ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobkyně: F., IČO xxx sídlem V., Praha proti žalovanému: E. S., narozen dne xxx naposledy v ČR bytem K., Praha t.č. neznámého pobytu zastoupen opatrovnicí advokátkou B. S. sídlem L., Praha o zaplacení 17 943 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 7. 2022, č. j. 24 C 79/2021-60, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 17 943 Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a nepřiznal náhradu nákladů řízení státu. 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 943 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci dne 12. 12. 2019 uzavřeli smlouvu o poskytnutí zdravotní péče (dále jen „smlouva“), na základě které byla žalovanému ve dnech 9. 12. 2019 až 13. 12. 2019 tato péče poskytnuta. Totožnost žalovaného byla ověřena při uzavírání smlouvy dle dokladu totožnosti – občanského průkazu Rumunska. Náklady za poskytnutou zdravotní péči ve výši 17 943 Kč byly žalovanému, který nebyl zdravotně pojištěn, vyúčtovány fakturou č. 726485/2019 ze dne 13. 12. 2019, splatnou dne 12. 1. 2020. Žalovaný zároveň dluh uznal. Prostřednictvím opatrovnice namítal, že podpis na smlouvě není jeho, a nebylo tak prokázáno, že smlouva byla uzavřena s žalovaným a zdravotní péče byla poskytnuta právě jemu. Opatrovnice sporovala vystavenou fakturu i po formální stránce. 3. Soud I. stupně po provedeném dokazování listinnými důkazy a citaci § 2636 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) a § 2053 OZ a § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, poté, co dovodil svou pravomoc věc rozhodnout, dospěl k závěru, že mezi účastníky byla řádně uzavřena smlouva ve smyslu § 2636 OZ, ve které je žalovaný jednoznačně identifikován údaji zcela souladnými s jeho občanským průkazem, který žalobkyni předložil, a jehož kopií žalobkyně disponovala. Smlouva obsahuje vlastnoruční podpis žalovaného, byla sepsána v českém a anglickém jazyce a žalovaný k ní připojil bez jakýchkoliv výhrad svůj podpis. Neztotožnil se s námitkou nepravosti podpisu na smlouvě a její nesrozumitelnosti pro žalovaného, u kterého není jisté, zda ovládal český a anglický jazyk, ve kterých byla smlouva vyhotovena, a to s ohledem na další důkazy provedené v řízení, kterými bylo prokázáno, že žalovaný byl hospitalizován na urgentním příjmu chirurgické kliniky žalobkyně v období od 9. 12. 2019 do 13. 12. 2019 za účelem poskytnutí zdravotních služeb. Žalovanému byly tyto zdravotní služby v rozsahu péče specifikované podrobně v příloze faktury č. 726485/2019 poskytnuty. Upozornil na skutečnost, že smlouva, která byla sepsána i v anglickém jazyce, nebyla nijak žalovanou stranou rozporována. Za řádně prokázané měl i ověření totožnosti žalovaného. Žalovanému bylo rovněž zasláno vyúčtování na adresu jím sdělenou, která se shoduje s jeho úředně sdělenou adresou pobytu. Podpis smlouvy, jakož i uznání daného dluhu bez výhrad, pak svědčí o tom, že žalovaný si byl dostatečným způsobem vědom toho, co podepisuje. Oslyšel i námitky týkající se vyúčtování, když shora uvedenou fakturu označil za zcela věrohodnou. Uzavřel, že žalovanému byla poskytnuta s jeho plným souhlasem a ve vymezeném rozsahu zdravotní péče a vzhledem k tomu, že nebyl zdravotně pojištěn, má povinnost hradit si poskytnuté zdravotní služby sám. Na této povinnosti nemůže nic změnit ani to, zda příslušná faktura obsahovala všechny účetní náležitosti, či nikoliv. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). O náhradě nákladů státu rozhodl s odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 149 odst. 2 o. s. ř. 4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání opatrovnice žalovaného, a to do všech jeho výroků z důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Sporuje závěr soudu o pravosti podpisu žalovaného na smlouvě s tím, že již na první pohled není podobný podpisům na faktuře a uznání dluhu. Zpochybňuje závěry soudu o dostatečném ověření totožnosti žalovaného a má za to, že v situaci, kdy žil žalovaný na ubytovně, kde dochází ke krádežím osobních dokladů, nemohla být taková identifikace žalovaného dostatečná a žalobkyně s ohledem na soukromoprávní charakter jí předložených listin neunesla důkazní břemeno. Zcela bez účinků má i uznání dluhu doložené jako příloha žaloby, neboť je sepsáno v českém jazyce, a není tak zřejmé, zda žalovaný jeho obsahu porozuměl. S ohledem na jeho právní význam mělo být učiněno řádně v jazyce dlužníka, nebo mu být přetlumočeno do jazyka, kterému rozumí, což se v dané věci nestalo, a proto je uvedené uznání dluhu neplatné. Není také relevantní, že obsahovalo i anglický překlad, neboť nebylo nijak prokázáno, že by žalovaný angličtinu ovládal. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalovanému náhradu nákladů řízení. 5. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a navrhuje jeho potvrzení. Ohledně nepravosti podpisu žalovaného a jeho ztotožnění při podpisu smlouvy a ostatních listin spojených s poskytnutou zdravotní péčí odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 225/08, dle kterého „v civilizované a funkční společnosti je třeba presumovat pravdivost určitých zcela evidentních tvrzení, neboť společnost by měla být založena na vzájemné důvěře, nikoliv apriorní nedůvěře. Pokud již vzniknou pochybnosti o pravdivosti, je třeba naopak tyto pochybnosti zdůvodnit a podložit určitými skutečnosti“. Má za to, že se jedná o pouhou spekulaci opatrovnice, aniž by svá skutková tvrzení prokázala. Stejně tak namítaná neplatnost uznání dluhu. Opatrovnice nijak neprokázala, že by žalovaný nerozuměl česky do takové míry, aby nebyl schopen chápat obsah uvedeného jednání. Nadto, pokud žalovaný skutečně obsahu uznání dluhu nerozuměl, neměl takové jednání činit. 6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212, § 212a o. s. ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Nejprve odvolací soud předesílá, že soud I. stupně správně dovodil svou pravomoc ve věci rozhodnout, na jeho odůvodnění uvedená v bodě 10 napadeného rozsudku lze zcela odkázat. Použití českého práva vyplývá, s odkazem na čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, z čl. 7 smlouvy. Za rozhodné právo si strany zvolily právo české. 8. Soud I. stupně řádně v průběhu řízení zjistil skutkový stav ve věci a posléze věc správně posoudil i po stránce právní. S takto zjištěným skutkovým stavem věci odvolací soud souhlasí a rovněž z něj vychází. 9. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byla na podkladě smlouvy uzavřené dne 12. 12. 2019 poskytnuta zdravotní péče v rozsahu uvedeném v příloze faktury č. 726485/2019 ze dne 13. 12. 2019 a přehledu o faktuře. Žalovaný byl ve dnech 9. 12. 2019–13. 12. 2019 hospitalizován na urgentním příjmu chirurgické kliniky 2. stanice žalobkyně. Nelze si nepovšimnout, že smlouva byla uzavřena až 12. 12. 2019, tedy den před propuštěním žalovaného ze zdravotního zařízení a je zřejmé, že byla podepsána až za situace, kdy si byl žalovaný zcela plně vědom právního jednání, které činí, a pokud mu nerozuměl, mohl učinit výhradu při jeho podpisu či sám žádat o tlumočení, což však z listin předložených k důkazu nijak nevyplývá. Stejně tak mohl postupovat při podpisu uznání dluhu. Nelze totiž klást na žalobkyni nepřiměřené nároky, které by jí prakticky zavazovaly v případě poskytování zdravotní péče na základě Smlouvy o poskytnutí zdravotní péče, aby sama zajišťovala překlad do konkrétního jazyka ošetřovaného, což by vyvolalo další náklady. Nadto tvrzení o neporozumění českému jazyku ze strany žalovaného při uznání dluhu nemá ani oporu v konkrétních skutkových tvrzeních a není nijak doloženo. Ze zpráv Ministerstva vnitra ČR založených ve spise vyplývá, že žalovaný na území ČR pobýval jeden měsíc v roce 2019 a od listopadu 2021 do listopadu 2022, takže na území ČR dlouhodobě pobýval a pouze ze samotného faktu, že je občanem Rumunska, nelze dovodit, že nebyl schopen porozumět právním jednáním v českém jazyce, nakolik taková jednání v průběhu svého pobytu v ČR musel činit (minimálně uzavření smlouvy o ubytování). V tomto ohledu odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 19. 7. 2016, sp. z. 32 Cdo 4459/2014, dle kterého: “Sama okolnost, že právní úkon je sepsán (projeven) v cizím jazyce, neznamená, že je bez dalšího neplatný pro nesrozumitelnost. O vadný (nesrozumitelný) projev vůle způsobující neplatnost právního úkonu půjde tehdy, jestliže cizí jazyk, v němž byl projev vůle učiněn, je nesrozumitelný osobě (druhému účastníku pracovněprávního vztahu), jíž byl adresován. Jde o nesrozumitelnost relativní (vůči někomu), oproti nesrozumitelnosti absolutní (vůči všem).“ 10. K námitce opatrovnice žalovaného, že podpis na smlouvě není žalovaného a tvrzení ohledně možnosti odcizení občanského průkazu žalovanému na ubytovně, odvolací soud poukazuje na skutečnost, že žalovaný při podpisu smlouvy sdělil i místo svého pobytu v ČR, které je totožné s místem sděleným k dotazu nalézacího soudu Ministerstvem vnitra ČR, které z kopie občanského průkazu žalovaného nevyplývá. Z obsahu spisu ani neplyne, že by žalovaný v průběhu pobytu v ČR nahlásil ztrátu či odcizení občanského průkazu, byť by tak měl učinit. Jedná se tak pouze o ničím nedoloženou spekulaci opatrovnice, na níž nelze učinit skutkový závěr ohledně nedostatku zjištění totožnosti ošetřovaného. Nelze totiž ani na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby při běžném provozu zdravotnického zařízení zajišťovala úředně ověřené kopie průkazů totožnosti pacientů a úřední ověření jejich podpisů na smlouvách o poskytnutí zdravotní péče, uznáních dluhů, případně dalších listinách. 11. Listiny předložené žalobkyní k důkazu ve spojení se zprávami vyžádanými soudem I. stupně v průběhu pátrání po pobytu žalovaného vedou i odvolací soud k závěru, že žalovaný s žalobkyní uzavřel smlouvu, na jejímž základě mu byly žalobkyní poskytnuty vyúčtované zdravotní služby, a vznikla mu tak povinnost uhradit žalobkyni jejich cenu. Odvolací soud upozorňuje, že nepřehlédl skutečnost, že žalobkyně nejprve úhradu poskytnuté zdravotní péče hodlala uplatnit u zdravotní pojišťovny žalovaného ve státě původu, avšak ani tam žalovaný pojištěn nebyl (viz e-maily ze dne 10. 12. 2019 a 12. 12. 2019), což také svědčí o laxním přístupu žalovaného k eliminaci případného finančního zatížení v případě nutnosti vyhledat zdravotnické zařízení v domovském či jiném státě. 12. S odkazem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný, dle § 219 o. s. ř., potvrdil, a to včetně úroků z prodlení stanovených ode dne následujícím po splatnosti faktury s odkazem na § 1970 OZ ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 513/2013 Sb. 13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně měla v odvolacím řízení plný úspěch. Žalobkyni náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč za dva úkony (sepis odvolání, účast při ústním jednání odvolacího soudu 30. 8. 2023) po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., které uložil zaplatit neúspěšnému žalovanému. 14. O odměně opatrovníka za odvolací řízení bude rozhodnuto soudem I. stupně. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Praha 30. srpna 2023 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu