USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: G., a.s., IČO xxx sídlem H., Praha zastoupena advokátkou Š. M. sídlem B., Praha proti žalovanému: A. K. S., narozený xxx bytem M., K., Indie o zaplacení 31 276,10 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. září 2023, č. j. 24 C 293/2022-45 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením soud I. stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil řízení (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a dále rozhodl, že žalobkyni se po právní moci usnesení vrací z účtu Obvodního soudu pro Prahu 4 část zaplaceného soudního poplatku ve výši 564 Kč (výrok III.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení zahájeném dne 25. 11. 2022, v němž žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení dluhu ze spotřebitelského úvěru, který vznikl na základě smlouvy o vydání kreditní karty č. xxx, uzavřené dne 17. 2. 2020 mezi společností R., a.s., IČO xxx (dále jen „původní věřitelka“) a žalovaným. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným společnosti I., a.s. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2022. Společnost I., a.s postoupila pohledávku žalobkyni smlouvou ze dne 7. 5. 2022. 3. Žalobkyně označila jako bydliště žalovaného shora uvedenou adresu v Indické republice. Pravomoc českých soudů k rozhodnutí v této věci s mezinárodním prvkem, daným státní příslušností žalovaného k Indické republice, dovozovala s odkazem na čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“), s tím, že „závazek ze smlouvy“ ve smyslu citovaného ustanovení, spočívající v poskytnutí sjednaného plnění věřitele, byl splněn v Praze, převodem peněžních prostředků na bankovní účet žalovaného vedeného u společnosti R., a.s., IČO xxx, která má sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4. 4. Soud I. stupně při zkoumání své mezinárodní příslušnosti vyšel ze zjištění, že žalovaný nemá na území České republiky bydliště, nemá zde povolen žádný druh pobytu a ani se zde nezdržuje. Současně po pečlivém prověření adres žalovaného a na základě zhodnocení vyžádaných zpráv Ředitelství služby cizinecké policie, resp. České správy sociálního zabezpečení, dospěl k závěru, že žalovaný nemá bydliště ani na území některého členského státu EU, když nebyly zjištěny žádné indicie, které by tomu nasvědčovaly. 5. Po právní stránce soud I. stupně uzavřel, že české soudy nejsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí věci. Není zde dvoustranná smlouva, která váže v oblasti soudní příslušnosti Českou republiku a Indickou republiku a která má aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu, ale podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. Daná věc neodpovídá žádné z (taxativně vymezených) výjimek z pravidla článku 6 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, jímž jsou upravena pravidla soudní příslušnosti pro případ, kdy žalovaný nemá bydliště v některém členském státě tak, že „nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů“. Pravomoc českých soudů není dána ani na základě vnitrostátní úpravy, neboť zde není podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky (§ 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, § 85 o. s. ř., § 86 odst. 2 o. s. ř., § 87 či § 88 o. s. ř.; účastníci si též nesjednali pravomoc českých soudů ve smyslu § 85 ZMPS). 6. Soud I. stupně dále uvedl, že si je vědom judikatury Nejvyššího soudu reprezentované např. usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 452/2014, dle níž může být mezinárodní příslušnost (pravomoc) českého soudu založena postupem dle čl. 26 odst. 1 Nařízení Brusel I bis (dřívější čl. 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001) i v řízení proti žalovanému s bydlištěm mimo území některého členského státu Evropské unie, vycházel však z rozsudku SDEU ze dne 20. 10. 2022, C-604/20, ROI Land Investments Ltd v. FD, v němž byl, pokud jde o vztah vnitrostátního práva a pravidel pro určení příslušnosti stanovených v nařízení č. 1215/2012, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Nařízení, vysloven závěr, že seznam výjimek uvedených v článku 6 odst. 1 Nařízení je taxativní a nelze jej rozšiřovat. Článek 26 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, upravující tzv. tacitní prorogaci, však ve výčtu čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis obsažen není. Ve vztahu k žalovaným, jejichž bydliště není na území některého členského státu Evropské unie, se proto čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis neuplatní. Z toho důvodu by nebylo ani hospodárné a ani efektivní, aby byla žaloba a případné další výzvy k vyjádření se, vč. poučení o založení pravomoci českých soudů dle § 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis doručovány žalovanému na jeho jedinou známou adresu do Indie. 7. Vzhledem k dovozenému nedostatku podmínky řízení spočívající v tom, že věc nespadá do pravomoci českých soudů, soud I. stupně řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 2, věty prvé o. s. ř., když žalovanému, který by vzhledem k zavinění žalobkyně na zastavení řízení měl na náhradu nákladů řízení právo, náklady nevznikly. O vrácení části zaplaceného soudního poplatku bylo rozhodnuto podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 8. Toto usnesení napadla žalobkyně včasným a přípustným odvoláním. Odkazovala na rozhodnutí, vydaná ve věcech skutkově totožných s daným případem v tom, že žalovaný jako spotřebitel opustil své bydliště (v České republice) předtím, než proti němu byla podána žaloba pro porušení smluvních povinností, navazující na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-327/10 (Lindner); zdůrazňovala, že v takové skutkové situaci jsou k řízení mezinárodně příslušné soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, jestliže nejsou podle článku 59 Nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie. 9. Žalobkyně vytýkala soudu I. stupně, že založil právní posouzení podmínek mezinárodní příslušnosti českých soudů na závěru, že jsou zde průkazné indicie, že žalovaný, který nemá v České republice bydliště ani se zde nezdržuje, nemá bydliště ani na území žádného jiného členského státu Evropské unie. Skutečnost, že žalovaný v době, kdy bydlel v Brně, uvedl v pracovní smlouvě jako své trvalé bydliště adresu v Indické republice, nepovažuje žalobkyně za průkaznou indicii nasvědčující tomu, že se žalovaný v době podání návrhu zdržoval mimo území Evropské unie. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů k projednání a rozhodnutí věci tedy měla být zkoumána ve vztahu ke skutkové situaci, že žalovaný je neznámého pobytu a soud nemá průkazné indicie o tom, že se žalovaný zdržuje mimo území Evropské unie. Závěr o soudní příslušnosti by se pak podával na základě výkladu článku 6 odst. 1 Nařízení Brusel I bis z aplikace výkladu přijatého ve věci Lindner, tedy by byl mezinárodně i místně příslušný soud, v jehož obvodu se nachází adresa posledního známého bydliště žalovaného spotřebitele, tedy adresa v Brně. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. 10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), a aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 11. Jádrem odvolání je polemika se skutkovým závěrem soudu I. stupně, že žalovaný neměl ke dni zahájení řízení bydliště ani se nezdržoval ani v České republice, a současně je zde průkazná indicie, že neměl bydliště ani na území některého členského státu EU. 12. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně vyplývá, že žalovaný formou sdělení svých osobních dat v pracovní smlouvě označil jako místo svého trvalého bydliště adresu v Indii. Lze tedy důvodně předpokládat, že takto označil adresu místa, kde se (posuzováno z materiálního hlediska) zdržuje trvale, tj. kde má centrum životních zájmů. Ze zjištění, která soud I. stupně učinil o okolnostech jeho přechodného pobytu, vyplývá, že na adrese v Brně se zdržoval, vzhledem k pobytovému titulu (tzv. zaměstnanecká karta) za účelem výkonu zaměstnání, přičemž pobyt byl ukončen v důsledku zániku zaměstnanecké karty ke dni 29. 9. 2021 (č. l. 10a). Soud I. stupně nepochybil, pokud uvedené poznatky (indicie) zhodnotil tak, že žalovaný má bydliště mimo území Unie. Lze totiž rozumně předpokládat, že žalovaný po ukončení pobytu v České republice žije ve státě, jehož je občanem, v místě, které – s výhradou změny okolností, označil jako centrum svých životních zájmů; současně zde není žádný poznatek k otázce pobytu žalovaného, který by uvedený předpoklad vyvracel. 13. Odvolací námitky žalobkyň tedy nebyly způsobilé zvrátit zásadní závěr soudu I. stupně, že je zde průkazná indicie o tom, že žalovaný neměl ke dni zahájení řízení bydliště, resp. se nezdržoval v žádném členském státě Evropské unie. To současně vylučuje dovození pravomoci českých soudů na základě článku 7 Nařízení (úvaha žalobce, uvedená v žalobě), resp. použití výkladu článku 6 odst. 1 Nařízení, formulovaného ESD ve věci C-327/10 – Lindner. Nesprávnost aplikace příslušných vnitrostátních norem (§ 6 odst. 1 ZMPS, resp. ustanovení o. s. ř., upravující místní příslušnost českých soudů k řízení) žalobkyně v odvolání ani nenamítala. 14. Vzhledem k tomu, že projednání tohoto sporu před českými soudy brání nedostatek jejich pravomoci, je správný závěr soudu I. stupně, že nejsou splněny podmínky řízení. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně, jímž bylo řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno, jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému v této fázi řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Praha 20. prosince 2023 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu