USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: I., a.s., IČO xxx sídlem H., Praha zastoupená advokátem P. M. sídlem B., Praha proti žalovanému: M. Č., narozený dne xxx trvale bytem S., Č., Slovenská republika toho času neznámého pobytu zastoupený opatrovníkem J. B. sídlem R., Praha o 33 731,73 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. února 2023, č. j. 68 C 288/2021-73, takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil, výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III rozhodl, že se žalobkyni po právní moci usnesení vrací zaplacená část soudního poplatku ve výši 350 Kč. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobkyně po žalovaném domáhala s tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2020 převzala pohledávku společnosti R., a.s., vůči žalovanému ze smlouvy o rychlé půjčce ze dne 22. 1. 2017, na základě níž se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč. Banka dluh splnila, žalovaný úvěr přestal splácet, proto banka přistoupila k zesplatnění dluhu. Ten žalovaný přes upomínku nezaplatil. Ve smlouvě z 22. 1. 2017 žalovaný uvedl adresu bydliště S., Slovensko. Podle Ředitelství služby cizinecké policie je žalovaný slovenským občanem a nikdy neměl na území České republiky žádný druh pobytu podle zákona o pobytu cizinců. Při šetření pobytu žalovaného se nepodařilo zjistit žádné informace, na slovenské adrese se nepodařilo žalovaného kontaktovat. Žalovaný v řízení zůstal pasivní. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, zabýval se tím, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen nařízení Brusel I bis). Uvedl, že jde o spotřebitelskou věc, neboť šlo o vztah mezi bankou a fyzickou osobou, příslušnost posuzoval podle oddílu 4 nařízení Brusel I bis. Žalovaný nikdy neměl evidované bydliště v České republice, na Slovensku ho evidováno má. Žalovaný se řízení neúčastnil, článek 26 nařízení Brusel I bis nelze použít. Prorogační doložky dle § 89a o. s. ř. od 1. 1. 2014 nejsou ve spotřebitelských věcech přípustné. Jestliže žalovaná byla připravena uzavřít smlouvu se spotřebitelem ze Slovenska, dovodil, že na věc dopadá čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, neboť žalovaná se na spotřebitele ze Slovenska zaměřovala, když projevila vůli uzavřít smlouvu se žalovaným. S odkazem na článek 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis pak dovodil, že příslušným k projednání a rozhodnutí věci je slovenský soud v místě bydliště žalovaného, proto řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně zastavení řízení zavinila, žalovanému ale žádné náklady nevznikly. O vrácení části zaplaceného soudního poplatku rozhodl podle ust. § 10 zákona č. 549/1991 Sb., když byl zaplacen poplatek ve výši 1 350 Kč. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby věc po zrušení byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 4. S odkazem na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věcech C-585/08, C-144/09, dovozovala, že samotné uzavření smlouvy s osobou s bydlištěm v jiném státě neznamená, že se podnikatel na jiný stát zaměřuje, je třeba zkoumat, zda podnikatel hodlá poskytovat služby v jiném členském státě. Předchůdkyně žalobkyně se na Slovensko nijak nezaměřovala, proto uvedená ustanovení nelze použít. Na věc proto lze aplikovat článek 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který upravuje příslušnost podle místa poskytování služeb (věc C-249/16), když sídlo předchůdkyně žalobkyně se nachází v Praze 4. 4. Žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka navrhl potvrzení napadeného usnesení s tím, že ho považuje za správné. Jinak opatrovník uvedl, že se mu žalovaného nepodařilo kontaktovat. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně podala k soudu žalobu dne 22. 4. 2022, v žalobě uvedla, že žalovaný má bydliště na adrese P., O., místní příslušnost dovozovala s odkazem na ust. § 89a o. s. ř., žalobu odůvodňovala tím, že převzala od R. a.s. pohledávku za žalovaným ze smlouvy o rychlé půjčce ze dne 22. 11. 2017. K návrhu smlouvu připojila. V ní je uvedeno, že žalovaný má trvalý pobyt na adrese S., Slovensko, adresa pro doručování P., O., dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, vlastní dům nebo byt, je podnikatel, pracuje pro společnost K., s.r.o. od 3/2015, druh pobytu – bezvízový styk, telefonní číslo má českou předvolbu, úvěr mu byl poskytnut ve výši 100 000 Kč bez uvedení účelu a byl splatný v 24. měsíčních splátkách, ujednání o místní příslušnosti smlouva neobsahuje. Podle veřejně přístupného výpisu z obchodního rejstříku společnosti K., s.r.o., IČO xxx, sídlem P., H., O., byl žalovaný jejím jednatelem od 7. ledna 2016 do 18. 4. 2023, společníkem od 22. 1. 2016 do 28. 4. 2023. Zásilky zaslané soudem prvního stupně na adresu P., O. a na adresu trvalého pobytu na Slovensku se vrátily zpět s tím, že na nich adresát není znám. Okresní ředitelství policejního sboru v Čadci dne 30. 4. 2022 sdělilo, že bylo provedeno šetření v bydlišti žalovaného S., na této adrese se nachází panelový dům ve výstavbě, podle sdělení sousedů žalovaný neplatil bance půjčky, o rodinný dům přišel, minimálně 7 let ho neviděli. Jeho matka M. Č. uvedla, že neví, kde syn je, neviděla ho 5 let, xxx zemřela. Jeho otec zemřel již dříve. Jeho sourozenci Ľ. Č. a J. B. uvedli, že nemají žádné informace, neví, kde by se mohl nacházet. Soud prvního stupně činil další dotazy na úřad práce, policii, poštu, Okresní správu sociálního zabezpečení Olomouc, bydliště žalovaného nebylo zjištěno. 7. V posuzovaném případě byl úvěr bankou poskytnut žalovanému jako nepodnikateli, ve smyslu právních předpisů České republiky šlo o spotřebitelský úvěr. Ustanovení § 89a o. s. ř., na které odkazovala žalobkyně v návrhu, proto není možné použít, neboť dohoda o místní příslušnosti je možná jen mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Navíc smlouva žádnou dohodu o místní příslušnosti soudu ani neobsahuje. 8. Podle článku 26 odst. 2 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 9. V posuzovaném případě nejde o výlučnou příslušnost dle čl. 24 nařízení Brusel I bis a žalovaný se řízení aktivně neúčastnil, naopak prostřednictvím opatrovníka navrhuje potvrzení rozhodnutí o nepříslušnosti soudů České republiky. Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně, že příslušnost českých soudů podle tohoto ustanovení nebyla založena. 10. Podle čl. 17 bod 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 11. Posuzovaný vztah nelze podřadit pod ust. čl. 17 odst. 1 písm. a) ani písm. b) nařízení Brusel I bis, protože předmětem smlouvy nebyla koupě movitých věcí na splátky ani financování takové koupě, do úvahy přichází použití čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Pro jeho použití musí být dle samotného znění dotčeného ustanovení i související judikatury SDEU splněny tři podmínky. 12. Zaprvé je nezbytné, aby profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost ve členském státě spotřebitele, nebo aby jakýmkoliv způsobem zaměřil svoji činnost na uvedený členský stát. Zadruhé, aby dotčená smlouva spadala do rozsahu těchto činností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14, Rüdiger Hobohm proti Benedikt Kampik Ltd & Co. KG a dalším, bod 27). A zatřetí musí být kumulativně splněno i to, aby smlouva byla skutečně uzavřena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017 a tam citovaná rozhodnutí SDEU, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015 nebo dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, uveřejněné pod číslem 2/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se již nařízení Brusel I bis). 13. Judikatura Soudního dvora dospěla k závěru, že znění čl. 17 Brusel I bis neobsahuje definici zaměřování činnosti na členský stát, na jehož území má spotřebitel bydliště, i to je pojem, který musí být vykládán autonomně, a to s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jeho plného účinku. Úlohou této úpravy je zajištění lepší ochrany spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou (srov. R 2/2021 a rozsudky SDEU v něm citované). 14. Podle judikatury Soudního dvora (převzaté též Nejvyšším soudem) musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště, tj. musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu. K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, použití neutrálních jmen domén prvního řádu, popis cesty do místa poskytování služeb, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků. Pojem zaměřování se vztahuje, jak tomu nasvědčuje slovní spojení „jakýmkoliv způsobem“, k širší škále činností. Indicie, které prokazují takové zaměřování činnosti, mohou vyplývat nejen z internetových stránek, ale i z celkové činnosti podnikatele (srov. již výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09). 15. Při výkladu pojmu „zaměřování činnosti“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis je třeba přihlédnout i k tomu, zda český podnikatel, který poskytl služby spotřebiteli s bydlištěm v jiném státě, nemá na území tohoto státu zřízenu svou pobočku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, uveřejněné pod číslem 2/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); rozhodné je faktické provozování (výkon) takové činnosti ve členském státě spotřebitele, příp. její zaměření (jakýmkoliv způsobem) i na tento členský stát. Z uvedeného pak zjevně vychází též SDEU (srov. rozsudky ze dne 6. 9. 2012 ve věci C- 190/11, D. M. proti A. Y. a W. Y., ze dne 17. 10. 2013 ve věci C-218/12, L. E. proti V. S., ze dne 14. 5. 2009 ve věci C-180/06, R. I. proti M. D., ze dne 7. 12. 2010 ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09, P. P., proti R. K. S. GmbH & Co KG a Hotel Alpenhof GesmbH proti O. H., ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14, R. H. proti B. K. a dalším). 16. V posuzovaném případě však vůbec žádná indicie o tom, že by se R., a. s. zaměřovala na Slovensko, nebyla zaznamenána. Zaměřování činnosti v případě uvedené banky bylo zjištěno jen na území České republiky, a proto je klíčový závěr právě o tom, kde bylo bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy. Článek 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis totiž musí být vykládán v tom smyslu, že se použije i v případě, kdy podnikatel a spotřebitel (ve smyslu hmotného práva), měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže členském státě a kdy se přeshraniční prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy, a to z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného státu (viz rozhodnutí SDEU ze dne 30. 9. 2021, C-296/20). 17. Protože nařízení Brusel I bis nedefinuje pojem bydliště a v čl. 62 odkazuje na právo soudu, kterému byl podán návrh, řešil i odvolací soud tuto otázku ve smyslu § 80 odst. 1 o. z. Pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt., že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem (do případné změny poměrů). Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3379/2016 a mnohá další). Obsah pojmu „bydliště“ není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, fyzická osoba může mít bydliště na více místech (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 444/2004), tento závěr Nejvyšší soud přijal i pro případ aplikace Brusel I (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1401/2011). 18. Aktuálně je žalovaný osobou neznámého pobytu, jeho skutečné bydliště není známo. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by žalovaný měl ke dni zahájení řízení skutečné bydliště na Slovensku. Podle šetření slovenské policie ho v místě bydliště nikdo 7 let neviděl, jeho bydliště není známo ani nejbližším osobám. Naopak bylo zjištěno, že žalovaný byl jednatelem a společníkem české společnosti, a to v době uzavření smlouvy i podání návrhu k soudu, adresu firmy uváděl ve smlouvě jako adresu doručovací. Sám v návrhu smlouvy uváděl, že v České republice pracuje od března 2015, jako jednatel české firmy byl zapsán od dubna 2023. Za této situace nelze souhlasit se soudem prvního stupně, že žalovaný měl v době zahájení řízení bydliště na Slovensku, naopak vše nasvědčuje tomu, že v době podání žaloby k soudu 22. 4. 2020 měl bydliště v České republice, kde pracoval, konečně zde i žádal o úvěr, v žádosti také uvedl číslo mobilního telefonu s českou předvolbou. 19. Za popsané situace nelze dovodit, že by se předchůdce žalobkyně zaměřovala na Slovensko. Nebylo zjištěno ani to, že by žalovaný po uzavření smlouvy přenesl své bydliště na Slovensko. Za této situace nelze posuzovanou věc podřadit ani pod článek 17 odst. 1 písmeno c) nařízení Brusel I bis. Na věc proto oddíl 4 tohoto nařízení nedopadá a místní příslušnost z článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis nelze dovozovat. 20. Jaký soud je příslušný k projednání a rozhodnutí věci v případě, že je žalovaný neznámého pobytu, řešil ve spotřebitelských věcech SDEU ve věci C-327/10, Hypoteční banka a. s. proti Udovi Mikovi Lindnerovi se závěrem, že příslušný je soud členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele. Za situace, kdy žaloba byla podána 22. 4. 2020, žalovaného na Slovensku ani nejbližší příbuzní nejméně 5 let neviděli, oproti tomu v České republice byl jednatelem a společníkem firmy, bral si zde úvěr, používal telefon s českou předvolbou, ve smlouvě uvedl doručovací adresu v České republice, včetně toho, že zde pobývá na základě bezvízového styku, je třeba dovodit, že poslední známé bydliště žalovaného je v České republice, nikoli na Slovensku, kde je formálně hlášen k trvalému pobytu, nebylo ale zjištěno, že by tam ke dni zahájení řízení skutečně bydlel. S ohledem na poslední známé bydliště žalovaného tak nepříslušnost českých soudů nelze dovodit. Podle obecného ustanovení článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis totiž svědčí mezinárodní příslušnost soudům státu, ve kterém má žalovaný (poslední známé) bydliště. 21. Vzhledem k uvedenému odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 změnil tak, že se řízení nezastavuje. Touto změnou byly odstraněny i závislé výroky o náhradě nákladů řízení a vrácení části soudního poplatku. 22. Návrhu na postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 odvolací soud nemohl vyhovět, neboť v rámci odvolacího řízení může přezkoumávat správnost závěrů soudu prvního stupně jen z pohledu toho, co řešil ve výroku svého rozhodnutí, tedy otázku mezinárodní (nikoli místní) příslušnosti, nemůže rozhodovat o návrzích, o kterých v prvním stupni rozhoduje soud prvního stupně. Odvolací soud proto k tomuto návrhu jako v odvolacím řízení nepřípustnému nepřihlížel (§ 41 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 4. října 2023 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu