ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobce: M. K., narozený dne xxx bytem xxx, xxx, Spolková republika Německo zastoupený advokátem žalované: xxx a. s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem o 366 814,631 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. června 2023, č. j. 22 C 322/2021-176, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 107 157,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení 366 814,631 EUR se specifikovaným úrokem z prodlení z této částky (I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (II). 2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal náhrady škody, vzniklé jeho právnímu předchůdci – společnosti xxx s. r. o., tehdy vystupující pod obchodní firmou xxx, s. r. o. vůči společnosti xxx a. s. Společnost xxx totiž uzavřela se společností xxx a. s. tři smlouvy o úvěru a rovněž dne 12. 9. 2014 smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám společnosti xxx z obchodního styku. Mezi zastavenými pohledávkami byly i pohledávky společnosti xxx xxx, nyní xxx, v té době v hodnotě 23 600,29 EUR, neboť tato společnost byla z hlediska objemu podnikatelských aktivit nejdůležitějším partnerem společnosti xxx. Pohledávka vůči společnosti xxx, poté společnosti xxx vznikla z důvodu porušení povinností smlouvy o obchodním zastoupení, kterou tyto společnosti mezi sebou uzavřely. Společnost xxx se posléze dostala do finančních potíží, následkem čehož řádně nesplácela úvěry, xxx a. s. proto dne 25. 7. 2016 zesplatnila úvěry a dne 27. 7. 2016 přistoupila k uplatnění svého zástavního práva dle zástavní smlouvy, přičemž v tomto smyslu uvědomila, jak společnost xxx, tak i společnost xxx s výzvou, aby veškerá plnění byla poukazována na účet banky. Následně však xxx a. s. již neučinila žádná právní jednání, jimiž by tato uplatněná práva zrušila, popřípadě učinila neúčinným a tento stav trvá dodnes. Tímto způsobem proto právnímu předchůdci žalobce společnosti xxx vznikla škoda, neboť pohledávky za společností xxx, které tato společnost měla, se promlčely. Tyto pohledávky představovaly výši ušlého zisku ze smlouvy o obchodním zastoupení za roky 2015-2019 v částce 976 008,09 EUR. Pohledávka představující tuto náhradu škody vůči bance byla v srpnu 2020 postoupena na H. W. S., o čemž byla xxx a. s. informována v září 2021. H. W. S. poté pohledávku postoupil co do částky 508 826,87 Kč na žalobce, o čemž byla opět banka v září 2020 informována. Následně žalobce započetl tuto pohledávku vůči vzájemné pohledávce žalované ve výši 3 667 620,39 Kč a domáhá se proto touto žalobou pouze částky 366 814,631 EUR. 3. V průběhu řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 1. 2022, č. j. 22 C 322/2021-13, rozhodl tak, že na místě žalované bude nadále vystupovat společnost xxx, a. s., neboť xxx a. s. zanikla bez likvidace fúzí sloučením a nástupnickou společností je právě xxx, a. s. 4. Žalovaná v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasila. Potvrdila, že v minulosti xxx a. s. uzavřela se společností xxx smlouvy o úvěru a též zástavní smlouvu, kterou byly zajištěny pohledávky z obchodního styku této společnosti a dále též úvěry jistila blankosměnkami, vystavenými společností xxx a avalovanými žalobcem. Po poskytnutí úvěrů však společnost xxx a žalobce, jako směnečný ručitel, provedli ucelenou řadu kroků ke ztížení vymahatelnosti jejích závazků. Uvedená společnost se dostala do prodlení s úhradou dluhů vůči bance, a proto tato vyplnila jednu z blankosměnek a domáhala se zaplacení částky 2 707 029 Kč soudně a následně exekučně. Dále žalovaná poukázala na to, že ve sporu je dán nedostatek věcné aktivní legitimace žalobce ve smyslu Všeobecných obchodních podmínek, které jsou nedílnou součástí úvěrových smluv, jakož i smlouvy zástavní, neboť společnost xxx xxx nebyla oprávněna postoupit jakoukoliv pohledávku ze smlouvy na třetí osobu bez předchozího písemného souhlasu banky. Nadto žalobcem tvrzený nárok neexistuje, neboť neuvedl, jakou smluvní či zákonnou povinnost měla banka porušit, ani v čem konkrétně spočívá škoda, kterou měla společnost xxx utrpět, pročež vyčíslení škody žalobcem považuje žalovaná za nesmyslné, nelogické a nepřezkoumatelné. Nesouhlasila ani s tím, že by za vymáhání zastavených pohledávek byl odpovědný zástavní věřitel. Naopak, poukázala na produktové podmínky, dle nichž nadále byla společnost xxx povinna se o předmět zajištění starat, aby nedošlo k jeho znehodnocení a snížení hodnoty, dbát na svá práva a povinnosti, aby předmět zajištění zůstal zachován, aby nedošlo k promlčení pohledávky z důvodu jejího nekonání a podobně. Společnost byla též povinna zdržet se všeho, co by mohlo snížit hodnotu zastavených pohledávek na újmu banky a ztížit nebo zmařit realizaci zástavního práva a činit veškerá odůvodněná opatření, aby takové ztížení či zmaření nebylo způsobeno či vyvoláno ani činností či jednáním jakékoliv třetí osoby či, aby k němu došlo jinak. Současně žalovaná odmítla argumentaci žalobce, že realizací zástavního práva k pohledávkám došlo k jejich postoupení na banku. Takový důsledek nevyplývá ani ze zástavní smlouvy, ani z jiného smluvního dokumentu, ani, popřípadě ustanovení německého práva. Nadto dle Všeobecných obchodních podmínek a Produktových obchodních podmínek se veškeré vztahy mezi předmětnou společností a bankou řídily výlučně českým právem. V neposlední řadě žalovaná uvedla, že banka ani pohledávky, z jejichž zániku žalobce dovozuje v tomto řízení uplatňovanou škodu, v zástavě neměla, neboť tyto společnost xxx nikdy nezahrnula do přehledu zastavených pohledávek. Pohledávky, jejichž promlčením měla předmětné společnosti vzniknout škoda, tak vůbec neexistovaly, a pokud by existovaly a byly uvedeny v přehledu zastavených pohledávek, nemohla se banka na jejich vymáhání podílet, i kdyby takovou povinnost měla, ačkoliv ji neměla. Současně žalovaná vznesla námitku promlčení, námitku rozporu nároku žalobce s dobrými mravy a zásadou poctivosti. 5. S ohledem na to, že žalobce je německý státní příslušník, žalovaná je právnickou osobou se sídlem v České republice, zabýval se nejprve soud prvního stupně, protože v dané věci je dán mezinárodní prvek, zda má pravomoc věc rozhodnout a popřípadě jakým právním řádem se poměry účastníků budou řídit. Zkonstatoval, že na poměry s mezinárodním prvkem dopadá režim zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, který se však použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, či přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Dovodil poté dle čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, že soud prvního stupně má pravomoc věc rozhodnout, neboť žalovaná má sídlo v České republice. Protože pak tvrzená škoda měla vzniknout nečinností právní předchůdkyně žalované, a navíc souvisí se zástavní smlouvou, která se řídí českým právem, uzavřel, že poměry účastníků dané věci se řídí ve smyslu čl. 4 odst. 1 a 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) českým právním řádem. 6. Poté po provedeném řízení a dokazování soud prvního stupně uzavřel, že xxx xxx a. s. a společnost xxx xxx v minulosti uzavřely dne 28. 2. 2014 a dne 12. 9. 2014 celkem tři úvěrové smlouvy dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jejichž plnění bylo dle zástavní smlouvy zajištěno zástavním právem k pohledávkám uvedené společnosti z obchodní činnosti ve smyslu § 1309 o. z. a následující, jejichž specifikace byla uvedena v příloze číslo 1 zástavní smlouvy, kterou byla společnost xxx povinna udržovat aktuální a pravidelně jedenkrát měsíčně předkládat bance k podpisu její aktualizaci. Dále zkonstatoval, že součástí pohledávek, uvedených v příloze číslo 1 zástavní smlouvy, bylo i několik pohledávek společnosti xxx za společností xxx z titulu vystavených faktur, avšak nikoliv pohledávka z titulu náhrady škody, vzniklé uvedené společnosti za porušení závazku xxx ze smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 24. 7. 2014. Přihlédl rovněž k tomu, že z korespondence xxx a. s. a společnosti xxx vyplynulo, že banka informovala dlužníky o realizaci zástavního práva banky k pohledávkám a specifikovala, kterých se realizace zástavního práva týká. Pohledávka z titulu náhrady škody z porušení smlouvy o obchodním zastoupení, kterou podle tvrzení společnosti xxx tato měla za společností xxx, však nikdy přílohou číslo 1 zástavní smlouvy nebyla. Soud prvního stupně proto uzavřel ve smyslu zástavní smlouvy, konkrétně čl. 3.4., že zastavené pohledávky jsou všechny pohledávky z obchodního styku, uvedené v příloze číslo 1 zástavní smlouvy, za jejichž aktualizaci byla dle čl. 3.5. zástavní smlouvy odpovědná společnost xxx. Společnost xxx tedy musela být srozuměna s tím, že její pohledávka, týkající se náhrady škody, nikdy obsažena v příloze číslo 1 zástavní smlouvy nebyla, nadto byla již v roce 2016 dopisem xxx a. s. informována o tom, že součástí zástavy není. Již z tohoto důvodu soud prvního stupně uzavřel, že je namístě žalobu jako nedůvodnou zamítnout. 7. Současně soud prvního stupně uzavřel, že i kdyby tvrzená pohledávka společnosti xxx za společností xxx z titulu náhrady škody byla zastavena ve prospěch banky, nelze přijmout argumentaci, že banka měla povinnost uvedené pohledávky vymáhat v souladu s ustanoveními BGB dle německého práva, neboť toto oprávnění přešlo ze společnosti xxx na banku. Soud prvního stupně totiž uzavřel, že smluvní vztah společnosti xxx xxx xxx ze smlouvy o obchodním zastoupení se sice řídí německým právem, a proto dle čl. 14 odst. 3 ve spojení s čl. 14 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) je nutné aplikovat německé právo i na zástavní právo banky, uplatněné k předmětným pohledávkám, avšak zástavní smlouva byla uzavřena mezi dvěma právnickými osobami se sídlem na území České republiky a řídí se českým právem ve smyslu Všeobecných obchodních podmínek (čl. 18 odst. 7), a to i tehdy, pokud by v tomto smluvním poměru byl dán mezinárodní prvek. Protože se tedy smluvní vztah mezi účastníky sporu řídí českým právem, z českého práva nevyplývá, a nevyplývá to ani ze zástavní smlouvy, že by zástavní věřitel byl povinen vymáhat zastavené pohledávky. Ve smyslu § 1309 odst. 1 o. z. má totiž zástavní věřitel oprávnění, nikoliv povinnost uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, což nadto odpovídá i smluvním ujednáním stran zástavní smlouvy. Dle této totiž nadále bylo povinností společnosti xxx jako zástavce nadále se zdržet všeho, co by mohlo snížit hodnotu zastavených pohledávek na újmu banky, ztížit nebo zmařit zřízení zástavního práva a učinit veškerá odůvodněná opatření, aby takové ztížení či zmaření nebylo způsobeno či vyvoláno ani činností či jednáním jakékoliv třetí osoby a aby k němu nedošlo ani jinak. Nadto zástavce měl povinnost k výzvě zástavního věřitele, popřípadě tomuto udělit plnou moc k zajištění, popřípadě vykonávání správy zastavených pohledávek a k jejich vymáhání jménem a na účet zástavce. I z tohoto důvodu proto soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť žalobce neprokázal, že by banka, respektive právní předchůdce žalované porušil svou zákonnou či smluvní povinnost, neprokázal, že mu vznikla škoda, a pokud mu vznikla, že mu vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovanou. 8. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a žalované přiznal náklady řízení v plném rozsahu. 9. Žalobce rozsudek napadl včas podaným a přípustným odvoláním. Soudu prvního stupně předně vytkl, že nesprávně vyložil zákonné povinnosti předchůdce žalované, nesprávně dovodil rozsah zastavených pohledávek, když z úkonu právního předchůdce žalované bylo zjevné, že zástavní právo bylo uplatněno ke všem pohledávkám zástavních dlužníků žalobce, neaplikoval na předmět sporu německou právní úpravu, nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem či jím označeným důkazům, v důsledku čehož neúplně zjistil skutkový stav věci, protože neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a poté dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nadto žalobce rozsudek považuje za překvapivé rozhodnutí, neboť po provedeném dokazování soud prvního stupně žalobce nepoučil o tom, že dle jeho názoru neunáší důkazní břemeno a žaloba směřuje k zamítnutí. Předně žalobce jako odvolatel namítl, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru o tom, že zástavní smlouva založila povinnost společnosti xxx k pravidelnému předkládání jednou měsíčně specifikovaného přehledu pohledávek z obchodního styku v souladu s přílohou číslo 1 zástavní smlouvy. Toto ujednání totiž nebylo realizováno a jeho plnění nevyžadovala ani sama banka. Již sama zástavní smlouva předpokládala, že bude k jejímu textu připojena příloha s přehledem pohledávek zástavního dlužníka za jeho obchodními partnery, žádnou takovou přílohu však zástavní smlouva neobsahovala, neboť k ní připojena nebyla. Předání přehledu pohledávek bylo učiněno až po uzavření zástavní smlouvy, navíc se nejednalo o vyplnění přílohy číslo 1 zástavní smlouvy, ale pouze o přehled v podobě sestavy, vyhotovené společností xxx xxx coby zástavního dlužníka. Následně pak byl přehled těchto pohledávek vyžádán od uvedené společnosti bankou pouze za období roku 2015, v dalším období již nikoliv. Z uvedeného proto plyne, že mezi bankou a jejím klientem, tj. společností xxx, byla zavedena praxe, která se odlišovala od ustanovení zástavní smlouvy, tedy příslušné ustanovení zástavní smlouvy nebylo s vědomím obou smluvních stran vůbec plněno. Nadto zastavené pohledávky z obchodního styku nebyly ve smluvním vztahu mezi společností xxx a bankou definovány přehledem sestavovaným v podobě přílohy číslo 1. Tomu odpovídá i postup žalované banky, která ve vztahu k zástavním poddlužníkům, tedy dlužníkům společnosti xxx, uplatnila svými přípisy ze dne 27. 7. 2016 zástavní právo ke všem pohledávkám z obchodního styku, tedy bez jakékoliv jejich bližší specifikace. Protože tedy banka žádnou specifikaci obchodních pohledávek společnosti xxx nevyžadovala, pohledávky této společnosti z titulu náhrady škody za společností xxx nebyly v příloze číslo 1 zástavní smlouvy vůbec uvedeny. Nelze tak souhlasit se závěrem soudu prvního stupně o tom, že pohledávky z titulu náhrady škody, od nichž žalobce coby právní nástupce společnosti xxx odvíjí svůj nárok vůči bance, nebyly součástí pohledávek z obchodního styku, vůči kterým banka uplatnila zástavní právo. Soud prvního stupně rovněž nesprávně dovozuje, že snad následné oznámení, které měla banka učinit vůči společnosti xxx a kterým svému smluvnímu partnerovi sdělovala, vůči kterým pohledávkám z obchodního styku uplatnila zástavní právo, mělo být určující k vymezení toho, jaké pohledávky byly skutečně zastaveny. Toto sdělení však nemohlo, a ani nemělo dopad na předchozí právní jednání banky, učiněné vůči dlužníkům společnosti xxx, konkrétně na jednostranné oznámení o uplatnění zástavního práva k pohledávkám z obchodního styku učiněné v přípisu ze dne 27. 7. 2016. V něm totiž banka jednoznačně sdělila, že zástavní právo uplatňuje ve vztahu ke všem pohledávkám, a to bez jakéhokoliv omezení. Tato výzva pak obsahovala i bankovní spojení na přeshraniční platbu na český účet a stanovený variabilní symbol. Pozdější vymezení zastavených pohledávek proto nemá na uvedené žádný vliv. Zejména ve vztahu ke společnosti xxx je totiž zjevné, že tato společnost si jednání banky vyložila tak, že veškeré své závazky je povinna plnit již jen vůči bance, což vedlo k odmítnutí jakýchkoliv dalších jednání se společnost xxx. Nadto banka nikdy neprovedla žádné odvolání uvedené výzvy a následků z toho plynoucích. Na základě této výzvy tak vůči právě společnosti xxx došlo k tomu, že ta vyrozuměla společnost xxx, že přestává ve věci uplatněného nároku na náhradu škody za porušení smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 24. 7. 2014 jakkoliv komunikovat, když k uplatnění nároku z tohoto titulu je již oprávněna pouze banka. Soud prvního stupně rovněž pominul, že z provedeného dokazování vyplynulo, že ze vzájemné korespondence mezi společností xxx a bankou je zřejmé, že bance byly poskytnuty dostatečné informace o tom, že společnost eviduje za společností xxx pohledávky z titulu náhrady škody za porušení smlouvy o obchodním zastoupení. Banka byla informována i o výši pohledávky z titulu náhrady škody i o následcích toho, že přistoupila k uplatnění oprávnění ze zástavního práva ke všem pohledávkám z obchodního styku, a to ve vztahu ke všem známým dlužníkům společnosti xxx, tedy včetně společnost xxx. Jestliže tedy soud prvního stupně nedovodil žádnou odpovědnost banky, ačkoliv byla vyrozuměna o vzniku nároku společnosti xxx za společností xxx, když byla vyrozuměna o tom, o jaké pohledávky se jedná i o jejich výši, byla upozorněna na to, že poté, kdy uplatnila nárok ze zástavního práva k pohledávkám z obchodního styku vůči společnosti xxx, tato společnost zcela přestala jednat se společností xxx, byla uvědoměna o tom, že nárok na úhradu škody byl uplatněn za touto společností, zásadně pochybil. Současně pak zcela pochybil, pokud v dané věci neaplikoval německé právo. Vztah mezi společností xxx a společností xxx totiž byl uzavřen dle německého práva a nic na tom nemění ani skutečnost, že závazky těchto smluvních stran byly předmětem zástavy. Smluvní vztah mezi bankou a jejím klientem, tedy mezi právním předchůdcem žalované i žalobcem, byť uzavřený v České republice podle českého práva, se proto v daném případě měl realizovat dle režimu práva, kterým se řídila zástava – zde zástava pohledávky za německým dlužníkem. Soud prvního stupně však uvedené neakceptoval, byť v tomto smyslu žalobce poukázal na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008. V neposlední řadě pak pokud soud prvního stupně uzavřel, že banka měla právo, nikoliv povinnost využít zástavního práva k obchodním pohledávkám předmětné společnosti xxx z obchodního styku, zcela však pominul, že pro případ, kdy bylo takové právo bankou využito, vznikají bance coby zástavnímu věřiteli také povinnosti, které se na uplatněné právo vážou. Tyto povinnosti plynou z právní úpravy, kterou se řídí sama zástava, respektive právo se z této zástavy uspokojit. Soud prvního stupně zcela pominul, že uplatnění práva na uspokojení zástavy mělo účinky minimálně ve vztahu ke společnosti xxx ve Spolkové republice Německo, přičemž tento dlužník ze zastavených pohledávek neměl žádný důvod na oznámené uplatnění práva ze zástavy a výzvu k úhradě na účet banky nahlížet jinak než optikou německé právní úpravy, tedy podle německého občanského zákoníku (BGB), včetně povinností z toho plynoucích. Žalovaná jako zástavní věřitel všech pohledávek předmětné společnosti z obchodního styku byla oprávněna domáhat se uspokojení svých nároků ze zastavených pohledávek předmětné společnosti za jejími obchodními partnery a zároveň byla povinna zajistit jejich řádné inkaso. Tato povinnost totiž právnímu předchůdci žalované coby zástavnímu věřiteli vznikla ke všem zastaveným pohledávkám od okamžiku, kdy disponovala znalostí o pohledávkách žalobce, respektive jeho právního předchůdce, společnosti xxx a kdy využila své oprávnění domáhat se vlastního nároku ze zástavy. Tyto pohledávky byly specifikovány v rámci vzájemné korespondence stran, přičemž společnost xxx bance poskytla dostatek informací o tom, že za společností xxx uplatňuje pohledávku z titulu náhrady škody, která vznikla porušením smluvních povinností založených smlouvou o obchodním zastoupení. Protože tato pohledávka se řídila německým právem, dopadaly na právního předchůdce žalované i povinnosti zástavního věřitele dle německého práva, tedy včetně povinnosti zajistit řádné inkaso zastavené pohledávky, k níž uplatnil zástavní právo. Řádné inkaso však žalovaná neprovedla, proto došlo k promlčení pohledávky z obchodního styku a vzniku škody na straně právního předchůdce žalobce. Jestliže tedy soud prvního stupně uzavřel, že samotné uplatnění zástavního práva k pohledávkám z obchodního styku zajišťujícího pohledávky banky z úvěrových vztahů nemá žádné právní následky, vůbec neodůvodnil, proč je banka oprávněna takto postupovat a proč jí neplyne žádná odpovědnost za stav, který jejím jednáním vznikl, když fakticky zamezila zástavnímu dlužníkovi vymáhat své pohledávky z obchodního styku a sama pro jejich vymožení neučinila žádné právní kroky, což ve svém důsledku vedlo k promlčení zastavených pohledávek. Banka totiž v tomto smyslu nemůže být vyjmuta ze zákonného dopadu povinnosti generální prevence předcházení škodám. Nadto žalobce pochybení soudu prvního stupně též spatřuje v nedostatečném poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Měl-li totiž za to, že žalobce svá tvrzení neprokázal, měl jej v tomto smyslu znovu poučit. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. Posléze žalobce odvolání doplnil tak, že vycházel-li soud prvního stupně mylně z toho, že pohledávka, jejímž promlčením vznikla žalobci škoda, nebyla uvedena v příloze číslo 1 smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám z obchodního styku, a tedy tato pohledávka nebyla zastavena, že tento jeho závěr není správný. Poukázal totiž na znění jednotlivých článků zástavní smlouvy, a to čl. 1.2., 1.3., 3.1. a 3.2., přičemž žalobce výkladem těchto článků vychází z toho, že pohledávka právního předchůdce žalobce za společností xxx byla pohledávkou vzniklou v souvislosti s pohledávkou z obchodního styku tak, jak ji definuje zástavní smlouva, neboť měla svůj původ ve smlouvě o obchodním zastoupení ze dne 24. 7. 2014. Zastavenou pohledávkou se totiž dle výkladu čl. 3.1 zástavní smlouvy rozumí i pohledávka na náhradu škody. Nadto zástavní smlouva nedefinuje zastavené pohledávky jako ty pohledávky, které jsou uvedeny v příloze číslo 1 zástavní smlouvy, nýbrž příloha číslo 1 má tvořit výlučně určitý seznam pohledávek. Uvedené je o to zřetelnější tím, že dle čl. 3.3. zástavní smlouvy vzniká zástavní právo účinností zástavní smlouvy, nikoliv jejich přidáním do přílohy číslo 1 zástavní smlouvy. Soud prvního stupně však výklad zástavní smlouvy provedl nesprávně. Žalobce též poukázal na to, že zástavní smlouva je smlouvou formulářovou zpracovanou žalovanou, respektive jejím právním předchůdcem, jejíž znění nemohl relevantně ovlivnit druhý účastník, a pokládá proto za nemravný závěr, na podkladě kterého žalobce utrpí újmu na svých právech z důvodu zcela nelogického a nesystematického výkladu zástavní smlouvy ve prospěch žalované. Žalobce rovněž znovu poukázal na nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, neboť mu nelze přisvědčit v tom, že v dané věci není třeba použít německého práva. Znovu poukázal na to, že rozhodné právo je nezbytné posuzovat dle přímo použitelného nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), konkrétně dle čl. 14. V dané věci je tak zjevné, že došlo ke štěpení práva, kdy se sice zástavní smlouva řídila českým právem, avšak německé právo je právo rozhodné pro předmětnou pohledávku. 11. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že pokud žalobce argumentuje tím, že soud prvního stupně nesprávně dovodil rozsah zastavených pohledávek, pochybil, když na zástavní právo dle zástavní smlouvy neaplikoval německou právní úpravu a nesprávně vyložil zákonné povinnosti banky, žalovaná s tímto nesouhlasí a považuje odvolání za zjevně neopodstatněné. Předně totiž zástavní smlouva v čl. 3.4. obsahuje ujednání ohledně vymezení zástavy, podle něhož jsou zastavené pohledávky uvedené v seznamu, který má být průběžně aktualizován. Povinnost aktualizace měl dle čl. 3.5. zástavní smlouvy zástavce, tj. společnost xxx. Toto ustanovení smlouvy je zcela určité a doplňující výklad pomocí obecných ujednání v zástavní smlouvě, z nichž se žalobce v odvolání pokouší dovodit, že tomu tak nebylo, není správný. Neurčitost ustanovení o specifikaci zástavy nemůže být způsobena ani skutečností, že společnost xxx v tomto smyslu dlouhodobě své povinnosti ze zástavní smlouvy porušovala, když neprováděla aktualizaci seznamu zastavených pohledávek. Výklad, který by vedl k tomu, že společnost by měla mít prospěch z porušování smluvních povinností, je totiž zcela nepřípustný. Jestliže se společnost xxx nesprávně domnívala, že předmětná pohledávka je zástavou dle zástavní smlouvy, nejpozději z dopisu xxx ze dne 30. 9. 2016 však musela být zpravena o tom, že tomu tak není, neboť xxx v dopise uvedla seznam pohledávek, k nimž se rozhodla vykonat zástavní právo, a v tomto seznamu předmětná pohledávka na náhradu škody uvedena nebyla. Žalovaná pak nadále nesouhlasí ani s tím, že by v daném případě mělo být použito německé právo. Argumentace žalobce totiž spočívá na zcela nesprávném posouzení čl. 14 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008. Předmětný článek se totiž věci vůbec nedotýká. Smyslem uvedeného článku je ochrana dlužníka (postoupené pohledávky) tím, že je zajištěno, aby se postupitelnost a odporovatelnost ve vztahu k dlužníku řídila i nadále právem, jemuž podléhá postoupená pohledávka. Čl. 14 odst. 2 nařízení tedy upravuje primárně vztahy mezi dlužníkem postoupené (zastavené) pohledávky a postupníkem (zástavním věřitelem), nikoliv vztahy mezi zástavcem a zástavním věřitelem. Zcela správně tak soud prvního stupně uzavřel, že vztah mezi právním předchůdcem žalobce a xxx ze zástavní smlouvy podléhá českému právu. Nesmyslnost argumentace ohledně rozhodného práva je dána i tím, že žalobce neodkázal na žádnou normu německého práva, kterou by právní předchůdce žalované, tj. xxx svým jednáním měla porušit. Žalobce ve sporu neunesl břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní. V neposlední řadě žalovaná poukázala na to, že xxx neměla v žádném případě povinnost pohledávky vymáhat. Neměla tuto povinnost ani pro případ pohledávek, které byly skutečně zastaveny. Pokud by předmětem zástavního práva totiž byla i předmětná pohledávka, byla to naopak společnost xxx, která porušila svou povinnost, vyplývající pro ni z čl. 5.1. písm. b) zástavní smlouvy, a to učinit veškerá odůvodněná opatření, aby ztížení nebo zmaření realizace zástavního práva nebylo způsobeno či vyvoláno činností či jednáním jakékoliv třetí osoby, ani aby k němu došlo jinak. Pokud pak žalobce argumentuje tím, že výzva k úhradě závazků na účet xxx, a nikoliv na účet předmětné společnosti, měla blanketní charakter, žalovaná vychází z toho, že za tento stav je zodpovědná sama společnost, pokud xxx neupozornila na to, že realizace zástavního práva se dané pohledávky netýká, o čemž dobře věděla z dopisu xxx bank. Nadto v řízení nebylo žádným důkazem doloženo ani to, že společnost xxx byla skutečně ochotna plnit pouze společnosti xxx. Nutno proto uzavřít, že zástavní věřitel má oprávnění, nikoliv však povinnost uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy. Není tak porušením žádné zákonné a v tomto případě ani smluvní povinnosti, pokud se věřitel nepokusí vymoci pohledávku, ke které měl zástavní právo. Žalovaná pak odmítá i argumentaci porušením generální prevence, když na podkladě generální prevence nelze očekávat jednání, které by pro jednající subjekt bylo nadměrně zatěžující nebo dokonce rizikové. Žalobce dále ani netvrdil, natož aby prokázal, že mu škoda vznikla v důsledku nevymáhání pohledávek ze strany xxx. Společnost xxx totiž po celou dobu dávala úmysl, že předmětné pohledávky nemá za důvodné a nebude je plnit, najevo, a to bez ohledu na totožnost aktuálního skutečného či domnělého věřitele. Právní předchůdce žalobce tak nejpozději od 30. 9. 2016 musel vědět, že xxx zástavní právo k jím tvrzené pohledávce nerealizovala, že pohledávka se zástavou dle zástavní smlouvy není spojena a nebude vymáhána. Musela si být rovněž vědoma toho, že časem dojde k promlčení této pohledávky, pokud kdy vůbec existovala. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení. 12. Odvolací soud na podkladě včas podaného a přípustného odvolání podaného legitimovanou osobou přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.), dle § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakoval dokazování, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné. 13. Ze smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám z obchodního styku registrované číslem 192/2014.22 ze dne 12. 9. 2014 odvolací soud zjistil, že xxx a. s. jako zástavní věřitel a xxx s. r. o. jako zástavce uzavřeli ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám z obchodního styku, přičemž dle bodu 2. - zajištěné pohledávky, konkrétně bodu 2.1. zástavce tímto zřídil ve prospěch zástavního věřitele zástavní právo k zastaveným pohledávkám k zajištění veškerých existujících a budoucích peněžitých pohledávek zástavního věřitele vůči klientovi a/nebo zástavci do maximální výše 6 000 000 Kč, vznikajících po dobu do 31. 3. 2035, a to v souvislosti, nebo na základě a) smlouvy o úvěru uzavřené mezi zástavním věřitelem jako bankou a klientem, zejména pohledávek na vrácení jistiny úvěru a zaplacení úroků, úroku z prodlení, smluvních pokut, bezdůvodného obohacení, či jakýchkoliv jiných plateb, poplatků, odměn, výdajů a nákladů podle smlouvy o úvěru nebo vzniklých v souvislosti s ním, a dalších specifikovaných smluv. Za tím účelem zřizuje dle bodu 3. – zřízení zástavního práva zástavní právo, a to za účelem zajištění řádného a včasného splnění zajištěných pohledávek za podmínek stanovených touto smlouvou ve prospěch zástavního věřitele k pohledávkám z obchodního styku a dále ke všem dalším existujícím nebo budoucím peněžitým pohledávkám, které vzniknou zástavci v souvislosti s pohledávkami z obchodního styku, zejména, nikoliv však výlučně, smluvní pokuty, úroky z prodlení, poplatky nebo bezdůvodné obohacení – zastavené pohledávky, přičemž seznam aktuálních pohledávek z obchodního styku tvoří přílohu číslo 1 (bod 3.1.). Dle bodu 3.3. zástavní právo k zastaveným pohledávkám dle dané smlouvy vzniká účinností této smlouvy. Podle bodu 5. - závazky zástavce, konkrétně bodu 5.1. písm. f) se zástavce zavazuje, že od uzavření dané smlouvy až do okamžiku zániku zástavního práva po dobu existence zástavního práva k zastaveným pohledávkám podle dané smlouvy se zdrží všeho, čím by se mohl stav zastavených pohledávek zhoršit. Zejména se pak zástavce zavazuje, že bez předchozího písemného souhlasu zástavního věřitele nepostoupí žádnou ze zastavených pohledávek žádné třetí osobě, ani žádnou ze zastavených pohledávek žádným způsobem nezatíží, nepoužije k započtení, ani žádným jiným způsobem nezapříčiní ani neumožní zánik, zatížení či započtení nároku souvisejícího se zastavenými pohledávky či jakoukoliv jejich částí, s výjimkou splnění takové pohledávky v souladu s podmínkami této smlouvy. 14. Odvolací soud předně souhlasí s tím, pokud soud prvního stupně uzavřel, že má pravomoc věc projednat a je soudem věcně i místně příslušným. Rovněž tak odvolací soud souhlasí s tím, pokud soud prvního stupně na věc aplikoval český právní řád. 15. Nutno dále poznamenat, že soud prvního stupně se v rámci řízení a dokazování, ač žalovaná od počátku zpochybňovala věcnou aktivní legitimaci žalobce, touto námitkou vůbec nezabýval. Svoji pozornost tak zaměřil pouze na to, zda žalobcem tvrzená pohledávka z titulu náhrady škody, vzniklá společnosti xxx porušením smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 24. 7.2014 společností xxx, byla, či nebyla součástí přílohy číslo 1 smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám z obchodního styku ze dne 12. 9. 2014. Protože pak dovodil, že předmětná pohledávka nebyla součástí přílohy číslo 1 uvedené zástavní smlouvy, a tedy tato pohledávka nikdy nebyla zastavena, dospěl k závěru o tom, že již na podkladě této skutečnosti je třeba žalobu zamítnout. Zabýval se též tím, že i kdyby tvrzená pohledávka žalobce za společností xxx z titulu náhrady škody byla součástí smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám z obchodního styku, žalovaná neměla povinnost tuto pohledávku vymáhat v souladu s ustanoveními německého práva (BGB), neboť tento vztah mezi bankou a společností xxx se neřídí německým právem, protože zástavní smlouva byla plně podřízena českému právu. Banka jako zástavní věřitel, respektive oprávněný měla tedy pouze právo uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy, avšak v tomto smyslu neměla povinnost takto též učinit. Naopak dovodil, že ze zástavní smlouvy plynou sjednané povinnosti pro právního předchůdce žalobce, a to společnost xxx, tj. zdržet se všeho, co by mohlo snížit hodnotu zastavených pohledávek na újmu zástavního věřitele, ztížit nebo zmařit řízení nebo realizaci zástavního práva dle zástavní smlouvy a učinit veškerá odůvodněná opatření, aby takové ztížení či zmaření nebylo způsobeno či vyvoláno ani činností či jednáním jakékoliv třetí osoby, ani aby k nim došlo jinak. Uzavřel proto, že pokud na straně společnosti xxx došlo ke vzniku škody, nebylo tomu tak na podkladě porušení povinnosti ze strany žalované, nýbrž na podkladě porušení smluvní povinnosti právě ze strany společnosti xxx. Z tohoto důvodu se zřejmě soud prvního stupně, aniž uvedené vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku, nezabýval ani též vznesenou námitkou promlčení žalobcem uplatněného nároku ze strany žalované. 16. Odvolací soud na podkladě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu a po zopakování dokazování však vychází z toho, že primárně se soud prvního stupně měl zabývat tím, jak již shora naznačeno, zda žalobci náleží ve sporu věcná aktivní legitimace. Věcná legitimace totiž svědčí osobám, které jsou nositeli subjektivních práv a povinností v hmotněprávní rovině, jež se staly předmětem řízení v procesněprávní rovině. Věcná legitimace tak zrcadlí hmotněprávní vztah účastníka řízení k projednávané věci, resp. k předmětu řízení. Jinak řečeno věcná legitimace je stav vyplývající z hmotného práva, podle něhož je účastník subjektem práva či povinnosti, která je předmětem řízení, přičemž její nedostatek, ať již na straně žalobce či na straně žalované, je důvodem pro zamítnutí žaloby, nikoli zastavení řízení. 17. Z obsahu smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám z obchodního styku mezi právním předchůdcem žalobce a právním předchůdcem žalované, uzavřené dne 12. 9. 2014, konkrétně bodu 5. - závazky zástavce – bodu 5.1. písm. f) totiž vyplývá, že zástavce se zavázal, že bez předchozího písemného souhlasu zástavního věřitele nepostoupí žádnou ze zastavených pohledávek žádné třetí osobě a ani žádnou ze zastavených pohledávek žádným způsobem nezatíží, nepoužije k započtení, ani žádným jiným způsobem nezapříčiní ani neumožní zánik, zatížení či započtení nároku, souvisejícího se zastavenými pohledávky či jakoukoliv jejich částí. Lze tak jednoznačně uzavřít, že i kdyby žalobcem tvrzená pohledávka, představující náhradu škody za porušení smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 24. 7. 2014 uzavřené mezi společností xxx s. r. o. na straně jedné a společností xxx na straně druhé, byla součástí zástavní smlouvy, resp. jednalo se o pohledávku zastavenou, nebyla společnost xxx oprávněna tuto pohledávku postoupit, a to nejprve na H. W. S. a ten posléze další smlouvou o postoupení pohledávky na žalobce. Protože pak žalobce v průběhu řízení netvrdil, ani neprokázal, že by k tomuto postoupení předmětné pohledávky, ať již byla součástí zástavní smlouvy či nebyla, požádal žalovanou, resp. jejího právního předchůdce o souhlas s postoupením a tento byl v písemné podobě udělen, naopak nesporoval, že žalovanou, resp. jejího právního předchůdce o tento souhlas nepožádal a žalovaná jako banka tento písemný souhlas s postoupením předmětné pohledávky nikdy neudělila, nezbude odvolacímu soudu než uzavřít, že žalobce v daném sporu nemá, a ani nemůže mít na podkladě ujednání smluvních stran v rámci zástavní smlouvy ze dne 12. 9. 2014, ve sporu věcnou aktivní legitimaci. 18. Protože věcná aktivní legitimace žalobce je základním předpokladem úspěchu žalobce ve sporu, a žalobce jí není nadán, odvolací soud považoval za nehospodárné a zcela bezpředmětné zabývat se za dané situace dále tím, zda předmětná pohledávka skutečně byla či nebyla předmětem zástavní smlouvy, respektive, zda by se posléze její poměry řídily českým právním řádem či německým, a zda nárok v rámci předmětného řízení žalobcem uplatněný je či není promlčený, popřípadě, zda je či není v rozporu s poctivým obchodním stykem nebo dobrými mravy. 19. Ze shora popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek, včetně správného výroku o nákladech řízení, byť na podkladě jiného právního posouzení věci, jako výrokově věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 20. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v rámci odvolacího řízení plně úspěšná, má proto právo na náhradu nákladů řízení, které jí v této fázi vznikly. Odvolací náklady žalované představují náklady právního zastoupení, sestávající ze 2 úkonů právní služby advokáta po 43 980 Kč (§ 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 366 814,631 EUR x 24,37 Kč = 8 939 272,50 Kč), ze 2 náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a z 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 18 597,60 Kč, celkem odvolací náklady žalované ve výši 107 157,60 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 8. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Praha 7. prosince 2023 JUDr. Blanka Kapitánová v. r. předsedkyně senátu