USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: xxx a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem proti žalovanému: S. P., narozený xxx státní příslušník Slovenské republiky bytem xxx, xxx, Slovenská republika v České republice bytem xxx, Praha toho času neznámého pobytu zastoupený opatrovníkem advokátem o zaplacení 281 744,44 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. srpna 2022, č. j. 68 C 951/2020 - 36, takto: Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. žalobkyni vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 9 016 Kč. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že na ni na základě smlouvy o postoupení pohledávky přešla pohledávka xxx, a.s, za žalovaným, ze smlouvy o půjčce na kliknutí ze dne xxx, na základě níž původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč, který žalovaný přestal splácet, proto ho banka zesplatnila, žalovaný přes výzvu dluh neuhradil. Soud prvního stupně zjistil, že ve smlouvě měl žalovaný uvedenu adresu xxx, Slovenská republika, na této adrese je evidován v Registru obyvatel Slovenské republiky. Podle sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 15. 7. 2020 je žalovaný slovenským státním občanem a nikdy v České republice neměl žádný druh pobytu, byl pouze přihlášen k ubytování od xxx do xxx v xxx xxx xxx, xxx xxx. Šetřením v informačním systému základních registrů o jeho pobytu žádné informace zjištěny nebyly, zásilka zaslaná na slovenskou adresu se vrátila nedoručená zpět. Žalovanému byl proto jako osobě neznámého pobytu ustanoven opatrovník. 3. Následně soud prvního stupně posuzoval svou mezinárodní příslušnost (pravomoc) k projednání a rozhodnutí věci podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (nařízení Brusel I bis), když žalovaný je státní občan Slovenské republiky. Uvedl, že šlo o smlouvu o poskytování bankovních služeb uzavřenou mezi bankou a fyzickou osobou, šlo tedy o smlouvu spotřebitelskou a příslušnost posuzoval podle oddílu 4 nařízení Brusel I bis. S odkazem na čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis dovodil, že oddíl 4 na věc dopadá, neboť banka věděla, že uzavírá smlouvu s občanem Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis tak žalobkyně může podat žalobu u soudu, kde měl žalovaný v době podání žaloby k soudu své bydliště. Uvedl, že podle čl. 26 nařízení Brusel I bis příslušnost založena nebyla, neboť žalovaný se jednání neúčastnil. Ujednání o místní příslušnosti dle § 89a o. s. ř. je ve spotřebitelských věcech od 1. 1. 2014 nepřípustné a nelze se ho dovolávat. Uzavřel, že žalovaný nemá bydliště v České republice, příslušnosti podle jiných ustanovení se nelze dovolávat, proto řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § „142 odst. 2 o. s. ř.“, když žalobkyně zastavení řízení zavinila. 4. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítala, že jestliže má žalovaný bydliště evidováno v xxx, kam se mu nepodařilo doručit, nelze bez dalšího dovozovat, že zde v době zahájení řízení měl bydliště. Jen z toho, že v České republice žalovaný nemá evidováno bydliště, nelze dovodit, že zde nebydlí. Dle žalobkyně není postaveno na jisto, kde má žalovaný své bydliště. Adresa trvalého pobytu je údaj statistický, který mnohdy nekoresponduje s místem, kde má osoba své skutečné bydliště. Soud prvního stupně podle ní dostatečně bydliště žalované nezjišťoval. Poukázala na to, že jestliže se zásilka vrátila zpět, bylo doručeno fikcí. Soud prvního stupně nevysvětlil, proč žalovaný nemá bydliště na jím uvedené adrese xxx, Praha, kde může pobývat. S odkazem na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-327/10 dovozovala, že nelze-li zjistit bydliště žalované v době zahájení řízení, je příslušný soud státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele. S ohledem na uvedené dovozovala, že příslušné jsou soudy České republiky. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že obsahuje náležitosti, vyplývající z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/, d/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že je třeba ho pro nedostatek důvodů zrušit. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně dovozovala příslušnost soudu v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu z ust. § 89a o. s. ř. Uvedla, že žalovaný má bydliště na adrese xxx, Praha. Jak již uvedl soud prvního stupně, podle sdělení xxx z 15. 7. 2020 žalovaný nikdy neměl na území České republiky žádný druh pobytu, pouze zde byl ubytován od xxx do xxx ve xxx xxx v hotelu xxx xxx xxx, jiné místo pobytu jim známé není. Lustrace v informačním systému základních registrů nebyla úspěšná, stejně tak v seznamu osob ve výkonu vazby, trestu či zabezpečovací detence. Podle sdělení registru obyvatel Slovenské republiky je žalovaný od 7. 9. 1992 hlášen na adrese xxx. Zásilka zaslaná soudem prvního stupně na adresu xxx se vrátila nevyzvednutá zpět se zprávou pošty, že si ji adresát v úložné době nevyzvedl. Zásilka zaslaná na adresu xxx se vrátila soudu prvního stupně se sdělením pošty z 20. 1. 2022, že adresát nebyl zastižen, nemá schránku. Žalovaný ani opatrovník se k věci nevyjádřili. Opatrovníkovi nebylo doručeno usnesení s výzvou, aby se k věci a také k příslušnosti vyjádřil z č. l. 21 spisu. Smlouva o půjčce na kliknutí neobsahuje ujednání o místní příslušnosti soudu, v bodě XV. bod 3. se žalovaný zavázal informovat banku o změně kontaktních údajů. 7. Námitka, že žalovanému bylo řádně doručeno, je nedůvodná. Jestliže bylo zjištěno, že v České republice žalovaný není evidován v informačním systému evidence obyvatel a nemá adresu místa trvalého pobytu nebo adresu místa pobytu cizince na území České republiky ve smyslu ust. § 46b písm. a) o. s. ř., znamená to, že v České republice nemá doručovací adresu, proto zásilka zaslaná na adresu xxx, Praha, nemohla být doručena náhradním způsobem dle § 49 odst. 4 o. s. ř. Při doručování do ciziny se vzhledem k ust. § 50j o. s. ř. občanský soudní řád neuplatní. Doručování v září 2021 upravovalo dnes již zrušené nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007, které náhradní doručení či fikci doručení v článku 14 (ani jinde) neupravuje, podle tohoto nařízení tak lze prostřednictvím pošty doručit jen proti podpisu adresáta (viz též rozhodnutí Krajského soudu České Budějovice sp. zn. 5 Co 1000/2012, Krajského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 301/2011, která lze vyhledat v ASPI). K doručení na slovenskou adresu tak nedošlo, neboť žalovaný zásilku proti podpisu nepřevzal. Navíc lze uvést, že vyřešení námitky, zda došlo k doručení fikcí či nikoli, k objasnění otázky místa skutečného bydliště žalovaného ke dni zahájení řízení nijak nepřispělo, neboť z tohoto pohledu se řeší jen to, zda bylo v České republice doručováno na doručovací adresu, ve vztahu ke slovenské adrese jen to, zda si zásilku doručovanou prostřednictvím pošty proti podpisu převzal. 8. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že příslušnost podle ust. § 89a o. s. ř. se neuplatní, neboť se jí ve spotřebitelských smlouvách od 1. 1. 2014 nelze dovolávat, jak správně vysvětlil soud prvního stupně, navíc takové ujednání ve smlouvě odvolací soud ani nenalezl. 9. Žalobkyně v odvolání nezpochybňovala, že příslušnost soudu se posuzuje podle nařízení Brusel I bis podle ustanovení o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, odvolací soud proto v této části odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. 10. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis 1 není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 11. Podle odstavce 2 ve věcech uvedených v oddílech 3, 4 nebo 5, v nichž je žalovaným pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy nebo poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, soud před uznáním své příslušnosti podle odstavce 1 ověří, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem. 12. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 Nd 336/2007 dovodil, že: V režimu Nařízení Rady (ES) číslo 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu. 13. Tyto závěry jsou v zásadě použitelné i za nynější úpravy provedené nařízením Brusel I bis. Dále je třeba uvést, že předchozí úprava neobsahovala odstavec 2. Podle tohoto odstavce a tedy nynější úpravy soud ještě musí spotřebitele poučit o tom, že příslušnost může založit svou aktivní účastí v řízení, aniž by namítal nepříslušnost soudu, případně že může namítnout nepříslušnost soudu daného státu. 14. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud může, s výjimkou řízení, kde jde o výlučnou příslušnost, prohlásit, že není soudem příslušným a řízení zastavit až tehdy, není-li založena příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis. V daném případě tento předpoklad nebyl naplněn. Soud prvního stupně sice opatrovníkovi žalovaného doručil žalobu, nedoručil mu ale poučení vyplývající z článku 26 odst. 2 nařízení Brusel I bis, tj. o tom, že příslušnost může založit i tím, že se žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka bude řízení aktivně účastnit (např. vyjádří se k věci, aniž by namítal nepříslušnost soudů České republiky). Soud prvního stupně proto rozhodoval předčasně. 15. Odvolací soud také souhlasí s námitkou žalovaného uvedenou v odvolání. Ve věci C-327/10 Soudní dvůr Evropské unie dovodil, že „v takové situaci, o jakou se jedná v původním řízení, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru s povinností informovat smluvního partnera o jakékoliv změně adresy, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 tohoto nařízení (Rady /ES/ č. 44/2001) příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 téhož nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie.“ Protože úprava v přepracovaném nařízení Brusel I bis zůstala stejná, jsou tyto závěry použitelné i v dané věci. V posuzovaném případě sice soud prvního stupně vysvětlil, že nezjistil, že by měl žalovaný bydliště v České republice, neuvedl ale, kde žalovaný ke dni zahájení řízení měl (skutečné) bydliště a případně se nezabýval tím, kde bylo poslední známé bydliště žalovaného. Jestliže je žalovaný hlášen k trvalému pobytu v obci xxx, kde si ale zásilku nevyzvedl, vznikají pochybnosti, zda zde měl ke dni zahájení řízení své bydliště, nebo se zde zdržoval. V tomto směru jsou tedy zjištění soudu prvního stupně nedostatečná. 16. Odvolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že usnesení soudu prvního stupně je pro nedostatek přiléhavých důvodů usnesením nepřezkoumatelným, proto ho podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 17. V něm soud prvního stupně žalovanému (jeho opatrovníkovi) zašle příslušné poučení dle čl. 26 odst. 2 nařízení Brusel I bis, aby tak žalovanému umožnil založit příslušnost soudu prvního stupně, případně namítnout jeho nepříslušnost, a aby v případě nečinnosti žalovaného mohl příslušnost posoudit sám (budou-li splněny předpoklady uvedené v čl. 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis). V novém rozhodnutí (bude-li znovu řízení zastavovat) vysvětlí, jak dospěl k závěru, že měl žalovaný ke dni zahájení řízení bydliště v jiném státě, případně že jeho poslední známé bydliště bylo v jiném státě. V novém konečném rozhodnutí také znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha dne 2. března 2023 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu