USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé v exekuční věci oprávněný: M. P., narozený dne xxx bytem xxx, xxx, xxx, Spojené království Velké Británie a Severního Irska zastoupený advokátem proti povinný: S. J. S. G., narozený dne xxx bytem xxx, Praha zastoupený advokátem k vymožení peněžitého plnění, o návrhu povinného ze dne 29. 5. 2023 podle čl. 44 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2022 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“), k odvolání oprávněného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. června 2023, č. j. xxx, takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně přerušil v celém rozsahu exekuci vedenou na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.června 2022, č. j. xxx do okamžiku, kdy bude pravomocně rozhodnuto o návrhu povinného na odepření výkonu exekučního titulu v obdobném exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. xxx se stejnými účastníky a na základě shodného exekučního titulu (výrok I.). Dalšími výroky pak obvodní soud zamítl návrh povinného na omezení exekučního řízení na zajišťovací opatření dle čl. 44 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis (výrok II.), resp. na podmínění exekučního řízení složením jistoty ve výši alespoň 30 000 000 Kč dle čl. 44 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis (výrok III.). 2. Obvodní soud shrnul, že dne 7. 6. 2022 vydal pod č.j. xxx pověření pro soudního exekutora xxx xxx xxx, Exekutorský úřad Praha xxx, k vedení exekuce pro vymožení jistiny pohledávky ve výši 1 840 083,20 EUR a 75 000 GPB, úroku ve výši 365 566,24 EUR, náhrady nákladů předcházejícího řízení 160 145,83 GPB podle rozhodnutí xxx xxx ze dne 21. 12. 2021, č. xxx, ve znění příkazu xxx ze dne 21. 12. 2021 č. xxx a příkazu xxx ze dne 31. 1. 2022, č. xxx, vydanými soudem xxx, xxx, stát původu: Spojené království Velké Británie a Severního Irska (dále jen „exekuční titul“) a dále k vymožení nákladů oprávněného v exekučním řízení a nákladů exekuce. 3. Povinný dne 29. 5. 2023 navrhl přerušení řízení o exekuci postupem dle čl. 44 odst. 1 písm. c), nebo omezení exekuce dle čl. 44 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis) Nařízení Brusel I bis, anebo podmínění exekuce složením jistoty dle 44 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis, neboť povinný se svým návrhem ze dne 15. 6. 2022 domáhá, aby Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o odepření výkonu exekučního titulu dle čl. 46 Nařízení Brusel I bis. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 7. 2022 č.j. xxx tento návrh zamítl, k odvolání povinného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2022 č.j. 14 Co 273/2022-348 potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal povinný dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 4. 2023, č. j. 20 Cdo 590/2023-366 odložil právní moc rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 273/2022-348; o dovolání povinného Nejvyšší soud doposud nerozhodl. Povinný zdůraznil, že exekutor činí v rozporu s ust. § 47 odst. 2 písm. c/ zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, kroky ke zpeněžení bytu povinného tím, že již jmenoval znalce pro ocenění tohoto majetku. Povinnému tak hrozí nevratná újma jak v oblasti věcných, tak osobních práv. 4. Obvodní soud zjistil, že doposud není pravomocně rozhodnuto o návrhu povinného na odepření výkonu rozhodnutí dle čl. 46 Nařízení Brusel I bis, protože usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 4. 2023 č.j. 20 Cdo 590/2023-366, byla odložena právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2022 č.j. 14 Co 273/2022-348, do právní moci rozhodnutí o dovolání povinného podaného proti tomuto rozsudku. 5. Dále prvostupňový soud zjistil soudní exekutor usnesením ze dne 4. 5. 2023 č. j. xxx, ustanovil znalcem pro zpracování znaleckého posudku ohledně nemovité věci povinného, a to bytu č. jednotky xxx v budově xxx xxx č.p. xxx, bytový dům na parcele č. xxx, znalecký ústav xxx xxx s.r.o. 6. Obvodní soud po právní stránce poukázal na ust. § 44 odst. 1 Nařízení Brusel I bis a uzavřel, že jsou splněny podmínky pro přerušení exekuce dle čl. 44 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis v celém rozsahu s odůvodněním, že řízení o odepření výkonu exekučního titulu stále probíhá. V exekučním řízení je pak vymáhána vysoká finanční částka, přičemž soudní exekutor již začal činit kroky k zpeněžení majetku povinného. S ohledem na přerušení exekuce pak zamítl další alternativní návrhy povinného dle článku 44 odst. 1 písm. b), c) Nařízení Brusel I bis. 7. Proti výroku I. tohoto usnesení podal oprávněný odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že návrh povinného zamítne, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil. Namítl, že obvodní soud rozhodl o návrhu povinného, aniž měl oprávněný možnost se s tímto návrhem seznámit, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle § 18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o. s. ř.). Napadené rozhodnutí je navíc nedostatečně odůvodněné ve smyslu § 169 o. s. ř. (protože obvodní soud neobjasnil, jaké zákonné okolnosti měly být naplněny, nevypořádal se ani s tím, proč nebylo řízení přerušeno jen zčásti), což je rovněž zásah do práva na spravedlivý proces. Pouhé konstatování existence zákonného důvodu neobsahuje žádnou vnitřní logiku způsobu a rozsahu rozhodnutí, v čemž oprávněný spatřuje nesprávnost skutkových zjištění, resp. jejich nedostatečnost. Odvolatel nezpochybňuje existenci řízení o návrhu na odepření výkonu rozhodnutí ani to, že předmětem exekuce je postižení majetku povinného významným způsobem. Akcentuje, že je tomu tak proto, že povinný svou povinnost dobrovolně nesplnil, a proto uvedené skutečnosti nemohou být důvodem pro přerušení exekuce. Oprávněný má konkrétně za to, že soud opomenul stav řízení ve vztahu k oprávněnému., jehož nárok nebyl povinným uspokojen ani zčásti, ačkoliv oprávněný svá práva aktivně hájí už od roku 2017 a k exekuci přistoupil až v roce 2022, čímž dal povinnému dostatečnou možnost k dobrovolnému plnění. Povinný se snaží zabránit výkonu exekučních titulů nedůvodnými námitkami nepříslušnosti soudu, návrhy na zastavení exekuce, návrhem na odepření výkonu rozhodnutí a soud tomuto stavu nepředchází. Dále vytkl, že povinný podal návrh na přerušení exekuce až po rozhodnutí odvolacího soudu, i když mohl přerušení exekuce navrhnout při podání návrhu. Podle oprávněného ani povinný nemůže utrpět nevratné škody na majetku, protože předmětný byt zatížil zástavním právem již v roce 2020 a jiný byt daroval třetí osobě. 8. Povinný navrhl odmítnutí odvolání dle § 218 písm. c) o. s. ř., nebo potvrzení napadeného rozhodnutí. Má za to, že odvolání proti přerušení exekuce není přípustné ani podle unijního práva ani podle českého práva, na čemž nesprávnost poučení o přípustnosti odvolání nemůže nic změnit. Přerušení exekuce je komplexně upraveno v Nařízení Brusel I bis a evropský zákonodárce sám označil, proti jakým rozhodnutím vydaným v rámci řízení o odepření výkonu rozhodnutí je přípustný opravný prostředek, přičemž rozhodnutí o návrhu dle čl. 44 Nařízení Brusel I bis sem nepatří. Odvolání pak není přípustné, i kdyby byla použitelná čeká úprava, neboť se jedná o rozhodnutí o vedení řízení. Napadené rozhodnutí je navíc správné. Evropské právo nepředpokládá, že by se oprávněný k návrhu dle čl. 44 Brusel I bis vyjadřoval, postup dle tohoto čl. je jen administrativní formalita a základním atributem rozhodnutí o takovém návrhu je právě rychlost, neboť je tak reagováno na hrozící škodu (tj. zpeněžení majetku povinného). Práva oprávněného je chráněna tím, že exekuce je přerušena jen do právní moci rozhodnutí o návrhu povinného na odepření výkonu rozhodnutí. Pokud oprávněný namítá, že soudem musí být shledány důvody pro přerušení exekuce, tak nic takového z čl. 44 Nařízení Brusel I bis neplyne, z textu nařízení je zřejmé, že se má jednat o přerušení exekuce bez dalšího, a proto je argumentace ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu účelová. Podle povinného dokonce uvedené usnesení ani žádné odůvodnění obsahovat nemuselo ve smyslu § 169 odst. 2 o. s. ř. To, že povinný využívá všechny dostupné procesní nástroje k tomu, aby se bránil proti výkonu exekučního titulu, který považuje za extrémně nespravedlivý, není šikanózním uplatňováním práva. 9. Odvolací soud doručil oprávněnému dne 1. 8. 2023 též vyjádření povinného. 10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, ust. § 212a o. s. ř. a § 52 odst. 1 a § 54 ex. ř.), a aniž nařizoval jednání (ust. § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), shledal, že odvolání není důvodné. 11. Výroky II. a III. nebyly odvoláním napadeny, nabyly proto samostatně právní moci a zůstaly tak stranou zájmu odvolacího soudu. 12. Odvolací soud připomíná, že exekučním titulem jsou rozhodnutí cizího státu – Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Řízení, z něhož vzešel exekuční titul, bylo zahájeno v roce 2018, kdy Spojeného království Velké Británie a Severního Irska i Česká republika byly členy Evropské unie, a jeho možnost jeho vykonatelnosti v České republice je tak založena dle čl. 67 odst. 2 písm. a) Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (2019/C 384 I/01). 13. Podle čl. 44 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis je-li podán návrh na odepření výkonu rozhodnutí podle oddílu 3 pododdílu 2, může soud v dožádaném členském státě na návrh osoby, vůči níž je výkon navrhován: přerušit zčásti nebo v celém rozsahu řízení o výkonu 14. Mezi účastníky jsou u stejného exekučního soudu vedena dvě exekuční řízení dle stejného exekučního titulu. Předmětem paralelního exekučního řízení je pouze exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví povinného. V tomto druhém řízení bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu povinného na odepření výkonu cizozemského rozhodnutí rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2022, č. j. xxx ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2022, č. j. 14 Co 273/2022-348 (viz záhlaví a odůvodnění obou rozhodnutí založených v tomto spise na č.l. 275 a č.l. 281). V tomto řízení naopak soudy povinnému neumožnily uplatnit stejný návrh dle čl. 46 Nařízení Brusel I bis a řízení o jeho návrhu zastavily pro překážku věci zahájené; neumožnily povinnému ani přerušení řízení (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 8. 2022, č. j. xxx, potvrzené usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, č. j. 25 Co 303/2022-174), kdy současně soud povinného ujistil, že do jeho práv zasaženo není, neboť rozhodnutí o jeho návrhu na odepření výkonu rozhodnutí vydané v rámci řízení sp. zn. 49 xxx bude respektováno i v tomto řízení. 15. Odvolací soud si je vědom toho, že Nejvyšší soud v záhlaví svého usnesení uvedl, že se jedná o odepření uznání cizozemského rozhodnutí (což by odpovídalo čl. 45 Nařízení Brusel I bis), avšak s ohledem shora popsaných průběh řízení a obsah rozhodnutí, nemá žádných pochyb o tom, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2022, č. j. 14 Co 273/2022-348 bylo rozhodnuto právě o návrhu dle čl. 46 Nařízení Brusel I bis, což vyplývá i z odstavce 1 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 590/223-366. 16. Unijní úprava výkonu rozhodnutí v Nařízení Brusel I bis rozhodně není kompletní úpravou, v otázkách speciálně neupravených odkazuje na právní řád dožádaného členského státu (tj. právní řád exekučního soudu) – viz čl. 41 Nařízení Brusel I bis. Řízení o návrhu na přerušení řízení o výkonu (čl. 44 Nařízení Brusel I bis) není součástí řízení o návrhu na odepření výkonu rozhodnutí (čl. 46 Nařízení Brusel I bis), což je zřejmé již z toho, že o návrhu na přerušení je rozhodováno ve zcela jiné exekuci než o návrhu na odepření výkonu. V tomto směru odvolací soud rovněž odkazuje na své přechozí usnesení ze dne 20. 10. 2022, č. j. 25 Co 303/2022-174, kde podrobně vysvětlil účinky rozhodnutí českého soudu o uznání či odepření uznání cizozemského rozhodnutí, resp. odepření výkonu cizozemského rozsudku (body 35 až 40 odůvodnění). 17. Podle českého práva: Ust. § 254 odst. 2 o s. ř. zakazuje přerušení řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) jen z důvodů dle části třetí o. s. ř. a ust. § 254 odst. 1 o. s. ř. odkazuje na použití ustanovení předchozích částí o. s. ř. i pro vykonávací fázi řízení, pokud není v části šesté o. s. ř. upraveno jinak. Občanský soudní řád pak. žádné speciální ustanovení o nepřípustnosti opravných prostředků v případě přerušení výkonu rozhodnutí (exekuce) neupravuje, a proto použije se část čtvrtá o. s. ř. Usnesení o přerušení řízení není rozhodnutím o vedení řízení dle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., což je evidentní již jen při srovnání tohoto ust. s § 202 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a lze tak konstatovat, že odvolání proti usnesení o přerušení řízení objektivně přípustné je. 18. Pokud jde o námitku porušení procesních práv oprávněného, tak sám oprávněný v předchozím odvolacím řízení argumentoval, že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). S ohledem na existenci tohoto odvolacího řízení tak k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo. 19. Odvolací soud konstatuje, že Soudní dvůr Evropské unie se k čl. 44 Nařízení Brusel I bis doposud nevyjádřil. Ze samotného textu čl. 44 Nařízení Brusel I bis (zejména z použití slovesa „moci“) jednoznačně vyplývá, že unijní normotvůrce ponechal soudům státu výkonu prostor pro uvážení při posuzování nutnosti přerušení řízení o výkonu a že toto uvážení nijak nelimitoval, jako např. v případě čl. 23 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky. Lze tak uzavřít, že unijní normotvůrce nezvažoval restriktivní výklad tohoto ustanovení, neboť by tak jistě učinil prostředky použitými v starším nařízení upravujícím obdobný institut. Soudní dvůr Evropské unie pak právě při výkladu čl. 23 nařízení č. 805/2004, jehož použití je na rozdíl od čl. 44 Nařízení Brusel I bis omezeno jen na „výjimečné okolnosti“, vyložil, že přerušení vykonávacího řízení za výjimečných okolností „musí být vyhrazena pro případy, kdy by pokračování ve výkonu rozhodnutí vystavilo dlužníka skutečnému nebezpečí zvláště závažné újmy, jejíž náhrada by v případě úspěchu opravného prostředku podaného nebo žádosti podané v členském státě původu byla nemožná nebo mimořádně obtížná“, srov. rozhodnutí SDEU ve věci C-393/21. Čl 44 Brusel I bis naopak upravuje jen předchozí podmínky, při jejich splnění exekuční soud může, ale nemusí řízení o výkonu přerušit. Exekuční soud tak při splnění předpokladů může návrhu na přerušení vyhovět, když bere v potaz vyvážení zájmů, a sice zájmu věřitele na okamžitém výkonu rozhodnutí týkajícího se jeho pohledávky a zájmu dlužníka na tom, aby se předešlo zvláště závažné a nenapravitelné nebo obtížně napravitelné újmě, aby nalezly spravedlivou rovnováhu. 20. Návrh na přerušení exekuce byl pak soudu doručen 29. 5. 2023. Pokud odvolatel namítá, že jsou porušena práva oprávněného tím, že povinný tento návrh nepodal současně s návrhem na odepření výkonu rozhodnutí, tak odvolací soud dodává, že tímto způsobem nemohlo být zasaženo do práv oprávněného (došlo by totiž jen k dřívějšímu přerušení exekučního řízení), navíc v mezidobí po rozhodnutí odvolacího soudu, dokud Nejvyšší soud nerozhodl o odkladu právní moci odvolacího rozsudku, takový návrh ani nemohl být s úspěchem podán. Odvolací soud neshledal vady řízení spočívající v nedostatečnosti odůvodnění, neboť obvodní soud jasně vyložil, že shledal naplněné všechny předpoklady - tj. 1. vedení exekučního řízení, 2. existence návrhu povinného na přerušení, 3. neexistence pravomocného rozhodnutí o návrhu na odepření výkonu rozhodnutí a současně přerušení řízení o výkon v celém rozsahu odůvodnil právě aktuálně hrozící velkou škodou reprezentovanou prodejem bytu povinného. S těmito důvody se pak odvolací soud zcela ztotožňuje. Ostatně – v případě zpochybňování celého exekučního titulu považuje odvolací soud za zcela přiléhavé, pokud je řízení přerušeno právě v celém rozsahu, jen částečné přerušení by s ohledem na výši vymáhané pohledávky nemělo reálný dopad na ochranu povinného (tj. nebylo tím zabráněno prodeji jeho bytu). 21. Odvolatel vytýká obvodnímu soudu nesprávnost skutkových zjištění, nenapadá však ani správnost zjištění o odložení právní moci odvolacího rozsudku a ani o tom že exekutor činí kroky ke zpeněžení majetku povinného. Ve skutečnosti odvolatel napadá jen domnělou neúplnost skutkových zjištění, tedy to, že se soud nezabýval dopadem přerušení exekuce na poměry oprávněného, resp. to, že je tímto uspokojení jeho vykonatelné pohledávky opět oddáleno. K tomu lze dodat, že čl. 44 Nařízení Brusel I bis nijak nepodmiňuje vydání vyhovujícího usnesení tím, že by soud měl zkoumat majetkové poměry účastníků, proto odvolací soud neshledává výtky ohledně absence skutkových zjištění tohoto charakteru za důvodné. Naopak – oddálení reálného vymožení pohledávky je zcela typický a zamýšlený následek tohoto právního institutu, a proto sám o sobě tento následek nemůže být důvodem pro zamítnutí návrhu na přerušení řízení o výkonu. Odvolací soud naopak považuje za rozhodné z hlediska vyvážení zájmů obou účastníků, že řízení je přerušeno jen do doby právní moci rozhodnutí o návrhu povinného na odepření výkonu, které je nyní ve fázi dovolacího řízení, a dokonce je spis již předložen Nejvyššímu soudu, lze tak očekávat, že Nejvyšší soud rozhodne v řádech měsíců. Naopak povinný by bez přerušení řízení byl vystaven nebezpečí zvlášť závažné újmy, jejíž náhrada by byla v případě vyhovění jeho návrhu na odepření výkonu rozhodnutí nemožná či mimořádně obtížná (prodej bytu). Navíc ani přerušení řízení neanuluje účinky, které jsou spojeny se zahájením exekuce (generální inhibitorium), čímž je dostatečně zajištěno, aby se nezhoršila vymahatelnost pohledávky oprávněného, dochází jen k oddálení reálného výkonu 22. Dále oprávněný spekuluje o tom, že povinný svým hmotněprávním jednáním snižuje možnost uspokojení pohledávky oprávněného, což dokládá darováním bytu v roce 2017 a zřízením zástavního práva k bytu v roce 2020. Uvedená hmotněprávní jednání, ke kterým došlo několik let před zahájením exekuce, však nedokazují to, že by docházelo ke snižování majetku povinného (nejsou známy okolnosti tohoto jednání – zda se nejedná o vypořádání společného jmění manželů, případně zda se nejedná pouze o změnu struktury majetku povinného). 23. To, že povinný podává návrhy na zastavení exekuce (z různých důvodů), případně se domáhá odepření výkonu rozhodnutí, nelze považovat za šikanózní jednání (jde o využití procesních práv), ani za okolnosti, které by měl soud zvažovat při rozhodování o návrhu dle čl. 44 Nařízení Brusel I bis. K výtce, že soud nepředchází tomu, že povinný podal návrhy na zastavení exekuce a odepření výkonu rozhodnutí, lze jen dodat, že soud takovou možnost nemá, nemůže účastníkům bránit v uplatňování jejich procesních práv. 24. Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně postupem dle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně zcela správné. 25. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím exekuční řízení nekončí. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Praha 4. srpna 2023 JUDr. Blanka Kapitánová v. r. předsedkyně senátu