USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Hany Kadlecové LL.M., ve věci: žalobkyně: I., a.s., IČ xxx sídlem H., Praha zastoupena advokátem P. M. sídlem B., Praha proti žalovanému: M. K. N., narozen dne xxx evidenčně Z., C., Polsko v ČR naposled bytem B., H. o 21.162,65 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. září 2022, č. j. 68 C 100/2021-38, takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení (výrok I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Soud I. stupně takto rozhodl v řízení zahájeném návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále jen EPR) doručeným soudu dne 16. 6. 2020. Tímto návrhem se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky s odůvodněním, že její aktivní legitimace vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 3. 2020 uzavřené mezi společností I., a.s., a R., a.s., IČ xxx, se sídlem H., Praha. Původní věřitelka a žalovaný uzavřeli dne 26. 11. 2018 smlouvu o vydání kreditní karty, na jejímž základě banka poskytla žalovanému úvěr, který žalovaný řádně a včas nesplácel, proto banka přistoupila k okamžitému zesplatnění dluhu. Žalovaný dluh neuhradil ani po výzvě ve smyslu § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Soud I. stupně z „Návrhu na uzavření Smlouvy o vydání kreditní karty STYLE č. xxx“ ze dne 26. 11. 2018 zjistil, že žalovaný měl ke dni uzavření smlouvy adresu na Z., C., Polsko. Ze zprávy Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 24. 8. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný je polským státním občanem, který jako cizinec nikdy neměl žádný druh pobytu dle zákona o pobytu cizinců na území ČR a byl na našem území pouze přihlášen k ubytování a to od 1. 11. 2019 do 30. 4. 2020 v R. s.r.o., B., H. Žalovaného se nepodařilo kontaktovat na jeho adrese v Polsku. Soud I. stupně dospěl k závěru, že jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je polským státním příslušníkem a žalobkyně právnická osoba zřízená podle českého práva se sídlem na území ČR a obě země jsou součástí EU. Jedná se o spor ze smlouvy, jejímž předmětem je bankovní služba spočívající ve vedení účtu, přičemž se jedná o spotřebitelskou smlouvu za stavu, kdy právní předchůdce žalobkyně je profesionálem v oboru a žalovaný je soukromá fyzická osoba. Proto postupoval podle oddílu 4 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Brusel I bis (dále jen Nařízení). Poukázal při tom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 144/2020, který ve vztahu čl. 15 odst. 1 písm. c) Nařízení č. 44/2001 zdůraznil, že pro aplikaci této úpravy je rozhodné, zda podnikatel projevil vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli ve státě, v němž má spotřebitel (zde žalovaný) své bydliště, tedy že musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebitelem s bydlištěm v jiném členském státě. Výslovně uvedl, že pro postup dle čl. 15 odst. 1 písm. c) Nařízení č. 44/2001 postačuje naplnění kteréhokoliv z alternativně stanovených podmínek. Za rozhodující lze proto označit i posouzení toho, zda banka svou činnost, spočívající v poskytování úvěrů, zaměřovala i na daný členský stát (Polsko), jinak řečeno, zda byla připravena uzavírat smlouvy o úvěru i se spotřebiteli z Polska. V dané věci pak lze ve smyslu č. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení dovodit, že právní předchůdkyně žalobkyně tím, že uzavřela smlouvu s osobou, která jako bydliště uvedla adresu v jiném členském státě, projevila vůli navázat obchodní vztahy i se spotřebiteli z tohoto členského státu. Za této situace ve smyslu č. 18 odst. 2 Nařízení platí, že smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Na základě shora uvedeného soud I. stupně uzavřel, že v řízení nastal neodstranitelný nedostatek podmínky řízení - nedostatek pravomoci věc rozhodnout. Proto řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. 2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala, že nelze usuzovat, že by žalovaný na adrese Z., C., Polsko měl jak adresou trvalého pobytu, tak i bydliště. Zásilka byla doručena na adresu trvalého pobytu fikcí. Jestliže si žalovaný zásilku v zákonné lhůtě nevyzvedl, může to být z toho důvodu, že na dané adrese nemá bydliště. Zjištění „bydliště“ je nedostatečně odůvodněné, chybí k tomu patřičná tvrzení a důkazy a není postaveno najisto, kde se nachází. Český soud mohl dožádat zahraniční orgán o provedení lustrací, což neučinil. Žalobkyně polemizovala nad pojmem „bydliště“, které nelze určit dle informací, že žalovaný nikdy neměl na území ČR povolen žádný druh pobytu a v Polsku má evidovanou adresu trvalého pobytu. Navíc soud I. stupně zcela opomněl kontaktovat žalovaného na adrese pro doručování (B., H.), kterou žalovaný ve smlouvě sdělil. Tato adresa se nachází na území České republiky, takže je možné, že i když žalovaného cizinecká policie na našem území neeviduje, přesto zde pobývá. Čl. 18 odst. 2 Nařízení byl interpretován judikaturou Evropského soudního dvora, zejména v rozhodnutí ze dne 17. 11. 2011 ve věci C-327/10, Hypoteční banka a.s. proti Udovi Mikovi Lindnerovi, a také Nejvyšším soudem např. v rozhodnutí ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2405/2011, podle kterých „opustí-li spotřebitel své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 nařízení příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie.“ Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení příslušnosti není bydliště žalovaného rozhodující a nezjištění bydliště nemůže vést k závěru o nedostatku pravomoci a zastavení řízení. V této souvislosti žalobkyně odkazovala např. na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 39 Co 397/2016-47, které odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1318/2011. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. V posuzovaném případě se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť jeho předmětem je spor vyplývající ze smlouvy o poskytnutí úvěru uzavřené mezi státním příslušníkem Polské republiky a společností se sídlem v České republice. Pro posouzení pravomoci soudu je nutno užít přímo aplikovatelné Nařízení, jak správně uvedl soud I. stupně. Dlužno přitom podotknout, že aplikace Nařízení má přednost před vnitrostátním právem (v tomto případě o. s. ř.). Žalobkyně se žalované částky domáhá s argumentací, že na ni byla postoupena pohledávka původní věřitelky- společnosti R., a. s., která s žalovaným dne 26. 11. 2018 uzavřela smlouvu o vydání kreditní karty, která je smlouvou o úvěru. Žalovaný se v tomto sporu nachází v postavení spotřebitele (ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), neboť z Návrhu na uzavření Smlouvy o vydání kreditní karty STYLE č. xxx (v přílohách spisu) se uvádí, že žalovaný smlouvu uzavírá jako státní zaměstnanec společnosti O. a.s., kde pracuje od ledna 2016, a že se jedná o spotřebitelský úvěr (viz např. čl. I. sekce 3 nebo čl. III odst. 4). Žalovaný je ve smlouvě identifikován s adresou trvalého pobytu Z., C., Poland a adresou pro doručování B. (evidentně v důsledku písařské chyby mylně uvedeno B., kterážto ulice se v H. nenachází – poznámka odvolacího soudu), H. s pobytem od ledna 2018. Dle výše popsané zprávy Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 24. 8. 2020 (na listu č. 12) žalovaný byl na uvedené adrese v H. přihlášen k ubytování a od 1. 11. 2019 do 30. 4. 2020. S ohledem na tyto skutečnosti se odvolací soud zabýval otázkou, zda žalovaného lze i pro účely Nařízení považovat za spotřebitele a zda se na určení mezinárodní příslušnosti vztahuje oddíl 4 Nařízení. Bezúčelové určení úvěru vybízí k posouzení příslušnosti dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení, který upravuje smlouvu uzavřenou spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, ve všech ostatních případech (nezmíněných v písm. a/ a b/ Nařízení), „kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.“ Jelikož Nařízení zároveň nedefinuje pojem bydliště a v čl. 62 odkazuje na právo soudu, kterému byl podán návrh, řešil odvolací soud tuto otázku v optice § 80 občanského zákoníku, dle kterého „člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam, s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než skutečné své bydliště, může se každý dovolat jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolal uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě.“ Podle odstavce 2 téhož ustanovení, „nemá-li člověk bydliště, považuje se za něj místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit nebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kdo má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.“ Ke dni sepsání Návrhu na uzavření Smlouvy o vydání kreditní karty STYLE č. xxx (dne 26. 11. 2018) měl žalovaný bydliště v České republice na adrese B., H. K uvedenému závěru dospěl odvolací soud na základě skutečností zjištěných z výše uvedených listin. Ke dni sepsání návrhu (na pobočce R. a.s. v H.) byl žalovaný zaměstnán u společnosti O. sídlící v nedaleké S., a to od roku 2016. Třebaže adresu uvedl pouze jako doručovací, je nutné zohlednit, že takto ji žalovaný vepsal do předem připraveného formuláře, který rozlišoval pouze adresu pro doručování a adresu trvalého pobytu, která je běžně zjišťována z průkazu totožnosti a má za účel identifikovat osobu dle údajů obsažených v průkazu, nikoli informovat o skutečném bydlišti. Adresa B. v H. se nachází nedaleko sídla zaměstnavatele žalovaného a rovněž sídla pobočky, kde byla smlouva sepsána. Žalovaný se na této adrese zdržoval minimálně do 30. 4. 2020, kdy byl na této adrese dokonce evidován. V této souvislosti je nutné poukázat na skutečnost, že vzhledem k volnému pohybu osob v rámci EU nemusí žalovaný nutně procházet českými registry, aby mohl v České republice fakticky žít a pracovat. Třebaže doručování na tuto adresu v prosinci 2011 nebylo úspěšné a poštovní doručovatel vrátil zásilku s relací, že žalovaný zde nemá schránku (viz doručenka na listu č. 27), uvedené pouze utvrzuje odvolací soud v jeho závěru, že se žalovaný ke dni 30. 4. 2020 odstěhoval, když do té doby zde měl minimálně po dobu 2 let bydliště, ve smyslu § 80 odst. 2 občanského zákoníku, neboť zde (na rozdíl od adresy Z.) prokazatelně žil. Adresa Z., C. je dle plánovačů dostupných na internetu vzdálena od S. 55 minut jízdy automobilem a žalovaný ji neoznačil jako adresu kontaktní. Ani jinde z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný tvrdil, že by zde kdy žil (např. k dotazu soudu I. stupně ze dne 15. 10. 2021, který žalovaný obdržel oproti podpisu, na listu č. 23). Nelze tedy mít za to, že by se zde ke dni uzavření návrhu na smlouvu nacházelo skutečné bydliště žalovaného (ve smyslu § 80 odst. 1 občanského zákoníku, který má přednost před odst. 2 téhož ustanovení), kde by se v danou dobu zdržoval s úmyslem žít tam trvale. Lze proto uzavřít, že bydliště žalovaného se ke dni uzavření smlouvy nacházelo na adrese B., H. Jedná se tedy o smlouvu spotřebitelskou ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení, neboť smlouva byla uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž měl žalovaný spotřebitel bydliště. Dle čl. 18 odst. 2 Nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Jak dovodil Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí C-98/20, pojem "bydliště spotřebitele" použitý v čl. 18 odst. 2 Nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že se jím označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby, tedy v projednávané věci ke dni 16. 6. 2020. Stále přitom platí, že pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Ačkoli soud I. stupně provedl v tomto směru důkladné šetření, na základě obsahu spisu nelze určit, kde měl žalovaný ve smyslu § 80 odst. 1 věty první občanského zákoníku bydliště ke dni podání žaloby, neboť na adrese v B. ulici tou dobou již nebyl evidován a na tuto adresu mu v listopadu 2011 nebylo možné doručovat, neboť zde neměl domovní schránku. Na adresu trvalého pobytu Z., C. bylo sice žalovanému úspěšně doručováno oproti podpisu dne 29. 10. 2021 a 4. 11. 2022 (viz doručenky na listech č. 23 a 45), z čehož však nelze bez dalšího vyvozovat závěry o bydlišti rok zpětně. Nadto žalovaný byl na této adrese vyzván ke sdělení bydliště ke dni zahájení řízení, a to již zmíněnou výzvou ze dne 15. 10. 2021 (na listu č. 23), na kterou neodpověděl. Tuto situaci reflektuje § 80 občanského zákoníku v odst. 2, dle kterého lze za místo bydliště považovat i místo, kde měl člověk bydliště naposledy. Uvedené je v souladu s postupem, který popsal Soudní dvůr v rozsudku ze dne 17. listopadu 2011, Hypoteční banka (C 327/10), jenž se sice týkal Nařízení č. 44/2001, ale je použitelný i v režimu Nařízení č. 1215/2012. „V […] situaci, […] kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o […] úvěru […], opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele […] příslušné“. V případě řady změn bydliště je tedy pro určení mezinárodní příslušnosti soudu určitého členského státu rozhodné jen poslední známé bydliště spotřebitele ke dni podání předmětné žaloby, tedy ke dni 16. 6. 2020, přičemž s ohledem na aktuální obsah spisu se jako adresa posledního známého bydliště žalovaného jeví adresa B., H. 5. K projednání sporu je proto podle čl. 18 odst. 2 Nařízení dána pravomoc českých soudů. Nebyl tak důvod k zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek pravomoci. 6. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 17. února 2023 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu