ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Ivy Zemanové, v právní věci žalobkyně: B. A. P. B. P. „K.“ sídlem xxx, xxx, xxx zastoupena advokátem J. L. H. sídlem xxx, xxx proti žalované: L. G., IČO xxx sídlem xxx, xxx o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne 22. června 2022, č. j. 60 C 225/2019-237, ve spojení se doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 22. srpna 2022, č. j. 60 C 225/2019-245, takto:I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 27 618,44 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám J. L. H., advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud prvého stupně takto: I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 22 423 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,00 % ročně z částky 1 430 EUR od 12. 11. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 700 EUR od 10. 11. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 550 EUR od 12. 11. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 1 800 EUR od 14. 11. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 1 200 EUR od 16. 12. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 208 EUR od 17. 11. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 650 EUR od 18. 11. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 750 EUR od 31. 12. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 900 EUR od 27. 11. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 700 EUR od 28. 10. 2018 do zaplacení, 8,50 % ročně z částky 550 EUR od 12. 4. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 350 EUR od 6. 10. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 1 800 EUR od 31. 10. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 1 200 EUR od 28. 10. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 500 EUR od 22. 12. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 1 000 EUR od 15. 12. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 550 EUR od 26. 12. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 475 EUR od 14. 11. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 1 340 EUR od 17. 11. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 510 EUR od 29. 10. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 930 EUR od 3. 12. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 970 EUR od 29. 12. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 1 080 EUR od 17. 9. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 760 EUR od 24. 10. 2018 do zaplacení, 9,00 % ročně z částky 1 520 EUR od 1. 11. 2018 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 187 223,50 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně. 2. Doplňujícím usnesením rozhodl soud I. stupně o nákladech státu tímto výrokem: I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu xxx se doplňuje o výrok III., který zní: Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu xxx ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 3 150 Kč. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že takto soud rozhodl o žalobě na zaplacení žalované částky s příslušenstvím, kterou žalobkyně odůvodnila tím, že pro žalovanou v průběhu roku 2018 opakovaně prováděla mezinárodní přepravu zboží. Žalovaná přepravu objednávala objednávkou, v níž byla sjednána cena za přepravu, bylo specifikováno místo nakládky a vykládky zboží, sjednána splatnost v délce 60 dnů od poskytnutí služby. Součástí každé z objednávek byl mezinárodní nákladní list. Po provedení přepravy vystavila žalobkyně žalované příslušný daňový doklad. Žalovaná však na tyto vystavené daňové doklady ničeho neuhradila. Celkem se jednalo o 25 faktur, specifikovaných v žalobě. V souhrnu tak žalovaná dluží žalobkyni žalovanou částku. 4. Žalovaná s žalobou nesouhlasila s tím podstatným odůvodněním, že žalobkyně neprokázala vznik závazku mezi účastníky. Posléze připustila obchodní spolupráci týkající se mezinárodní přepravy zboží, avšak namítala, že všechny případné závazky žalované vůči žalobkyni byly splněny, případně zanikly zápočtem. Žalovaná dále namítala, že mezi ní a žalobkyní bylo ve většině případů dohodnuto, že objednávka přeprav přepravy zboží bude činěna takzvaně na dobírku, tedy že dopravu bude hradit příjemce zboží, a to buď přímo řidiči při dodání zboží (objednávka č. xxx), nebo převodem na účet žalobkyně (objednávka č. xxx). Pokud některá objednávka nebyla uhrazena, například objednávka č.xxx, argumentovala žalovaná tím, že se jedná o závazek příjemce zboží. Zbylé pohledávky pak dle tvrzení žalované zanikly vzájemným započtením dle § 1982 a násl. OZ, anebo na základě dohod uzavřených během skypové komunikace stran. Konečně žalovaná zpochybnila vznik objednávky č. xxx. 5. Soud I. stupně se nejprve zabýval pravomocí českých soudů věc projednat a rozhodnout s tím, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou se sídlem v xxx republice. Pravomoc dovodil z čl. 31 odst. 1 písm. a) Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen CMR), vyhlášené pod č. 11/1975 Sb. Žalovaná má totiž sídlo na území České republiky. Tato úmluva má aplikační přednost před nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (tzv. Brusel I bis), nicméně tam, kde na vztah účastnic CMR nedopadá, je dána pravomoc soudu dle čl. 4 Nařízení Brusel I bis. Rozhodným právem je dle čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo české. Z okolností případu je zřejmé, že strany se v otázkách výslovně neupravených úmluvou CMR hodlaly řídit právem českým. 6. Soud I. stupně vycházel z nesporných tvrzení žalobkyně, že objednávka přepravy byla vytvořena vždy stranou žalovanou, včetně obchodních podmínek, které byly součástí každé objednávky. Nebylo též sporu o tom, že žalobkyně přepravu zboží provedla. Sporné bylo, zda žalovaná přepravu zaplatila. 7. Po provedeném dokazování soud I. stupně uzavřel, že žaloba je zcela důvodná. Ke sporným skutečnostem vycházel z obchodních podmínek tvořících součást každé objednávky žalované. Soud zjistil, že stanovily splatnost faktur na 60 dnů ode dne jejich přijetí. Zakazovaly též přímý kontrakt mezi přepravcem a zákazníkem a zakazovaly i postoupení objednávky třetí straně bez souhlasu žalované, pod pokutou ve výši sjednané ceny za přepravu. Dohoda o vzájemném započtení pohledávek nebyla podepsána ani žalovanou ani žalobkyní. Zabýval se předloženými listinami o komunikaci přes xxx. Soud dále provedl výslech svědků (svědkyně M. J., svědek D. B., svědek G. H.), vyslechl jednatele žalované R. S., neprovedl výslech svědka S. S., který je neznámého pobytu. Za věrohodnou označil výpověď svědků J., B., za převážně věrohodnou výpověď svědka H., naopak neuvěřil výslechu jednatele žalovaného, a to s tím, že se rozchází s ostatními listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi svědků B. a J. 8. Soud dále provedl hodnocení listinných důkazů, které označil za pravé a věrohodné, a tyto zhodnotil ve vztahu ke konkrétním námitkám žalované, se závěrem, že shora uvedené výhrady žalované prokázány nebyly. Uzavřel tedy, že tvrzení žalované, že provedenou přepravu řádně uhradila, prokázáno nebylo. 9. Soud I. stupně z hlediska skutkového děje uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou byly v době od 12. 7. 2018 do 16. 10. 2018 uzavírány jednotlivé přepravní smlouvy, v celkovém počtu 25. Přepravy se děly postupně v uvedeném období na území cizích států, místo naložení zásilky bylo ve valné většině na území jiného státu než místo dodání zásilky, ve čtyřech případech se nakládka i vykládka uskutečnila pouze na území xxx. Provedení přeprav bylo doloženo nákladními listy CMR. Za uskutečněné přepravy bylo 25 fakturami vyfakturováno celkem 22.423 EUR. Jako objednatel je vždy označena pouze žalovaná, objednávky činila vlastním jménem, poskytla žalobkyni pokyny k uskutečnění přepravy s označením místa nakládky a vykládky, hmotnosti přepravované zásilky a obsahem objednávek a byla uzavřena i dohoda o ceně přepravy. Součástí každé objednávky byly smluvní podmínky předkládané žalovanou, které zakazovaly přímý kontakt koncového zákazníka a dopravce a provádění přepravy subdodavatelem bez souhlasu žalované. Žalovaná objednávala přepravu u žalobkyně v rámci provádění spediční činnosti pro třetí subjekty, s nimiž měla dohodnutý vlastní způsob úhrady. Na vystavené faktury nebylo žalovanou žalobkyni ničeho zaplaceno. 10. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil dle čl. 4 a násl. Úmluvy CMR a dle ustanovení o přepravní smlouvě dle § 2555 a násl. OZ. Uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně na základě objednávek žalované provedla jednotlivé přepravy zboží, které vyúčtovala 25 fakturami. Bylo prokázáno, že faktury nebyly žalovanou řádně a včas zaplaceny. Přepravy byly provedeny v 21 případech a s místem nakládky a místem vykládky ve dvou různých státech, přičemž alespoň jeden z nich je smluvním státem úmluvy CMR. Na tyto případy soud aplikoval jmenovanou Úmluvu CMR. Ve zbylých případech pak soud aplikoval příslušná ustanovení OZ. 11. Soud nevzal tvrzení žalované za prokázané. Především nevzal za prokázané její tvrzení, že by v některých případech vznikl smluvní vztah nikoli mezi žalobkyní a žalovanou, ale s třetí osobou. Skutečnost, že žalovaná měla určitým způsobem s třetími osobami – příjemci zboží, dohodnuté platby, nemá žádný vliv na její povinnosti ohledně úhrady provedených přeprav žalobkyní a ohledně povinnosti žalované přepravu řádně uhradit. Navíc sama žalovaná přímý kontakt mezi žalobkyní a zákazníkem zakazovala (viz bod 33. v obchodních podmínkách). Pokud žalovaná tvrdila, že některé její závazky měly zaniknout na základě vzájemného započtení, ani toto tvrzení žalované nebylo prokázáno, neboť údajná dohoda o započtení nebyla podepsána ani stranou žalovanou a ani stranou žalující. Ani ze skypové komunikace nebylo možno dovodit, že by došlo k platnému započtení. 12. Žalobě bylo proto vyhověno. O povinnosti zaplatit příslušenství bylo rozhodnuto s odkazem na § 1970 OZ s tím, že výše úroku z prodlení stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Týmž předpisem je stanovena povinnost zaplatit náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, neboť se jedná o vzájemný závazek podnikatelů. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že zcela úspěšné žalobkyni byly přiznány náklady za zaplacený soudní poplatek, za náklady právního zastoupení, když jednotlivé úkony advokáta žalobkyně soud v rozhodnutí specifikoval, dále za paušální náhradu výdajů a za náhradu za DPH. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění náhrady nákladů řízení bylo určeno dle § 149 odst. 1 o. s. ř. 13. Výrok o nákladech státu byl odůvodněn tím, že při jednání soudu tyto náklady vznikly za tlumočení výpovědi svědků. Za tlumočné byla vyplacena tlumočníkům odměna v celkové výši 3 150 Kč. Tato částka byla proto uložena k zaplacení neúspěšné žalované, s odkazem na § 148 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. 14. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. V odvolání především namítala, že soud I. stupně chybně posoudil tvrzení žalované doplněné jejími důkazy, jež prokazují, že ve většině případů bylo mezi stranami dohodnuto, že objednávka byla činěna na dobírku, tj. že za dopravu provedenou žalobkyní bude hradit příjemce zboží, a to buď přímo řidiči při dodání, nebo převodem na účet žalobkyně. Došlo též k započtení vzájemných pohledávek. O tom byly uzavřeny převážně ústní dohody mezi žalobkyní a žalovanou. Žalovaná namítala, že soud I. stupně hodnotil provedené dokazování optikou stanoviska žalované, které se původně odlišovalo od následujících tvrzení, toto však považuje žalovaná za nesprávné. Namítala též, že není pravdou, že by mezi účastníky bylo nesporné, že dopravu pro žalovanou vždy prováděla žalobkyně. Žalovaná v doplnění vyjádření k žalobě výslovně uváděla, že v některých obchodních případech, například u objednávky č. xxx či č. xxx dopravu v rozporu se smluvním ujednáním prováděla třetí osoba odlišná od žalobkyně. Žalovaná dále namítala, že soud I. stupně chybně vyšel ze znění obchodních podmínek, které žalovaná k objednávkám přikládala a které zakazovaly přímý kontakt mezi příjemcem a zákazníkem. V tomto závěru soudu I. stupně vytýkala, že v občanském právu platí, že ujednání konkrétní dílčí smlouvy mají vždy přednost před obecnými podmínkami. K takovým ujednáním přitom došlo, tím došlo k odchýlení se od znění všeobecných obchodních podmínek. Tyto podmínky pak nelze použít. Nemůže obstát ani závěr soudu založený na tom, že úhrady v hotovosti byly sjednány mezi žalovanou a zákazníky. Dopravu totiž prováděla žalobkyně, a to v převážné části, fyzicky tedy byli se zákazníky v kontaktu pracovníci žalobkyně, kteří přijímali tyto platby, resp. tyto platby byly zákazníkem hrazeny převodem přímo žalobkyni. To podporuje skutečnost, že částky uhrazené u těchto objednávek se lišily od faktur – objednávek, tj. byly vyšší, neboť zahrnovaly jak platbu pro žalobkyni, tak platbu pro žalovanou, přičemž rozdíly úhrad byly následně mezi stranami v některých případech započítávány. Rovněž závěr, na jaký účet bylo hrazeno, nemůže sám o sobě obstát, neboť z žádných důkazů nelze dovodit, že by žalobkyně nemohla přijímat relevantní platby na jinak označený účet. Žalovaná je přesvědčena, že jí tvrzený popis skutkového stavu ohledně úhrad je logický, konzistentní, odpovídá předloženým listinným důkazům i výslechu jím navržených svědků. 15. Odvolatelka dále vyvracela svědecké výpovědi, které soud I. stupně zhodnotil jako podporující tvrzení žalobkyně, například svědkyně J. vypovídala v rozporu s listinnými důkazy o tom, že nikdy neobdržela objednávku obsahující platbu v hotovosti, byť z objednávky č. 980/2018 či 1131/2018 nebo 1138/2018 vyplývá, že k takovým objednávkám došlo. Závěr soudu o nevěrohodnosti výpovědi jednatele žalované je vadný. Není též správný závěr, že by z provedených důkazů nebylo možno dovodit provedení zápočtu, docházelo k dílčím dohodám, které neformálně byly uzavřeny v rámci xxx či elektronické komunikace mezi zástupci žalobkyně a žalované. Závěr soudu I. stupně je pak ryze formalistický, takový formalismus odmítl i Ústavní soud. K uvedenému odvolatelka také namítala, že soud porušil zásadu předvídatelnosti a zásadu zákazu vydávání překvapivých rozhodnutí, jak jej formulovala judikatura Ústavního soudu. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zcela zamítne, požádala též o přiznání náhrady nákladů řízení. 16. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalované poukazovala na správnost závěrů soudu I. stupně, ať již skutkových, tak právních. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako správné potvrdil. 17. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř. Odvolací jednání proběhlo v nepřítomnosti žalované, neboť omluva z jednání (omluva jednatele žalované z důvodu nemoci) a žádost o odročení, která došla odvolacímu soudu teprve v den jednání, nebyly shledány důvodnými. Odvolací soud zohlednil, že po nařízení jednání právní zástupce žalované nejprve požádal o odročení jednání s tím, že má dovolenou, tato dovolená však nebyla soudu doložena, a to přes upozornění, které bylo advokátovi žalované doručeno dne 16. 1. 2023. Odvolací soud dále zohlednil, že dne 23. 1. 2023 v 22. 03 hod. sdělil soudu jednatel žalované, že svému právnímu zástupci vypověděl plnou moc; v té době však již musel vědět, že mu tentýž den byla vystavena neschopenka, což soudu oznámil v tutéž noční hodinu. S přihlédnutím k předchozí neprokázané skutečnosti o dovolené právního zástupce žalované J. J. T. hodnotil odvolací soud jednání jednatele žalované jako obstrukční, s cílem dosáhnout jen odročení odvolacího jednání. K tomuto obstrukčnímu jednání proto nebylo možno dle § 6 poslední věta o. s. ř. („Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání“) přihlédnout. Navíc je nutno poukázat na obsah údajů v zaslané kopii neschopenky, která neprokazuje, že by jednatel žalované byl neschopen práce v den jednání, tj. 25. 1. 2023, neboť se vztahuje jen na den 23. 1. 2023, tj. den, kdy byla neschopenka vystavena; den plánované kontroly nebyl vyplněn. Údajná nemoc jednatele žalované v den odvolacího jednání proto nebyla prokázána a podle § 101 odst. 3 o. s. ř. bylo jednáno v nepřítomnosti žalované. 18. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není. 19. Soud I. stupně provedl dostatečné dokazování k relevantním sporným skutečnostem pro dané řízení, tj. ke sporné otázce, zda žalovaná za přepravu dle smluv uzavřených podle jednotlivých objednávek žalované žalobkyni řádně zaplatila. Tato zjištění soud I. stupně správně posoudil i po stránce právní. 20. Odvolací námitky žalované se týkají soudem provedeného hodnocení důkazů, když odvolatelka soudu předložila vlastní verzi tohoto hodnocení. Uvedené výhrady odvolatelky však odvolací soud nesdílí, neboť hodnocení důkazů soudem I. stupně bylo provedeno v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Ve smyslu citovaného ustanovení soud důkazy provádí sice zákonem přesně předepsaným způsobem při jednání, ale hodnotí je volně, tj. jen podle své úvahy, aniž by bylo zákonem předepsáno, jakou který důkaz má váhu. Soud tedy vychází z přímo získaných poznatků a dojmů z důkazů, které byly před ním provedeny, a může přihlížet i k jiným skutečnostem, pokud vyšly najevo při samotném řízení. V důvodech rozhodnutí je pak soud povinen dle § 157 odst. 2 o. s. ř. uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv a proč popř. neprovedl další důkazy, pokud byly navrženy. Přitom je soudce povinen se řídit svým nejlepším vědomím a svědomím, jakož i svými životními zkušenostmi a zásadami obecné logiky. Odvolací soud se se zřetelem k uvedenému nemůže odchýlit od skutkových zjištění soudu I. stupně vyvozených z důkazů, které tento soud přímo provedl, bez toho, že by tyto důkazy opakoval (xxx). K opakování dokazování by odvolací soud tedy přistoupil pouze tehdy, pokud by podle jeho přesvědčení soud I. stupně postupoval v rozporu s požadavky na něj kladenými výše citovaným ustanovením § 132 o. s. ř. K takovému pochybení však podle názoru odvolacího soudu v dané věci nedošlo. 21. K odvolacím námitkám je především nutno zdůraznit, že to byla žalovaná, která ke svým objednávkám, jež byly žalobkyní realizovány, což dokládají nákladní listy CMR, připojovala své vlastní písemné smluvní podmínky. V těchto obchodních podmínkách žalovaná striktně vymezovala, jak má být za jednotlivé obchodní případy zaplaceno, tj. bezhotovostně na účet žalobkyně. Tedy sama písemně vymezila zákaz přebírání hotovostních plateb jednotlivými řidiči, tzv. na dobírku. Pokud v řízení tvrdila, že svůj vlastní písemný zákaz nedodržuje, bylo na ní, aby soudu věrohodně prokázala existenci odchylných ujednání pro ten který obchodní případ a existenci jinak dohodnuté a provedené úhrady za provedenou přepravu. Taková tvrzení a důkazy však žalovanou poskytnuty nebyly, v tomto je třeba odkázat na správná a přesvědčivá skutková zjištění soudu I. stupně, který odůvodnil věrohodnost, či nevěrohodnost výpovědí jednotlivých slyšených svědků, neúplnost a nejednoznačnost xxx komunikace, která tvrzení žalované neprokázala, a nevěrohodnost výpovědi jednatele žalované, zhodnocenou správně v kontextu ostatních provedených listinných důkazů. Ani skutečnosti týkající se žalovanou vyúčtovaných smluvních pokut nebyly prokázány, stejně jako žalovanou tvrzených pohledávek, které měly být podkladem zápočtů žalované vůči pohledávkám žalobkyně. 22. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud považuje rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé za věcně správné, bylo tedy dle § 219 o. s. ř. potvrzeno včetně akcesorických výroků o nákladech řízení, když výše těchto nákladů nebyla odvoláním ani zpochybňována a vyplývá z obsahu spisu o jednotlivých úkonech advokáta J. L. S., který žalobkyni zastupoval před soudem I. stupně. 23. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř, když žalobkyně, která měla v odvolacím řízení plný úspěch, má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči neúspěšné žalované. Při výpočtu nákladů řízení vycházel odvolací soud z tarifní hodnoty předmětu sporu, která činila 22.423 EUR bez příslušenství (§ 8 odst. 1 AT). Náklady žalobkyně se skládají z odměny advokáta za vyjádření k odvolání ve věci samé (na listu č. xxx) učiněné dne 2. 11. 2022 (kurz ČNB 22,970) podle § 11 odst. 1 písm. k) AT a účasti na jednání soudu v délce pod dvě hodiny (viz přepis na listu č. xxx) dne 25. 1. 2023 (kurz ČNB 22,400) podle § 11 odst. 1 písm. g) AT. Úkony související se změnou právního zastoupení (např. seznámení nového právního zástupce se spisem nebo sdělení o změně právního zastoupení ze dne 16. 12. 2022 [na listu č. 278.]) neshledal odvolací soud jako účelné, proto za ně náhradu nákladů nepřiznal. Odměna byla stanovena takto: 22,970 kurz x 22.423 EUR = 515.056,31 Kč -> za úkon 10.380 Kč; 22,400 kurz x 22.423 EUR = 502.275,20 Kč -> za úkon 10.340 Kč Vzhledem k tarifní hodnotě sporu ovlivněné aktuálním kurzem ke dni učinění právního úkonu činila podle § 7 bod 6 AT odměna za úkon vyjádření k odvolání 10.380 Kč a za účast na jednání soudu 10.340 Kč, celkem 20.720 Kč. Za každý z těchto úkonů náleží právnímu zástupci náhrada souvisejících paušálních výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT. Celkové náklady řízení proto činí: Odměna - 20 720 Kč x 1 + 21% DPH Režijní paušál - 600 Kč x 1 + 21% DPH Náhrada za promeškaný čas - 100 Kč x 3 + 21% DPH Cestovné - 1 205,16 Kč x 1 + 21% DPH Celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH: 22 825,15 Kč, DPH 21 %: 4 793,29 Kč. Celkové náklady řízení s vyčíslením DPH: 27 618,44 Kč. Lhůta a místo k plnění náhrady nákladů řízení byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, které se podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu prvého stupně, za podmínek § 237, § 239 a násl. o. s. ř. Praha 25. ledna 2023 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu