ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Aleny Novotné, PhDr., Ph.D., ve věci žalobce: L. K., narozený xxx bytem xxx, xxx proti žalované: Česká republika - xxx, IČO xxx sídlem xxx, xxx pro zaplacení 17 320 Kč s příslušenstvím, k odvolání obou účastníků proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. října 2022, č. j. 29 C 148/2022-25, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně s v napadených zamítavých výrocích II a III potvrzuje. II. Odvolání žalované proti výroku o lhůtě k plnění I se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částek: 3 282 Kč od 14. 4. 2019 do 30. 12. 2020, 3 282 Kč od 14. 5. 2019 do 30. 12. 2020, 3 282 Kč od 14. 6. 2019 do 30. 12. 2020, a úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 3 282 Kč od 14. 7. 2019 do 30. 12. 2020, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Výrokem II zamítl žalobu v části, kde se žalobce domáhal i. úroku z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částek: 1 501 Kč od 14. 5. 2017 do 30. 12. 2020, 1 501 Kč od 14. 6. 2017 do 30. 12. 2020, 1 501 Kč od 14. 7. 2017 do 30. 12. 2020, 1 501 Kč od 14. 8. 2017 do 30. 12. 2020, 2 180 Kč od 14. 8. 2017 do 30. 12. 2020, 1 501 Kč od 14. 9. 2017 do 30. 12. 2020, 2 180 Kč od 14. 9. 2017 do 30. 12. 2020, 2 938 Kč od 14. 10. 2017 do 30. 12. 2020, 2 180 Kč od 14. 10. 2017 do 30. 12. 2020, 2 938 Kč od 14. 11. 2017 do 30. 12. 2020, 2 180 Kč od 14. 11. 2017 do 30. 12. 2020, 2 938 Kč od 14. 12. 2017 do 30. 12. 2020, 2 180 Kč od 14. 12. 2017 do 30. 12. 2020, ii. úroku z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z částek: 3 071 Kč od 14. 1. 2018 do 30. 12. 2020, 2 265 Kč od 14. 1. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 2. 2018 do 30. 12. 2020, 2 265 Kč od 14. 2. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 3. 2018 do 30. 12. 2020, 2 265 Kč od 14. 3. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 4. 2018 do 30. 12. 2020, 2 265 Kč od 14. 4. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 5. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 5. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 6. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 6. 2018 do 30. 12. 2020, iii. úroku z prodlení ve výši 9 % p. a. z částek: 3 071 Kč od 14. 7. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 7. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 8. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 8. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 9. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 9. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 10. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 10. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 11. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 11. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 12. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 12. 2018 do 30. 12. 2020, iv. úroku z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částek: 3 315 Kč od 14. 1. 2019 do 30. 12. 2020, 3 315 Kč od 14. 2. 2019 do 30. 12. 2020, 3 315 Kč od 14. 3. 2019 do 30. 12. 2020, se zamítá. Výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. 2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení zákonných úroků z prodlení z částek 1 501 Kč od 14. 5. 2017 do 30. 12. 2020, 1 501 Kč od 14. 6. 2017 do 30. 12. 2020, 1 501 Kč od 14. 7. 2017 do 30. 12.2 020, 1 501 Kč od 14. 8. 2017 do 30. 12. 2020, 2 180 Kč od 14. 8. 2017 do 30. 12. 2020, 1 501 Kč od 14. 9. 2017 do 30. 12. 2020, 2 180 Kč od 14. 9. 2017 do 30. 12. 2020, 2 938 Kč od 14. 10. 2017 do 30. 12. 2020, 2 180 Kč od 14. 10. 2017 do 30. 12. 2020, 2 938 Kč od 14. 11. 2017 do 30. 12. 2020, 2 180 Kč od 14. 11. 2017 do 30. 12. 2020, 2 938 Kč od 14. 12. 2017 do 30. 12. 2020, 2 180 Kč od 14. 12. 2017 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 1. 2018 do 30. 12. 2020, 2 265 Kč od 14. 1. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 2. 2018 do 30. 12. 2020, 2 265 Kč od 14. 2. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 3. 2018 do 30. 12. 2020, 2 265 Kč od 14. 3. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 4. 2018 do 30. 12. 2020, 2 265 Kč od 14. 4. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 5. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 5. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 6. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 6. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 7. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 7. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 8. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 8. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 9. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 9. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 10. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 10. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 11. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 11. 2018 do 30. 12. 2020, 3 071 Kč od 14. 12. 2018 do 30. 12. 2020, 2 165 Kč od 14. 12. 2018 do 30. 12. 2020, 315 Kč od 14. 1. 2019 do 30. 12. 2020, 3 315 Kč od 14. 2. 2019 do 30. 12. 2020, 3 315 Kč od 14. 3. 2019 do 30. 12. 2020, 3 282 Kč od 14. 4. 2019 do 30. 12. 2020, 3 282 Kč od 14. 5. 2019 do 30. 12. 2020, 3 282 Kč od 14. 6. 2019 do 30. 12. 2020. K námitce žalované doplnil, že jeho nárok promlčen být nemůže, protože v poddlužnické žalobě nedochází ke změně v osobě dlužníka, ale označuje náhradu škody způsobenou porušením právní povinnosti. Platí proto ve smyslu § 636 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.) desetiletá promlčecí doba. 3. Nárok odůvodnil tím, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 2020, č. j. 38 C 100/2019-17 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 39 Co 161/2020-212, byla žalované mimo jiné uložena povinnost zaplatit mu částku 96 204 Kč jako součet nevyplacených částek na pohledávku žalobce za P. K. za dobu od května 2017 do července 2017 a na pohledávku za J. T. za dobu od srpna 2017 do dubna 2018 za situace, kdy nepožadoval úroky z prodlení. Uvedl dále, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 2. 2021, č. j. 55 C 22/2022-116, byla žalované mimo jiné uložena povinnost zaplatit mu částku 17 320 Kč jako součet nevyplacených částek na pohledávku za J. T. za dobu od 15. 5. do 31. 12. 2018, úroky z prodlení nepožadoval. V tomto řízení požaduje zaplatit dříve neuplatněné úroky z prodlení. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby a vznesla námitku promlčení. 4. Soud prvního stupně při svém rozhodování nejprve vycházel z toho, že žalobce je občanem Slovenské republiky, svoji pravomoc určil dle článku 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012. Uvedl, že rozhodným právem je právo české dle článku 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007. 5. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 2020, č. j. 38 C 100/2019-170 a Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 39 Co 161/2020-212, vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce měl vykonatelné pohledávky za P. K. a J. T. Usnesením Okresního soud v Karviné – pobočka v Havířově byl k uspokojení pohledávky žalobce proti povinnému P. K. nařízen výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky P. K. za xxx ve výši 232 626 Kč na základě smlouvy o převzetí dluhu ze 7. 4. 2010. Okresní soud v Pardubicích platebním rozkazem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 123 C 41/2016-14, uložil J. T., aby žalobci zaplatil částku 112 000 Kč s úrokem z prodlení. K uspokojení uvedené pohledávky žalobce nařídil Okresní soud v Pardubicích usnesením proti povinnému J. T. výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky, kterou má povinný za dlužníkem povinného xxx, xxx, z důvodu úschovy a správy peněžních prostředků na účtu povinného. Na účet vedený pro povinného P. K. došly následující částky: v měsících květen až prosinec 2017 vždy částka 5 875 Kč, v měsících leden až prosinec 2018 vždy částka 6 142 Kč, v měsících leden až březen 2019 vždy částka 6 830 Kč a v měsících duben až červenec 2019 vždy částka 6 564 Kč. Na účet vedený pro povinného J. T. došly následující částky: v měsíci srpnu 2017 částka 5 010 Kč, v měsících září až prosinec 2017 vždy částka 4 359 Kč, v měsících leden a únor 2018 vždy částka 4 596 Kč a v měsících březen a duben 2018 vždy částka 4 529 Kč. V měsících květen až červenec 2017 měl odsouzený p. T. příjmy ze zaměstnání ve výkonu trestu ve výši 1 547 Kč, 1 196 Kč a 918 Kč. Z prostředků na účtu povinného J. K. provedla žalovaná v měsících květen až září 2017 srážky ve výši 5 x 1 437 Kč. V dalších měsících, jež byly předmětem této žaloby, neprovedla k uspokojení shora uvedených pohledávek žalobce žádné srážky z finančních prostředků povinných P. K. a J. T. Z prostředků povinného P. K. měly být tedy prováděny srážky v následující výši: v měsících květen až prosinec 2017 ve výši po 2 938 Kč, v měsících leden až prosinec 2018 ve výši po 3 071 Kč, v měsících leden až březen 2019 ve výši po 3 315 Kč a v měsících květen až červenec 2019 ve výši po 3 282 Kč. Celkem měly být v rozhodném období z prostředků povinného P. K. provedeny k úhradě pohledávky žalobce srážky ve výši 83 429 Kč, byly však provedeny srážky pouze ve výši 7 185 Kč (5 x 1 437 Kč). Z prostředků povinného J. T. měly být prováděny srážky v následující výši: v srpnu 2017 ve výši 2 505 Kč (žalováno však bylo pouze 2 180 Kč), v měsících září až prosinec 2017 ve výši po 2 180 Kč, v měsících leden a únor 2018 ve výši po 2 298 Kč (žalováno však bylo pouze 2 x 2 265 Kč) a v měsících březen a duben 2018 ve výši po 2 265 Kč. Rozdíl mezi tím, co měla žalovaná z účtů J. T. a P. K. srazit a poskytnout žalobci (a co žalobce požadoval) a co mu skutečně poskytla, odpovídal částce 96 204 Kč, kterou byla žalovaná povinna zaplatit žalobci na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 2020, č. j. 38 C 100/2019-170. Usnesením Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, sp. zn. 128 E 64/2015, byl zamítnut návrh žalobce, kterým se domáhal nahrazení projevu vůle P. K., aby z účtu, na nějž byly ukládány prostředky zaslané mu do věznice, byly prováděny srážky k uspokojení pohledávky žalobce z celé výše těchto prostředků mimo kapesného ve výši 100 Kč. 6. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 2. 2021, č. j. 55 C 22/2020-16, vzal soud prvního stupně za prokázané, že na základě výše uvedeného platebního rozkazu Okresní soud v Pardubicích J. T. uložil povinnost zaplatit žalobci částku 112 000 Kč. V době výkonu trestu J. T. od 15. 5. 2018 do 31. 12. 2018 získával důchod, z něhož měla žalovaná provádět srážky ve prospěch žalobce ve výši 8 x 2 165 Kč, což žalovaná nedělala, pročež jí byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 2. 2021, č. j. 55 C 22/2020-116, uložena povinnost zaplatit žalobci částku 17 320 Kč. 7. Právně soud prvního stupně postupoval dle § 312 a násl. o. s. ř., § 314, § 314a odst. 2 a § 315 odst. 1 téhož zákona. Promlčení posuzoval dle § 609 o. z. ve spojení s § 629 odst. 1, § 636 odst. 1, § 2910 a § 1970 téhož zákona. Vzal za prokázané, že žalovaná povinným K. a T. prováděla srážky z prostředků uložených na jejich účtech v rozporu s právem v nižší výši, než měla, a proto soud ve shora uvedených řízeních uložil žalované povinnosti zaplatit žalobci částky 96 204 Kč a 17 320 Kč, bez příslušenství v podobě úroků z prodlení, které žalobce nepožadoval a jichž se domáhal v tomto řízení. Žalovaná vznesla námitku promlčení. K té soud prvního stupně uvedl, že u náhrady škody dle § 629 odst. 1 o. z. činí délka promlčecí doby tři roky a objektivní je ve smyslu § 636 odst. 1 o. z. desetiletá. Uběhne-li subjektivní tříletá promlčecí lhůta, dojde k námitce promlčení dlužníka k promlčení nároku bez ohledu na skutečnost, že desetiletá objektivní lhůta neuběhla. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, například rozhodnutí ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, podle něhož se nárok na úrok z prodlení promlčuje jako celek. Uzavřel, že domáhal-li žalobce úhrady úroků z prodlení žalobou, soudu doručenou dne 31. 3. 2022, jsou k námitce žalované promlčeny úroky z prodlení z částek, které uplatnil počínaje částkou 1 501 Kč za dobu od 14. 5. 2017 do zaplacení a konče částkou 3 315 Kč za dobu od 14. 3. 2019 do zaplacení. Se svojí žalobou může být proto úspěšný pouze s úroky z prodlení za částky, jejichž splatnost nastala ode dne 31. 3. 2019, tedy v době tří let před podáním žaloby. 8. K námitce žalobce ohledně desetileté promlčecí lhůty soud prvního stupně uvedl, že jde o objektivní promlčecí dobu, na kterou se žalobce po uplynutí subjektivní tříleté promlčecí doby nemůže odvolávat. Subjektivní tříletá promlčecí doba mu počala běžet nejpozději v roce 2015, kdy se u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, v řízení, vedeném pod sp. zn. 128 E 64/2015, domáhal nahrazení projevu vůle J. K. Žalobce tak nejpozději v roce 2015 věděl, že mu z účtu povinných náleží více, než získává. K argumentu žalobce o tom, že v rámci poddlužnické žaloby nedochází ke změně v osobě dlužníka do výše nevyplacených pohledávek, uvedl, že v tomto řízení se žalobce domáhá v rámci poddlužnické žaloby náhrady škody vůči jednání žalované, která s chováním povinných vůči žalobci nemá žádnou souvislost. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3873/2012. 9. Soud prvního stupně proto shrnul, že se shora uvedených důvodů žalobě vyhověl pouze částečně ohledně úroků z prodlení z částek 3 282 Kč počínaje dnem 14. 4. 2019 v zákonné výši 9,75 % ročně a ve zbývající části žalobu pro námitku promlčení zamítl. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce byl z větší části procesně neúspěšný a žalovaná se jich vzdala. 11. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasné odvolání oba účastníci. 12. Žalobce navrhl změnu napadeného rozsudku tak, aby žalovaná byla povinna mu zaplatit ještě úrok z prodlení z tam uvedených částek v rozsahu zamítnutí žaloby. Ačkoli formálně uvedl, že se odvolává proti výrokům I, II a III, tedy i proti vyhovujícímu výroku I (proti němuž subjektivně není jeho odvolání přípustné), podle obsahu odvolání fakticky směřovalo pouze proti výroku zamítavému. Odkázal na § 619, § 620 odst. 1 o. z. Poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16, jehož analýzu vypracoval dne 5. 5. 2017 ředitel právního odboru xxx pod č. j. xxx. Na základě exekučního příkazu na účet odsouzeného lze podle něj provádět srážky pouze pro pohledávky uvedené v § 25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb. Rozeslal ji všem ředitelům věznic. Ředitel ekonomického odboru xxx všem zástupcům ředitelů a vedoucím ekonomických oddělení věznic a vazebních věznic dopisem ze dne 30. 6. 2017, č. j. xxx, oznámil, jak má být postupováno při nakládání s peněžními prostředky na účtech odsouzených. E-mailem M. E. B. z odboru ekonomického xxx byl dne 4. 10. 2017 rozeslán postup při evidenci do systému VIS EKV exekučních příkazů. Od října 2017 žalovaná zastavila všechny exekuce na účty odsouzených, u kterých v exekučním příkazu jako oprávněný není uveden soud, zdravotnické zařízení, případně lékárna či vězeňská služba. Žalobce se obrátil na xxx, ta mu dne 22. 12. 2017 sdělila, že s odkazem na uvedený nález byly srážky z účtu odsouzeného K. zastaveny, protože se nejedná o pohledávku související s § 25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb. Citoval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017, č. j. 6 As 317/2017-38. Konstatoval, že má-li odsouzený neuhrazené dluhy vyjmenované v § 25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., polovinu finančních prostředků na účtu vedeném věznicí může použít jen na úhradu těchto dluhů. To ovšem neznamená, že druhá polovina prostředků na tomto účtu musí zůstat odsouzenému k dispozici. Má-li další neuhrazené splatné dluhy, které nespadají pod uvedené ustanovení, a jeho finanční prostředky podléhají exekuci nařízené v souladu se zákonem, lze je exekučně postihnout. Žalobce se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti. To mu dne 6. 9. 2018 sdělilo, že u odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody je důchod chráněn ustanovením o nezabavitelné částce dle § 278 o. s. ř. Povinným K. a T. byl do věznice zasílán invalidní důchod, nedosahující výše nezabavitelné částky. Žalobce tak neměl právní jistotu, zda mu vůbec vznikla škoda. Podal zásahovou žalobu proti VS ČR – Věznici xxx a Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 57 A 95/2018-51, určil, že zásah žalované, spočívající v neprovádění srážek z účtu povinného T., zřízeného a vedeného žalovanou na uspokojení pohledávky žalobce v rozsahu jdoucím do poloviny finančních prostředků přijatých na účet povinného, která není určena na uspokojení pohledávek uvedených v § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu, je nezákonný, a zakázal žalované pokračovat v porušování žalobcova práva na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky. Nejvyšší správní soud označil tento rozsudek za exces, neboť žalobce jako věřitel není oprávněn k podání zásahové žaloby. Žalobce tak stále neměl právní jistotu o vzniku škody. Přesto podal poddlužnickou žalobu, o které Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 38 C 100/2019-170, nepravomocně rozhodl. V mezidobí Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 4. 2020, č. j. 7 As 396/2019-23, rozhodl tak, že základní životní potřeby odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody jsou zajišťovány ve věznici, odsouzený tak nemusí být chráněn ponecháním finančních prostředků v rámci nezabavitelné částky k jejich úhradě. Nejdříve tak od 9. 4. 2020 měl žalobce právní jistotu, že nezabavitelná částka důchodů povinných podléhá srážkám ve prospěch žalobce a jejich neprováděním způsobila žalovaná žalobci škodu. Nesprávný postup tak prolomil až Nejvyšší správní soud tímto rozsudkem. Stále však zůstalo přesvědčení, že důchod zasílaný odsouzenému do věznice je chráněn úpravou o nezabavitelné částce, a soudní exekutoři takové exekuce zastavovali. Pokud by žalobce do tří let od 9. 4. 2020 podal poddlužnickou žalobu a požadoval by náhradu škody za období od května 2017, tento nárok ani příslušenství promlčený není. Nic na tom nemění, že žalobce úroky z prodlení požaduje samostatnou žalobou ze dne 28. 3. 2022. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož tříletá promlčecí doba počala běžet nejpozději v roce 2015 v souvislosti s rozhodnutím Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 128 E 64/2015. K tomu uvedl, že pod uvedenou spisovou značkou je vedena věc, kdy tento soud dne 22. 7. 2015 nařídil výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky, kterou má povinný K. za dlužníkem, jímž je xxx, věznice xxx. Vyrozumění o nabytí právní moci bylo věznici doručeno v říjnu 2015, věznice až do dubna 2017 postupovala tak, že povinnému z důchodu ponechala částku 100 Kč pro osobní potřebu, částku 1 500 Kč srazila na náklady výkonu trestu a zůstatek vyplatila žalobci. Žalobci tak bylo vypláceno více než jedna polovina přijatých peněz povinného, což zakázal Ústavní soud nálezem ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16. Poukázal na úpravu § 281 a § 154 odst. 1 o. s. ř. Ohledně výše úroků z prodlení odkázal na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Později v replice poukázal i na nedodržení odvolací lhůty žalovanou a zopakoval důvody odvolání. 13. K podanému odvolání žalobce se vyjádřila žalovaná s návrhem, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ve výrocích II a III potvrdil. Souhlasila se závěry prvostupňového soudu ohledně promlčení. Ve vztahu k výroku I navrhla, aby jej odvolací soud změnil tak, že lhůta k plnění bude stanovena patnáctidenní z organizačně technických důvodů na její straně. 14. Odvolací soud se nejprve zabýval procesní stránkou věci. Žalovaná, které byl rozsudek soudu prvního stupně doručen dne 15. 11. 2022, odvolání nepodala. Ve vyjádření, které k podanému odvolání podala dne 9. 12. 2022, však navrhla, aby odvolací soud změnil lhůtu k plnění ve výroku I. Za situace, kdy posledním dnem odvolací lhůty pro žalovanou byl den 30. 11. 2022, odvolací soud nemohl postupovat jinak, než odvolání žalované proti výroku o lhůtě k plnění I v této části odmítnout pro opožděnost (§ 218a o. s. ř.). 15. Odvolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dle včasného odvolání žalobce, pouze v zamítavém výroku II a ve výroku III o nákladech řízení, postupem dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolací námitky žalobce nejsou důvodné. 16. Promlčení je právním institutem, díky němuž dojde k oslabení subjektivního práva v důsledku marného uplynutí času. Promlčecí lhůta sestává z lhůty subjektivní a lhůty objektivní. Obecně lze říci, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je závislý na subjektivních okolnostech, tedy spojených s určitým subjektem právního vztahu, který např. zjistí určitou skutečnost. Oproti tomu počátek běhu objektivní promlčecí lhůty je na subjektu právního vztahu nezávislý. Počátek běhu obou lhůt může být totožný, ale může se také lišit v řádu dní, měsíců či let. Účinky promlčení nastávají v okamžiku uplynutí jedné z výše uvedených lhůt, podle toho, která uplynula dříve. 17. V řízení o náhradu škody, jíž se žalobce proti žalované domáhá, je délka subjektivní lhůty obecná a činí tři roky (§ 629 odst. 1 o. z.). Dle § 636 odst. 1 téhož zákona se mimo jiné právo na náhradu škody promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. 18. Podle § 620 odst. 1 téhož zákona okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. Ve smyslu judikatury k tomuto ustanovení, např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3873/2012 platí, že „právo na úroky, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které oprávněný může (ale také nemusí) současně uplatnit s jistinou“. Předmětné rozhodnutí připouští, že v případě, že žalobce uplatní u soudu pouze zaplacení jistiny (tak jako žalobce v dané věci), ale neuplatní zaplacení úroků z prodlení, promlčecí doba vztahující se k jistině se staví a jistina může být přiznaná, zatímco promlčecí doba vztahující se k úrokům z prodlení běží, může marně uplynout a může tedy dojít k promlčení úroků z prodlení. 19. V dané věci Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 38 C 100/2019-170, žalobci přiznal právo na nevyplacené částky z prostředků povinného P. K. počínaje květnem 2017 až červencem 2019 a J. T. počínaje srpnem 2017 a konče dubnem 2018, jehož se domáhal žalobou z roku 2019. Jak shora uvedeno, ke stavění promlčecí doby za jistinu od roku 2017 došlo pouze u jistiny, žalobou z roku 2019 uplatněné, a nikoli u úroků z prodlení, uvedenou žalobou neuplatněných. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v jeho závěru, že žalobci bylo již dříve známo, že žalovaná z účtů povinných neprovádí srážky v takové výši, v jaké by měla, jak o tom svědčí jeho návrh z roku 2015, podaný u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově. Žalobce v odvolání poukazoval i na jím podanou správní žalobu, na jejímž základě rozhodoval Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 57 A 95/2018-51. I z té vyplývá, že žalobci již v souvislosti s podáním této žaloby v roce 2018 bylo známo, že žalovaná nepostupuje tak jak má. Rozhodovací činnost soudů, na kterou žalobce poukazoval v odvolání, je z hlediska povědomosti žalobce o vzniku škody a osoby za to odpovědné nepodstatná. 20. Proto domáhá-li se žalobce úroků z prodlení za dobu od 14. 5. 2017 do 14. 6. 2019 žalobou ze dne 31. 3. 2022, tříletá subjektivní promlčecí doba u nároků žalobce na úroky z prodlení za dobu od 14. 5. 2017 do 14. 3. 2019 uplynula a zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je tak správné. 21. Odvolací soud proto postupem dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II jako správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení III. Ve vyhovujícím výroku I zůstal rozsudek nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 22. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť úspěšná žalovaná náhradu nákladů řízení výslovně nepožadovala. 23. Pouze pro úplnost odvolací soud uvádí, že souhlasí se soudem prvního stupně v jeho posouzení pravomoci českých soudů ve věci jednat a rozhodnout včetně aplikace hmotného práva. Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Praha 8. února 2023 JUDr. Alena Svátková v. r. předsedkyně senátu