ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Karetové a soudců Mgr. Pavla Freiberta a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobce: O. V., narozená xxx bytem xxx, xxx, Ruská federace zastoupená advokátem proti žalovaným: 1) xxx s. r. o., IČO: xxx sídlem xxx, Praha 2) xxx, s. r. o., IČO: xxx sídlem xxx, Praha obě zastoupeny advokátem o zaplacení 2.000 EUR příslušenstvím, k odvolání žalované 2) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. října 2022, č. j. 17 C 137/2021-179, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. o věci samé potvrzuje; ve výroku VI. o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2) se mění jen tak, že výše náhrady nákladů přiznané žalobkyni činí 22.943 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.320 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně připustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o částku 300 EUR spolu se zákonným úrokem z této částky od 16. 5. 2021 do zaplacení vůči žalované2/ (výrok I.), zastavil řízení ve vztahu k žalované 1/ (výrok II.), žalované 2/ uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.000 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 16. 6. 2021 do zaplacení (výrok III.), zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení z částky 2.000 EUR za období od 9. 6. do 15. 6. 2021 (výrok IV.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1/ částku 12. 196,80 Kč (výrok V.) a žalované 2/ uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni částku 28.193 Kč (výrok VI.). 2. Doplňujícím rozsudkem ze dne 2. 12. 2022, č. j. 17 C 137/2021-193, který nebyl odvoláním napaden, byl doplněn výrok VII. o povinnosti žalované 2) zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 8,25 % ročně z částky 1.700 EUR od 23. 5. do 15. 6. 2021 a výrok VIII., jímž byl zamítnut nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 300 EUR od 16. 5. do 8. 6. 2021 a z částky 1.700 EUR od 16. 5. do 23. 5. 2021. 3. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně v konečné podobě domáhala vůči žalované 2) zaplacení částky celkem 2.000 EUR s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení) s tvrzením, že s touto žalovanou uzavřela dne xxx smlouvu o poskytnutí služeb, jejímž předmětem bylo denní studium syna žalobkyně K. R. na ročním kurzu češtiny v Praze v období od 1. 9. 2021 do 30. 6. 2022. V době uzavření smlouvy platila v České republice ochranná opatření Ministerstva zdravotnictví, zakazující mimo jiné osobní přítomnost studentů na vzdělávacích aktivitách, vstup cizinců na území České republiky a v neposlední řadě i samotné přijímání žádostí o dlouhodobé vízum za účelem „ostatní“ ze strany zastupitelských úřadů. V této podobě platila vyhlášená opatření i v době podání žaloby (24. 6. 2021) a bránila tak naplnění sjednané smlouvy (syn žalobkyně nejen, že nemohl být přítomen sjednané výuce, ale jako občan Ruské federace nemohl ani do České republiky přicestovat, resp. dokonce ani požádat o příslušné vízum). Smlouva tak dle názoru žalobkyně zněla na plnění, které bylo od počátku nemožné, a je tedy neplatná; nadto žalobkyně coby spotřebitel uzavírala smlouvu mimo obchodní prostory žalované 2), aniž by byla poučena o právu odstoupit od smlouvy, což následně učinila ke dni 15. 5. 2021, přičemž současně žádala též vrácení dosud uhrazené částky 2.000 EUR. 4. Žalovaná 2) se žalobou nesouhlasila, neboť plnění dle smlouvy nebylo v době jejího uzavření nemožné, nakolik předmětná ochranná opatření měla dočasnou povahu a nebylo možno předpokládat, po jakou dobu budou trvat; o těchto opatřeních navíc věděla i sama žalobkyně, nejde proto o stav vyšší moci definovaný ve smlouvě. Žalovaná 2) za daných okolností nabídla žalobkyni přesunutí termínu studia na následující školní rok, žalobkyně to však odmítla, a to v rozporu se svou povinností podle ustanovení 6 odst. 4 smlouvy. Žalované 2) proto povinnost k vrácení obdrženého plnění nevznikla. 5. Ve vztahu vůči žalované 1) soud prvního stupně řízení zastavil v návaznosti na zpětvzetí žaloby vůči této žalované. 6. Pokud pak jde o nárok uplatněný vůči žalované 2), vyšel soud prvního stupně po skutkové stránce ze zjištění, že žalobkyně dne xxx uzavřela se žalovanou smlouvu, jejímž předmětem bylo denní studium syna žalobkyně na ročním kurzu češtiny v termínu od 1. 9. 2021 do 30. 6. 2022 v Praze; žalobkyně v této souvislosti zaplatila žalované 2) zálohu ve výši 1.700 EUR, další částka 300 EUR byla hrazena formou zápočtu. Dne xxx žalobkyně žádala o rozvázání smlouvy s poukazem na omezení plynoucí z aktuálních opatření proti šíření epidemie onemocnění působeného koronavirem a žádala vrátit celkovou uhrazenou částku 2.000 EUR. Žalovaná 2) tuto částku žalobkyni vrátit odmítla s tím, že povinnost zajistit vízum tížila žalobkyni; nabídla jí nicméně jiné náhradní varianty. 7. Po právní stránce soud prvního stupně vyšel z ustanovení § 588 o. z., na jehož základě uzavřel, že uzavřená smlouva zavazovala strany k plnění od počátku nemožnému. Z krizových opatření č. 142/2020 Sb., č. 150/2020 Sb., 193/2020 Sb. a 219/2020 Sb. plyne, že syn žalobkyně nemohl přicestovat do České republiky a tento stav trval v nezměněné podobě od uzavření smlouvy do okamžiku, kdy měla být splněna (do předpokládaného započetí sjednané výuky). Žalovanou 2) nabízená alternativa distanční výuky nebyla pro takový případ v původní smlouvě sjednána. Smlouva je proto od počátku neplatná, a žalobkyni tedy svědčí podle ustanovení § 2993 o. z. nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované 2) přijetím plnění poskytnutého, aniž by tu byl platný závazek. Nárok na zaplacení úroku z prodlení plyne z ustanovení § 1970 o. z. s tím, že do prodlení se žalovaná 2) dostala uplynutím 7denní lhůty stanovené ve výzvě žalobkyně ze dne 8. 6. 2021 (§ 1958 odst. 2 o. z.). 8. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1 rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., podle něhož přiznal právo na náhradu této žalované, vůči níž bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, jež nebylo odůvodněno chováním žalované 1). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) pak byl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. pro soud prvního stupně určující procesní úspěch žalobkyně (k částečnému neúspěchu týkajícímu se příslušenství soud prvního stupně nepřihlédl). Výše přiznaných částek byla určena součtem odměny a náhrady hotových výdajů advokáta podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), jakož i 21% DPH a (na straně žalobkyně) zaplaceným soudním poplatkem. 9. Proti tomuto rozsudku brojí žalovaná 2) odvoláním, v němž zdůrazňuje, že v dané věci nemohlo jít o počáteční nemožnost plnění, neboť ochranná opatření měla dočasný charakter a neměla platit trvale. To bylo ostatně důvodem, proč strany i při vědomí daných omezení smlouvu uzavřely, přičemž předmětné studium mělo započít až o rok a čtvrt později. Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti uzavřené smlouvy je proto nesprávný. Dále žalovaná 2) upozornila na ustanovení Čl. 4 sjednané smlouvy, v němž se strany zavázaly řešit situaci, kdy syn žalobkyně nebude mít možnost přijet studovat do České republiky z důvodu vládních nařízení, usnesení státních orgánů a soudů či v případě jiného působení vyšší moci, a to individuálně. Podle ustanovení Čl. 6 odst. 1 smlouvy pak v případě, kdy stav vyšší moci bude trvat déle než 2 měsíce, měly strany vést vzájemná jednání vedoucí k nalezení přijatelných alternativních způsobů splnění smlouvy. Žalovaná 2) v souladu s tím postupovala a navrhla žalobkyni celkem 3 možné způsoby řešení, žalobkyně však v rozporu se smlouvou o těchto nabídkách se žalovanou 2) nijak nejednala a trvala výlučně na vrácení poskytnuté zálohy. Byla to tedy ona, kdo smlouvu porušil, a nikoli žalovaná 2), jíž proto v souladu se zásadou nemo turpitudinem suam allegare potest nelze uložit žalovanou povinnost. Navrhla tedy změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude vůči ní v plném rozsahu zamítnuta a bude jí přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. 10. Žalobkyně se ve svém vyjádření k podanému odvolání ztotožnila se závěry soudu prvního stupně a nadto připomněla i svou další argumentaci stran odstoupení od uzavřené smlouvy. 11. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované 2) ve věci samé není opodstatněné. 12. K procesní stránce věci odvolací soud předesílá, že soud prvního stupně správně – byť mlčky – posoudil svou pravomoc (mezinárodní příslušnost), a to s ohledem na sídlo žalované (resp. obou žalovaných) v České republice (srov. ustanovení Čl. 4 odst. 1 ve spojení s Čl. 63 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady /EU/ č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech /přepracované znění/). 13. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neuplatil žádný z účastníků relevantní výhrady. Odvolací soud za této situace shledává skutková zjištění soudu prvního stupně, která mají podklad v nesporných tvrzeních účastníků i řádně procesně provedeném dokazování, za spolehlivý a úplný podklad pro rozhodnutí o věci samé, nadále z nich proto vychází a na podrobnější odůvodnění napadeného rozhodnutí pro stručnost odkazuje. 14. K právnímu posouzení věci považuje odvolací soud za potřebné předeslat, že soud prvního stupně správně – byť opět mlčky – vyšel z aplikovatelnosti českého práva na danou věc. V tomto ohledu je při absenci volby rozhodného práva (Čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady /ES/ č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy /Řím I/; dále jen „nařízení Řím I“) určující sídlo žalované 2/ coby poskytovatelky sjednaných služeb (Čl. 4 odst. 1 písm. b/ nařízení Řím I). Ke stejnému závěru by bylo nutno dojít i podle ustanovení § § 87 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“), a to s ohledem na úzkou souvislost smlouvy s územím České republiky (sídlí zde poskytovatel služby, která má být poskytována rovněž zde). 15. V dalším však považuje odvolací soud za potřebné úvahy soudu prvního stupně do určité míry korigovat. Je totiž nutno přisvědčit žalované 2) v tom směru, že v době uzavření smlouvy byla sice účinná ochranná opatření bránící (tehdy) přijetí žádosti o vízum a přicestování syna žalobkyně do České republiky, tato opatření však v dané době a podobě nepředstavovala překážku plnění smlouvy, k němuž mělo dojít až o více než rok později, tedy mimo rámec účinnosti předmětných opatření. Jinými slovy, v době uzavření smlouvy reálně nic (ani tehdy účinná, avšak časově omezená ochranná opatření) nebránilo tomu, aby ve sjednané době mohla být splněna. Závěr o neplatnosti smlouvy pro počáteční nemožnost plnění podle ustanovení § 588 o. z. proto nemůže obstát. 16. Nemožnost plnění nicméně nastala později, a to přijetím následného opatření, které již zasahovalo do období, kdy mělo být započato s plněním smlouvy. Tuto situaci výslovně předvídá ustanovení Čl. 6 smlouvy, jež za působení vyšší moci, kterou strany nemohly předpovědět nebo zastavit, ani ji ovlivnit, explicitně označuje mimo jiné též „vládní ustanovení nebo nařízení státních orgánů, kvůli kterým není splnění podmínek smlouvy možné“. Taková situace objektivně nastala, neboť následkem přijetí (následných) opatření prodlužujících nouzový stav a jeho důsledky, s nimiž nebylo možno v době uzavření smlouvy počítat, nebylo možné, aby se syn žalobkyně zúčastnil sjednaného studia v daném termínu v Praze (sjednáno bylo výslovně i ubytování zde, srov. čl. 3.4 smlouvy). Smlouva v takové situaci jednak vylučuje odpovědnost stran za porušení smlouvy (čl. 6.1) a jednak prodlužuje lhůtu pro splnění povinností (Čl. 6.3). Pro případ, že by taková situace měla trvat déle než 2 měsíce, bylo ujednáno, že strany povedou dodatečná jednání pro nalezení přijatelných alternativních způsobů splnění smlouvy (Čl. 6.4). 17. Z právě citované smluvní úpravy pak plyne především to, že působení vyšší moci, bránící plnění smlouvy, nemá-li mít na samotnou smlouvu vliv, může trvat nejvýše 2 měsíce. Poté by strany měly situaci řešit a pokusit se nalézt jiné řešení. To však neznamená, že by některá ze stran měla být nucena přijmout alternativní nabídku druhé strany (nic takového ujednáno nebylo). Žalobkyně tedy nebyla povinna akceptovat kteroukoli z alternativních nabídek žalované 2) a obdobně ani žalovaná 2) by nebyla povinna přijmout jiný způsob řešení, který by nabídla žalobkyně. V daném případě pak není sporu o tom, že k dohodě o (jiném, alternativním) řešení dané situace, která svým trváním 2 měsíce přesáhla, mezi stranami nedošlo. 18. Z toho pak nelze dovodit nic jiného, než že ke změně závazků ze smlouvy, jež nebylo možno splnit, nedošlo, a tedy nastala situace nemožnosti plnění, ovšem nikoli počáteční, nýbrž následné. Uplatní se proto nikoli soudem prvního stupně citované ustanovení § 588 o. z., nýbrž ustanovení § 2006 odst. 1 o. z. Nemožnost plnění v daném případě nastala okamžikem, kdy v návaznosti na 2 měsíce trvající stav vyšší moci bránící splnění smlouvy (v době, kdy měla být splněna, resp. v předcházejícím období, z nějž se však důsledky aktuálně účinných opatření již nutně promítaly do sjednané doby plnění smlouvy) strany nedospěly k dohodě, což žalobkyně dala zřetelně najevo odmítnutím variant nabízených jí ze strany žalované 2) a požadavkem na vrácení uhrazené zálohy. 19. Výsledkem tohoto posouzení pak je, že konečný závěr soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované 2) je správný, byť nejde o plnění podle neplatné smlouvy, nýbrž o plnění, jehož důvod následně odpadl (§ 2991 odst. 2 o. z.). I takto vzniklé bezdůvodné obohacení je však žalovaná 2) povinna žalobkyni vydat podle odst. 1 cit. ust. 20. Pokud jde o příslušenství, je předmětem přezkumu toliko úrok z prodlení ode dne 16. 6. 2021 do zaplacení (pozdější výrok doplňujícího rozsudku nebyl odvoláním dotčen). V tomto směru pak lze pouze ve stručnosti odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že k datu 16. 6. 2021 byl předmětný dluh na základě výzvy žalobkyně nejen splatný (uplynutím stanovené lhůty podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.), ale již i po splatnosti, tj. žalovaná 2/ se ocitla v prodlení podle ustanovení § 1968 o. z., a požadovaný úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. proto žalobkyni náleží. 21. Byť tedy odvolací soud posoudil věc po právní stránce odlišně (podle jiných zákonných ustanovení) než soud prvního stupně, přesto je napadený rozsudek ve výroku o věci samé věcně správný. 22. Do určité míry pak je třeba korigovat pouze výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2). Jakkoli tato náhrada byla sice žalobkyni správně přisouzena (ačkoli podkladem pro toto rozhodnutí není ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., nýbrž odst. 3 cit. ust., a to pro – byť nepatrný – procesní neúspěch žalobkyně týkající se části příslušenství), nebyla zcela správně vypočtena její výše, a to zejména s ohledem na skutečnost, že předmětem nikoli všech úkonů žalobkyně ve vztahu vůči žalované 2) byla celá částka 2.000 EUR, přičemž je třeba zohlednit i tu skutečnost, že šlo vesměs o společné úkony, jejichž předmětem byly i další nároky uplatňované současně vůči žalované 1). Tyto skutečnosti je pak třeba promítnout do úvah o výši odměny příslušející advokátovi za jednotlivé úkony, jak bude rozvedeno dále. 23. Odměna advokáta za jednotlivé úkony je určena podle ustanovení § 7 AT, a to z tarifní hodnoty určené podle ustanovení § 8 AT. Plná odměna za jeden úkon právní služby pak advokátovi náleží za převzetí věci v částce 3.180 Kč (z tarifní hodnoty 51.040 Kč s ohledem na kurz 25,52 Kč/EUR vyhlášený Českou národní bankou k datu 12. 5. 2021) a za sepis předžalobní výzvy v částce 3.140 Kč (z tarifní hodnoty 50.980 Kč podle kurzu 25,49 CZK/EUR). Další úkony spočívající v sepisu žaloby (24. 6. 2021) a účasti při ústním jednání dne 29. 3. 2022 se týkaly rovněž celé částky 2.000 EUR, z toho však vůči žalované 2) byla uplatňována toliko část ve výši 1.700 EUR. Z odměny za sepis žaloby (3.140 Kč při tarifní hodnotě 50.860 Kč podle kurzu 25,43 CZK/EUR) a za účast při tomto ústním jednání (3.060 Kč při tarifní hodnotě 48.950 Kč podle kurzu 24,475 CZK/EUR) proto na nárok uplatňovaný vůči žalované 2) připadá toliko poměrná část v rozsahu 85 % (tedy částky 2.669 Kč, resp. 2.601 Kč). Rozšíření žaloby o 300 EUR vůči žalované 2) dne 12. 4. 2022 se týká toliko této žalované a této částky, za předmětný úkon proto náleží plná odměna, avšak pouze ve výši 1.500 Kč (z tarifní hodnoty 7.335 Kč zjištěné z částky 300 EUR při kurzu 24,45 CZK/EUR). Při ústním jednání soudu prvního stupně pak byly jeho předmětem nároky uplatňované vůči žalované 1/ stále ve výši 300 EUR (v této části byla žaloba následně vzata zpět) a vůči žalované 2/ ve výši 2.000 EUR. Odměna proto činí 3.380 Kč (z tarifní hodnoty 56.775,50 Kč odpovídající částce 2.300 EUR při kurzu 24,685 CZK/EUR), z čehož na nárok uplatňovaný vůči žalované 2) připadá poměrná část ve výši 2.939 Kč (87 %). Konečně pak za úkon spočívající v účasti při ústním jednání soudu prvního stupně náleží plná odměna ve výši 3.100 Kč, neboť předmětem tu již byla opět pouze částka 2.000 EUR žádaná vůči žalované 2/ (tarifní hodnota činí 49.020 Kč při kurzu 24,51 CZK/EUR). Odměna advokáta připadající na nyní řešený nárok tak činí celkem 19.129 Kč. Nadto advokátovi náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 AT ke každému ze shora uvedených 7 úkonů, přičemž však u úkonů týkajících se obou žalovaných (jde o 3 úkony) je za účelnou považována pouze polovina této částky; tato náhrada proto přísluší v částce celkem 1.650 Kč. Nákladem na straně žalobkyně je pak také zaplacený soudní poplatek ve výši 2.543 Kč (ten je s ohledem na následné rozšíření žaloby nutno považovat za účelný v plném rozsahu). Celkem proto náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně náležející žalobkyni činí 23.322 Kč. 24. Odvolací soud tedy napadený rozsudek co do vyhovujícího meritorního výroku III. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.); v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2/ byla změněna toliko výše přiznané náhrady (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jinak byl i v tomto rozsahu napadený rozsudek potvrzen. 25. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, má na ni nárok procesně úspěšná žalobkyně, a to podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení jsou tvořeny odměnou jejího zástupce (advokáta) ve výši 3.020 Kč podle ustanovení § 7 AT za účast při jednání odvolacího soudu (tarifní hodnotou je částka 47.520 Kč podle kurzu 23,76 CZK/EUR) a náhradou jeho hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 AT). Celkem tak jde o částku 3.320 Kč, kterou je žalovaná 2) povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání, a to ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Praha 21. června 2023 JUDr. Helena Karetová v.r. předsedkyně senátu