USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Hany Kadlecové LL.M. ve věci: žalobkyně: xxx a.s., IČ xxx sídlem xxx xxx xxx zastoupen advokátem xxx xxx sídlem xxx xxx xxx proti žalovanému: xxx , narozen dne xxx, státní příslušník Itálie bytem xxx xxx xxx zastoupen opatrovníkem xxx xxx advokátem se sídlem xxx xxx xxx o 200.788,36 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. října 2021, č. j. xxx, takto: Usnesení soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení (výrok I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Současně žalobkyni vrátil soudní poplatek v částce 12.402 Kč (výrok III.). 2. Soud I. stupně takto rozhodl v řízení zahájeném návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále jen EPR) doručeným soudu dne 22. 7. 2019. Tímto návrhem se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce na kliknutí č. 8720/CZA13776/118118801/SU. Soud I. stupně s odkazem na § 104 odst. 1, § 105 odst. 1 a § 11 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), dospěl k závěru, že jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je italským státním příslušníkem s pobytem v Itálii (viz doručenka na listu č. 17a). Žalovaný má v České republice pouze nahlášen přechodný pobyt, ale nepobývá zde a na adresách v České republice si nepřebírá poštu. Proto postupoval podle Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Brusel I bis (dále jen Nařízení). Jelikož ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 18. 1. 2017 nevyplývalo, že by byla uzavřena pro účel, který se týká profesionální či podnikatelské činnosti žalovaného, postupoval soud I. stupně podle čl. 18 odst. 2, dle kterého může „smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.“ Bydliště žalovaného se nachází v Itálii. Pravomoc soudu nebyla založena podle čl. 26 Nařízení, proto soud I. stupně pro nedostatek pravomoci řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř., když žalobkyně tím, že se obrátila na nepravomocný orgán, zavinila zastavení řízení. Žalovanému však žádné náklady nevznikly. Jelikož řízení bylo zastaveno před prvním jednáním ve věci, vrátil soud I. stupně žalobkyni podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudní poplatek snížený o 20 %, což z částky 10 040 Kč činí 8 032 Kč. Soud dále vrátil žalobkyni přeplatek ve výši 4 370 Kč, celkem tedy 12 402 Kč. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala, že poskytnutí úvěru je poskytnutím služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení. Proto lze zásadně založit pravomoc soudů České republiky u všech sporů vyplývajících z poskytnutých úvěrů nebo zápůjček. Výlučná pravomoc soudu místa bydliště spotřebitele se zde neuplatní, neboť spotřebitel je pro účely Nařízení definován v čl. 17 bod 1 písm. a) a b) Nařízení, z něhož vyplývá, že spotřebitelskými smlouvami ve smyslu tohoto nařízení jsou pouze smlouvy a úvěry účelově vázané nebo určené ke koupi movitých věcí na splátky. Jelikož byl v daném případě spotřebiteli poskytnut bezúčelový úvěr, ustanovení čl. 17 až 19 Nařízení nelze použít a příslušnost je třeba posuzovat dle čl. 7 Nařízení. Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení příslušnosti není bydliště žalovaného samo o sobě rozhodující a nemůže vést k závěru o nedostatku pravomoci a následnému zastavení řízení. V této souvislosti žalobkyně odkázala na shodnou argumentaci např. v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 39 Co 397/2016-47, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud usnesení soudu I. stupně změnil tak, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit žalovanou částku. Současně žalobkyně požadovala nahradit náklady řízení a náklady odvolacího řízení. 4. Žalovaný se vyjádřil k odvolání tak, že v projednávané věci jde o řízení s mezinárodním prvkem, kdy žalovaný je osobou s italským občanstvím a pobytem v Itálii. Na základě správné aplikace Nařízení dospěl soud I. stupně k závěru, že je místně nepříslušný a z tohoto důvodu řízení zastavil. Žalovaný se plně ztotožnil s odůvodněním napadeného usnesení a navrhoval, aby jej odvolací soud potvrdil. 5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. V posuzovaném případě se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť jeho předmětem je spor vyplývající ze smlouvy o poskytnutí úvěru uzavřené mezi státním příslušníkem Italské republiky a společností se sídlem v České republice. Pro posouzení pravomoci soudu je nutno užít přímo aplikovatelné Nařízení, jak správně uvedl soud I. stupně. Dlužno přitom podotknout, že aplikace Nařízení má přednost před vnitrostátním právem (v tomto případě o. s. ř.). 7. Žalobkyně se žalované částky domáhá s argumentací, že na ni byla postoupena pohledávka původní věřitelky- společnosti xxx, a. s., která s žalovaným dne 18. 1. 2017 uzavřela smlouvu o zápůjčce. Žalovaný se v tomto sporu nachází v postavení spotřebitele (ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), neboť ve Smlouvě o půjčce na kliknutí č. 8720/CZA13776/118118801/SU se v čl. III uvádí, že půjčka je poskytována bez určení účelu, přičemž klient není oprávněn poskytnuté prostředky využít za účelem financování podnikatelské činnosti. Žalovaný je ve smlouvě identifikován jako trvale bytem xxx xxx Itálie. S ohledem na tyto skutečnosti se odvolací soud zabýval otázkou, zda žalovaného lze i pro účely Nařízení považovat za spotřebitele a zda se na určení mezinárodní příslušnosti vztahuje oddíl 4 Nařízení. Bezúčelové určení úvěru vybízí k posouzení příslušnosti dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení, který upravuje smlouvu uzavřenou spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, ve všech ostatních případech (nezmíněných v písm. a/ a b/ Nařízení), „kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.“ Jelikož Nařízení zároveň nedefinuje pojem bydliště a v čl. 62 odkazuje na právo soudu, kterému byl podán návrh, řešil odvolací soud tuto otázku v optice § 80 občanského zákoníku, dle kterého „člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam, s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než skutečné své bydliště, může se každý dovolat jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolal uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě.“ Podle odstavce 2 téhož ustanovení, „nemá-li člověk bydliště, považuje se za něj místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit nebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kdo má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.“ Žalobkyně sice v návrhu na vydání EPR žalovaného označila pod adresou xxx xxx xxx. Tento popis však nemá oporu v obsahu spisu, ze kterého rovněž nevyplývá, kde se žalovaný ke dni uzavření smlouvy nacházel a kde měl bydliště. Žalovaný neprochází dostupnými evidenčními systémy. Dle sdělení Ministerstva vnitra ČR ze dne 25. 9. 2020 (na listu č. 21) sice žalovaný byl registrován na našem území od 1. 8. 2017 do 2. 8. 2017 na adrese xxx xxx xxx. Uvedené však nic nevypovídá o bydlišti, kde by se žalovaný zdržoval s úmyslem žít zde trvale, ke dni 18. 1. 2017. Bydliště žalovaného v České republice k tomuto dni nelze určit, a na žalovaného tedy nelze pohlížet jako na spotřebitele ve smyslu čl. 17 Nařízení. Nelze-li aplikovat pro spotřebitele příznivější zvláštní úpravu týkající se spotřebitelských smluv, je na místě použít úpravu zvláštní příslušnosti obsaženou v čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení, dle kterého osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; přičemž pro místem plnění je v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Poskytnutí úvěru představuje službu vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. Dle judikatury Soudního dvora EU (C-249/16 , Saale Kareda v. Stefan Benkö), pokud úvěrová instituce poskytla úvěr, místem, kde podle smlouvy byly služby poskytnuty, je sídlo úvěrové instituce, pokud nebylo dohodnuto jinak. Žalovaný při uzavření smlouvy uvedl v záhlaví popsanou adresu v Itálii, na které dne 7. 1. 2021 převzal soudní zásilku oproti podpisu (viz doručenka na listu č. 17a). Třebaže nelze s určitostí říci, že by v mezidobí (resp. ke dni zahájení řízení 22. 7. 2019) na uvedené adrese žalovaný měl bydliště s úmyslem se zde zdržovat trvale, nelze odhlédnout od skutečnosti, že na této adrese přebírá poštu, a přinejmenším zde tedy příležitostně žije. Lze tedy postupovat dle odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého, „nemá-li člověk bydliště, považuje se za něj místo, kde žije,“ a považovat za bydliště žalovaného adresu uvedenou v záhlaví. S ohledem na místo poskytnutí služby (sídlo právní předchůdkyně žalobkyně – společnosti xxx, a.s. – xxx xxx xxx), je k projednání sporu dána pravomoc českých soudů dle čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení. Třebaže se lze od postupu podle čl. 7 Nařízení odchýlit dohodou, a založit tak výlučnou příslušnost podle čl. 25 Nařízení, dle obsahu spisu žádná taková dohoda uzavřena nebyla. Nebyl tak důvod k zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek pravomoci. 8. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 3. února 2023 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu