USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: I. X. a.s., IČO xxx sídlem xxx xxx xxx zastoupená advokátem xxx sídlem xxx xxx xxx proti žalovanému: F. B., narozený xxx státní příslušník xxx xxx trvale bytem v xxx xxx xxx toho času neznámého pobytu zastoupený opatrovnicí advokátkou xxx sídlem xxx xxx xxx o zaplacení 98 399,64 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. srpna 2022, č. j. 68 C 1162/2020 - 47 (na rozeslaných stejnopisech nesprávně uvedeno č. j. 68 C 1162/2020-50) takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. žalobkyni vrátil část soudního poplatku ve výši 936 Kč. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobkyně po žalovaném domáhala s tím, že smlouvou z 25. 3. 2020 jí byla postoupena pohledávka R. a.s. za žalovaným, která vznikla ze smlouvy o rychlé půjčce ze dne 4. 6. 2019, kterou banka žalovanému poskytla úvěr ve výši 100 000 Kč, který žalovaný přestal splácet, proto banka dluh zesplatnila, žalovaný dlužnou částku přes výzvu nezaplatil. Ze smlouvy soud prvního stupně zjistil, že žalovaný uváděl adresu xxx xxx xxx, ve xxx je žalovaný stále hlášen k trvalému pobytu v registru obyvatel. V České republice naopak žalovaný neměl hlášen žádný druh pobytu, přihlášen byl pouze k ubytování od 17. 6. 2019 do 31. 12. 2019 v hotelu xxx v xxx. Žalovanému se nepodařilo doručit, proto mu jako osobě neznámého pobytu byl ustanoven opatrovník. Za této situace se soud prvního stupně zabýval tím, zda mu svědčí pravomoc k projednání a rozhodnutí věci. Svou pravomoc posuzoval podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1212/2012 Sb. Uvedl, že jde o spor ze smluvního vztahu mezi bankou a fyzickou osobou, spotřebitelem, ze smlouvy o úvěru, který nebyl účelově vázán. Dospěl k závěru, že příslušnost se posuzuje podle článku 17 odst. 1 písm. c), čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, když banka se na spotřebitele ze Slovenska zaměřovala, místně příslušným je proto soud státu, v jehož obvodu má žalovaný bydliště. Článek 26 nařízení Brusel I bis podle soudu prvního stupně nelze aplikovat, neboť žalovaný se soudního řízení nijak neúčastnil. Protože žalovaný nemá bydliště v České republice, dospěl k závěru, že soudy České republiky nejsou příslušné k projednání a rozhodnutí věci, proto řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně zastavení řízení zavinila, žalovanému žádné náklady nevznikly. O vrácení části soudního poplatku rozhodl podle ust. § 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se řízení nezastavuje. V odůvodnění poukazovala na to, že evidované bydliště žalovaného nelze bez dalšího považovat za jeho skutečné bydliště, neboť zásilka zaslaná na tuto adresu se soudu vrátila zpět. Skutečné bydliště žalovaného nebylo zjištěno a není zřejmé, kde bydlí. S odkazem na rozhodnutí SDEU ve věci C-327/10, podle něhož v případě osoby neznámého pobytu je příslušný soud, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, dovozovala, že soud prvního stupně je soudem místně příslušným. 4. Žalovaný prostřednictvím opatrovnice navrhl potvrzení napadeného usnesení s tím, že žalobkyně tvrzení o posledním bydlišti žalovaného v České republice nijak nedokládá. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že obsahuje náležitosti, vyplývající z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, byť z jiných důvodů. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, podaného u soudu dne 23. 6. 2020, se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 98 399,64 Kč s příslušenstvím s tím, že její předchůdkyně, společnost R. a.s., uzavřela s žalovaným dne 4. 6. 2019 smlouvu o rychlé půjčce, splatnou v měsíčních splátkách, které žalovaný přestal splácet. K návrhu připojila smlouvu, v níž žalovaný uvedl adresu trvalého pobytu xxx xxx xxx, doručovací xxx xxx xxx. Usnesením ze dne 23. 5. 2022, č. j. 68 C 1162/2020-41, soud prvního stupně žalovanému ustanovil opatrovnici z řad advokátů xxx xxx Podáním ze dne 14. 6. 2022 podala opatrovnice za žalovaného vyjádření k věci. Zabývala se v něm nejprve příslušností soudu dle občanského soudního řádu a nařízení Rady (ES) č. 44/2001, konkrétně odkazovala na článek 16 odst. 2, podle něhož může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli u soudu členského státu, v jehož obvodu má spotřebitel bydliště. S ohledem na to, že nelze zjistit, zda má žalovaný bydliště v České republice či jiném státě Evropské unie a protože v zájmu žalovaného není řízení protahovat, uzavřela, že námitku nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 nevznáší. K osobě soudce neměla výhrady. K věci uváděla, že aktivní legitimace žalobkyně byla doložena, stejně tak smlouva o půjčce, podle ní dlužné poplatky nebyly dostatečně konkretizovány a nebyl předložen výpočet dlužné částky. Námitku promlčení vzhledem k datům zesplatnění a podání žaloby k soudu neuplatňovala. Nárok neuznala a rozhodnutí ponechala na úvaze soudu s ohledem na provedené důkazy. 7. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis, které s účinností od 10. 1. 2015 nahradilo nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (viz čl. 80, 81), není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 8. Soudní dvůr Evropské unie ve věci C-327/10 dovodil, že není-li pobyt žalovaného znám, lze vést řízení proti němu s opatrovníkem, ustanoveným podle vnitrostátních právních předpisů. Vysvětlil, že sice dochází k omezení práva žalovaného na obhajobu, je však třeba upřednostnit právo žalobce na účinnou ochranu jeho práv (bod 53). Opatrovník ustanovený osobě neznámého pobytu podle ust. § 29 o. s. ř. má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc (§ 31 odst. 2 o. s. ř.) a je oprávněn ke všem procesním úkonům, které může učinit jím zastupovaný účastník, tedy i k podání vyjádření k žalobě. 9. Soud sám může svou mezinárodní příslušnost podle nařízení Brusel I bis zkoumat tehdy, jde-li o případ výlučné příslušnosti dle článku 24 uvedeného nařízení (viz čl. 27 nařízení Brusel I bis), dále v případě, že se žalovaný řízení neúčastní (článek 28 odstavec 1 nařízení Brusel I bis). Pokud se žalovaný řízení účastní, aniž by namítl nepříslušnost soudu, a nejde o případ výlučné příslušnosti, stane se soud podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis mezinárodně i místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci. Po založení příslušnosti podle čl. 26 nařízení Brusel I bis již žalovaný následně nemůže namítat, že příslušným je podle jiných článků soud jiného státu. 10. Odvolací soud zastává názor, že řízení se může žalovaný aktivně účastnit i prostřednictvím svého opatrovníka. Jak bylo výše vysvětleno, ten je oprávněn ke všem procesním úkonům, které náleží účastníku řízení, je proto oprávněn svou aktivní účastí v řízení (aniž by namítal nepříslušnost soudu) založit i příslušnost soudu daného státu. K tomu došlo i v daném případě, neboť opatrovnice žalovaného se podáním z 14. 6. 2022 řízení aktivně účastnila, přitom výslovně uvedla, že námitku nepříslušnosti soudu nevznáší. K založení příslušnosti tak došlo podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis. S ohledem na tento závěr odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, jak vyplývá z výroku tohoto usnesení. Touto změnou byl odstraněn i výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vrácení části soudního poplatku. K výroku o náhradě nákladů řízení lze uvést jen to, že soud prvního stupně nesprávně odkazoval na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť zastavuje-li soud řízení, rozhoduje o náhradě nákladů řízení podle ust. § 146 odst. 1 písm. b), odst. 2 o. s. ř. Nesprávný je také závěr, že žalovanému náklady nevznikly, když byl zastoupen opatrovníkem z řad advokátů (k tomu § 140 odst. 2, § 149 odst. 2 o. s. ř., rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1997/2008). Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 3. ledna 2023 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu