ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobce: P., zahraniční osoba registrovaná pod č. xxx sídlem O., Nizozemské království zastoupená advokátkou M. W. sídlem R., Praha proti žalovanému: R. G., IČO xxx sídlem Š., Praha zastoupený advokátem J. V. sídlem Š., Praha za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: G., a. s., IČO xxx sídlem S., Praha zastoupená advokátkou D. M. sídlem V., Praha o 6 290 378,17 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. ledna 2023, č. j. 22 C 222/2018-263, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) potvrzuje. II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o nákladech řízení (III, IV) mění tak, že žalovaný a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 533 957 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám M. W., advokátky. III. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 75 988 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám M. W., advokátky. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 5 689 624 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 15. 12. 2017 do zaplacení (I), žalobu ohledně částky 600 754,17 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 689 624 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 1. 9. 2016 do 15. 12. 2017 a z částky 600 754,17 Kč za dobu od 15. 12. 2017 do zaplacení zamítl (II), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 305 519 Kč (III) a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 228 438 Kč (IV). 2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 6 290 378,17 Kč, včetně příslušenství z titulu náhrady škody, kterou mu měl žalovaný způsobit v rámci poskytování právních služeb v souvislosti s investičním projektem zástavby v Z. u K. Žalovaný připravil pro žalobce Smlouvu o úvěru, Poradenskou smlouvu, za níž měl žalobce vyinkasovat odměnu ve výši 14 198 311 Kč, a v neposlední řadě celkem 45 zástavních smluv. Zástavní smlouvy měly zajišťovat závazky ze smlouvy úvěrové i smlouvy poradenské, avšak chybou žalovaného zajišťovaly pouze závazek z úvěrové smlouvy. Investiční projekt však nebyl dokončen, neboť proti společnosti, která figurovala v rámci smluvních vztahů uzavřených s žalobcem, a to společnosti I. a S. s. r. o. (dál jen „úpadce“) bylo zahájeno insolvenční řízení, vedené pod sp. zn. xxx. Žalobce proto žalovaného pověřil, aby všechny jeho pohledávky přihlásil do insolvenčního řízení úpadce, přičemž lhůta pro podání přihlášek končila dne 11. 4. 2011. Žalovaný měl přihlásit jednak pohledávku ze smlouvy o úvěru ve výši 8 112 592 Kč, sestávající z nesplacené části úvěru (6 541 649 Kč) a kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 6 % ročně (1 570 948 Kč), a to jako pohledávku ve smyslu § 166 insolvenčního zákona, dále pohledávku, vyplývající z poradenské smlouvy ve výši 4 534 811 Kč a pohledávku, odpovídající smluvní pokutě z poradenské smlouvy ve výši 700 000 Kč. Žalovaný insolvenčnímu soudu dne 8. 4. 2011 doručil na předepsaném formuláři osobně podání, jímž byla uplatněna pohledávka č. 1 z poradenské smlouvy ve výši 12 486 811 Kč, tj. neuhrazená odměna z poradenské smlouvy, která byla zajištěna zástavními smlouvami, a též pohledávku č. 2 ve výši 700 000 Kč jako nárok z poradenské smlouvy. I tato pohledávka byla označena jako zajištěná zástavními smlouvami. Dále žalovaný doručil insolvenčnímu soudu dne 12. 4. 2011 podání ze dne 11. 4. 2011, označené jako Doplnění přihlášené pohledávky, v němž specifikoval nemovitosti, které zajišťovaly přihlášené pohledávky z poradenské smlouvy. Dne 26. 4. 2011 pak insolvenčnímu soudu bylo doručeno podání, datované dne 8. 4. 2011, a to formulář insolvenční přihlášky, v němž byla pohledávka č. 1 rozšířena na částku 19 681 052 Kč a jako důvod vzniku byla uvedena odměna z poradenské smlouvy a vrácení jistiny z úvěrové smlouvy a smluvního úroku z úvěru, vše zajištěno zástavními smlouvami. Pohledávka č. 2 zůstala beze změny. O existenci pohledávky, která plyne ze smlouvy o úvěru, když se jednalo o pohledávku, kterou bylo možno uspokojit pouze z majetku úpadce, poskytnutého k zajištění v souladu s § 166 insolvenčního zákona, byl veden incidenční spor, v rámci něhož se řešila i platnost uvedených smluv. Městský soud v Praze v této věci rozhodl rozsudkem ze dne 14. 10. 2014 tak, že určil existenci dílčí pohledávky žalobce ve výši 6 541 649 Kč spolu s úrokem ve výši 1 570 948 Kč, kterou bylo možno uspokojit pouze z majetku dlužníka poskytnutého k zajištění, a konstatoval, že zástavní smlouvy zajišťují pouze pohledávku ze smlouvy o úvěru. Následně tento závěr Městského soudu v Praze potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2017, jímž věc vrátil soudu prvního stupně k posouzení ohledně včasnosti přihlášení pohledávky, vyplývající ze smlouvy o úvěru. Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 4. 4. 2016 konstatoval, že pohledávka z úvěrové smlouvy byla přihlášena opožděně, a přihlášku této pohledávky proto odmítl. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017. Žalovaný tedy chybným sepisem zástavních smluv a pozdním uplatněním pohledávky plynoucí ze smlouvy o úvěru poškodil zájmy žalobce, neboť jeho nároky nemohly být uspokojeny v rámci insolvenčního řízení úpadce. Škodu žalobce vyčíslil jako částku, kterou by v rámci insolvenčního řízení získal z pozice zajištěného věřitele, pokud by přihláška pohledávky č. 1 byla podána včas, neboť nemovitosti, jimiž tato pohledávka byla zajištěna, byly prodány na základě kupní smlouvy za částku 7 000 000 Kč bez DPH. Vyšel z toho, že byl zástavním věřitelem prvním v pořadí, pročež by byl v rámci insolvenčního řízení uspokojen z prodeje zastavených nemovitostí v plném rozsahu, a to po odečtení nákladů insolvenčního řízení a zpeněžení. Byla by mu tak vyplacena částka 5 689 624 Kč. Současně žalobce požadoval i náhradu škody, představující náklady na právní služby, související s insolvenčním řízením, které by pro případ nepochybení žalovaného nemusel vynaložit. Celkově se tak jednalo o částku 600 754,17 Kč. V neposlední řadě žalobce požadoval zákonný úrok z prodlení z potencionálně vymožené částky v rámci insolvenčního řízení, a to počínaje dnem 1. 9. 2016 a specifikoval, proč má za to, že zákonný úrok z prodlení by mu měl být přiznán ode dne 1. 9. 2016, dílem pak ode dne 16. 12. 2017. 3. Žalovaný v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Vyjádřil se podrobně k postupu spojenému s podáním přihlášek a jejich úprav a uzavřel, že nemá za to, že by přihlášku č. 1 podal opožděně. V rámci provedeného dokazování v průběhu incidenčního sporu totiž nebyla vyvrácena skutečnost, že opravenou přihlášku podal na poštu dne 8. 4. 2011, tedy, že byla podána včas a pošta ji insolvenčnímu soudu doručila. Nenese pak žádnou odpovědnost za to, jakým razítkem byla tato zásilka označena, ani za to, jak dlouho ji pošta insolvenčnímu soudu doručovala. Současně vznesl námitku promlčení žalobou uplatněného nároku. 4. Vedlejší účastník na straně žalované rovněž navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Pokud jde o posouzení včasnosti podané přihlášky, poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž je soud vázán posouzením předběžné otázky, která byla řešena v jiném sporu, pouze tehdy, pokud je řešena ve výrokové části rozhodnutí. V opačném případě je na soudu, aby si tuto otázku posoudil sám. Vznesl též námitky k částkám, které žalobce požaduje za marně vynaložené právní služby. Rovněž vznesl námitku promlčení, a to zejména ve vztahu k pochybení žalovaného při sepisu zástavních smluv. 5. Soud prvního stupně předně vyšel z toho, že má zajištěnu svou pravomoc, respektive mezinárodní příslušnost, když vycházel z toho, že žalobce je nizozemskou právnickou osobou a mezinárodní příslušnost soudů ČR je v tomto případě dána sídlem žalovaného na území ČR ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, když žalovaný je zároveň českou fyzickou osobou. 6. Následně po provedeném řízení a dokazování uzavřel, že žalovaný poskytoval žalobci právní služby, a to jednak v souvislosti se sepisem smluvní dokumentace ze dne 30. 1. 2007 – smlouvy o úvěru, poradenské smlouvy a 45 zástavních smluv. Protože ve vztahu ke společnosti I. a S. s. r. o., která byla účastníky smluv, bylo zahájeno insolvenční řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. xxx, byl žalovaný následně žalobcem pověřen, aby do tohoto insolvenčního řízení přihlásil veškeré pohledávky žalobce, vyplývající ze smlouvy o úvěru a smlouvy poradenské, zajištěné zástavními smlouvami. Dále zkonstatoval, že žalovaný však pohledávku z úvěrové smlouvy představovanou celkem částkou 6 541 649 Kč jako nesplacenou částí úvěru a částkou 1 570 948 Kč jako kapitalizovaným úrokem z úvěru ve výši 6 % ročně, nepřihlásil včas. Ohledně tohoto zjištění vyšel ze závěrů soudu prvního a druhého stupně v incidenčním sporu, v rámci něhož bylo provedeno podrobné dokazování a soudy na podkladě něj uzavřely, že se nepodařilo prokázat, že by tato přihláška byla podána k poštovní přepravě nejpozději dne 11. 4. 2011, kdy žalobci končila lhůta pro podání přihlášek v insolvenčním řízení. Vyšel dále z toho, že žalobce byl zástavním věřitelem ve vztahu k pozemkům specifikovaným v rámci zástavních smluv, přičemž tyto pozemky byly následně v rámci konkursní podstaty zpeněženy. Žalobce byl prvním v pořadí ve vztahu k zastaveným pozemkům, výtěžek z prodeje zastavených pozemků by tedy pro žalobce dosáhl částky 6 065 497 Kč, po odečtení nutných nákladů by představoval částku 5 689 624 Kč. 7. Na takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně aplikoval § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jakož i § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a poté se zabýval tím, zda došlo ke vzniku škody. Vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2232/2004, a uzavřel, že okamžikem vzniku škody je právní moc rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. xxx, tedy den 23. 3. 2017. Protože pak pro případ dané škody se jedná o odpovědnost advokáta vůči klientovi za škodu, kterou způsobil advokát klientovi v souvislosti s výkonem advokacie, soud prvního stupně zkonstatoval, že se jedná o zákonnou úpravu speciální, tedy nepoužije se obecné úpravy odpovědnosti za škodu obsažené v občanském či obchodním zákoníku. Odpovědnost advokáta je pak založena na principu objektivní odpovědnosti bez zřetele k zavinění, ostatní předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, tj. škoda a příčinná souvislost se však obecnou úpravou řídí, aplikoval proto § 2894 a § 2895 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“). 8. Protože žalovaný, jakož i vedlejší účastník na straně žalované vznesli několik námitek promlčení, primárně se zabýval tím, zda jsou tyto námitky důvodné, či nikoliv. Aplikoval následně § 619, § 620 odst. 1, § 636 odst. 1 o. z., a s ohledem na to, že za okamžik vzniku škody je třeba považovat okamžik právní moci shora uvedeného rozhodnutí, tj. den 23. 3. 2017, zkonstatoval, že žalobce uplatnil svůj nárok u soudu dne 4. 9. 2 018 včas, k promlčení nároku žalobce jako takového tedy nedošlo. 9. Pokud pak jde o námitku promlčení nároku z úvěrové smlouvy, respektive promlčení nároku ze zástavních smluv, ohledně těchto námitek aplikoval zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník účinný do dne 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), konkrétně § 387, § 391, § 392, § 397 a § 402. Vyšel též z § 173 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen „IZ“), a uzavřel, že čtyřletá promlčecí lhůta u nároku z úvěrové smlouvy započala dne 21. 3. 2011, když dne 23. 11. 2010 bylo zahájeno insolvenční řízení. Žalobce pak mohl své pohledávky uplatnit nejpozději dne 11. 4. 2011, a pokud by tak učinil včas, došlo by ke stavění běhu promlčecí lhůty a tento nárok by nemohl být promlčen. Ani tuto námitku promlčení proto neshledal opodstatněnou. 10. Následně se zabýval otázkou, zda jsou dány všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, tedy zda došlo k porušení právní povinnosti žalovaného, vzniku škody, a zda je tu příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Poté aplikoval § 174, § 175, § 176, § 166, § 167, § 286 a § 298 odst. 1-4 IZ a dospěl k závěru, že ze strany žalovaného došlo k porušení právní povinnosti, neboť podal přihlášku pohledávky z úvěrové smlouvy opožděně, respektive nepodařilo se mu prokázat, že by ji podal včas. Jednalo se totiž o pohledávku v souladu s § 166 IZ, která byla zajištěna majetkem, jež náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, přičemž takto zajištěný věřitel je povinen uplatnit svoji pohledávku přihláškou pohledávky, kterou musí podat ve stanovené lhůtě, musí se výslovně dovolat svého zajištění a uvést okolnosti, které ji osvědčují, a současně přiložit i listiny, které tato tvrzení dokládají, a takto učiněno nebylo, žalovaný tuto povinnost porušil. Bylo však prokázáno, že zajištěné nemovitosti byly v rámci insolvenčního řízení zpeněženy a po odečtení všech nutných nákladů v rámci insolvenčního řízení by tak výtěžek ze zpeněžení pro žalobce představoval částku 5 689 624 Kč. S ohledem na uvedené proto soud prvního stupně žalobě ohledně této částky, včetně úroku z prodlení, počínaje dnem 16. 12. 2017 do zaplacení, kdy zohlednil výzvu žalobce doručenou žalovanému, vyhověl. Úrok z prodlení za dobu od 1. 9. 2016 do 15. 12. 2017 soud prvního stupně po právu neshledal, neboť se v tomto smyslu jednalo o čistě spekulativní a ničím nepodložený nárok. 11. Pokud se jednalo o požadavek žalobce, představující náklady na právní služby spojené s insolvenčním řízením, soud prvního stupně zkonstatoval, že se nejedná o nárok na náhradu škody, ale o nárok z vadného plnění. S ohledem na to, že v tomto smyslu však žalobce svá skutková tvrzení změnil až v průběhu řízení, změnu žalobních tvrzení nepřipustil, a dovodil, že ve vztahu k veškerým nákladům vynaloženým na právní zastoupení není dán dostatek příčinné souvislosti, a proto v tomto ohledu žalobu jako nedůvodnou, včetně požadavku na její příslušenství zamítl. 12. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a § 146 o. s. ř., tj. dle úspěchu ve věci, když poměrem úspěchu a neúspěchu dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 56 %. S ohledem na to, že na straně žalovaného vystupoval vedlejší účastník, dovodil, že náhrada nákladů řízení by mezi tyto účastníky měla být poměrně rozdělena rovným dílem, přičemž zohlednil, že vedlejší účastník vstoupil do řízení dne 18. 2. 2019. Žalovanému proto uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení žalobce ve výši 305 519 Kč, vedlejšímu účastníku na straně žalované pak ve výši 228 438 Kč. 13. Rozsudek včas podaným a přípustným blanketním odvoláním ohledně výroku I, III a IV napadl žalovaný. Odvolání posléze odůvodnil tak, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům, neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl proto na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zopakoval, že pro žalovaného připravoval smluvní dokumentaci v rámci přípravy investičního projektu zástavby v Z. u K., na kterém se se žalobcem podílela společnost I. a S. s. r. o., pozdější úpadce, a D. K. jako dlužník. Žalovaný připravoval poradenskou smlouvu, uzavřenou mezi žalobcem jako konzultantem, který se zavázal poskytovat společnosti I. a S. s. r. o. po dobu čtyř let poradenské služby, související se zhodnocením pozemků v katastrálním území Z. u K., za což se tato společnost zavázala uhradit odměnu ve výši 14 198 311 Kč. Současně připravoval 45 zástavních smluv, uzavřených mezi žalobcem jako zástavním věřitelem, D. K. jako dlužníkem a společností I. a S. s. r. o. jako zástavním dlužníkem, neboť tyto zastavené nemovitosti byly ve vlastnictví této společnosti. Zástavní smlouvy měly zajišťovat závazky ze smlouvy úvěrové, kterou žalobce jako věřitel uzavřel s D. K. jako dlužníkem, a též smlouvy poradenské. Investiční projekt nebyl dokončen, neboť dne 23. 11. 2010 bylo zahájeno proti společnosti I. a S. s. r. o., tj. úpadci insolvenční řízení vedené Městským soudem v Praze. Ke dni zahájení tohoto insolvenčního řízení byl žalobce ve vztahu k zastaveným pozemkům zástavním věřitelem prvním v pořadí. Žalobce proto pověřil žalovaného, aby všechny jeho pohledávky přihlásil do insolvenčního řízení, když lhůta pro podání přihlášek pro žalobce končila dne 11. 4. 2011. Zrekapituloval, kdy a ohledně čeho přihlásil pohledávky žalobce u insolvenčního soudu. Rovněž zrekapituloval, že pokud žalobce dovozuje svůj nárok od chybného sepisu smluv žalovaným, je zřejmé, že s touto skutečností se mohl seznámit ihned v okamžiku jejich podpisu, popřípadě nejpozději v okamžik, kdy došlo insolvenčním správcem k popření přihlášených pohledávek na zvláštním přezkumném jednání dne 22. 11. 2011. Od tohoto okamžiku měl totiž žalobce informace o tom, že insolvenční správce má výhrady k obsahu smluvní dokumentace, mohl se se vším seznámit a mohl určit škodu, která mu tím vznikla. Od tohoto okamžiku mu též začala běžet promlčecí doba čtyř let pro uplatnění případné náhrady škody způsobené chybně sepsanou smluvní dokumentací. Žalobce ovšem v této lhůtě svůj potencionální nárok vůči žalovanému nevznesl. Pokud pak jde o stěžejní otázku, kterou měl v průběhu řízení soud prvního stupně řešit, je zjevné, že se plně shodl se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů v rámci incidenčního řízení. Převzal zcela jejich závěry, kdy tyto soudy na základě podrobného dokazování uzavřely, že se nepodařilo prokázat, že by přihláška č. 1 byla podána k poštovní přepravě nejpozději dne 11. 4. 2011, kdy žalobci končila lhůta pro podání přihlášek. Soud prvního stupně se však vůbec nevyjádřil k tvrzením žalovaného, který v tomto smyslu argumentoval judikaturou Nejvyššího správního soudu ohledně doručování zásilek Českou poštou. Zcela ignoroval i jiné skutečnosti, které hovoří ve prospěch žalovaného, a ačkoliv je žalovaný opakovaně v průběhu řízení namítal, nijak se s nimi nevypořádal. Poukázal dále na to, že předmětnou zásilku ze dne 8. 4. 2011 soudu doručila Č., s. p. dne 26. 4. 2011, což je nezpochybnitelná skutečnost a dokládá to přelepka na opravě přihlášky, kde je uvedeno, že byla doručena poštou. Je tedy prokazatelné, že uvedenou listovní zásilku doručovala Č., která musela zásilku převzít k přepravě a opatřit ji razítkem. Sama pošta pak nikdy nezpochybnila, že by tuto zásilku nedoručovala, nezpochybnila, že se jednalo o její razítko, avšak soud prvního stupně se nezabýval tím, co žalovaný v průběhu řízení předestřel, a sice, že zásilka byla podána na pobočce vyměňovací pošty, a zde byla převzata. Skutečnost, že pracovník vyměňovací pošty uvedenou zásilku převzal a opatřil ji razítkem, kde nastavil datum a zřejmě chybně údaj o směně, totiž nemůže být přičítána k tíži žalovaného. Č. poté zásilku, byť s určitým časovým odstupem doručila, ale ani tato skutečnost nemůže jít k tíži žalovaného. Konečně ani to, že tato zásilka byla nepochybně pracovníkem pošty oražena špatným razítkem, nemůže jít k tíži žalovaného. Pro posouzení, zda byla lhůta pro podání k soudu dodržena, totiž postačuje, je-li podána poslední den lhůty, konkrétní hodina nebo minuta není pro posouzení včasnosti podání rozhodující, rozhodující je pouze datum na razítku zásilky. Ačkoliv tyto všechny skutečnosti žalovaný v průběhu řízení opakovaně uváděl a v tomto smyslu navrhoval i provedení důkazů, soud prvního stupně tyto skutečnosti vůbec nevzal v úvahu, žalovaným navrhované dokazování neprováděl, dospěl proto k nesprávným skutkovým zjištěním a v důsledku toho i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Ze soudem uvedených závěrů totiž nelze dovodit, že by zásilka byla předána k přepravě pozdě, což je zásadní skutečnost, o kterou v daném řízení jde. Nadto, i kdyby soud dospěl k závěru, že existují o datu podání či způsobu doručení jakékoliv pochybnosti, je vhodné s ohledem na zásadu in dubio pro reo s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu pohlížet na doručení zásilky jako na včasné. Závěr o opožděnosti podání lze totiž učinit pouze tehdy, je-li to jednoznačně prokázáno. Žalovaný proto vychází z toho, že podání ze dne 8. 4. 2011 bylo podání včasné, tedy v otevřené lhůtě pro přihlášení pohledávek v insolvenčním řízení, a bylo předáno k přepravě Č. včas. Závěr soudu prvního stupně, který vychází z rozhodnutí soudů v incidenčním řízení, není správný. Tyto závěry soudů totiž vycházejí z nesprávného posouzení zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení. Závěrem žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený vyhovující výrok ve věci samé změnil tak, že žaloba bude zamítnuta a žalovanému přiznána náhradu nákladů řízení. 14. Žalobce se k odvolání žalovaného vyjádřil tak, že s ním nesouhlasí. Soud prvního stupně v dané věci provedl rozsáhlé dokazování, mimo jiné, i relevantními částmi insolvenčního spisu, včetně incidenčního řízení, žalovaný byl o vývoji insolvenčního řízení žalobcem průběžně informován a byl vyzván k předložení relevantních důkazů o doručení předmětné přihlášky uvedené pohledávky, avšak její včasnost neprokázal. Jeho nedbalý postup jako advokáta nemůže jít k tíži jeho klienta – žalobce. Pro tvrzení včasnosti podání přihlášky pak nesvědčí ani další podivné okolnosti případu. Poukázal v tomto smyslu na podrobnosti rozhodnutí soudů v rámci incidenčního sporu. Žalobce má proto za to, že na rozdíl od žalovaným uplatněných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu není v daném případě z hlediska časových posloupností ostatních přihlášek a vyjádření žalovaného ve věci možné dospět k tomu, že předmětná přihláška byla podána včas. Žalovaný proto nese objektivní odpovědnost za odmítnutí přihlášky žalobcovy pohledávky jako opožděné. Protože tedy soud prvního stupně zcela správně zjistil skutkový stav věci a správně ve věci rozhodl, navrhl, aby odvoláním napadené výroky odvolací soud potvrdil a žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. 15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek na podkladě včas podaného a přípustného odvolání legitimovanou osobou (§ 212, § 212a o. s. ř.), aniž bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 1 písm. d) o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 16. Předně soud prvního stupně správně v dané věci dovodil svoji mezinárodní příslušnost s odkazem na čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí o občanských a obchodních věcech, a to s ohledem na to, že žalobce je nizozemskou právnickou osobou, žalovaný je pak českou fyzickou osobou. 17. V dané věci je zjevné, že žalobce se domáhá na žalovaném náhrady škody, neboť žalovaného v minulosti pověřil tím, aby mu poskytoval právní služby, týkající se, mimo jiné, přípravy smluvní dokumentace a právního poradenství. Žalobce tak tvrdí, že žalovaný se dopustil porušení právní povinnosti tím, že chybně sepsal zástavní smlouvy, kde nespecifikoval zajištěné pohledávky, v důsledku čehož nemohl úspěšně uplatnit a uspokojit své pohledávky č. 2 a č. 3 v insolvenčním řízení, a dále se dopustil dalšího porušení právní povinnosti při zastupování žalobce v insolvenčním řízení tím, že pozdě přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku č. 1 a znemožnil tak žalobci získat její uspokojení v insolvenčním řízení. Posléze však žalobce v rámci žaloby upřesnil, že jím uplatňovaná výše škody vychází z reálné škody, kterou v důsledku pochybení žalovaného utrpěl, a proto neuplatňuje škodu za nemožnost uspokojení pohledávek č. 2 a č. 3, ale pouze škodu spojenou s nemožností uspokojení pohledávky č. 1. Tuto škodu vyčíslil částkou 5 689 624 Kč a výslovně ji spojil s porušením povinnosti žalovaného přihlásit pohledávku č. 1 včas do insolvenčního řízení, v němž měl žalobce postavení zajištěného věřitele. Vedle této škody pak žalobce nárokoval i škodu za právní služby poskytnuté mu při zastupování v insolvenčním řízení, a to celkem ve výši 600 755 Kč, ohledně tohoto nároku však již bylo pravomocně rozhodnuto. 18. Žalovaný vznesl námitku promlčení uplatněného nároku, neboť pokud žalobce dovozuje svůj nárok od chybného sepisu smluv žalovaným, je zřejmé, že s touto skutečností se mohl seznámit ihned v okamžiku jejich podpisu, popřípadě nejpozději v okamžiku, kdy došlo insolvenčním správcem k popření přihlášených pohledávek na zvláštním přezkumném jednání dne 22. 11. 2011 z důvodu tvrzených vad smluvní dokumentace. Od tohoto okamžiku začala žalobci plynout čtyřletá promlčecí doba pro uplatnění případné náhrady škody, způsobené chybně sepsanou smluvní dokumentací. Protože žalobce v této lhůtě svůj potencionální nárok vůči žalovanému nevznesl, je promlčen. Nutno konstatovat, že jde-li však o tuto námitku promlčení, tato nemůže být důvodná, neboť, jak shora uvedeno, žalobce svůj žalobní nárok stran částky 5 689 624 Kč výlučně spojuje s porušením povinnosti žalovaného přihlásit pohledávku č. 1 v insolvenčním řízení včas. 19. Zabýval-li se soud prvního stupně též obecně vznesenou námitkou promlčení žalobcova nároku, správně posléze dospěl závěru, že také není důvodná. Zcela správně v této souvislosti totiž vyšel z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2232/2004), dle něhož, spočívá-li pochybení advokáta, které vedlo k zániku majetkového nároku jeho klienta proti žalovanému, v nedodržení procesních předpisů, je okamžik vzniku škody, za předpokladu, že by žalobce byl ve sporu úspěšný, den právní moci rozsudku, i když se shoduje s okamžikem škodné události, jíž je pochybení advokáta. Uzavřel-li tak soud prvního stupně, že v daném případě je okamžikem vzniku škody právní moc rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. 4 VSPH 1053/2016-P17-26, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně skutečnosti, že přihláška žalobce do insolvenčního řízení stran pohledávky č. 1 byla podána opožděně, nepochybil. Protože pak žaloba byla podána dne 4. 9. 2018, nárok není promlčen. 20. Pokud pak žalovaný vznesl též námitku promlčení nároku z úvěrové smlouvy, respektive promlčení nároku ze zástavních smluv, neboť měl za to, že s ohledem na uvedené by nemohl být nárok žalobce v rámci insolvenčního řízení uspokojen, správně se stran této námitky promlčení soud prvního stupně zabýval ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), konkrétně §§ 387-402. Správně tedy vyšel z toho, že pokud jde o úvěrovou smlouvu, tato byla uzavřena dne 30. 1. 2007, finanční prostředky dlužníku (D. K.) byly poskytnuty dne 21. 3. 2007 a byla sjednána čtyřletá lhůta pro jejich vrácení. Promlčecí doba nároku z úvěrové smlouvy tak mohla počít běžet nejdříve dne 21. 3. 2011. Insolvenční řízení na úpadce (společnost I. a S. s. r. o.) bylo zahájeno dne 23. 11. 2010, žalobce mohl své pohledávky vůči úpadci uplatnit nejpozději dne 11. 4. 2011. Včasným podáním přihlášky do insolvenčního řízení by tak došlo ke stavění běhu promlčecí lhůty, tedy k promlčení tohoto nároku by rovněž nemohlo dojít. 21. Předmětem sporu je, zda žalovaný porušil svoji právní povinnost advokáta vůči klientovi – žalobci přihlásit pohledávku č. 1 včas do insolvenčního řízení úpadce. Žalovaný totiž v tomto smyslu vznášel řadu námitek, z nichž dovozoval, že přihlášení této pohledávky žalobce bylo do insolvenčního řízení provedeno včas a navrhoval k tomu i provedení důkazů. Soud prvního stupně však, aniž by se s těmito námitkami žalovaného jakkoliv vypořádal a v tomto smyslu jím navrhované dokazování provedl, bez dalšího vyšel ze závěrů soudu prvního a druhého stupně v rámci incidenčního sporu, v němž tyto soudy uzavřely, že předmětná přihláška nebyla podána včas. Tyto skutkové závěry soudů v rámci incidenčního sporu soud prvního stupně převzal, ačkoliv žalovaný, potažmo vedlejší účastník na straně žalované, poukazovali na to, že posouzením předběžné otázky, která byla řešena v jiném sporu, je soud vázán pouze tehdy, pokud tato předběžná otázka byla řešena ve výrokové části rozhodnutí, v opačném případě je na něm, aby si tuto předběžnou otázku posoudil sám. Odvolateli lze přisvědčit v tom, že jedná-li se o rozhodnutí soudů v rámci incidenčních sporů, a to jednak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, č. j. xxx, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. 4 xxx, že jejich účastníkem žalovaný nebyl, neboť se jednalo o řízení ve věci insolvenční věci dlužníka I. and S. s. r. o. a věřitele P. (zde žalobce) a tato rozhodnutí jsou ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. závazná jen pro účastníky řízení. Žalovaný v těchto řízeních vystupoval pouze v postavení svědka. Soudy v rámci těchto rozhodnutí, jak již uvedl soud prvního stupně, však uzavřely, že nelze učinit závěr o včasnosti podání opravné přihlášky pohledávek věřitele. Žalobce, který v tomto řízení vystupoval jako věřitel číslo 17 v té době zastoupený M. W., advokátkou, nebyl schopen prokázat, že jeho původní právní zástupce, v tomto řízení žalovaný, tuto přihlášku podal včas. Žalovaný jako jeho původní advokát totiž nebyl schopen žalobce vybavit takovými tvrzeními a důkazy na jejich podpoření, že uvedená opravná přihláška byla skutečně insolvenčnímu soudu podána dne 8. 4. 2011, tj. včas. V uvedeném jednání žalovaného tak lze nepochybně shledat porušení právní povinnosti, neboť si při podání opravné přihlášky insolvenčnímu soudu nepočínal obezřetně a s pečlivostí, s jakou by k uvedené záležitosti přistupovat měl. Již tento jeho postup, kdy přihlášku nepodal správně napoprvé a neuvedl v ní řádně všechny pohledávky žalobce, ale musel ji opravovat, svědčí o jeho nedbalosti. Pokud pak již podanou přihlášku chtěl dalším podáním opravit, neučinil tak sám, ale využil k tomu služeb studenta, který v jeho advokátní kanceláři pracoval, avšak nepochybně ho nevybavil všemi informacemi, jak si pro případ podání této opravné přihlášky má počínat. Došlo tak k situaci, jak sám žalovaný uvedl, že osobě, kterou doručením opravené přihlášky insolvenčnímu soudu pověřil, se tuto opravenou přihlášku nepodařilo doručit do podatelny, neboť ta byla již v době předmětného doručování uzavřena. Žalovaným pověřená osoba, tj. uvedený student pracující v jeho advokátní kanceláři tedy poslal opravu přihlášky obyčejnou poštou. Nadto zásilku, jak vyplynulo, nepředal na správné pobočce pošty, a zejména nedisponoval žádným dokladem o jejím podání. Takovýto postup advokáta ve věci klienta však nelze považovat za řádný, přičemž je nepochybné, že ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie a odpovídá i za škodu způsobenou klientovi tehdy, byla-li škoda způsobena v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem, nebo jiným jeho zaměstnancem než zaměstnaným advokátem. Byť tedy v dané věci konstatování o opožděnosti podání opravné přihlášky pohledávek věřitele – žalobce v předmětném insolvenčním řízení úpadce společnosti I. and S. s. r. o. nebylo výslovně uvedeno ve výrocích těchto rozhodnutí, nutno však tato rozhodnutí posuzovat jako celek, kdy výroková část je nepochybně v souladu s odůvodněním. Z odůvodnění odmítnutí podané přihlášky totiž plyne, že byla odmítnuta dle § 173 odst. 1 IZ, tj. pro opožděnost, kdy k opožděné přihlášce se nepřihlíží. Nutno též připomenout, že dle § 159a odst. 4 o. s. ř. pravomocný rozsudek je závazný krom závaznosti účastníků – závaznosti inter partes i pro všechny orgány, tedy i pro soud. Změna okruhu účastníků sice zakládá povinnost soudu věc posoudit z hlediska prokázání tvrzení nových účastníků, avšak jen při současném respektu k předchozímu rozhodnutí. Pokud by takto soud nepostupoval, jeho postup nelze považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu. Celková harmonie soudních rozhodnutí totiž podmiňuje důvěru v právo, bez níž by právo bylo jen mrtvým textem. Tento postup, respektive výklad § 159a odst. 4 o. s. ř. v duchu naznačených principů vyplývá jak z požadavku na právní jistotu dovozovaného z čl. 1 Ústavy, tak je třeba jej respektovat jako součást práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 647/022). Na podkladě pravomocných rozhodnutí soudů v rámci insolvenčního řízení tak posléze žalobce nebyl uspokojen, neboť jeho přihláška dílčí pohledávky byla v rámci insolvenčního řízení úpadce odmítnuta. V souvislosti s tím je zjevné, že žalobce v rámci insolvenčního řízení uspokojen nebyl a uspokojen již být ani nemůže. Žalobce tak na podkladě těchto rozhodnutí soudů v rámci insolvenčního řízení má nepochybně legitimní očekávání, že pro případ odmítnutí jeho přihlášky dílčí pohledávky jako opožděné je dána odpovědnost za porušení povinnosti na straně žalovaného jako jeho bývalého právního zástupce. Z tohoto pohledu tak není možné, aby, pokud soudy v rámci insolvenčního řízení již posoudily předběžnou otázku, týkající se podání opravné přihlášky pohledávek věřitele jako opožděně podané, v tomto řízení soud tuto předběžnou otázku s ohledem na harmonii soudních rozhodnutí řešil znovu, a popřípadě dospěl k závěru opačnému, tj. že přihláška byla žalovaným podána včas. Veškerými v tomto řízení žalovaným tvrzenými skutečnostmi totiž měl žalovaný žalobce vybavit v rámci incidenčních sporů tak, aby žalobce zde v postavení věřitele obstál a prokázal, že podání opravné přihlášky jeho pohledávek bylo podáno skutečně včas. Jestliže tak žalovaný neučinil, ač mohl a o daném sporu věděl, jak již shora uvedeno, porušil svoji právní povinnost, v důsledku čehož na straně žalobce došlo ke vzniku škody, neboť jeho přihláška dílčí pohledávky byla odmítnuta a v rámci insolvenčního řízení úpadce společnosti I. a S. s. r. o. nebyla uspokojena. 22. Správně proto soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný předmětnou přihlášku pohledávky z úvěrové smlouvy podal opožděně, respektive nepodařilo se mu prokázat, že by ji podal včas. Správně též uzavřel, že jsou dány všechny předpoklady vzniku odpovědnosti na straně žalovaného, a to porušení povinnosti, vznik škody na straně žalobce a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného a vznikem škody na straně žalobce. 23. Zcela správně pak soud prvního stupně určil i výši škody, neboť vycházel z předpokládané výše uspokojení pohledávky žalobce v insolvenčním řízení pro případ, že by tato byla přihlášena včas. Výše škody tak vychází z reálné škody, kterou žalobce v důsledku pochybení žalovaného utrpěl, neboť bylo prokázáno, že předmětná pohledávka, pokud by byla přihlášena do insolvenčního řízení včas, za situace, kdy žalobce by byl v postavení zajištěného věřitele, jako zajištěný věřitel by se uspokojil ze zpeněžení nemovitostí, k nimž bylo zřízeno zástavní právo, zajišťující tuto pohledávku. Bylo prokázáno, že v rámci výběrového řízení na prodej nemovitostí byly posléze tyto nemovitosti prodány za částku 7 000 000 Kč bez DPH, 8 470 000 Kč včetně DPH. Správně pak soud prvního stupně vyšel z toho, že z této částky jako výtěžku zpeněžení ve výši 7 000 000 Kč je třeba dle § 298 odst. 2 IZ odečíst náklady spojené se správou a zpeněžením a částku připadající na odměnu insolvenčního správce. Náklady insolvenčního správce spojené se správou majetku pak představovaly částku 64 881 Kč, náklady insolvenčního správce spojené se zpeněžením majetku částku 210 000 Kč. Protože na zastavené pozemky připadalo 86,65 % z výtěžku zpeněžení zastavených pozemků ve výši 7 000 000 Kč, jedná se tak o částku 6 065 497 Kč. Od této částky bylo pak třeba odečíst 86,65 % nákladů insolvenčního správce se správou majetku ve výši 56 219 Kč, zpeněžením ve výši 181 965 Kč a jeho odměny ve výši 137 689 Kč, celkem částku 375 873 Kč. Je tak zjevné, jak správně zkonstatoval soud prvního stupně, že žalobci by byla posléze v rámci insolvenčního řízení úpadce vyplacena částka 5 689 624 Kč. Jestliže tedy soud prvního stupně ohledně tohoto nároku žalobce žalobě vyhověl, včetně úroku z prodlení, počínaje dnem 16. 12. 2017, tj. od druhé předžalobní výzvy zaslané prokazatelně žalobcem žalovanému, odvolací soud s tímto jeho závěrem zcela souhlasí, neboť ani žalovaný, ani vedlejší účastník na straně žalované výši této škody nijak nezpochybňovali. 24. Ze shora popsaných důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (I) jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 25. Změny dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. doznaly jen oba výroky o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (III, IV), když odvolací soud neshledal důvod proto, aby náklady řízení žalobce byly rozděleny mezi žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalované, ale jejich součet celkem ve výši 533 957 Kč těmto účastníkům uložil žalobci zaplatit společně a nerozdílně. 26. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V této fázi řízení byl zcela úspěšný žalobce, má proto právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Odvolací náklady řízení žalobce sestávají ze dvou úkonů právní služby advokáta po 31 100 Kč (z tarifní hodnoty ve výši 5 689 624 Kč), a to dle § 7 bod 6 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ze dvou režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 citované vyhlášky) a z 21% daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť právní zástupkyně žalobce prokázala, že je jím plátcem, tj. z částky 13 188 Kč, celkem odvolací náklady žalobce ve výši 75 988 Kč. Tyto náklady odvolací soud uložil žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalované zaplatit rovněž společně a nerozdílně. 27. Zamítavý výrok o věci samé (II) zůstal odvoláním nedotčen, nabyl proto samostatně právní moci. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Praha 22. června 2023 JUDr. Blanka Kapitánová v. r. předsedkyně senátu