadto v prvním vyjádření ve věci uvedli, že se nemohli do ČR vrátit z důvodu protiepidemických opatření, v čemž také nelze shledat úmysl přesunout své bydliště jen na území UK. V tomto kontextu se jejich tvrzení ohledně faktického bydliště v UK ke dni podání žaloby jeví jako účelové. Je nutné podotknout, že pojem bydliště je nutno vykládat podle národního práva, tj. jako obec, resp. městský obvod, v němž o osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Místo, kde se fyzická osoba (pouze) zdržuje je, na rozdíl od místa bydliště, místem, kde se tato osoba zdržuje bez úmyslu zdržovat se tam trvale. Fyzická osoba se může zdržovat nebo mít bydliště na více místech (srov. NS ČR sp. zn. 30 Cdo 444/2004). 10. Z výkladu čl. 24 bod 1 Brusel I BIS je zřejmé, že se aplikuje bez ohledu na bydliště stran a týká se určení pravomoci soudu v řízeních, jejichž předmětem je rozsah a obsah vlastnictví, držba nemovitostí nebo i existenci jiných práv k ní, a dále i v řízeních, jejichž předmětem je zejména existence nájmu, jeho trvání, výklad ujednání nájemní smlouvy, opravy škod způsobených nájemcem, neuhrazeného nájemného a další platby s nájmem spojených. S ohledem na skutečnost, že se předmětný byt nachází na území České republiky, mají české soudy pravomoc ve věci rozhodnout. Dané ustanovení však neurčuje místní příslušnost konkrétního soudu ve věci rozhodnout. Z tohoto důvodu shledal odvolací soud v této části sporu rozhodnutí soudu I. stupně předčasným. 11. Odvolací soud připomíná, že v případě výlučné příslušnosti je bydliště účastníků nerozhodné. Pravidla výlučné příslušnosti jsou totiž výjimkou z obecného pravidla příslušnosti státu bydliště žalovaného. V této části sporu bude tedy k určené místní příslušnosti nutné postupovat dle § 11 odst. 3 o. s. ř. a věc předložit Nejvyššímu soudu. Před tímto postupem soud I. stupně zváží, s ohledem na níže uvedené, postup dle § 112 odst. 2 o. s. ř. (vyloučení této části řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí). 12. Co se týče části sporu, ve kterém žalobkyně požaduje zaplacení bezdůvodného obohacení, zde je mezinárodní příslušnost českého soudu založena postupem podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I., když z obsahu spisu se podává, že žalovaní se vyjádřili k žalobě prostřednictvím svého právního zástupce, aniž by namítli nedostatek pravomoci obvodního soudu ve věci rozhodnout a nadále činili vůči tomuto soudu další úkony za účelem bránění svého práva. Žalovaný však musí námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti vznést nejpozději při svém prvním úkonu v řízení, ať již se omezí pouze na tuto námitku nebo ji vznese alternativně spolu se svou věcnou obranou. Námitku nepříslušnosti nelze uplatnit v pozdějších fázích řízení. Soudní dvůr Evropské unie jasně deklaroval, že námitku nepříslušnosti nelze vznést po okamžiku zaujetí stanoviska, které je podle vnitrostátního procesního práva považováno za první obranu adresovanou soudu, u něhož je takové řízení vedeno (srov. Rozsudek SDEU ze dne 22. 10. 1981, Věc 27/81 nebo ze dne 31. 3. 1982, Věc 25/81, C.H.W. vs. G.J.H. či ze dne 24. 6. 1981, C-150/80 a Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2784/2016). 13. V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4436/2018 Nejvyšší soud k aplikaci čl. 26 uvedl:“ V této souvislosti dovolací soud již v minulosti dovodil, že článek 26 odst. 1 Brusel I bis upravuje nejen mezinárodní příslušnost (pravomoc), ale také místní příslušnost soudu, u kterého byla žaloba podána. Vyjádří-li se žalovaný k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením namítl nedostatek příslušnosti dotčeného soudu, pak – nejde-li o některý z případů výlučné příslušnosti vypočtených v článku 24 nařízení Brusel I bis – se nejpozději k tomuto okamžiku stane dotčený soud (mezinárodně i místně) příslušným (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 29 Nd 130/2016 nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněné pod poř. č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009). Mezinárodní a místní příslušnost českého soudu přitom může být založena postupem podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis i v řízení proti žalovanému s bydlištěm mimo území některého členského státu Evropské unie [srov. ve vztahu k obsahově obdobné právní úpravě obsažené v nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 29 Cdo 452/2014, uveřejněné pod poř. č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2017]. Uvedené vyplývá též z judikatury Soudního dvora Evropské unie (srov. zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 5. 2010, ve věci Michal Bilas, C-111/09, body 21 až 26, a rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 7. 2000, ve věci Group Josi, C-412/98, bod 44)“. 14. Námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti žalovaní vznesli až v momentě, kdy soud učinil dotaz na jejich pobyt, nikoli již v prvním vyjádření ve věci, v kterém pouze zaujali stanovisko ke své obraně. Lze tak učinit závěr, i s odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, že ohledně části sporu o zaplacení částky za užívání bytu bez právního důvodu za období od 24. 3. 2020 do 30. 4. 2021 je Obvodní soud pro Prahu 1 pravomocný (mezinárodně příslušný) i místně příslušný rozhodnout. 15. S ohledem na shora uvedené odvolací soud usnesení soudu I. stupně zčásti dle § 219 o. s. ř. jako správné potvrdil a zčásti dle § 219a odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu I. stupně dle § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. k dalšímu řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 15. května 2023 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu