USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobců: a) A. S., narozený dne xxx bytem xxx, xxx, Německo b) B. M., narozený dne xxx bytem xxx, xxx, Německo oba zastoupeni advokátkou proti žalované: xxx xxx xxx (xxx xxx) sídlem xxx xxx xxx xxx, Turecká republika podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu: xxx xxx xxx. (xxx xxx xxx.), organizační složka, IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem o zaplacení 1 200 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalované proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. září 2023, č. j. 76 C 181/2022-52, takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku nedostatku mezinárodní pravomoci soudu věc projednat a rozhodnout uplatněnou žalovanou při jednání dne 20. 6. 2023. 2. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobci se domáhají náhrady škody po 600 EUR dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále také jen jako „Nařízení“) za zpožděný let č. xxx z letiště xxx, xxx na letiště xxx xxx xxx, xxx, dne xxx. Vzhledem ke zpoždění předmětného letu v délce 00:57 hod. žalobci nestihli navazující let z letiště xxx xxx, xxx na letiště xxx xxx, a časový rozdíl mezi plánovaným a skutečným příletem do cílové destinace překročil rozsah 3 hodin. 3. Žalovaná se podané žalobě bránila podáním ze dne 31. 1. 2023 tak, že nárok žalobce neuznala a namítla, že předmětný nárok u ní nebyl řádně uplatněn. Během ústního jednání konaného dne 20. 6. 2023 vznesla námitku nedostatku pravomoci českých soudů věc rozhodnout, kterou odůvodnila tím, že žalobci mají trvalé bydliště v Německu a dle rozhodnutí SDEU ze dne 11. 4. 2019, ve věci C-464/18 je potřeba, aby se zdejší odštěpný závod žalované nějakým způsobem podílel na vzniku právního vztahu mezi cestujícím a přepravní společností. 4. Žalobci k této námitce uvedli s odkazem na rozsudek SDEU ve spojených věcech ve věci C-274/16, C-447/16 a C-448/16, a na rozsudek SDEU C-606/19, že při stanovení kritérií pro pravomoc soudu může cestující podat žalobu k soudu, v jehož obvodu došlo k odletu. 5. Obvodní soud konstatoval, že se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaná xxx xxx xxx je zahraniční společnost se sídlem v Turecku a s organizační složkou na území ČR. Žalobci uplatnili nárok podle Nařízení, jednalo se o let z xxx do xxx v xxx s přestupem v xxx xxx a provozujícím leteckým dopravcem byla žalovaná a mezinárodní příslušnost odvozovali od sídla žalované, resp. sídla její organizační složky v obvodu Obvodního soudu pro Prahu1. 6. Po právní stránce obvodní soud odkázal na ust. § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen „ZMPS“, § 11 odst. 1, § 86 odst. 3, § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., o občanském soudním řízení v platném znění (dále „o. s. ř.“) a svou mezinárodní příslušnost dovodil z čl. 7 bod 1 nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 („nařízení Brusel I bis“), podle nějž v případně letecké přepravy osob je příslušný soud podle místa odletu nebo příletu sjednaných ve smlouvě o přepravě jako místo poskytování služeb (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie, dále též jen „SDEU“, ze dne 9. 7. 2009 ve věci C-204/08 Peter Rehder versus Air Baltic Corporation). 7. Obvodní soud uzavřel, že námitka nedostatku mezinárodní pravomoci byla žalovanou namítnuta včas, ale není důvodná, protože mezinárodní příslušnost soudů České republiky je dána tím, že místo odletu bylo na území České republiky a dle § 86 odst. 3 o.s.ř. proti zahraniční osobě podat žalobu (návrh na zahájení řízení) i u soudu, v jehož obvodu je v České republice umístěn její závod nebo organizační složka jejího závodu. Jelikož žalovaná má organizační složku v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1, je tento soud mezinárodně příslušný a zároveň místně příslušný k řízení o žalobě proti žalované. 8. Proti tomuto usnesení podala včasné a přípustné odvolání žalovaná, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že řízení zastaví, nebo aby jej zrušil. Namítá, že soud nesprávně aplikoval čl. 7 Nařízení Brusel I bis a zohlednil jen judikaturu, na kterou odkazovali žalobci (tj. rozsudek SDEU ve věci C-204/08); nezohlednil tedy např. rozhodnutí SDEU ve věci C-464/18 ze dne 11. 4. 2019, které se týkalo přímo sporů vyplývajících z provozování pobočky. Žalovaná rozebírá skutkové okolnosti obou případů s tím, že v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1 neleží místo odletu, a proto nemůže být tento soud mezinárodně příslušný dle čl. 7odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis. Ohledně aplikace čl. 7 bod 5 Nařízení Brusel I bis pak ocitovala závěr SDEU ve věci C-464/18, že soud členského státu není příslušný k rozhodnutí sporu týkajícího se žaloby na náhradu škody, podané podle článku 7 Nařízení, proti letecké společnosti se sídlem na území jiného členského státu, z důvodu, že tato společnost má v obvodu soudu, jemuž byla věc předložena, pobočku, jestliže se tato pobočka nepodílela na právním vztahu mezi společností a dotyčným cestujícím. Odštěpný závod žalované v ČR letenky fyzickým osobám neprodává, spor se tak úkonů souvisejících s provozování pobočky netýká, a proto nelze z čl. 7 bod 5 Nařízení Brusel I bis mezinárodní příslušnost dovodit. Dále žalovaná uvedla, že svým vyjádřením ze dne 31. 1. 2023 mezinárodní příslušnost českých soudů ve smyslu čl. 26 Nařízení Brusel I bis nepřijala. 9. Žalobci navrhl napadené rozhodnutí potvrdit., námitky žalované mají za účelové a trvají na tom, že Obvodní soud pro Prahu 1 je mezinárodně příslušný dle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, tedy soud jurisdikce, ve kterém je místo odletu (viz rozhodnutí SDEU ve věci C-274/16, C-447/16, C-448/16, C-606/19). 10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 11. V dané věci se skutečně jedná o řízení s relevantním cizím prvkem, neboť žalobci mají bydliště v Německu a žalovaná je zahraniční společnost se sídlem (tedy „bydlištěm“ ve smyslu čl. 63 nařízení Brusel I bis) v Turecku. Protože pravomoc v daném případě nelze posoudit dle žádné dvoustranné mezinárodní smlouvy (dvoustranná smlouva s Německem je s ohledem na vstup ČR do EU, jejíž členským státem je i Německo, neúčinná, a žádná dvoustranná smlouva s Tureckem otázku mezinárodní soudní příslušnosti v civilních věcech neupravuje), postupoval soud prvního stupně správně, jestliže se zabýval úpravou mezinárodní příslušnosti v nařízení Brusel I bis. 12. Rozhodnutí, na která odkazovali účastníci, se pak týkají takových žalovaných, kteří mají sídlo v členském státě Evropské unie (tj. v Irsku, Lotyšsku, Španělsku, apod.), což není případ zdejší žalované. 13. Turecko není (a ani ke dni zahájení tohoto řízení nebylo) členským státem Evropské unie (§ 121 o. s. ř.). Žalovaná tak nemá bydliště v žádném členském státě EU, proto nelze čl. 7 Brusel I bis vůbec aplikovat; jeho použití je totiž výslovně limitováno jen na situace, kdy má žalovaná bydliště v některém členském státě Evropské unie (viz první věta čl. 7 Brusel I bis). Proto je zcela nadbytečné zabývat se otázkou, zda je či místo odletu v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1 a zda se odštěpný závod žalované podílel na sporném obchodu či nikoliv. Stejný závěr lze dovodit právě z judikatury uváděné žalobci [konkrétně rozsudek SDEU ve věci C-447/16, kde SDEU konstatoval, že čl. 5 bod 1 písm. b/ druhá odrážka nařízení č. 44/2001 (který odpovídá čl. 7 bod 1 písm. b/ Nařízení Brusel I bis) musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije na takového žalovaného, který má bydliště ve třetím státě, jako je žalovaná v původním řízení]. 14. V posuzovaném případě je tak nutno postupovat čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis a příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů (výhrada čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 2 a článků 24 a 25 se v daném případě neuplatní, neboť tato ustanovení se nevztahují na přepravní smlouvy). 15. Podle § 6 odst. 1 ZMPS, je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. Podle § 86 odst. 3 o.s.ř. lze proti zahraniční osobě podat žalobu (návrh na zahájení řízení) i u soudu, v jehož obvodu je v České republice umístěn její závod nebo organizační složka jejího závodu. 16. Jelikož žalovaná má organizační složku v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1, je tento soud na základě § 86 odst. 3 o.s.ř. místně příslušný k řízení o žalobě proti žalované. Tím je zároveň dle § 6 odst. 1 ZMPS (který se v této věci aplikuje právě na základě čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis) v této věci založena pravomoc českých soudů. 17. Pro úplnost pak odvolací soud dodává, že aplikace čl. 26 Nařízení Brusel I bis je vyloučena čl. 6 odst. 1 Nařízení Brusel I bis (viz rozsudek SDEU ve věci C-604/20 ze dne 20. 10. 2022). 18. Protože odvolací soud shledal napadené rozhodnutí ve výroku zcela správným, tak jej postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Praha 7. prosince 2023 JUDr. Blanka Kapitánová v. r. předsedkyně senátu