USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: T. D., narozená dne xxx bytem xxx, Praha xxx zastoupená advokátem M. T. K. sídlem xxx, Praha xxx proti žalovanému: M. M., narozený dne xxx bytem xxx, xxx), xxx republika zastoupený opatrovníkem M. R. J., advokátem sídlem xxx, B. nezletilý syn: M. D., narozený dne xxx bytem xxx, Praha xxx zastoupený kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha xxx sídlem xxx, Praha xxx o určení otcovství, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. června 2023, č. j. 46 C 97/2013-876, doplněného usnesením téhož soudu ze dne 30. června 2023, č. j. 46 C 97/2013-883, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (výrok I.) a ve výrocích II., III., IV. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. V dalším řízení věc projedná a rozhodne jiný samosoudce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem v záhlaví označeným soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný je otcem nezletilého M. D., narozeného dne xxx z matky T. D., narozené dne xxx, že nezletilý se svěřuje do výchovy matky a žalovaný je povinen na výživu nezletilého platit výživné ve výši 500 EUR měsíčně vždy do každého pátého dne v měsíci předem k rukám matky, počínaje dnem 4. 6. 2012 (výrok I). Rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 14 303,77 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám M. R. J. (II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice-Obvodnímu soudu pro Prahu 10 náhradu nákladů řízení ve výši 21 364,29 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (III). Doplňujícím usnesením rozhodl o vrácení nespotřebované části zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem ve výši 6 640 Kč a žalobkyni uložil povinnost, aby ve lhůtě 10dnů sdělila soudu číslo bankovního účtu (výroky IV, V). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl v žalobě, kterou se žalobkyně proti žalovanému domáhala určení otcovství k nezletilému M. D., narozenému dne xxx, když tvrdila, že intimní známost se žalovaným měla od roku xxx, kdy se seznámili v xxx klubu xxx, který provozoval otec žalovaného, B. M. a kde žalobkyně pracovala jako servírka. V průběhu společné dovolené v xxx v září xxx došlo mezi ní a žalovaným k opakovaným nechráněným stykům, z nichž otěhotněla, a dne xxx se narodil syn M. D., jehož otcem je žalovaný. V době rozhodné pro početí měla žalobkyně pohlavní styk pouze se žalovaným. Žalobkyně žalovanému oznámila své těhotenství, žalovaný nejprve navrhl umělé přerušení těhotenství, což odmítla, následně přestal se žalobkyní komunikovat a na její žádost o pomoc jí sdělil, že dítě není jeho a odmítl proto na něj platit výživné. Uvedla, že ona a nezletilý mají xxx státní občanství, žalovaný občanství xxx. Nezletilý má zdravotní potíže vyžadující zvýšené finanční náklady. 3. Žalovaný nesporoval, že žalobkyně byla zaměstnána u jeho otce jako servírka, nicméně popíral tvrzení žalobkyně, že spolu měli intimní známost, stejně tak popíral její tvrzení o společné dovolené v xxx. Uvedl, že žalobkyně navštívila xxx sama, žalovanému volala, dokonce se i potkali, intimní styk však spolu neměli. V rozhodném období pro početí byl zaměstnán ve společnosti „xxx“, která se nachází v obci xxx. Rozvrh pracovní doby žalovaného byl od pondělí do soboty, vždy pracoval šest pracovních dnů v týdnu. V rozhodném období nečerpal žádnou dovolenou a docházel do zaměstnání, z čehož je zřejmé, že k početí nezletilého M. nedošlo způsobem, který popisuje žalobkyně. Zdůraznil, že vzdálenost místa výkonu práce žalovaného od xxx, kam měla žalobkyně přiletět, je dle webového vyhledávače mapy xxx xxx km a jízda autem trvá xxx hodiny xxx minut při ideálních cestovních podmínkách. 4. Soud prvního stupně z hlediska rozhodného práva dospěl, s odkazem na § 23 odst. 2 ve spojení s § 24 odst. 1 zákona č. 97/963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, k závěru, že v dané věci je rozhodným právem právo české. 5. Pravomoc soudu posoudil podle čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 5 odst. 2 nařízení Rady (ES) číslo 44/2001 Sb. ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), a konstatoval, že dle čl. 1 odst. 3 písm. a) se na určení nebo popření otcovství nevztahuje nařízení Rady (ES) číslo 2001/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a zrušení nařízení (ES) číslo 1347/2003 (Brusel IIa). 6. Z hlediska skutkového soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se seznámila se žalovaným v roce xxx, kdy nastoupila do restaurace provozované otcem žalovaného a kde žalobkyně pracovala jako servírka (zjištění učiněné z výpovědí účastníků a svědka B. M.). Z výpovědi tohoto svědka a svědkyně I. M. H., jeho partnerky, vzal soud prvního stupně za prokázané, že o intimním vztahu mezi žalovaným a žalobkyní nevěděli, ačkoliv o jiných vztazích žalovaný svého otce a jeho partnerku informoval. Z výpovědi žalovaného vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný se žalobkyní vztah neměl, měl však se žalobkyní intimní styk, jednalo se o styk chráněný a nedošlo k němu v rozhodné době. Žalobkyně pracovala pro svědka M. do jara xxx, měla nějaké partnery, jedním z něj byl xxxx jménem xxx, byli spolu asi jeden a půl nebo dva roky, pak měla ještě další kamarády svědka, žalovaný žalobkyni sdělil, že žádnou budoucnost mít nebudou, zřejmě měla cestu do xxx naprogramovanou (zjištění učiněná z výpovědi svědka M.). Z letenky xxx soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně odlétla do xxx dne xxx, zpáteční let měla rezervován na den xxx. Z výpovědi žalovaného vzal za prokázané, že se žalobkyní netrávil dovolenou v xxx, naposledy se s ní viděl v červnu xxx, pohlavní styk měl se žalobkyní pouze v České republice. Z prohlášení společnosti xxx ze dne xxx vzal soud prvního stupně za prokázané, že v období od xxx do xxx žalovaný pracoval od pondělí do soboty bez čerpání dovolené ve xxx, xxx, pro společnost xxx. Dne xxx se narodil žalobkyni syn M. D., v rodném listě nebyl uveden otec, jednalo se o spontánní porod v termínu. 7. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval § 54 odst. 1 a 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen zákon o rodině) ve spojení s § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť žaloba byla podána za účinnosti zákona o rodinně a právní poměry vznikly v roce xxx. 8. Konstatoval, že v poměrech souzené věci nebylo otcovství k nezletilému určeno podle § 51 zákona o rodině, ani podle § 52 zákona o rodině, soud proto postupoval podle § 54 zákona o rodině, tedy dle tzv. třetí podmínky určování otcovství. 9. Uvedl, že žalobkyně označila za účastníky řízení pouze žalobkyni a žalovaného, nebyly tedy označeny všechny osoby, které mají být účastníkem řízení, když absentovalo označení nezletilého jako účastníka řízení. V této souvislosti soud prvního stupně uzavřel, že nebyly označeny všechny pasivně legitimované osoby, tedy domnělý otec a nezletilý. Jedná se o hmotněprávní podmínku, tudíž nemůže být „poučena žalobkyně o tomto nedostatku soudem“. Soud tedy nemůže rozhodovat o právech třetí osoby, která není účastníkem řízení, při vědomí toho, že ze zákona je s řízením o určení otcovství spojeno i řízení o výchově a výživě nezletilého uvedl, že „i přes shora uvedený nedostatek pasivní legitimace se zabýval skutečností, zda bylo či nebylo prokázáno otcovství žalovaného“, a dospěl k závěru, že otcovství žalovaného prokázáno nebylo. Předeslal, že rozhodným obdobím pro početí dítěte v projednávané věci bylo období mezi xxx a xxx. 10. K procesu dokazování uvedl, že se nepodařilo provést nařízený posudek z oboru zdravotnictví – genetika, neboť se nepodařilo, a to ani v součinnosti s laboratořemi v xxx, odebrat žalovanému genetické vzorky. Vzorky se nepodařilo odebrat ani dědečkovi, svědkovi B. M., který je odmítl poskytnout, ani synovi žalovaného nezletilému M., za kterého neposkytla souhlas jeho matka. Tímto způsobem proto nemohlo být otcovství prokázáno. Konstatoval, že tvrzení žalobkyně (k intimnímu styku, při němž bylo počato dítě, došlo na dovolené v xxx, kterou strávila společně se žalovaným v délce deseti dnů, když přilétla do xxx xxx a zpáteční letenku měla rezervovánu na xxx) bylo vyvráceno listinným důkazem, a to potvrzením společnosti xxx. ze dne xxx, tímto důkazem byla naopak potvrzena účastnická výpověď žalovaného. Pro úplnost soud prvního stupně dodal, že nepřihlédl k tvrzení žalovaného, že intimní styk s žalovanou měl, avšak byl vždy chráněný, přihlédl však k jeho tvrzení, že k němu došlo mimo rozhodné období pro početí. S uvedenými důvody žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle procesního úspěchu ve věci, když rozsah a výši nákladů vynaložených procesně úspěšným žalovaným v odůvodnění svého rozhodnutí specifikoval. 11. O náhradě nákladů řízení státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a rovněž i rozsah a výši těchto nákladů konkretizoval v odůvodnění svého rozhodnutí. 12. Rozsudek napadla žalobkyně včas podaným odvoláním, v němž soudu prvního stupně vytýkala chybný procesní postup, který mohl vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, chybné právní hodnocení a neúplně zjištěný skutkový stav. K uplatněným odvolacím důvodům tvrdila, že účastníci řízení byli v žalobě označeni vyčerpávajícím způsobem, když zde bylo mimo jiné uvedeno i to, že se jedná o určení otcovství k nezletilému M. D., narozenému xxx. Měl-li obvodní soud za to, že je třeba otázku účastenství v řízení vyřešit, měl tak učinit již v průběhu prvostupňového řízení, nikoliv až téměř po deseti letech v závěrečném rozsudku. Zvolený postup soudu označil odvolatel za čistě formalistický, kdy se soud snažil najít procesní záminku pro ukončení řízení s vyšší obtížností řešení (mezinárodní prvek). Z opatrnosti žalobkyně výslovně uvedla, že označuje nezletilého syna M. D., narozeného xxx, bytem xxx, Praha xxx, jako účastníka řízení, neboť se jedná o osobu, k níž má být určeno otcovství žalovaného. 13. K procesu dokazování odvolatelka uvedla, že ani přes poučení soudu žalovaný hodnověrně neprokázal, že by s žalobkyní na její dovolené v xxx čas netrávil a nemohl s ním mít pohlavní styk. Jestliže za této situace soud prvního stupně rozhodl zamítavým rozsudkem, jedná se o překvapivé rozhodnutí. Byl to totiž otec, kdo měl prokázat, že není otcem nezletilého, což se věrohodným způsobem nestalo. Žalovaný tak neunesl důkazní břemeno a nesplnil výzvu soudu učiněnou při jednání konaném dne xxx. Jestliže soud prvního stupně nebyl přesvědčen o otcovství žalovaného k nezletilému, měl učinit vše, co bylo třeba k úplnému zjištění skutkového stavu. Obvodní soud nicméně neprovedl veškeré navrhované důkazy a postupoval v rozporu s § 20 zákona č. 292/2013 Sb. (dále jen z. ř. s.), jež stanoví, že soud je povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nebyl žalovaným poskytnut srovnávaný genetický materiál pro vypracování znaleckého posudku, měl se Obvodní soud pro Prahu 10 daleko podrobněji zabývat možnostmi, jak od otce vzorek DNA získat – zejména opakovaným dožádáním součinnosti soudu v Itálii, uložením pořádkové pokuty, nebo například ověřením, zda vzorky DNA žalovaného, jeho otce nebo bratra nejsou již uvedené v databázi v České republice. V letošním roce by M. M., synovi žalovaného, mělo být osmnáct let, proto nesouhlas jeho matky s odběrem vzorku DNA je pouze dočasnou překážkou. Žalobkyně rovněž poukázala na rozpory soudem prvního stupně prezentovaných skutkových závěrů a zdůraznila, že s ohledem na obstrukce žalovaného spočívající v neposkytnutí součinnosti pro odběr vzorku DNA je nezbytné k této skutečnosti přihlédnout v neprospěch žalovaného. Jestliže by žalovaný skutečně byl přesvědčen, že nemůže být otcem nezletilého M., jeho obstrukční postup by nedával žádný smysl. Jak bylo zjištěno ze samotného výslechu žalovaného konaného dne 12. 1. 2016 před předsedou civilního oddělení soudu v xxx, D. P., žalovaný s žalobkyní v rozhodné době souložil, čehož si je vědom. Výslech žalovaného navíc proběhl způsobem, který neumožnil klást mu otázky a tím, například osvědčit některá tvrzení žalobkyně, nebo naopak vyvrátit tvrzení žalovaného. I tento výslech by tedy měl být pro řádné ukončení věci opakován, například dožádáním prostřednictvím telekonference. 14. Potvrzení dokládané žalovaným o pracovním zařazením v září a říjnu xxx není věrohodné, a to ani s ohledem na jeho nekonkrétní vyznění. Navíc toto potvrzení nijak nevylučuje, že došlo mezi žalobkyní a žalovaným k souloži, například po skončení pracovní doby žalovaného, popřípadě z potvrzení nevyplývá, že by skutečně žalovaný byl v době, kdy hovoří předmětné potvrzení, na pracovišti. Ta skutečnost, že se v září xxx žalobkyně se žalovaným v xxx potkali a trávili zde společný čas, potvrdil žalovaný i prostřednictvím svého právního zástupce při jednání dne 24. března 2015. Žalobkyně v této souvislostech akcentovala nevěrohodnost a nepravdivost potvrzení společnosti xxx, když na první pohled je zřejmé, že potvrzení není opatřeno ani informací, kdo jej podepsal, případně zda jej podepsala osoba oprávněná za tuto společnost takové potvrzení vystavit, rovněž z něj není možné osvědčit její autenticitu (skutečnost, že bylo potvrzení vystaveno jmenovanou společností). 15. Měl-li obvodní soud, na rozdíl od právního názoru vysloveného například v usnesení Městského soudu ze dne 20. 9. 2021, č. j. 25 Co 279/2021-746 za to, že intimním stýkání žalobkyně a žalovaného v době rozhodné pro početí, není dostatečně prokázáno, měla být žalobkyně dodatečně vyzvána k doplnění důkazních návrhů k prokázání svého tvrzení. 16. Žalobkyně dne xxx obdržela čestné prohlášení paní R. M. (dříve H.), která mimo jiné prohlašuje, že jsou jí známy okolnosti početí nezletilého, včetně skutečností, že k početí došlo se žalovaným při cestě žalobkyně do xxx v době rozhodné pro početí. Odvolatelka navrhla provedení důkazu předloženým čestným prohlášením a rovněž provedení výslechu paní R. M. S uvedenými důvody navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 17. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a argumentoval tím, že v řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by se žalovaný se žalobkyní v zákoně vymezeném období setkal, natož pak, že by s ní měl pohlavní styk. Žalobkyně pak sama vymezuje v žalobě svůj kontakt s žalovaným tak, že v průběhu společné dovolené v xxx v září xxx spolu měli opakovaně nechráněný pohlavní styk, v důsledku, kterého se dne xxx narodil syn M., což znamená, že k dovolené mělo dojít poté, co se jí dítě narodilo. Při svém výslechu žalobkyně uvedla, že do xxx letěla xxx, v xxx pak měla s žalovaným strávit jedenáct dnů. Odhlédnuto od faktu, že xxx má pouze třicet dnů, mělo dojít k dovolené žalobkyně se žalovaným v xxxx xxx a nikoliv v xxx, jak žalobkyně v žalobě uváděla (navíc o rok později). Žalovaný ve své účastnické výpovědi jednoznačně popřel, že by se v předmětném období s žalobkyní setkal, k důkazu pak předložil zprávu svého zaměstnavatele, ze které vyplývá, že v období měsíce xxx a xxx xxx nečerpal dovolenou a chodil řádně do práce. Tím je také vyvráceno tvrzení žalobkyně, že by mohla s žalovaným strávit jedenáctidenní dovolenou v xxx. 18. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) a dokazování doplnil výslechem svědkyně R. M. 19. Z výpovědi této svědkyně zjistil, že žalobkyni zná již cca sedmnáct let, žalovaného viděla u jeho otce v restauraci v Praze, posléze je žalobkyně seznámila, to už byli spolu ve vztahu. Známost spolu měli cca sedm až osm měsíců před odjezdem na společnou dovolenou do xxx, kam ji žalovaný pozval, letenky si však žalobkyně nakonec platila sama. Společné fotky žalobkyně a žalovaného z dovolené viděla na mobilu žalobkyně, kterým tyto fotky z dovolené žalobkyně pořizovala. Fotky již nemá, telefon jí spadl a o všechna foto přišla. Žalobkyně ale stále věřila, že se žalovaný k synovi jako otec přihlásí a budou žít jako rodina. S ostatními přáteli jezdili do restaurace otce žalovaného, byla to xxx komunita, v níž všichni věděli o známosti žalobkyně se žalovaným. Otec žalovaného a celá rodina žalovaného o tom však nechtěla mluvit. Blízký přítel otce žalovaného, dnes již zesnulý, o tom také věděl. Svědkyně se o těhotenství žalobkyně dozvěděla jako první, žalobkyně si myslela, že nemůže mít děti. V době známosti se žalovaným neměla jiného muže. Syn je nemocný, žalobkyně z toho byla špatná, okolo toho bylo hodně stresu a pláče. Ze strany žalovaného a jeho rodiny nepřišla žádná pomoc, nikdo se totiž žalobkyni neozýval. Žalobkyně se spolu s kamarády skládali má oblečení a finanční pomoc pro žalobkyni. Vždy, když viděla nezletilého M. jako malého, tak říkala, že vypadá jako kopie svého dědečka (poznámka odvolacího soudu: otce žalovaného). Teď jde ale čím dál více do podoby svého táty (poznámka odvolacího soudu: žalovaného), to by člověk musel být slepý, aby to neviděl. 20. Odvolání je důvodné. 21. V souzené věci soud prvního stupně věc posuzoval podle § 54 odst. 1 a 2 zákona 94/1963 Sb., zákon o rodině (ve spojení s § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) upravující tzv. třetí domněnku otcovství. Bylo tedy na žalobkyni, aby prokázala svá tvrzení, že v rozhodné době došlo mezi ní a žalovaným k souloži (prokázání okolností právní domněnku podmiňující). 22. Odvolací soud předesílá, že řízení o určení otcovství je ovládáno zásadou vyšetřovací, vyznačující se tím, že za objasnění skutkového stavu nese odpovědnost soud. Provedené důkazy je pak soud povinen, tak jako v jiných řízeních, hodnotit podle zásady volného hodnocení důkazů. 23. V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že v žalobě jsou účastníci označeni jako žalobkyně a žalovaný, následuje vymezení předmětu sporu tak, že jde o určení otcovství k nezletilému M. D., narozenému dne xxx. Měl-li soud i přesto pochybnosti o určitosti žaloby v části označení účastníků řízení, bylo na něm, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni vyzval k upřesnění žaloby. Soud prvního stupně však považoval žalobu za dostatečně určitou, když usnesením ze dne 26. srpna 2013, č. j. 46 C 97/2013-6, ustanovil nezletilému podle § 37 odst. 2 zákona o rodině opatrovníka k zastupování v řízení o určení otcovství – Městskou část Praha xxx, s ním však již následně nejednal, a neposkytl tak ochranu procesním právům nezletilého. 24. V tomto procesním prostředí je závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace, který učinil po deseti letech od zahájení řízení výsledkem nesoustředěného postupu soudu, jehož důsledkem je porušení práva účastníkům na poskytnutí soudní ochrany. 25. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů je, že soud hodnotí všechny provedené důkazy ve vzájemné souvislosti a každý důkaz jednotlivě, aniž by byl při vlastním hodnocení limitován právním předpisem, který by stanovil, jakou důkazní sílu je třeba přiznat tomu, kterému provedenému důkazu (§ 132 o. s. ř.). Hodnocení důkazů by však mělo být provedeno v kontextu celé souzené věci, soud by měl tedy přihlédnout ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně chování účastníků. Takto však v souzené věci soud nepostupoval. Především zcela pominul kontinuálně odmítavý postoj žalovaného i jeho rodiny (otec žalovaného, syn žalovaného) k poskytnutí genetického materiálu jako podkladu pro znalecký posudek z oboru genetika. Oproti tomu, za způsobilý důkaz opaku, považoval žalovaným předloženou kopii zprávy s uvedením názvu xxx společnosti, podepsanou blíže neoznačenou osobou s nečitelným otiskem razítka. Takovéto hodnocení důkazů dozajista není v souladu s již uvedenými principy volného hodnocení důkazů. Zjištěný skutkový stav po takto provedeném procesu dokazování nemůže obstát již z hlediska důkazů provedených v řízeních před soudem prvního stupně, a je pak zcela v rozporu s výpovědí svědkyně slyšené před odvolacím soudem. Vytvořil-li soud prvního stupně skutkové závěry na základě nekorektně provedeného hodnocení důkazů (rozpor se zásadou volného hodnocení důkazů), kdy není zároveň z rozhodnutí zřejmý náhled soudu na věrohodnost provedených důkazů, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 26. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc mu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 27. Jak již bylo zmíněno výše soud prvního stupně svým nesoustředěným postupem, závažnými nedostatky v procesu dokazování zcela rezignoval na svoji povinnost poskytnout ochranu práv účastníkům řízení. Odepření spravedlnosti je porušením práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z důvodu těchto závažných procesních nedostatků odvolací soud podle § 221 odst. 2 o. s. ř. nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha dne 2. listopadu 2023 JUDr. Blanka Kapitánová v. r. předsedkyně senátu