USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Karetové a soudců Mgr. Pavla Freiberta a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobkyně: xxx, IČO: xxx sídlem xxx, xxx zastoupená advokátem J proti žalované: xxx xxx xxx xxx, xxx, Spojené arabské emiráty zastoupená advokátem o zaplacení 41.800 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. února 2023, č. j. 28 C 161/2022-40, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ruší a řízení se zastavuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 16 997,20 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátka. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 41 800 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 23. 5. 2022 do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení další částku 8 951 Kč (výrok II.). 2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalované vrácení ceny letenek, které zakoupila pro cestující A. R., M. R., J.R: a K.R. na let č. xxx dne xxx z xxx do xxx provozovaný žalovanou, přičemž přeprava těchto cestujících nebyla žalovanou uskutečněna, ačkoli se cestující dostavili k odbavení řádně a včas v souladu s pokyny, které obdrželi. 3. Žalovaná se podané žalobě bránila především námitkou nedostatku pravomoci zdejšího soudu s tím, že je zahraniční právnickou osobou se sídlem mimo EU, která zde nevlastní žádný konkrétní majetek. Ve věci samé pak namítala, že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o tom, že jmenovaní cestující se k odbavení na letišti dostavili včas, přičemž nebyla registrována žádná nepravidelnost v odbavování cestujících ani žádné stížnosti v tomto směru. 4. Soud prvního stupně se pak v první řadě zabýval otázkou své pravomoci, přičemž konstatoval, že s ohledem na sídlo žalované mimo EU nelze vyjít z úpravy obsažené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“, nýbrž je třeba – při absenci relevantní mezinárodní smlouvy – postupovat podle vnitrostátní právní úpravy obsažené v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“). Podle ustanovení § 6 odst. 1 ZMPS pak je pravomoc zdejšího soudu dána tehdy, je-li podle procesních předpisů dána jeho místní příslušnost. Tu pak soud prvního stupně shledal s odkazem na ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř., když vyšel z toho, že žalovaná zde disponuje majetkem v podobě ochranných známek evidovaných u xxx xxx xxx (dále jen „xxx“). Výluku z pravomoci podle ustanovení § 7 odst. 1 ZMPS soud prvního stupně neshledal, neboť žalovaná je sice korporací v majetku cizího státu, uplatněný nárok však vyplývá z její obchodní činnosti a nikoli z výkonu svrchované státní moci. 5. K věci samé pak soud prvního stupně učinil skutková zjištění o tom, že žalobkyně zakoupila letenky pro jmenované cestující na předmětný let provozovaný žalovanou, že cena těchto letenek odpovídá žalované částce, že se tito cestující řádně a včas dostavili k odbavení na tento let, přesto však nebyli na palubu letadla přijati, a že žalovaná odmítla plnit požadavek žalobkyně na vrácení ceny letenek, ač k tomu byla vyzvána. 6. Po právní stránce pak soud prvního stupně hodnotil vztah účastníků jako přepravní smlouvu podle ustanovení § 2550 o. z., kterou však žalovaná splnila pouze v rozsahu jedné poloviny (cesta z xxx do xxx), nikoli již však ve zbytku (cesta zpět z xxx do xxx). Je proto povinna vrátit odpovídající část přijaté ceny za sjednanou přepravu, a to v rozsahu, v němž se tato přeprava neuskutečnila. Důvodným shledal také nárok žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení (§ 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), přičemž splatnost předmětné pohledávky odvozoval z výzvy žalobkyně ke dni 22. 5. 2022. 7. V návaznosti na plný procesní úspěch žalobkyně pak soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení, kterou jí přiznal v částce odpovídající součtu odměny a náhrady hotových výdajů advokáta podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“) v souvislosti s celkem 5 úkony právní služby, 21% DPH a zaplaceného soudního poplatku. 8. Proti tomuto rozsudku brojí svým odvolání žalobkyně i žalovaná. 9. Žalobkyně podala odvolání toliko proti výroku II. o náhradě nákladů řízení s tím, že nesouhlasí s aplikací ustanovení § 14b AT, žádala proto změnu napadeného rozhodnutí tak, že jí bude náhrada přiznána v plném rozsahu. 10. Žalovaná ve svém odvolání namítá, že se soud prvního stupně nesprávně vypořádal s námitkou nedostatku své pravomoci. Žalovaná má sídlo mimo EU, nařízení Brusel I bis proto není v této věci aplikovatelné. Žalovaná nemá v České republice ani žádnou pobočku čí provozovnu. Pokud byl soudem prvního stupně zmiňován v této souvislosti majetek žalované, pak předmětné ochranné známky jsou ochrannými známkami evropskými, registrovanými v rámci EUIPO, které sice mají účinky i zde (stejně jako ve všech členských státech EU), nejsou tu však samostatně registrovány; nelze je proto považovat za majetek umístěný v České republice. Dále žalovaná namítala, že skutková zjištění soudu jsou založena na zcela nedostatečném dokazování, pokud soud prvního stupně vyšel toliko z výtisku snímku obrazovky (zpochybněného žalovanou co do jeho pravosti a správnosti), z nějž by mohlo vyplývat nejvýše to, že jeden z cestujících posílal další osobě zprávu s textem, že jsou na letišti a fotografii „selfie“. Není však zřejmé, kdy, kde a kým byla fotografie pořízena, zda šlo skutečně o telefon cestujícího R. a zda nedošlo k jakékoli úpravě. Za těchto okolností neobstojí soudem prvního stupně zmíněná teorie „obvyklého běhu věcí“, když obvyklým postupem cestujících v tvrzené situaci by naopak bylo kontaktování letištního personálu, letecké společnosti či prodejce letenek ve snaze situaci (zpoždění odbavení) řešit; nic z toho se však nestalo (není to ani tvrzeno). Žalovaná proto navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta a žalované bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. 11. Žalobkyně se k tomuto odvolání vyjádřila ta, že s rozhodnutím soudu prvního stupně souhlasí. Pokud jde o pravomoc, tu soud prvního stupně správně dovodil na základě zjištění o majetku žalované v České republice, přičemž jde-li o ochranné známky, pak je nerozhodné, jaký způsob žalovaná při jejich registraci zvolila; podstatné je toliko to, že tímto majetkem na území České republiky disponuje (v tomto směru žalobkyně citovala též odbornou literaturu). Dále pak žalobkyně doplnila, že dalším majetkem žalované na území České republiky je stálá záloha na letištní služby složená na letišti xxx v xxx, což je ustálenou praxí leteckých společností. Kontaktní místo žalovaného na adrese xxx v Praze pak je nutno považovat za stálé pracoviště žalované, neboť její klienti se na ně mohou soustavně obracet. K věci samé pak žalobkyně uvedla, že pokud žalovaná tvrdila bezproblémové odbavení všech ostatních cestujících, nic jí nebránilo předložit interní dokument, který by tuto skutečnost doložil. Neučinila-li tak, nebyla tato její obrana prokázána. Předložené důkazy pak soud prvního stupně hodnotil řádně a jeho postupu není čeho vytknout. 12. Žalovaná se k odvolání podanému žalobkyní nevyjádřila. 13. Po zjištění, že obě odvolání jsou přípustná (§ 202 o. s. ř. a contrario), byla podána osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované ve věci samé je opodstatněné. 14. Úvodem je třeba předeslat, že soud prvního stupně se s ohledem na sídlo žalované v zahraničí správně zabýval otázkou své pravomoci (mezinárodní příslušnosti), výsledek tohoto posouzení však odvolací soud za správný nepovažuje. 15. V dané věci je třeba skutečně vyjít z vnitrostátní právní úpravy, a to v návaznosti na ustanovení Čl. 6 nařízení Brusel I bis, podle kterého se za situace, kdy žalovaný nemá bydliště v některém členském státě, určuje příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů (až na výjimky, které se tu však neuplatní). Správně soud prvního stupně konstatoval i to, že na věc se nevztahuje žádná relevantní mezinárodní smlouva. 16. Je proto třeba postupovat podle ustanovení § 6 odst. 1 ZMPS a zjišťovat, zda je dána místní příslušnost (některého) soudu České republiky. 17. Z tohoto pohledu vskutku není relevantním odkaz žalobkyně na „kontaktní místo“, jež je sídlem obchodního partnera žalované. Z hlediska vnitrostátní právní úpravy by totiž mohlo být významným toliko umístění závodu či organizační složky závodu žalované (§ 86 odst. 3 o. s. ř.), o nic takového však v tomto případě zjevně nejde. 18. Místní příslušnost (a tedy i pravomoc) pak může být založena již jen na základě umístění majetku žalované v obvodu některého zdejšího soudu (§ 86 odst. 2 o. s. ř.). V tomto ohledu vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaná zde má registrované ochranné známky, odvolací soud se však s touto právní konstrukcí neztotožňuje. Ochranná známka je nehmotným majetkem a jako taková je „všudypřítomná“, jde o právo, které působí erga omnes na vymezeném území. Z toho důvodu i odborná literatura citovaná žalobkyní zužuje pro účely určení příslušnosti soudu toto území na obvod soudu, v němž je sídlo zápisného úřadu (v ČR jde o xxx). V daném případě však nelze pominout, že tu nejde o národní (tuzemské) ochranné známky, nýbrž o ochranné známky EU, které nejsou registrovány zde, nýbrž u Úřadu průmyslového vlastnictví EU (dále jen „EUIPO“) se sídlem v xxx ve Španělsku. Konstrukce žalobkyně (a potažmo soudu prvního stupně) je pak z tohoto pohledu natolik všeobjímající, že by byla způsobilá založit příslušnost soudů kteréhokoli členského státu, neboť ve všech členských státech mají tyto ochranné známky EU totožné účinky a ve všech státech je též úřad obdobný zdejšímu xxx. Tento výklad je ovšem zjevně neudržitelný. Má-li mít zkoumaná právní úprava smysl, nelze „umístění“ ochranné známky rozšiřovat, a to jak na celé území, na němž má ochranná známka účinky (pro které je registrována), tak ani na obvod sídla každého úřadu, jehož prostřednictvím lze získat informace (v podobě výpisu apod.) o ochranných známkách EU. Zdejší xxx (ale ani jiné obdobné národní orgány dalších členských států) totiž nejsou registrujícími úřady, nýbrž pouze zprostředkovávají informace o evropských ochranných známkách zapsaných (registrovaných) u EUIPO. 19. Relevantní pak není ani žalobkyní pouze obecně tvrzená, avšak nijak blíže nespecifikovaná „záloha“ na letištní služby, která nebyla ani v konkrétní podobě tvrzena, natož prokázána. Samotná případná složená záloha pak sama o sobě nemůže bez dalšího představovat relevantní majetek žalované na území České republiky, neboť tím může být až teprve pohledávka na vrácení (nespotřebované) zálohy (či její části). Žalobkyně přitom nijak netvrdila skutečnosti svědčící o tom, že žalované vzniklo právo na vrácení případné takto složené zálohy. Nadto by taková případná pohledávka mohla být relevantní výlučně tehdy, pokud by tu byla ke dni zahájení řízení. Nakolik potom z povahy věci může být prokazováno toliko konkrétní tvrzení žalobkyně a nikoli její spekulace založená na „obvyklé praxi (jiných) leteckých společností“, postrádající celou řadu potřebných konkrétních tvrzení (jež soud nemůže nahrazovat), není relevantním ani její návrh, aby soud k této hypotetické a zcela nedostatečně tvrzené možnosti činil dotaz na provozovatele letiště. 20. Z právě uvedeného tedy plyne, že pravomoc soudů České republiky není v této věci dána, neboť tu není žádná skutečnost, která by ji byla způsobilá založit za situace, kdy žalovaná je zahraniční společností se sídlem mimo EU a nemá zde umístěn závod, organizační složku ani konkrétní majetek. Nedostatek pravomoci pak představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). 21. Odvolacímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit pro vadu řízení spočívající v nedostatku podmínek řízení; současně odvolací soud řízení zastavil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 22. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, rozhoduje nyní odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. per analogiam (jde tu fakticky o změnu napadeného rozhodnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je konečné a současně odlišné od přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně). Právo na náhradu má podle ustanovení § 146 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. žalovaná, neboť žalobkyně podáním žaloby bez splnění podmínek řízení (u soudu, který nemá pravomoc o věci rozhodnout) jeho zastavení zavinila. Náklady na straně žalované jsou pak tvořeny odměnou jejího zástupce (advokáta) ve výši ve výši 11 120 Kč, tj. po 2 780 Kč podle ustanovení § 7 AT za každý ze 4 úkonů právní služby spočívajících v převzetí věci, sepisu vyjádření, účasti při ústním jednání soudu prvního stupně dne 16. 2. 2023 a sepisu odvolání. Mimoto náleží advokátovi paušální náhrada hotových výdajů ve výši po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 AT ke každému z těchto úkonů, celkem tedy 1 200 Kč. Souhrn těchto částek je třeba dále navýšit o 21% DPH, neboť advokát je registrován coby plátce této daně. Nákladem na straně žalované je pak také zaplacený soudní poplatek za podané odvolání ve výši 2 090 Kč. Celkem tak náklady řízení na straně žalované dosahují částky 16 997,20 Kč. Tuto částku je třeba zaplatit ve lhůtě plynoucí z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Praha 21. června 2023 JUDr. Helena Karetová v. r. předsedkyně senátu