USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph.D., ve věci žalobkyně: N., a.s., IČO xxx sídlem H., Praha zastoupená advokátkou Š. M. sídlem H., Praha proti žalovanému: K. J., narozený dne xxx trvale bytem S.,V., Slovensko toho času neznámého pobytu zastoupený opatrovníkem advokátem A. B. sídlem B., Praha o 5 925 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. června 2023, č. j. 70 C 714/2020 – 89 takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 11. 2. 2020, se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně společnost R., a.s., uzavřela s žalovaným dne 23. 6. 2018 smlouvu o povoleném debetu. Původní věřitel se zavázal poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 5 000 Kč. Věřitel svou povinnost splnil, žalovaný poskytnutý úvěr přes upomínky nesplatil. 3. Soud prvního stupně zjistil z návrhu smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu ze dne 23. 6. 2018 a rovněž z dotazu na Ředitelství služby cizinecké policie České republiky, že žalovaný, státní příslušník Slovenska, nikdy neměl na území České republiky povolen žádný druh pobytu, jeho pobyt za účelem pracovním zanikl dne 20. 1. 2003. Jako adresu svého trvalého bydliště uváděl ve smluvním kontraktu s právním předchůdcem žalobkyně adresu S., V., Slovensko. Dále soud zjišťoval pobyt žalovaného na území České republiky ke dni podání žaloby a v současné době přes centrální evidenci obyvatel, ze které bylo zjištěno, že žalovaný v České republice nemá evidované bydliště. Jeho osoba není ani evidována v informačním systému základních registrů, ani v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci vězňů. Z dotazu na registr občanů Slovenské republiky bylo zjištěno, že žalovaný má trvalý pobyt hlášen na adrese S., V., SR, na této adrese však poštu nepřebral, zásilka se vrátila s tím, že jmenovaný je na adrese neznámý. Z evidence Okresní správy sociálního zabezpečení Pardubice zjistil, že ke dni 27. 7. 2022 byl žalovaný zaměstnancem firmy H., s.r.o., IČO 02627752, svému zaměstnavateli uvedl rovněž jako adresu svého bydliště adresu shora uvedenou ve Slovenské republice. Na kontaktní adrese, kterou uvedl okresní správě sociálního zabezpečení, se nezdržoval, zásilka tam zaslaná se vrátila zpět s tím, že adresát tam nemá schránku. Na opětovný dotaz soudu zaměstnavateli žalovaného obdržel soud prvního stupně odpověď, že žalovaný tam již nepracuje a jeho adresa v České republice jim není známa. Opatrovník po poučení ve smyslu článku 26 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále nařízení Brusel I bis) vznesl námitku nedostatku pravomoci soudu a pro případ, že je soud pravomocný, námitku nedostatku místní příslušnosti soudu. Uvedl, že R., a.s., se zaměřuje na slovenský trh, což vyplývá z výpisu z internetové domény této banky pro Slovenskou republiku, kde lze vyhledat i seznam poboček. 4. Soud prvního stupně uvedl, že nezjistil, že by se žalovaný zdržoval ke dni podání žaloby k soudu v České republice, kde sice pracoval, což nevylučuje, že měl bydliště na Slovensku a do České republiky mohl dojíždět či zde pobývat občasně. Účet vedený v České republice mohl využívat i v zahraničí. Zdůraznil, že svému zaměstnavateli uvedl jako bydliště adresu na Slovensku. 5. Vzhledem k námitce opatrovníka se zabýval tím, zda soudy České republiky jsou příslušné k projednání a rozhodnutí věci. Uvedl, že místní příslušnost z ust. § 89a o. s. ř. ve spotřebitelských věcech od 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 293/2013 Sb., nelze dovozovat. Dále se zabýval tím, zda na věc dopadá oddíl 4 nařízení Brusel I bis, upravující příslušnost u spotřebitelských smluv. Dovodil, že článek 17 odst. 1 písm. a), a b) na věc nedopadá, neboť se nejednalo o koupi movitých věcí ani o úvěr poskytnutý na koupi takové věci. Dovodil ale, že na věci dopadá článek 17 odst. 1 písm. c), neboť poskytovatel úvěru provozuje podnikatelskou činnost i na území Slovenské republiky, jak doložil opatrovník. Příslušným soudem je proto podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis soud, v jehož obvodu měl žalovaný v době podání žaloby k soudu bydliště, což podle soudu prvního stupně bylo na Slovensku. Řízení proto podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pro nedostatek pravomoci českých soudů a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. „§ 142 odst. 2 o. s. ř.“ s tím, že žalobkyně zastavení řízení zavinila, žalovanému žádné náklady nevznikly. 6. Proti tomuto usnesení podala odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že poslední známé bydliště žalovaného bylo na Slovensku. Nejprve zdůraznila, že nic nenasvědčuje tomu, že by měl bydliště mimo státy Evropské unie, bydliště měl buď v České republice nebo na Slovensku. Ve prospěch České republiky svědčí český zaměstnavatel žalovaného, vedení účtu u české banky. Pro závěr o bydlišti na Slovensku svědčí adresa trvalého pobytu a občanství. Odkázala na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ve věci C-327/10, kde uvedený soud judikoval, že soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště žalovaného, jsou příslušné k projednání žaloby, jestliže nejsou schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Unie. Stejné dovodil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2405/2011. Pokud poslední známé bydliště bylo v České republice, jsou příslušné české soudy. I kdyby měl žalovaný poslední známé bydliště na Slovensku, dovozovala, že by české soudy byly příslušné. Důvodem je to, že se banka poskytující úvěr na Slovensko nezaměřovala, z pouhé skutečnosti, že uzavřela smlouvy s žalovaným, který měl bydliště na Slovensku, takový závěr nelze učinit, k tomu odkázala na rozhodnutí SDEU ve věci C-585/08, C 144/09. Dále uvedla, že soud prvního stupně nerozlišil mezi dceřinými společnostmi. R., a.s., IČO xxx, působí na území České republiky, na Slovensku působí jiný subjekt. Díky tomu lze použít článek 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis a protože byl úvěr žalovanému poskytnut v České republice, i v případě, že by měl bydliště na Slovensku, by byly příslušné české soudy. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti, vyžadované ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 8. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že příslušnost soudů České republiky podle článku 26 nařízení Brusel I bis nebyla určena tím, že se žalovaný prostřednictvím opatrovníka řízení aktivně účastnil, neboť opatrovník po poučení podle tohoto článku vznesl námitku nepříslušnosti českých soudů. Soud prvního stupně se proto správně zabýval tím, zda příslušnost nebyla založena podle jiných ustanovení označeného nařízení. 9. Odvolací soud souhlasí také se soudem prvního stupně, že z dohody o místní příslušnosti dle § 89a o. s. ř. nelze vycházet, a to již proto, že taková dohoda ve smlouvě není obsažena. 10. Obecná mezinárodní příslušnost je v článku 4 odstavec 1 stejně jako ve věcech spotřebitelských smluv v článku 18 odstavec 2 nařízení Brusel I bis upravena tak, že příslušným je soud toho státu, v jehož obvodu měl ke dni zahájení řízení bydliště žalovaný (spotřebitel). Soud prvního stupně se proto správně zabýval tím, na území jakého státu měl žalovaný ke dni zahájení řízení své bydliště. 11. Jak postupovat v případech, kdy je žalovaný neznámého pobytu, řešil v českých poměrech Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2405/2011, kde s odkazem na žalobkyní uvedenou judikaturu SDEU dovodil, že nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že v situaci, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 nařízení příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie. Rozhodnutí se sice vztahuje k nařízení Brusel I (číslo 44/2021), uvedené závěry jsou ale použitelné i na novelizované nařízení Brusel I bis, neboť právní úprava je obdobná. 12. Z citovaného rozhodnutí plyne závěr, že v případě, že je žalovaný neznámého pobytu, je třeba vycházet z jeho posledního známého bydliště. Jak správně shrnula žalobkyně, ve prospěch bydliště žalovaného na Slovensku vypovídá jeho státní občanství a adresa trvalého pobytu, na níž je od 1. 10. 1991 na Slovensku hlášen. Zásilky zaslané na tuto adresu se ale vrátily se zprávou pošty z 27. 9. 2021 a 6. 6. 2022, že na ní žalovaný není znám. Na Slovensku měl žalovaný také živnostenské oprávnění od 10. 2. 2014 do 17. 9. 2014. Oproti tomu z obsahu spisu plyne, že žalovaný měl zřízen běžný účet u R., a.s. se sídlem v Praze, která s ním také uzavřela smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu, v této smlouvě z 23. 6. 2018 žalovaný uvedl doručovací adresu S., P., telefonní číslo +420xxx, dále uvedla e-mail xxx. Z obsahu spisu se nepodává, že by soud prvního stupně na uvedenou adresu žalovanému doručoval, či že se pokusil kontaktovat žalovaného telefonicky či e-mailem. Z hlášení ředitelství policie z 3. 8. 2020 plyne, že v roce 2015 byl žalovaný v České republice hlášen k ubytování, Okresní správa sociálního zabezpečení P. 27. 7. 2022 sdělila, že žalovaný je zaměstnancem firmy H., s.r.o. od 1. 1. 2021 dosud a že jako kontaktní uvedl adresu M., P., uvedená firma potvrdila existenci pracovního vztahu dne 20. 9. 2022 a uvedla slovenskou adresu žalovaného. Zásilka z označené adresy M., P., se vrátila soudu 25. 11. 2022 s tím, že na ní nemá schránku, dne 9. 5. 2023 označená firma uvedla, že žalovaný od 21. 4. 2023 není jejich zaměstnancem a jeho adresu v České republice neznají. 13. Po zhodnocení těchto skutečností dospěl odvolací soud ohledně bydliště žalovaného k opačnému závěru než soud prvního stupně. Lze z nich dovodit, že v roce 2014 žalovaný podnikal na Slovensku, od roku 2015 jsou ale jeho veškeré pracovní aktivity spojeny s Českou republikou, kde byl v roce 2015 přihlášen k ubytování, následně uváděl další adresy pobytu bance a správě sociálního zabezpečení, od 1. 1. 2021 do 21. 4. 2023 pracoval pro českou firmu H., s.r.o. Za této situace, kdy je zřejmé, že od roku 2015 se žalovaný zdržuje na území České republiky, naopak nic nenasvědčuje tomu, že by se od uvedeného roku pohyboval na Slovensku, když jen z toho, že je občanem Slovenské republiky a má zde formálně hlášen trvalý pobyt, nelze dovodit, že na Slovensku skutečně bydlí, dospěl odvolací soud k závěru, že je třeba dovodit, že poslední známé bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy 23. 6. 2018 i ke dni zahájení řízení 11. 2. 2020 bylo v České republice. 14. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že jde o věc, na kterou se vztahuje článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis a příslušnost se proto řídí podle článku 18 odst. 2 téhož nařízení místem bydliště žalovaného v České republice. Nelze souhlasit s tím, že by R., a.s. měla pobočku na Slovensku. Uvedená banka má v České republice IČO xxx, na Slovensku působí R. B. I. AG S. B., pobočka zahraničnej banky, a to R. B. I. AG, sídlem A., V., Rakouská republika. O pobočku české banky tak nejde. Skutečnost, že obě banky patří do stejné skupiny, je nerozhodná. R., a.s. se tak zaměřovala jen na Českou republiku, na Slovensku působil jiný subjekt. Článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis ale vyžaduje jen to, aby smlouva byla uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště. Jestliže tedy banka poskytovala činnosti v České republice, kde měl žalovaný bydliště, byl tento předpoklad splněn. Přeshraniční prvek se zde nevyžaduje. Správný je proto závěr, že mezinárodní příslušnost se řídí místem bydliště žalovaného ke dni zahájení řízení podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, které ale podle náhledu odvolacího soudu bylo v České republice, v důsledku čehož jsou soudy tohoto státu příslušné k projednání a rozhodnutí věci. 15. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že napadené usnesení soudu prvního stupně není správné, proto ho podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak se podává z výroku tohoto usnesení, čímž byl odstraněn i závislý výrok o náhradě nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 15. listopadu 2023 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu