USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: H., s.r.o, IČO xxx sídlem L., O. zastoupena advokátem J. M. sídlem náměstí T., P. proti žalované: R. sídlem L., B., Spolková republika Německo zastoupena advokátem J. J. sídlem B., Praha o zaplacení 141 095,35 EUR, o odvolání žalobce a žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. února 2023, č.j. 35 C 64/2022-37, takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením soud I. stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil řízení z důvodu absence mezinárodní příslušnosti k projednání a rozhodnutí věci, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 137 568 Kč žalobkyni. 2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě došlé 25. 4. 2022, jíž se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky 141 095,35 EUR z titulu náhrady škody. Žalobkyně tvrdí, že v úmyslu koupit obytný vůz vyhledala nabídku, uveřejněnou na webových stránkách žalované xxx, formou komunikace prostřednictvím e-mailu s adresou xxx, resp. xxz si závazně vybrala konkrétní vozidlo, obdržela e-mailem závaznou objednávku se smluvními podmínkami, kterou potvrdila a odeslala zpět. Žalobkyně dne 21. 5. 2021 uhradila zálohu na kupní cenu za vozidlo (14 636,47 EUR) převodem z účtu vedeného u K., a.s., sídlem v Praze 1, na žalovanou určený účet IBAN DE xxx, přijetí této částky bylo žalovanou potvrzeno. Další část kupní ceny plnila žalobkyně na základě e-mailové komunikace se žalovanou ze dne 3. 6. 2021 z adres xxx, xxy. Žalobkyně na základě upravené proforma faktury plnila na účet ve Švédsku, vlastníka H., IBAN SE xxx, Stockholm, Sweeden, převodem z účtu K., a.s., a z účtu R., s.r.o., která měla financovat nákup vozidla u žalované, celkem částku 126 458,88 EUR. Následně se ukázalo, že uvedená komunikace žalobkyně se žalovanou ze dne 3. 6. 2021 byla napadena a pozměněna zásahem třetí osoby. Žalovaná dopisem ze dne 16. 6. 2021 vyzvala žalobkyni k úhradě zbývající části kupní ceny ve výši 131 728,24 EUR, vozidlo nebylo předáno. Žalobkyni vznikla škoda ve výši 141 095,35 EUR v důsledku toho, že pochybením žalované došlo k napadení a pozměnění e-mailové komunikace, kdy v důsledku nedostatečně zabezpečené e-mailové schránky žalované vznikla žalobkyni škoda. 3. Žalobkyně v žalobě odůvodnila mezinárodní a místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 k projednání a rozhodnutí této věci s mezinárodním prvkem vyplývajícím z faktu, že žalovaná je zahraniční společností se sídlem ve Spolkové republice Německo, odkazem na ustanovení čl. 7 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“), podle něhož „osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“; ke vzniku škody na majetku žalobkyně došlo odepsáním předmětné částky z jejího účtu vedeného u K., a.s., sídlem v Praze 1. 4. Žalovaná v rámci prvního úkonu, který jí v řízení příslušel (reakce na doručení žaloby) namítla nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů, s odkazem na ujednání o soudní příslušnosti (podle čl. 25 odst. 1 Brusel I bis), obsaženou v kupní smlouvě formou Podmínek prodeje nových vozidel. 5. Soud I. stupně dospěl k závěru, že námitka mezinárodní nepříslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci je důvodná. Účastníci, oba podnikatelé, uzavřeli dohodu o místní příslušnosti splňující nároky na takovou dohodu kladené nařízením Brusel I bis, přičemž tato dohoda není neplatná ani podle vnitrostátního práva České republiky. Dle této dohody je k projednání nároků z obchodních vztahů příslušný soud v sídle prodávajícího, tedy soud ve Spolkové republice Německo. Tím je vyloučena mezinárodní příslušnost soudů České republiky. Nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který je důvodem pro zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., soudní poplatek byl vrácen podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. 6. Toto usnesení napadly včasným a přípustným odvoláním obě účastnice řízení. 7. Žalobkyně podala odvolání proti usnesení soudu I. stupně v celém rozsahu. Vytýkala soudu I. stupně nesprávné právní posouzení podmínek mezinárodní příslušnosti českých soudů (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), s tím, že nejsou dány předpoklady pro zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně namítala, že prorogační doložka ve prospěch soudů Spolkové republiky Německo, sjednaná v kupní smlouvě, se na žalovaný nárok nevztahuje. Z povahy nároku na náhradu škody tak, jak byl v žalobě skutkově vymezen, vyplývá, že není nárokem vyplývajícím z kupní smlouvy, ani sporem, který by s touto smlouvou souvisel. Mezinárodní příslušnost je proto nutné posuzovat podle čl. 7 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel Ibis“). Příslušným k projednání předmětné věci je z toho důvodu soud České republiky, jako soud místa, kde došlo ke vzniku škody. V podrobnostech žalobkyně namítala, že 1/ soud I. stupně při posouzení, zda spor spadá pod sjednanou prorogační doložku, nerozlišil smluvní a deliktní odpovědnost. Žalobkyně podala žalobu z titulu nároku na náhradu škody pro porušení mimosmluvní odpovědnosti, nikoli z titulu odpovědnosti smluvní. Ke vzniku této odpovědnosti žalované došlo z důvodu nedostatečného zabezpečení systému žalované, na základě kterého došlo následně k pozměnění dvou proforma faktur za vozidlo (předmět koupě); následkem toho došlo ke ztrátě na majetku žalobkyně. Odpovědnost za vznik škody lze přičítat žalované, neboť, pokud by byl mailserver žalované řádně zabezpečen, ke ztrátě na majetku žalobkyně by nedošlo. Pokud se za účelem posouzení dovolené nebo nedovolené povahy jednání vytýkaného žalovanému nejeví jako nezbytné zkoumat obsah smlouvy uzavřené s tímto žalovaným, spadá základ žaloby do oblasti deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 bodu 2 Nařízení č. 1215/2012 (srov. rozhodnutí SDEU ve věci Wikingerhof (C-59/19) ze dne 24.11.2020). V dané věci není přezkum obsahu smlouvy uzavřené mezi stranami nezbytný, naopak je zcela mimo meritum podané žaloby. Je tak dána deliktní odpovědnost žalované za škodu. Věc žalobce nelze posoudit tak, že došlo ze strany žalované k porušení povinnosti ze smlouvy. Ze strany žalované šlo o omisivní jednání, které bezprostředně nesouvisí s předmětem plnění smlouvy a nejedná se o vadné plnění podle smlouvy. Žalobkyně dále namítala, že 2/ soud I. stupně nedůvodně přihlédl k žalovanou namítanému ujednání o mezinárodní příslušnosti německých soudů podle § 25 Nařízení Brusel I bis, sjednanému formou obchodních podmínek žalované pod čl. IX odst. 1, podle něhož je „výhradním místem příslušnosti pro všechny současné i budoucí nároky vyplývající z obchodního vztahu s obchodníky, včetně směnek a šeků, sídlo prodávajícího“. Toto ujednání soud I. stupně nevyložil v souladu s ustálenými závěry SDEU, resp. Nejvyššího soudu ČR ohledně výkladu prorogačních ujednání ve věcech s mezinárodním prvkem, uvedenými např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022 pod sp. zn. 30 Cdo 1489/2021, tj. že při interpretaci prorogační doložky je třeba vycházet v první řadě z úmyslu stran a z formulace doložky (bod 27). Nejvyšší soud v bodě 31. odkázal i judikaturu SDEU (rozsudek ze dne 21. 5. 2015, C-352/13), která ve vztahu ke konkrétnímu skutkovému základu sporu přijala závěr, že s ohledem cíl úpravy v čl. 25 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, doložka, která abstraktně odkazuje na spory vzniklé v rámci smluvních vztahů, se nevztahuje na spor týkající se deliktní odpovědnosti (která – v souzené věci, smluvnímu partnerovi údajně vznikla z důvodu jeho chování v souladu s protiprávní kartelovou dohodou). V daném případě prorogační doložka sjednaná mezi žalobcem a žalovanou jako smluvními stranami má svůj účel v určení příslušnosti soudu v rámci právních vztahů vyplývajících z obchodního vztahu, tedy rámec zahrnující okolnosti plnění či neplnění předmětu smlouvy, prodlení, vadných plnění apod. Úmyslem stran nebylo překročit prorogační doložkou oblast obchodního vztahu. Žalobce při sjednání doložky nemohl předvídat možné porušení zákonné prevenční povinnosti žalované, tedy ani žalobou uplatněný nárok na náhradu škody nemá svůj původ ve smluvním vztahu. Nárok žalobkyně, vzhledem ke skutkovým okolnostem vzniku porušení zákonné povinnosti, jak byl popsán v žalobě, není smluvním nárokem, ale má být posuzován v režimu mimosmluvní deliktní odpovědnosti za škodu, která se nemůže řídit smluvními obchodními podmínkami. Smluvní ujednání se na posouzení nároku nepoužijí, tedy i mezinárodní příslušnost soudu měla být dána dle článku 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis, přičemž za místo přímé škody je považováno místo, kde dochází k primární ztrátě finančních prostředků, tedy místo sídla banky, ze které k úhradě prostředků došlo. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. 8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně. Odvolací námitky vyvracela takto: 1/ Z textu prorogační doložky vyplývá, že se vztahuje na všechny kupující, kteří nemají obecnou soudní příslušnost ve Spolkové republice Německo, a tudíž i na žalobkyni, a to bez ohledu na podřaditelnost žalobou uplatněného nároku pod pojem „obchodní vztah“. 2/ polemika o smluvní či deliktní povaze nároku nemá pro závěr o nedostatku pravomoci českých soudů význam, neboť prorogační doložka užívá kritérium absence soudní příslušnosti ve Spolkové republice Německo, popř. obchodního vztahu, a nikoliv povahy nároku. 3/ Právní kvalifikace uplatněného nároku podle českého práva je irelevantní, neboť strany ujednaly jako rozhodné německé právo. 4/i kdyby bylo potřeba vykládat pojmy užité v nařízení Brusel I bis, bylo by třeba tak činit autonomně dle judikatury SDEU, a nikoliv podle národních právních předpisů, a to ani podle rozhodných německých, tím méně pak podle – vzhledem k volbě práva neaplikovatelných – českých. 5/ Žalobou uplatněný nárok je nejen nárokem z „obchodního vztahu“ účastnic ve smyslu prorogační doložky, ale je nadto i nárokem souvisejícím se smlouvou podle Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských soudních věcech („Nařízení Brusel I bis“), neboť jej žalobkyně odůvodňuje poukázáním platby dle faktury vystavené podle uzavřené smlouvy a bez (zkoumání) smlouvy není možno tento nárok posoudit; německý soud by tak měl pravomoc podle Nařízení Brusel I bis, i kdyby strany jeho pravomoc neprorogovaly smluvně. Soud jiného státu by žalobkyně nemohla zvolit. 6/ skutkový základ věci řešené v žalobkyní citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1489/2021 (prorogace v distribuční smlouvě ve vztahu k nároku na náhradu škody způsobené následným nepřátelským převzetím prodejů původně distribuovaných výrobků) nevykazuje ani vzdálenou podobnost s nárokem uplatněným v žalobě. 9. Žalovaná napadla odvoláním nákladový výrok usnesení soudu I. stupně; namítala, že podání žaloby k mezinárodně nepříslušnému soudu je soudní praxí ustáleně hodnoceno jako zavinění zastavení řízení. Pokud lze dovodit zavinění některé ze stran sporu na zastavení řízení, není již na místě rozhodnutí o nákladech řízení podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nýbrž podle § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyni, která podáním žaloby k mezinárodně nepříslušnému soudu zavinila zastavení řízení, by měla být uložena povinnost nahradit žalované náklady právního zastoupení, které jí v důsledku toho vznikly. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu I. stupně v nákladovém výroku změnil a uložil žalobkyni příslušnou náhradovou povinnost. 10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř.; jednání nebylo třeba nařizovat (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.). 11. Projednávaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, daným vztahem žalovaného účastníka řízení k zahraničí – žalovaná společnost je založena podle cizího práva a má sídlo na území jiného členského státu Evropské unie. Podle žalobních tvrzení jde o soukromoprávní věc, která není vyloučena z působnosti Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. 12. Podle čl. 25 Nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením, b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí. 13. Rozsah dohody o příslušnosti ve smyslu článku 25 Nařízení Brusel I bis je omezen pouze na spory vzniklé z právního vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta. Cílem tohoto požadavku je zabránit tomu, aby byla jedna strana překvapena tím, že určitému soudu budou přiděleny všechny spory, které vyvstanou ve vztazích, jež má se svým smluvním partnerem, a které mají původ v jiných vztazích než ve vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta (srov. rozsudek ESD ze dne 10. 3. 1992, ve věci C- 214/89, Powell Duffryn plc v Wolfgang Petereit, k výkladu čl. 17 Bruselské úmluvy). 14. Výklad dohody o mezinárodní příslušnosti za účelem určení sporů, které spadají do její působnosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, před kterým je tato doložka uplatněna (srov. rozsudek ESD ze dne 10. 3. 1992, ve věci C-214/89, Powell Duffryn plc v Wolfgang Petereit, k výkladu čl. 17 Bruselské úmluvy). 15. Právní režim jurisdikční doložky se podřídí Nařízení Brusel I bis (rozsah působnosti prorogační doložky ve vztahu ke konkrétnímu právnímu vztahu je určen primárně formálními požadavky čl. 25 odst. 1 Nařízení Brusel I bis; není proto potřeba určovat rozhodné právo, kterým se prorogační doložka řídí), zatímco zbytek smlouvy se řídí právem rozhodným (srov. rozsudek ESD C-269/95 ve věci Benincasa proti Dentalkit Srl.). Pouze otázky (týkající se jurisdikční doložky), které nejsou Nařízením Brusel I bis upraveny, se posuzují podle lex fori (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2626/2014). 16. Z uvedeného vyplývá, že soud I. stupně nepochybil, pokud přistoupil k interpretaci prorogační doložky za účelem určení, zda do její působnosti spadá žalobkyní zahájený spor o náhradu škody. Závěr, k němuž dospěl, tj. že spor spadá do působnosti prorogační doložky, sjednané mezi stranami v kupní smlouvě ze dne 20. 5. 2021, však odvolací soud nemůže schválit. 17. Z ustanovení článku 25 Nařízení Brusel I bis vyplývá, že při interpretaci prorogační doložky je třeba vycházet v první řadě z úmyslu stran a z formulace doložky. Vodítkem pro interpretaci jsou zejména znění prorogační doložky, úmysl stran, předpokládaný výlučný efekt prorogační doložky, ale i jakékoliv relevantní ustanovení Nařízení Brusel I bis a judikatura Soudního dvora Evropské unie k němu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3215/2016). 18. Vzhledem k tomu, že z judikatury SDEU lze dovodit, že i abstraktně formulovaná prorogační dohoda může dopadat na spory deliktní povahy, aniž by na ně musela výslovně odkazovat, není relevantní právní základ žaloby, tj. zda je žalovaný nárok smluvní či mimosmluvní. Rozhodující je pouze to, zda spor souvisí se smluvním vztahem, v jehož rámci byla prorogační dohoda sjednána (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1489/2021) 19. V daném případě odvolací soud vychází z formulace úmluvy o soudní příslušnosti v čl. IX odst. 1 Podmínek pro nákup nových vozů , motorová vozidla a přívěsy stav 6/2000 (č. l. 27 p.v.), která v překladu žalobce (odvolání žalobce, bod ii, spis č.l. 47 p.v.) zní: „Výhradním místem příslušnosti pro všechny současné i budoucí nároky vyplývající z obchodního vztahu s obchodníky , včetně směnek a šeků, je sídlo prodávajícího“, resp. v překladu žalované (podání s námitkou mezinárodní nepříslušnosti, bod II., spis č.l.24 p.v.) zní: „Pro veškeré současné i budoucí nároky z obchodních vztahů s podnikateli včetně pohledávek ze směnek a šeků je výlučně příslušný soud v sídle prodávající“. 20. Odvolací soud na základě uvedené formulace prorogační dohody, úmyslu stran při jejím uzavření, resp. stranami rozumně předvídatelného účinků v poměrech smlouvy o koupi vozidla, dospěl k závěru, že prorogační doložka sjednaná mezi stranami nedopadá na projednávaný spor o náhradu škody z důvodu tvrzeného zanedbání bezpečnosti procesů v rámci zpracování obchodního případu na straně žalované, neboť žalobkyně v době sjednání prorogační doložky nemohla předvídat tvrzené protiprávní jednání žalované a ani žalobou uplatněný nárok na náhradu škody nemá ve smluvním vztahu uvedených stran svůj původ. 21. Ze žalobních tvrzení sice vyplývá, že žalobkyně zaslala předmětnou částku na účet, určený formou korespondence se žalovanou, v úmyslu plnit svou smluvní povinnost zaplatit kupní cenu, avšak na základě této skutečnosti nelze dovodit přímou souvislost daného sporu s plněním závazků vyplývajících z „obchodního vztahu“ mezi smluvními stranami, jak vyžaduje prorogační doložka, neboť tvrzená příčina vzniku škody, spočívající v zanedbání bezpečnosti procesů v rámci zpracování obchodního případu, s konkrétní smlouvou nesouvisí v tom smyslu, že by byl výklad smlouvy rozhodný pro posouzení existence odpovědnostního titulu . 22. Text prorogační doložky se explicitně vztahuje pouze na „nároky vyplývající z obchodního vztahu s obchodníky“ (dle žalobkyně), resp. „nároky z obchodních vztahů s podnikateli“ (dle žalované), nikoli na nároky související se smlouvou. Příčina vzniku škody žalované je v žalobě skutkově vymezena tak, že spočívá v ingerenci třetí osoby do procesu určení platebního místa (kupní ceny), přičemž za tento skutek má být odpovědná žalovaná. S ohledem na konstrukci smlouvy (kupní smlouva, jejímž předmětem byla koupě specifikovaného automobilu za sjednanou kupní cenu) a účel jejího uzavření je zřejmé, že smluvní strany při sjednání prorogační doložky nemohly rozumně předpokládat možnost vzniku takového sporu. 23. Právní posouzení použitelnosti čl. 25 odst. 1 Nařízení Brusel I bis na prorogační doložku sjednanou mezi žalobkyní a žalovanou soudem I. stupně není správné. Pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že v dané věci není dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů věc projednat a rozhodnout z důvodu ujednání mezinárodní příslušnosti soudů Spolkové republiky Německo, není tento závěr správný, a nenastaly tak ani podmínky pro zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. 24. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. změnil tak, že řízení se nezastavuje. Vzhledem k tomu, že takto jsou odklizeny i akcesorické výroky o nákladech řízení, resp. o vrácení soudního poplatku, je bezpředmětné i odvolání žalované pouze do nákladového výroku II. 25. O nákladech odvolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť tímto rozhodnutím odvolacího soudu se řízení nekončí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Praha 29. srpna 2023 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu