ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: B., a.s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupená advokátem K. G. sídlem L., Praha proti žalované: M. B., narozená xxx bytem N., Praha zastoupená opatrovníkem A. K. sídlem Z., Praha o zaplacení 62 181,43 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. února 2023, č. j. 29 C 121/2022-72, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I a IV potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 163 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta K.G. Odůvodnění: 1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 38 923,82 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 29 318,58 Kč ve výši 10 % p. a. od 10. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 9 605,25 Kč ve výši 10 % p. a. od 9. 1. 2020 do zaplacení, v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku (výrok I). Výrokem II zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 23 257,61 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 3 481,42 Kč ve výši 10 % p. a. od 10. 1. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 12 624,63 Kč v téže výši od 9. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 863,18 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 15,08 Kč a dále úroku z částky 29 611,50 Kč ve výši 9,9 % p. a. od 10. 1. 2020 do zaplacení a úroku z částky 22 229,88 Kč ve výši 19,9 % p. a. od 19. 1. 2020 do zaplacení. Výrokem III přiznal opatrovníkovi žalovaného A. K., advokátovi, za zastupování v řízení odměnu ve výši 14 229,60 Kč. Výrokem IV uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na náhradě nákladů řízení žalované částku 1 331,89 Kč v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku. 2. Při svém rozhodování vycházel z toho, že žalobkyně se částky 62 181,43 Kč domáhá v důsledku toho, že právní předchůdce žalobkyně banka R., a.s., IČO xxx, uzavřela se žalovanou dvě smlouvy, na jejímž základě jí poskytla finanční prostředky. Smlouvou o půjčce č. xxx ze dne 23. 8. 2019 jí zapůjčila 30 000 Kč, tuto částku se žalovaná zavázala splatit v šedesáti měsíčních splátkách s úrokem 9,9 % ročně. Protože porušila své smluvní povinnosti a zápůjčku nesplácela, banka využila svého práva, zápůjčku ke dni 9. 1. 2020 zesplatnila a od smlouvy odstoupila. Dále banka se žalovanou dne 14. 7. 2019 uzavřela smlouvu o kontokorentu č. xxx, na jejímž základě poskytla žalované úvěr až do výše 20 000 Kč s úrokem 19,9 % ročně. Žalovaná však úvěr nesplácela řádně, banka proto rovněž využila svého práva, úvěr ke dni 8. 1. 2020 zesplatnila a od smlouvy odstoupila. Banka se žalovanou uzavřely dne 10. 5. 2018 smlouvu o poskytování bankovních a platebních služeb. Aktivní legitimace žalobkyně je dána smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou dne 16. 9. 2020 mezi bankou a žalobkyní. Předžalobní výzvu zaslala žalobkyně žalované dopisem ze dne 17. 1. 2022. Žalované byl pro řízení ustanoven opatrovník, který navrhl žalobu zamítnout, neboť žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal úvěruschopnost žalované. 3. Soud prvního stupně nejprve za situace, kdy žalovaná je občankou Slovenské republiky, uvedl, že právní vztah je třeba posoudit nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Svoji pravomoc určil dle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení. Uvedl, že rozhodným právem je dle článku 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) právo české. 4. Na základě provedených důkazů soud prvního stupně k žalovanou namítanému nezkoumání úvěruschopnosti ze strany žalobkyně uzavřel, že banka posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí především na základě zhodnocení informací, požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy s nahlédnutím do veřejných registrů, jak vyplývá z interních systémových záznamů a současně jak je deklarováno v protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta. Deklarovaný příjem 27 500 Kč ověřila banka s využitím komplexního statistického nástroje, určujícího reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobních předpokladů. Z důvodu obezřetnosti deklarované výdaje oproti údajům na žádosti navýšila. Konkrétně zohlednila výdaje žalované ve výši 13 900 Kč, z toho splátky stávajících úvěrů ve výši 700 Kč, výdaje na bydlení 8 590 Kč, na živobytí 3 410 Kč a ostatní výdaje 1 200 Kč. Podle vyhodnocení banky žalované na splátky zápůjčky úvěru a nepředvídaných výdajů zbývalo 13 600 Kč a byla tak schopna dluh splácet. 5. Soud prvního stupně se dále zabýval zůstatky na účtu žalované v době od 1. 1. do 22. 8. 2019 včetně toho, že v těchto dnech žalovaná utrácela část svých finančních prostředků v kasinech – xxx a xxy. Podle výpisu z účtu za únor 2019 činil zůstatek 20,31 Kč, dne 14. 2. 2019 utratila v kasinu 2 000 Kč, stejně jako 15. 2. 2019, 19. 2. 2019, 18. 4. 2019 a 24. 4. 2019. V květnu 2019 činil zůstatek na účtu 14,48 Kč, přičemž dne 21. 5. 2019 utratila v kasinu 2 000 Kč. V červnu 2019 činil zůstatek na účtu 15,67 Kč, dne 19. 6. 2019 utratila v kasinu 3x 2 000 Kč. V červenci 2019 činil zůstatek na účtu -19 232,13 Kč, dne 16. 7. 2019 v kasinu utratila 4x 2 000 Kč, dne 17. 7. 2019 - 2 000 Kč. V srpnu 2019 činil zůstatek na účtu žalované již -20 217,35 Kč, dne 15. 8. 2019 utratila v kasinu 2 000 Kč, stejně jako dne 17. 8. 2019. 6. Právně soud prvního stupně postupoval dle § 2395, § 2399 odst. 1, § 2390, § 2392 odst. 1, § 2393 odst. 1, § 2394, § 1970, § 588, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.) ve spojení s § 2397 tohoto zákona. Vycházel i z § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28. 5. 2022 ve spojení s § 87 odst. 1, 2 tohoto zákona. Vzal za prokázané, že žalovaná od banky získala dne 23. 8. 2019 zápůjčku ve výši 30 000 Kč, z níž splatila 681,40 Kč. Na úvěr vyčerpala v době od 16. 7. do 18. 10. 2019 částku 203 698,25 Kč, z níž v této době bance zaplatila částku 194 093 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky se žalobkyně na místo banky stala osobou oprávněnou k vymáhání nároků plynoucích ze zápůjčky a úvěru žalované. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda byly splněny podmínky zákona o spotřebitelském úvěru, na jakou částku má žalobkyně vůči žalované nárok. Uvedl, že banka úvěruschopnost žalované dostatečně nezkoumala, neboť nic takového nebylo v řízení prokázáno. Podle soudu prvního stupně věřitel může své povinnosti dostát pouze tehdy, zjistí-li objektivně příjmy a výdaje dlužníka, například prostřednictvím výplatních pásek či výpisu z bankovního účtu apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí. Na jedné straně posoudí příjmy, na druhé výdaje, z rozdílu těchto částek zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Po výzvě k prokázání úvěruschopnosti žalované žalobkyně doplnila, že banka deklarovaný příjem žalované ve výši 27 500 Kč ověřila s využitím komplexního statistického nástroje, zohlednila výdaje žalované ve výši 13 900 Kč, z toho splátky stávajících úvěrů ve výši 700 Kč, výdaje na bydlení ve výši 8 590 Kč, na živobytí ve výši 3 410 Kč a ostatní výdaje ve výši 1 200 Kč. Schopnost žalované splácet úvěr odhadla na 90 %. Solventnost žalované plynula i z toho, že za dobu od července do října 2019 byla bance schopna zaplatit na úvěru částku 194 093 Kč. Ohledně příjmů soud prvního stupně uzavřel, že se banka dostatečně jejich výší zabývala. Pokud se týká výdajů, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, například rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, uvedl, že z výpisu z účtu žalobkyně vyplývá, že před sjednáním zápůjčky a úvěru od ledna 2019 dosahoval zůstatek na účtu žalobkyně každý měsíc pouze desítek korun kromě března, v němž dosáhl částky 102,42 Kč. Žalovaná měla dlouhodobě nedostatek disponibilních zdrojů pro splácení závazků ze zápůjček či úvěrů. Nadto nemalé finanční prostředky vynakládala každý měsíc na hazardní hry v kasinech. Zejména tento faktor vylučuje finanční kredibilitu žalované a její schopnost splácet závazky. K poukazu na solventnost žalované ze strany žalobkyně včetně toho, že od července do října bance zaplatila na úvěru 194 093 Kč uvedl, že tato skutečnost naopak potvrzuje finanční nespolehlivost žalované, jež během krátké doby zaplatila částku, jež dalece přesahuje její deklarované příjmy, přičemž tyto mohly plynout z hazardních her jako příjmu velice rizikového. Soud prvního stupně proto uzavřel, že banka úvěruschopnost žalované nehodnotila s odbornou péčí, z tohoto důvodu jak smlouva o zápůjčce, tak smlouva o úvěru, uzavřené mezi žalovanou a bankou, jsou smlouvy neplatné pro rozpor se zákonem. 7. Za této situace byla žalovaná povinna žalobkyni vrátit ve smyslu § 2991, § 2999 o. z. bezdůvodné obohacení, které tvoří částky, které banka poskytla žalované jako zápůjčku a úvěr, přičemž se nepřihlíží k příslušenství částek, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Banka žalované poskytla zápůjčku 30 000 Kč, z níž žalovaná zaplatila 681,43 Kč a dluží tak žalobkyni 29 318,57 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 10. 1. 2020, neboť její nárok se stal na základě zesplatnění banky splatný dne 9. 1. 2020. Z úvěrového rámce 20 000 Kč žalovaná vyčerpala v době od 16. 7. do 18. 10. 2019 částku 203 698,25 Kč a bance na něj zaplatila v téže době částku 194 093 Kč. Žalobkyně má tak vůči žalované nárok na zaplacení částky 9 605,25 Kč s úrokem z prodlení od 9. 1. 2020, neboť tento nárok se stal na základě zesplatnění banky splatný dne 8. 1. 2020. Celkem tak má žalobkyně vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 38 923,82 Kč. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. Opatrovníku žalované za zastupování žalované v řízení přiznal odměnu ve výši 14 229,60 Kč jako odměnu za tři úkony právní služby za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu po 3 620 Kč při tarifní hodnotě sporu 62 181,43 Kč dle § 6 odst. 1, § 7, § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen a. t.), dále paušální náhradu 3 800 Kč (správně 900 Kč) za tři úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 a. t. a 21 % náhradu DPH z odměn a náhrad dle § 137 odst. 3 ve výši 2 469,60 Kč. 9. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle úspěchu žalované v řízení. Ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř., § 148 odst. 1 o. s. ř. a § 149 odst. 2 tohoto zákona uvedl, že stát má vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů, které musel vynaložit na odměně pro opatrovníka, v rozsahu 9,36 % z částky 614 229,60 Kč (správně 14 229,60 Kč), tj. v částce 1 331,89 Kč. Proto soud žalobkyni uložil povinnost nahradit státu tyto náklady s odkazem na judikaturu, např. nález Ústavního soudu ze dne 19.10.2010, sp. zn. II.ÚS 622/10. 10. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná prostřednictvím svého opatrovníka, odkázala na odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. Její odvolání směřovalo do vyhovujícího výroku I a do výroku IV o povinnosti platit České republice náhradu nákladů řízení. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v těchto částech zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnil, žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení. Opatrovník v prvé řadě sdělil, že mu není znám aktuální pobyt žalované, s níž se mu nepodařilo navázat komunikaci. Podle něj však žalobkyně neunesla důkazní břemeno tvrzení a důkazní, neboť nebylo prokázáno dostatečně, že předmětné finanční prostředky plynoucí ze smlouvy o půjčce č. xxx ze dne 23. 8. 2019 a smlouvy o kontokorentu č. xxx ze dne 14. 7. 2019 byly poskytnuty doopravdy žalované. Podle něj pohledávka žalobkyně nebyla řádně zesplatněna v souladu s § 1958 o. z. pro neznámý pobyt žalované a nedoručení výzvy k zaplacení žalované. Nebylo prokázáno, že s ohledem na neznámý pobyt žalované a s tím spojené problémy s doručováním se do její sféry dostala předžalobní výzva. 11. K podanému odvolání žalované se vyjádřila žalobkyně s návrhem na potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadených částech. Podle ní odvolání žalované prostřednictvím jejího opatrovníka není důvodné a napadený rozsudek je správný. K neúčinnosti zesplatnění sdělila, že dle článku 8.3 smlouvy se žalované doručovalo na jí uvedenou adresu, součástí spisu jsou i doklady o odeslání, konkrétně podací arch České pošty, adresa koresponduje s tou, kterou žalovaná zadala do návrhu smlouvy i do rámcové smlouvy o úvěru. Měnila-li žalovaná pobyt, tuto skutečnost byla povinna bance hlásit, neoznámení změny bydliště bance jde k její tíži. S odkazem na § 573 o. z. uvedla, že tato zásilka došla do dispozice žalované nejpozději třetí pracovní den po odeslání. 12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, v rozsahu dle odvolání žalované, postupem dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. 13. Soud prvního stupně na základě závěru o neplatně uzavřených smlouvách z důvodů řádného nezkoumání podmínek pro jejich uzavření dospěl k závěru, že žalobkyně má ve smyslu § 2991 a násl. o. z. právo na částky, které žalované přímo poskytla, konkrétně částku 30 000 Kč dle smlouvy o zápůjčce po odečtení platby na ni ve výši 681,43 Kč, a částku 203 698,25 Kč dle smlouvy o kontokorentu, po odečtení uhrazené částky 194 093 Kč, tedy 38 923,82 Kč (29 318,57 Kč a 9 605,25 Kč). Tuto částku spolu se zákonným úrokem z prodlení od zesplatnění obou jednotlivých částek bankou uložil žalované zaplatit žalobkyni. Odvolací soud s tímto postupem souhlasí, pouze doplňuje, že soudem prvního stupně zjištěný důvod neplatnosti vede k tomu, že dle § § 576, 577 o. z. tento důvod neplatnosti nelze oddělit a zachovat v platnosti zbývající část obsahu smluv. 14. Z důvodů neplatnosti smluv má žalobkyně právo jen na vrácení poskytnutých jistin podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne zesplatnění částek. 15. Žalovaná v odvolání prostřednictvím svého opatrovníka namítala v prvé řadě to, že žalobkyně neprokázala poskytnutí finančních prostředků žalované dle obou smluv. Tato skutečnost však vyplývá ze soudem prvního stupně provedeného dokazování, poskytnutí finančních prostředků je nadto zřejmé i z úhrad žalované na jejich splacení. Podle žalované dále nebyla pohledávka žalobkyně řádně zesplatněna pro neznámý pobyt žalované. Na tuto situaci však pamatuje smluvní ujednání účastníků, konkrétně čl. 8.3 návrhu na uzavření smlouvy o půjčce ze dne 23. 8. 2019, podle něhož budou žalované zasílány poštovní zásilky na adresu, určenou rámcovou smlouvou o poskytování bankovních a platebních služeb, což se také stalo (Š. T., V.). Stejné lze vztáhnout i na uzavřenou rámcovou smlouvu i předžalobní upomínku. 16. Na základě těchto skutečností dospěl odvolací soud k závěru o nedůvodnosti námitek žalobkyně, a proto rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a IV postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť soud prvního správně rozhodl i o nákladech řízení mezi účastníky. 17. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že souhlasí i s tím, jak soud prvního stupně posoudil svoji mezinárodní příslušnost dle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech i rozhodné právo dle článku 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Ve výrocích II a III zůstal rozsudek nedotčen (§ 206 odst. 2, 3 o. s. ř.). 18. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 téhož zákona, neboť žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná. Náleží jí proto náhrada odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalované ze dne 17. 3 2023 a účast na jednání odvolacího soudu dne 17. 5. 2023) po 2 660 Kč dle § 7 b. 5 a. t. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g), k) a. t. ve výši 5 320 Kč, k tomu přísluší dvakrát náhrada hotových nákladů dle § 13 odst. 4 a. t. - 600 Kč, celkem 5 920 Kč. Po zohlednění daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % (1 243 Kč) činí náhrada nákladů žalobkyně v řízení o odvolání 7 163 Kč. Tuto částku odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobkyni v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 17. května 2023 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu