USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: I., IČO xxx sídlem H., Praha zastoupená advokátem P. M. sídlem B., Praha proti žalovanému: M. B., narozený xxx bytem K., Praha toho času neznámého pobytu zastoupený opatrovníkem T. B. sídlem B., Praha o 498 139 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. srpna 2022, č. j. 68 C 1076/2020 – 52 takto: Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III. žalobkyni vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 15 940 Kč. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobkyně po žalovaném domáhá s tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2020 na ni přešla pohledávka R. za žalovaným ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 5. 2019. Touto smlouvou byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 497 139 Kč, který žalovaný nesplácel, banka proto úvěr zesplatnila, žalovaný ho přes výzvu nezaplatil. Soud prvního stupně zjistil, že banka s žalovaným uzavřela dne 22. 5. 2019 smlouvu o úvěru, žalovaný uvedl adresu trvalého pobytu K., B. Podle sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 20. 8. 2020 byl žalovaný, který je státním občanem Slovenské republiky, hlášen k ubytování od 19. 7. 2020 do 20. 7. 2020 ve V., V., Z., jinak v České republice žádný druh pobytu neměl. Zásilka zaslaná na Slovensko se vrátila jako nedoručená zpět. Soud prvního stupně žalovanému jako osobě neznámého pobytu ustanovil opatrovníka, který navrhl zastavení řízení s tím, že žalovaný nemá na území České republiky obecný soud. Soud prvního stupně se proto zabýval tím, zda má pravomoc věc projednat a rozhodnout o ní, vyšel přitom z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen Brusel I bis). Vzhledem k tomu, že šlo o smlouvu o úvěru uzavřenou mezi bankou a fyzickou osobou, dospěl k závěru, že jde o spotřebitelskou smlouvu. Vzhledem k tomu, že banka uzavřela smlouvu s žalovaným, který uvedl bydliště na Slovensku, dospěl k závěru, že se banka na spotřebitele ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis zaměřovala a příslušnost se řídí podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis bydlištěm žalovaného v době zahájení řízení. Protože žalovaný neměl nikdy povolen žádný druh pobytu v České republice, ale měl evidováno bydliště na Slovensku, dospěl k závěru, že soudy České republiky nejsou příslušné k projednání a rozhodnutí věci. Pokud žalobkyně odkazovala na § 89 o. s. ř., uvedl, že od 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 293/2013 Sb., toto ustanovení ve spotřebitelských věcech nelze použít. S ohledem na závěry o bydliště žalovaného proto řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně zastavení řízení zavinila, žalovanému náklady řízení nevznikly. O vrácení části soudního poplatku rozhodl podle ust. § 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se řízení nezastavuje. Namítala, že závěry soudu prvního stupně o bydlišti žalovaného na Slovensku jsou nedostatečně odůvodněné. Jen z toho, kde je žalovaný hlášen k trvalému pobytu, nelze podle ní dovodit, že tam také bydlí, když si tam zásilku soudu nepřevzal. Z toho, že žalovaný nemá evidováno bydliště v České republice, nelze dovodit, že má bydliště na Slovensku. Podle ní se soud prvního stupně bydlištěm žalovaného dostatečně nezabýval. Dále odkazovala na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-327/10 a Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2405/2011, podle nichž je-li žalovaný spotřebitel neznámého pobytu, je třeba vycházet z jeho posledního známého bydliště. 4. Opatrovník navrhl potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Zdůraznil, že mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva a že při jejím uzavření neměl žalovaný povolen žádný druh pobytu na území České republiky, trvalý pobyt má jen na Slovensku. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti, plynoucí z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/, d/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba byla podána k soudu dne 23. 4. 2020, žalobkyně jako právní nástupkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 1. 2020 požaduje po žalovaném plnění ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi R. a žalovaným dne 22. 5. 2019. V návrhu uvedla, že příslušnost dovozuje z ust. § 89a o. s. ř. a že žalovaný má bydliště na adrese K., Praha. Podle připojeného návrhu na uzavření smlouvy o Optimální splátce č. 2835753 z 22. 5. 2019 R. poskytla žalovanému účelový úvěr na úhradu úvěrů z 1. 7. 2018, 1. 11. 2018 a 9. 11. 2017. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný má trvalý pobyt na adrese K., B., jako adresa pro doručování je uvedena adresa K., Praha, s tím, že na ni žalovaný pobývá od 8/2018, je zde uvedeno, že je svobodný, bydlí v pronajatém domě/bytě, je podnikatel, současné zaměstnání vykonává od 9/2017, telefon má xxx, e-mail xxx. Ujednání o příslušnosti dle § 89 o. s. ř. smlouva neobsahuje. Podle sdělení Ředitelství služby cizinecké policie z 20. 8. 2020 žalovaný nemá a nikdy neměl na území ČR povolen trvalý ani přechodný pobyt dle zákona o pobytu cizinců, byl hlášen k ubytování od 19. 7. 2020 do 20. 7. 2020 na adrese Z., V. Ve vazbě, výkonu trestu ani zabezpečovací detenci není, podle výpisu z Registru obyvatel Slovenské republiky z 20. 4. 2021 má trvalý pobyt na adrese K., B., pobyt mimo SR nemá evidován, na uvedené adrese je hlášen od 18. 3. 2016. Zásilka zaslaná žalovanému na adresu na Slovensku se dne 19. 8. 2021 vrátila soudu prvního stupně se sdělením pošty, že na ni žalovaný není znám (č. l. 30 spisu). Zásilka zaslaná na adresu K., Praha, se soudu prvního stupně dne 4. 2. 2022 vrátila se sdělením pošty, že adresát je neznámý (č. l. 37). Žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka navrhl v podání z 31. 5. 2022 zastavení řízení s tím, že není dána pravomoc českých soudů. Nahlédnutím do veřejné části živnostenského rejstříku odvolací soud dále zjistil, že žalovaný je veden od 29. 6. 2016 jako podnikatel pod IČO xxx, sídlem H., Praha, předmět podnikání xxx neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obor činnosti provozování xxx, dále je evidován předmět činnosti poskytování xxx, doba platnosti na dobu neurčitou. 7. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i účastníky, že příslušnost soudu je třeba posuzovat podle přímo použitelného nařízení Brusel I bis, a to vzhledem k § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. 8. Odvolací soud za nynějšího stavu také souhlasí s tím, že smlouva o úvěru je smlouvou spotřebitelskou, neboť byla uzavřena mezi bankou a žalovaným jako fyzickou osobou, nepodnikatelem. Žalovaný ve smlouvě není označen svým identifikačním číslem, ale číslem rodným, pokud je zde zmínka o tom, že je podnikatelem, je to uvedeno v rámci dalších údajů o jeho zaměstnání. 9. Banka poskytující úvěr při uzavření smlouvy věděla, že žalovaný je státním občanem Slovenské republiky s trvalým pobytem na Slovensku, odvolacímu soudu je i z jeho činnosti známo, že R. běžně s občany ze Slovenska s bydlištěm v České republice či Slovenské republice smlouvy o úvěru uzavírala, lze tak dovodit, že se na Slovensko zaměřovala ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis a příslušným (mezinárodně i místně) je soud státu, v jehož obvodu měl žalovaný v době podání žaloby k soudu bydliště, a to dle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis. 10. Příslušnost podle čl. 26 nařízení Brusel I bis tím, že se žalovaný jednání účastní, nebyla založena, neboť opatrovník žalovaného se sice podáním vyjádření za žalovaného řízení aktivně účastnil, ale jen proto, že namítl nepříslušnost soudů České republiky. 11. V důsledku toho, že na věc dopadá oddíl 4 nařízení Brusel I bis o příslušnosti u spotřebitelských smluv, nelze příslušnost posuzovat podle čl. 7, upravujícím příslušnost na výběr danou podle místa poskytnutí služby, neboť článek 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis takový postup vylučuje. 12. Dále je třeba uvést, že soud prvního stupně se správně nejprve zabýval svou mezinárodní příslušností (pravomocí) k projednání a rozhodnutí věci před posouzením své místní příslušnosti, neboť pokud není dána příslušnost soudů České republiky, je třeba řízení zastavit a nelze se zabývat tím, který soud v České republice je místně příslušný. 13. Z výše prezentovaných právních názorů, podle nichž je k řízení příslušný soud státu, v jehož obvodu měl žalovaný bydliště ke dni zahájení řízení, účastníci podle obsahu odvolání a vyjádření k němu vychází, spor je veden o to, kde měl žalovaný ke dni zahájení řízení své bydliště. 14. V této souvislosti je třeba připomenout judikaturu, na kterou odkazuje žalobkyně ve svém odvolání, když např. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2405/2011 dovodil, že: Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že v situaci, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 nařízení (nařízení Rady /ES/ č. 44/2001) příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie. 15. Aktuálně nařízení Brusel I bis na vnitrostátní právo odkazuje v článku 62, bydliště ve vnitrostátním právu upravuje § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tak, že člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. 16. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že bydlištěm je místo, kde žalovaný skutečně bydlí. Nelze proto bez dalšího vycházet z místa trvalého pobytu dle správních předpisů, neboť na takto evidovaném místě člověk ve skutečnosti bydlet nemusí. Jestliže soud prvního stupně vyšel jen z toho, že žalovaný má evidován trvalý pobyt na Slovensku, nikoli v České republice, je jeho rozhodnutí nesprávné, neboť se reálně otázkou skutečného bydliště žalovaného ke dni zahájení řízení nezabýval. Navíc jeho závěr o bydlišti žalovaného na adrese trvalého pobytu na Slovensku vyvrací sdělení pošty, podle něhož na této adrese není znám. Naopak soud prvního stupně nehodnotil údaje vyplývající ze smlouvy o tom, že měl žalovaný bydlet v České republice, kde měl i pracovat, zcela přehlédl i to, že od roku 2016 má žalovaný živnostenské oprávnění k podnikání v České republice. Nelze přehlédnout ani to, že se žalovaného nepokusil podle obsahu spisu kontaktovat v sídle jeho podnikání, prostřednictvím e-mailu či telefonního čísla, uvedeného ve smlouvě. I tímto způsobem mohl zjistit jak bydliště žalovaného ke dni zahájení řízení, tak jeho bydliště aktuální. 17. S ohledem na uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení je pro nedostatek přiléhavých důvodů rozhodnutím nepřezkoumatelným, proto ho podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu v řízení. 18. V něm se soud prvního stupně znovu pokusí kontaktovat žalovaného za účelem zjištění jeho bydliště (ke dni zahájení řízení i aktuálního) a poté znovu o námitce nepříslušnosti uplatněné žalovaným rozhodne (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1926/2020). V novém konečném rozhodnutí také znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha dne 13. ledna 2023 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu