USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: B. F., a.s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupená advokátem K. G. sídlem L., Praha proti žalovanému: M. V., narozený xxx bytem 1., K., Slovenská republika o 52 532,04 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. listopadu 2022, č. j. 60 C 1969/2020-78 takto: I. Odvolání proti výroku IV se odmítá. II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I, II a III potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil, výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III žalobkyni vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 102 Kč a výrokem IV žalobkyni vyzval, aby do deseti dnů sdělila číslo účtu, na který má být soudní poplatek vrácen. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 28. 1. 2020, se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím z titulu neuhrazené smlouvy o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla, kterou spolu uzavřeli předchůdkyně žalobkyně G., s.r.o., a žalovaný, na základě níž předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 109 900 Kč. Soud prvního stupně žalovanému doručil výzvu ze dne 1. 6. 2022, č. j. 60 C 1969/2020-56, v níž ho vyzval, aby se k věci vyjádřil, žalovaný na výzvu soudu nereagoval. Soud prvního stupně se zabýval tím, zda je soudem příslušným. Odkázal na článek 17 odst. 1 písm. b), článek 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále nařízení Brusel I bis), které stanoví, že ve věcech týkajících se půjčky návratné ve splátkách nebo jiného úvěrového obchodu určeného k financování koupě movitých věcí, uzavřených mezi spotřebitelem a podnikatelem, může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Konstatoval, že příslušnost českých soudů podle článku 26 nařízení Brusel I bis založena nebyla, neboť žalovaný se řízení neúčastní. Protože má bydliště na Slovensku, řízení podle ust. § 104 o. s. ř. pro nedostatek pravomoci českých soudů zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně zastavení řízení zavinila, žalovanému ale žádné náklady řízení nevznikly. O vrácení části soudního poplatku ve výši 1 102 Kč rozhodl podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle něhož se vrací soudní poplatek snížený o 20 %, nejméně o 1 000 Kč, když na soudním poplatku bylo zaplaceno 2 102 Kč. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se řízení nezastavuje. V odvolání namítala, že pravomoc českých soudů je dána podle článku 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis, podle něhož se smluvní strany mohou dohodnout na příslušnosti soudů státu, v němž mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt. Taková dohoda byla sjednána v článku 10 smlouvy o úvěru. Dále odkazovala na ust. § 89a o. s. ř., podle něhož v době uzavření smlouvy si účastníci mohli sjednat příslušnost soudu prvního stupně. Žalobkyně má sídlo na Praze 1. Pokud by odvolací soud shledal, že oddíl 4 nařízení Brusel I bis nelze aplikovat, dovozovala příslušnost z článku 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), b) nařízení Brusel I bis, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Služby žalovanému byly poskytnuty v České republice. 4. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je odvolání proti všem výrokům usnesení přípustné. Výrokem IV. byla žalobkyně jen vyzvána ke sdělení čísla účtu za účelem vrácení části soudního poplatku. Takové usnesení spadá do kategorie rozhodnutí upravujících vedení řízení, tedy rozhodnutí, která nemají vliv na rozhodnutí o věci samé a jimiž žalobkyni nemohla být způsobena žádná újma. Proti takovému usnesení podle ust. § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není odvolání přípustné. Odvolací soud proto odvolání podané proti tomuto výroku podle ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení v ostatních výrocích, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně podala žalobu k soudu dne 28. 1. 2020, v žalobě uvedla, že žalovaný má bydliště na adrese N., J., příslušnost soudu dovozovala z ust. § 89a o. s. ř. Žalobu odůvodňovala tím, že její předchůdkyně G., a.s., poskytla žalovanému úvěr na nákup automobilu, který žalovaný přestal splácet. K žalobě připojila smlouvu o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla ze dne 10. 11. 2006, podle níž G., a.s., poskytl žalovanému, který byl označen adresou K. a rodným číslem, úvěr ve výši 109 900 Kč na koupi vozidla xxx, splatný v 36měsíčních splátkách po 7 190,30 Kč. V článku 10 bylo sjednáno, že věřitel je dle svého uvážení oprávněn uplatňovat své nároky i u soudu příslušného sídla věřitele v souladu s ustanoveními § 89a občanského soudního řádu ve znění pozdějších změn. Klient prohlásil a svým podpisem smlouvy potvrdil, že souhlasí s dohodou místní příslušnosti takto sjednané. Podle ISZR (č. l. 25, 26 spisu) měl žalovaný v České republice hlášen pobyt od 11. 12. 2006 do 1. 1. 2020 na adrese S., J. Pobyt byl ukončen v souvislosti s ukončením pobytu cizince. Zásilka zaslaná soudem prvního stupně na tuto adresu se dne 10. 9. 2020 vrátila zpět se zprávou pošty, že na ni adresát nemá poštovní schránku (č. l. 22). Podle sdělení Ministerstva vnitra Slovenské republiky z 5. 3. 2021 z č. l. 32 má žalovaný hlášen pobyt bezdomovce v obci K. od 17. 3. 2011. Podle Registru obyvatel Slovenské republiky je žalovaný svobodný a má tři nezletilé děti, poslední narozené xxx (č. l. 91), stále má evidován pobyt v obci K. Usnesením ze dne 1. 6. 2022, č. j. 60 C 1969/2020-56, soud prvního stupně žalovaného vyzval podle ust. § 114b o. s. ř., aby se k věci ve stanovené lhůtě vyjádřil. Tato výzva byla doručována žalovanému na adresu K., zásilku převzal „zplnomocněnec V.“ (č. l. 56 p. v.). Další zásilka byla soudem doručována prostřednictvím Okresního soudu Čadca na adresu K., dne 19. 8. 2022 ji za žalovaného převzala „V.“. Zásilka zasílaná soudem prvního stupně na adresu K. se dne 9. 12. 2022 vrátila odesílajícímu soudu zpět s tím, že si ji žalovaný v úložné době nevyzvedl. Další pokusy o doručení žalovanému provedl dožádaný Okresní soud Čadca, obě zásilky byly doručeny uložením na poště (č. l. 90, 92, 93). Policie ČR, územní odbor J., podáním ze dne 19. 4. 2022 (č. l. 43) sdělila, že žalovaný nebyl prošetřován pro přestupkové jednání či trestný čin, pobyt jmenovaného jim není znám. Podle sdělení České správy sociálního zabezpečení z 5. 5. 2022 z č. l. 48 neevidují adresu žalovaného, ten nepobírá žádný důchod ani nemocenské dávky. 7. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že mezinárodní příslušnost soudů České republiky není dána. 8. Podle článku 26 odst. 2 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 9. V posuzovaném případě nejde o výlučnou příslušnost dle čl. 24 nařízení Brusel I bis a žalovaný na výzvy soudu prvního stupně nereagoval ani jinak se řízení před soudem neúčastnil. Řízení se tak aktivně neúčastnil a příslušnost podle tohoto ustanovení nebyla založena. 10. Podle článku 17 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7, jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. 11. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 12. V posuzovaném případě byl právním předchůdcem žalobkyně, kterým byl podnikatel, žalovanému jako spotřebiteli poskytnut úvěr na koupi automobilu, jde proto o případ uvedený v citovaném článku 17 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis a žalobkyně jako právní nástupce mohla podat žalobu proti žalovanému dle čl. § 18 odst. 2 téhož nařízení u soudu v členském státě, v němž měl ke dni podání žaloby k soudu bydliště. Žalovaný bydliště v České republice ke dni podání žaloby evidováno neměl. Nebylo ani zjištěno, že by žalovaný ke dni zahájení řízení měl bydliště na adrese uvedené v žalobě či jinde v České republice. Naopak, v příslušných registrech České republiky registrován ke dni zahájení řízení není, jeho pobyt byl ukončen před podáním žaloby k soudu dne 31. 12. 2019 (žaloba podána 28. 1. 2020), policie jeho bydliště v České republice nezjistila, neeviduje ho ani ČSSZ, naopak trvalé bydliště má evidováno na Slovensku, kde zásilky soudu prostřednictvím zmocněnkyně převzal nebo mu byly ukládány na poště. Protože žalovaný podle dostupných zjištění v době zahájení řízení v České republice nebydlel a vše nasvědčuje tomu, že bydlel na Slovensku, je podle citovaných článků příslušný k projednání a rozhodnutí věci slovenský soud. 13. Ustanovení článků 5, 7 nařízení Brusel I bis, na které odkazuje žalobkyně (příslušnost podle místa plnění, které bylo v České republice), se neuplatní, neboť na věc dopadá oddíl 4 o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, který vylučuje jejich použití (viz čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis). 14. Od výše uvedených článků je možné se podle článku 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis odchýlit dohodou, uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 15. Věřitel ve smlouvě uvedl sídlo v Praze 4, žalovaný uvedl adresu na Slovensku, uzavřenou dohodou měla být založena příslušnost soudu v České republice (podle sídla věřitele, který sídlil v Praze 4). Jestliže prorogační doložka byla uzavřena v právním vztahu s mezinárodním prvkem (v daném případě je dán již státní příslušností žalovaného), vychází se z toho, že prorogační doložka je dohodou nejen o místní příslušnosti soudu, ale také o mezinárodní příslušnosti soudů, ledaže je z ujednání jednoznačně patrno, že strany hodlaly sjednat toliko místní příslušnost určitého soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1860/2015). 16. K ujednání o místní příslušnosti dle § 89a o. s. ř. přihlížet nelze, neboť od 1. 1. 2014, tj. od účinnosti zákona č. 293/2013 Sb. lze tuto doložku uzavřít jen mezi podnikateli, ve spotřebitelských věcech se jí od uvedeného data nelze dovolávat, jinak by byl popřen úmysl zákonodárce chránit slabší stranu (viz též rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 93 Co 214/2014-25, které lze vyhledat např. v ASPI). Již z toho, že dohoda o místní příslušnosti v době zahájení řízení ve spotřebitelských vztazích nebyla přípustná a k dříve uzavřeným dohodám nebylo možné přihlížet lze dovodit, že příslušnost na základě dohody podle práva České republiky založena být nemohla. Dohoda by také byla neplatná, neboť nebyla individuálně sjednána, ale je obsažena na předtištěné smlouvě. Podle názoru odvolacího soudu dohoda obsažená pod bodem 10 smlouvy je jen dohodou o místní (nikoli mezinárodní) příslušnosti. V tomto ujednání se odkazuje na § 89a o. s. ř., což je ustanovení upravující místní příslušnost soudu, žalovaný v ujednání výslovně potvrzoval, že souhlasí s dohodou o místní příslušnosti. Přehlížet nelze ani to, že sám žalovaný bydliště v České republice ve smlouvě neuváděl a vznikají tak pochybnosti, zda měl bydliště nebo obvyklý pobyt v České republice, neboť zde mohl jen pracovat. Ani tento předpoklad, vyžadovaný článkem 19 bod 3 nařízení Brusel I bis, tak nebyl prokázán. 17. Z výše uvedeného vyplývá, že soudům České republiky nesvědčí mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci a soud prvního stupně správně řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Za situace, kdy byly splněny předpoklady pro zastavení řízení pro nedostatek pravomoci, soud prvního stupně také správně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vrácení části soudního poplatku. Tyto výroky konkrétní námitkou nebyly zpochybněny, odvolací soud proto odkazuje na správné odůvodnění soudu prvního stupně. 18. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že usnesení soudu prvního stupně je ve výrocích I., II. a III. správné, proto je podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 19. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když plně úspěšnému žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 24. května 2023 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu