USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: B. F., a.s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupená advokátem K. G. sídlem L., Praha proti žalovanému: V. S., narozený xxx bytem R., V., Slovenská republika o zaplacení 25 136,26 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. srpna 2022, č. j. 60 C 148/2021 – 45, takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 18. 5. 2020, se žalobkyně jako právní nástupkyně G., a.s., domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že její předchůdkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru ve výši 85 950 Kč na úhradu kupní ceny vozidla, žalovaný dlužnou částku zcela neuhradil. Soud prvního stupně uvedl, že žalobci doručil žalobu s výzvou, aby se k věci vyjádřil, žalovaný na výzvu nereagoval. Odkázal na čl. 17 odst. 1 písm. b), 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále Brusel I bis), podle nichž je ve věcech spotřebitelských smluv k projednání a rozhodnutí věci příslušný soud státu, v jehož obvodu má spotřebitel bydliště. Protože se žalovaný řízení aktivně neúčastnil, dovodil, že příslušnost podle čl. 26 nařízení Brusel I bis nebyla založena. Prorogační doložky uzavřené podle § 89a o. s. ř. se ve spotřebitelských věcech od 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 293/2013 Sb., nelze dovolávat. Protože má žalovaný bydliště na Slovensku, dovodil, že soudy České republiky nejsou oprávněny o věci rozhodnout a řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně zastavení řízení zavinila, žalovanému náklady řízení nevznikly. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se řízení nezastavuje. Za situace, kdy soud aplikoval oddíl 4 nařízení Brusel I bis dovozovala, že příslušnost je dána čl. 19 odst. 3 tohoto nařízení, neboť si ji strany smlouvy podle ust. § 89a o. s. ř. dohodly, smlouva o úvěru byla podle ust. § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, vztahem obchodním. Žalobkyně má sídlo v obvodu Prahy. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že oddíl 4 nařízení Brusel I bis nelze použít, dovozovala, že příslušnost vyplývá z čl. 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis a je dána místem, kde závazek měl být splněn, přičemž místem plnění je místo, kde služby byly nebo měly být poskytnuty, což bylo na území České republiky. Uzavřela, že soudy České republiky jsou podle ní příslušné k projednání a rozhodnutí věci. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti, vyplývající z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 5. Ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi G., a.s., a V. S. dne 4. 10. 2007 vyplývá, že žalovaný v ní byl označen identifikačním číslem xxx, dále je zde adresa L., H., následně je zde uvedeno číslo účtu a zástupce: majitel: V, S,, RČ: xxx OP xxx. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 85 950 Kč na koupi vozidla xxx. V bodě 10 smlouvy bylo sjednáno, že věřitel je dle svého uvážení oprávněn uplatňovat své nároky i u soudu příslušného sídla věřitele v souladu s ustanoveními § 89a občanského soudního řádu ve znění pozdějších změn. Klient prohlásil a svým podpisem smlouvy potvrdil, že souhlasí s dohodou místní příslušnosti takto sjednané. V lustraci ISZR bylo zjištěno, že živnostenské oprávnění žalovaného zaniklo dne xxx (č. l. 7 spisu). V České republice měl hlášen pobyt do 31. 12. 2019 (č. l. 26 p. v.), žaloba k soudu byla podána 18. 5. 2020. Od 25. 11. 1987 je žalovaný podle Registru obyvatel Slovenské republiky hlášen k pobytu na v záhlaví uvedené adrese. Na tuto adresu mu prostřednictvím slovenského soudu byla doručena výzva k vyjádření se k žalobě včetně vyjádření k příslušnosti soudu. Na výzvu žalovaný nereagoval. 6. Soud prvního stupně věc posuzoval podle článku 17 a následující nařízení Brusel I bis, které jsou obsaženy v oddílu 4, který upravuje příslušnost u spotřebitelských smluv, konkrétně odkázal na článek 17 bod 1 písm. b), podle něhož ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7, jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Soud prvního stupně přehlédl, že žalovaný při uzavření smlouvy vystupoval jako podnikatel, neboť byl označen identifikačním číslem. Jestliže žalovaný vystupoval při uzavření smlouvy jako podnikatel a automobil tak kupoval v souvislosti s výkonem své podnikatelské činnosti, není správný závěr soudu prvního stupně, že smlouvu uzavíral jako spotřebitel. Oddíl 4 nařízení Brusel I bis nelze pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudů použít. 7. Příslušnost soudů nařízení Brusel I bis v obecné rovině upravuje tak, že příslušným je soud členského státu Evropské unie, v němž má žalovaný bydliště (článek 4), dále upravuje příslušnost na výběr danou (článek 7 a následující), příslušnost výlučnou (článek 24), příslušnost může být sjednána (článek 25), příslušnost může být založena i tím, že se žalovaný řízení před soudem účastní (článek 26). 8. V posuzovaném případě žalovaný na výzvy soudu nijak nereagoval, řízení se aktivně neúčastní, příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis proto založena nebyla. 9. Dohoda obsažená v bodě 10 smlouvy byla uzavřena podle ust. § 89a o. s. ř. v době, kdy oba subjekty sídlily v České republice, týká se jen místní příslušnosti, což také žalovaný v ujednání potvrzoval. 10. Ustanovení o výlučné příslušnosti uvedená v článku 24 nařízení Brusel I bis na posuzovanou věc nedopadají. 11. Bydliště měl žalovaný ke dni zahájení řízení na Slovensku, příslušnost soudů České republiky proto nelze dovodit ani podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 12. Podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 13. V posuzovaném případě byl žalovanému poskytnut úvěr, tedy služba (viz např. rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-249/16, odpověď na otázku 2). Mezinárodní příslušnost (na výběr daná) podle článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis svědčí členskému státu, kde služby byly poskytnuty. Protože společnost, která úvěr poskytla, měla sídlo na území České republiky, jsou soudy České republiky podle tohoto ustanovení příslušné k projednání a rozhodnutí věci (obdobně např. stejné rozhodnutí ESD, odpověď na otázku 3). 14. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je v pravomoci soudů České republiky věc projednat a rozhodnout. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje, čímž byl odstraněn i závislý výrok o náhradě nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha dne 2. února 2023 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu