USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: xxx xxx, a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem proti žalovanému: xxx xxx, narozený xxx bytem xxx, xxx, Slovenská republika zastoupený advokátem o 21 951,56 Kč s příslušenstvím, k odvolání obou účastníků proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. září 2022, č. j. 55 C 408/2014 – 306, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje. II. Ve výroku II se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů 38 186,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 4 319,70 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky se žalobkyně po žalovaném domáhala ze smlouvy o úvěru ze dne xxx. Ve smlouvě měl žalovaný bydliště na adrese na Slovensku uvedené v záhlaví usnesení. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 23 Cdo 823/2020-265, rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR soudům vytkl, že se nezabývaly tím, zda se žalobkyně svou činností spočívající v poskytování kontokorentních úvěrů na Slovensko zaměřovala, jinak řečeno, zda byla připravena uzavírat se spotřebiteli ze Slovenska smlouvy o kontokorentním úvěru ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (dále nařízení Brusel I). Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku, žalobkyně je právnickou osobou zřízenou podle českého práva, obě země jsou součástí Evropské unie. Jde o spotřebitelskou věc, neboť žalobkyně je profesionálem, žalovaný je fyzickou osobou. Nejde o spor ze smlouvy o koupi movitých věcí na splátky ani za smlouvy o půjčce či jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takové věci, aplikoval ale článek 15 odst. 1 psím. c) nařízení Brusel I, který je podle něho naplněn, neboť žalobkyně se zaměřovala na Slovensko. Žalobkyně se proto nemůže domáhat svých nároků na území České republiky a řízení proto podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. 3. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. „§ 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně podáním návrhu u nepravomocného soudu zavinila zastavení řízení, nicméně žalovanému žádné náklady řízení nevznikly“. 4. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, aby odvolací soud žalobě vyhověl, případně aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítala, že Nejvyšší soud ČR předchozí rozsudky zrušil s tím, že je třeba posoudit, zda žalobkyně ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení Brusel I projevila vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli ze Slovenska, když uvedl, že nelze vyloučit, že byť žalobkyně v době uzavření smlouvy kontokorentní úvěry přímo na Slovensku neposkytovala, nezaměřovala i na Slovensko svou činnost ve vztahu k možnosti uzavírání kontokorentních úvěrů, byť by taková smlouva mezi žalobkyní a spotřebitelem s bydlištěm ve Slovenské republice musela být uzavřena v České republice. Soudu prvního stupně vytkl, že ač ji vyzval, aby se k této otázce vyjádřila, s jejím tvrzením z podání ze dne 28. 6. 2022 se nijak nevypořádal. Soud prvního stupně měl posoudit, zda byly splněny předpoklady vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, zveřejněném pod R 2/2021. Námitkami žalobkyně se soud prvního stupně nezabýval. 5. V podání z 28. 6. 2022 žalobkyně uvedla, že v době uzavření smlouvy se žalovaným svou činnost, spočívající v poskytování úvěrů spotřebitelům, na Slovensko nezaměřovala. K tomu poukázala na smlouvu o úvěru ze dne xxx, která je v českém jazyce. Telefonní čísla na https://xxx/ jsou uvedena s mezinárodní předvolbou, e-mail je s doménou cz. Službu neposkytovala online, smlouvu bylo třeba vlastnoručně na pobočce podepsat. Neměla reklamu ani speciální nabídku zaměřující se na jiné území než Českou republiku, neprezentovala se jako věřitel poskytující úvěry spotřebitelům na území Slovenska, jejím cílem nebylo nabízet úvěrové produkty spotřebitelům žijícím mimo Českou republiku. Samotný zápis v evidenci subjektů xxx xxx Slovenska nelze interpretovat v tom smyslu, že zaměřovala svou činnost na spotřebitele na Slovensku. xxx xxx, a.s., pobočka zahraničnej banky, má webové stránky s doménou s.k. Na těchto stránkách nebylo nic, co by navádělo spotřebitele ze Slovenska k uzavření smlouvy se žalobkyní. Slovenská pobočka v té době neposkytovala spotřebitelské úvěry. K tomu, zda byla připravena uzavírat smlouvy o úvěru, uvedla, že žalobkyně i zahraniční pobočka uzavíraly smlouvy o běžném účtu, smlouva se uzavírala na pobočce. Spotřebitel, který měl zájem o vedení účtu v České republice, se musel dostavit na pobočku žalobkyně. Pro uzavření smlouvy o úvěru bylo nutné, aby dlužník byl již klientem žalobkyně. Tento předpoklad žalovaný splňoval, žalobkyně pro něho od 26. 4. 2011 vedla běžný účet a od 27. 12. 2011 další běžný účet. Při uzavírání smlouvy vycházela z předpokladu, že žalovaný žije v České republice, kde měl doručovací adresu, opakovaně se dostavil na pobočku žalobkyně, pohyby na účtu nasvědčovaly tomu, že žije v České republice. 6. Proti výroku II. podal odvolání žalovaný, který se domáhal jeho změny tak, aby mu byla na náhradě nákladů řízení přiznána částka 48 451 Kč a DPH ve výši 5 367 Kč, dále náhrada nákladů odvolacího řízení. Namítal, že mu vznikly náklady za právní zastoupení advokátem a za zaplacené soudní poplatky a uvedl podrobný výpočet výše těchto nákladů. 7. Podáním ze dne 20. 10. 2022 se žalovaný vyjádřil k odvolání žalobkyně. Vyjádřil názor, že i podle žalobkyní uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, zveřejněném pod R 2/2021, je rozhodující, zda žalobkyně zamýšlela obchodovat se spotřebiteli ze Slovenska, není nutné vycházet z reálného stavu. Tento záměr žalobkyně projevila tím, že měla tuto činnost zapsánu v obchodním rejstříku Slovenské republiky, činila tak aktivní kroky směřující k poskytování úvěrů spotřebitelům ve Slovenské republice. Není možné dojít k závěru, že byť určitou činnost měla zapsánu v obchodním rejstříku, nechtěla ji provozovat. Zdůraznil, že obdržení oprávnění k poskytování určitých bankovních služeb je náročný proces. Odkázal na bod 26 rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 23 Cdo 823/2020 – 265, z něhož vyplývá, že smyslem úpravy je zajištění lepší ochrany spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou. Měla by být chráněna dobrá víra žalovaného ve správnost a pravdivost zápisu v obchodním rejstříku, tedy princip materiální publicity, k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2646/2016. Také on odkazoval na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydanému v této věci, kde dovodil, že nelze vyloučit, že byť žalobkyně v době uzavření smlouvy kontokorentní úvěry přímo na Slovensku neposkytovala, nezaměřovala i na Slovensko svou činnost ve vztahu k možnosti uzavírání kontokorentních úvěrů, byť by taková smlouva mezi žalobkyní a spotřebitelem s bydlištěm ve Slovenské republice musela být uzavřena v České republice. Zdůraznil, že o poskytnutí úvěru žádal na slovenské pobočce banky v xxx a bylo mu sděleno, že smlouva musí být uzavřena v České republice z důvodu interních pravidel banky (konkrétně proto, že žalovaný měl již běžný účet u žalobkyně zřízený v České republice.). Žalobkyně tedy na Slovensku, kde má pouze svoji organizační složku, sdělila žalovanému, že u ní může úvěr získat a jak toho má dosáhnout. Tím byly podmínky aplikace čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I splněny. 8. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného nesouhlasila s tím, aby v případě zastavení řízení byla náhrada nákladů řízení přiznána žalovanému. Podle žalobkyně s ohledem na okolnosti, které provázely podání žaloby, nelze dojít k závěru o jejím procesním zavinění za zastavení řízení a jsou dány takové důvody zvláštního zřetele, pro něž je třeba žalovanému náhradu nákladů řízení odepřít. Tvrdila, že nemohla vědět, že soud nemá pravomoc k rozhodování této věci. Odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1333/21-1. Uvedla, že judikatura Soudního dvora Evropské unie neobsahuje definici zaměřování činnosti na členský stát, jde o pojem, který musí být vykládán autonomně, s přihlédnutím k systematice a cílům nařízení za účelem zajištění jeho plného účinku. V době podání žaloby nemohla předpokládat, že pravomoc může být zpochybněna. 9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobami oprávněnými (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k níže uvedeným závěrům. 10. Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba byla podána k soudu 7. 11. 2014, žalobkyně uvedla adresu žalovaného ve Slovenské republice, domáhá se plnění ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze 14. 2. 2012, na základě které se zavázala na běžný účet žalovaného, zřízený smlouvou ze dne 27. 12. 2011, poskytnout úvěrový rámec 20 000 Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno, že příslušným soudem bude soud banky. Žalobkyně již pro žalovaného od 26. 4. 2011 vedla jiný běžný účet. Žalovaný při prvním úkonu v podání z 3. 4. 2016 vznesl námitku nepříslušnosti soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci s tím, že prorogační doložka je neplatná, navrhoval zastavení řízení. Usnesením ze dne 19. 12. 2018, č. j. 55 C 408/2014-160, soud prvního stupně řízení o zaplacení částky 25 006,48 Kč s příslušenstvím do částky 3 054,93 Kč s příslušenstvím zastavil. Podle potvrzení xxx xxx xxx se sídlem v xxx žalovaný navštěvoval denní formou magisterské studium od xxx do xxx. V obchodním rejstříku Slovenské republiky je od 19. 8. 2010 zapsána xxx xxx, a.s., pobočka zahraniční banky (xxx xxx, a.s., se sídlem v Praze), v předmětu činnosti je od 19. 8. 2010 poskytování úvěrů. Podle sdělení xxx xxx Slovenska z 26. 9. 2014 je xxx xxx, a.s., pobočka zahraničnej osoby, od 29. 9. 2014 oprávněna poskytovat kontokorentní úvěry. V odpovědích na často kladené otázky – xxx (infomail: xxx) je mimo jiné uvedeno, že ve Slovenské republice je možné zřídit běžný účet pro fyzickou osobu s českým občanstvím, ale není možné pro právnickou osobu a fyzickou osobu-podnikatele, tedy živnostníka registrovaného v České republice. Platí ale podmínka, že nový klient v slovenské xxx xxx, a.s., pobočky zahraničnej banky, nesmí být už klientem v České xxx xxx, a.s. K dotazu, zda je možné založit si účet v české xxx xxx, a.s., když jsem občan Slovenské republiky, je uvedeno, že v České republice je možnost zřízení běžného účtu pro fyzickou osobu se slovenským občanstvím, také je možné pro právnickou osobu a fyzickou osobu-podnikatele, tedy živnostníka registrovaného ve Slovenské republice. Jedinou podmínkou je, že nesmí být už klientem ve slovenské xxx xxx, a.s., pobočka zahraničnej banky. 11. V posuzovaném případě je třeba mezinárodní příslušnost posuzovat podle nařízení Brusel I, neboť řízení před soudem bylo zahájeno přede dnem 10. 1. 2015 (viz čl. 66 nařízení Evrospkého parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012. V řízení nebylo sporu, že účastníci uzavřeli dne 14. 12. 2012 smlouvu o kontokorentním úvěru, který nebyl účelově vázán, smlouvu uzavírala žalobkyně jako profesionál v daném oboru (poskytování úvěrů) s žalovaným jako fyzickou osobou, nepodnikatelem, s bydlištěm na Slovensku, což dokládal potvrzením o studiu a svým prohlášením, že v České republice pobýval krátkodobě, bydliště zde neměl. Jak správně uvedl soud prvního stupně, za této situace se článek 15 odst. 1. písm. a), b) nařízení Brusel I neuplatní, neboť nejde o koupi movitých věcí na splátky ani o úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. 12. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že se (stejně jako soud prvního stupně) nezabýval tím, zda se žalobkyně ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis svou činností spočívající v poskytování kontokorentních úvěrů na Slovensko v dané době zaměřovala, jinak řečeno, zda byla připravena uzavírat se spotřebiteli ze Slovenska smlouvy o kontokorentním úvěru. Žalovaný poukazoval na to, že žalobkyně si na Slovensku zřídila svou pobočku, která měla v předmětu činnosti poskytování úvěrů, tvrdil i to, že když se obrátil se žádostí o úvěr na pobočku žalobkyně v xxx, bylo mu sděleno, že smlouva musí být uzavřena v České republice, protože tam měl žalovaný již jeden účet veden. Podle názoru odvolacího soudu z toho, že si žalobkyně na Slovensku zřídila pobočku, která se měla zaměřovat i na poskytování úvěrů, vyplývá projev vůle navázat spotřebitelské vztahy se zákazníky ze Slovenska, tedy i se žalovaným. Z toho, že byl žalovaný pobočkou na Slovensku odkázán na žalobkyni, lze rovněž dovodit vůli žalobkyně smlouvy o spotřebitelských úvěrech se spotřebiteli ze Slovenska uzavírat, když žalovaný nebyl pobočkou odmítnut s tím, že kontokorentní úvěry (zatím) poskytovat nemůže. Sama žalobkyně pak v podání z 28. 6. 2022 uváděla, že v kontaktech uváděla telefonní čísla s mezinárodní předvolbou, což je další indicie k závěru, že se zaměřovala i na spotřebitele z jiných států Evropské unie. Je třeba přihlédnou i k osobě žalobkyně, která je bankou, tedy subjektem, který je připraven poskytnout své služby občanům kteréhokoli státu, pokud splní její požadavky pro poskytnutí konkrétního bankovního produktu. 13. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že se žalobkyně na spotřebitele ze Slovenska zaměřovala, na věc tak dopadá článek 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I, mezinárodně příslušným dle článku 16 odst. 2 téhož nařízení je soud členského státu, na jehož území má žalovaný bydliště, tedy slovenský soud. V této souvislosti je třeba ještě uvést, že k uzavření dohody podle článku 17 nařízení Brusel I nedošlo, neboť po vzniku sporu účastníci dohodu o příslušnosti neuzavřeli, v době uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru, kde se účastníci domlouvali na příslušnosti soudu, žalovaný neměl bydliště v České republice, a proto taková smlouva platně uzavřena být nemohla. Příslušnost nebyla založena ani podle článku 24 nařízení Brusel I (tím, že se žalovaný řízení účastní, aniž by namítal nepříslušnost soudu), neboť žalovaný od počátku namítal, že soudy České republiky nejsou příslušné. Protože nejde dovodit příslušnost soudů České republiky z žádného ustanovení nařízení Brusel I, soud prvního stupně správně řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, když tento nedostatek podmínky řízení nelze dodatečně odstranit. 14. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl chybně. Zastavuje-li soud řízení, ust. § 142 o. s. ř. se neuplatní, neboť ust. § 146 odst. 1 písm. b), odst. 2 o. s. ř. obsahuje speciální úpravu. Zjevně chybný je závěr, že žalovanému, který platil soudní poplatky z opravných prostředků a byl zastoupen advokátem, kterého soud prvního stupně uvedl v záhlaví usnesení, žádné náklady nevznikly. Odvolací soud se proto nejprve zabýval tím, zda a kdo má právo na náhradu nákladů řízení. Podle ust. § 146 odst. 2 věta pravá o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Zavinění za zastavení řízení se posuzuje z hlediska procesního, neboť soud o věci samé nerozhoduje. Podal-li žalobce žalobu k českému soudu, ač příslušným je soud slovenské republiky, zastavení řízení zavinil, neboť žalobu podal k soudu nepříslušnému. Za této situace žalobkyni stíhá povinnost nahradit účelně vynaložené náklady žalovanému. 15. Žalobkyně namítala, že zastavení řízení nezavinila, neboť o nepříslušnosti českých soudů nemohla vědět. Žalobkyně ale od počátku věděla, že žalovaný je občanem Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku, adresa v České republice byla uváděna jen jako adresa doručovací. Jen z toho, kde žalobce realizoval platby (podle výpisu na území České republiky a mezi platbami byl i nájem), nelze usuzovat na bydliště fyzické osoby, neboť ta se zde může zdržovat jen přechodně např. z pracovních, studijních či jiných důvodů. Znalosti o bydlišti přitom žalobkyně mít měla, neboť měla posuzovat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně pak nepochybně věděla o tom, že si zřídila pobočku na Slovensku a jaký je předmět její činnosti. Žalovaný od doby, kdy se o řízení dozvěděl, namítal nepříslušnost českých soudů. Judikatura českých soudů vychází z letité judikatury Soudního dvora Evropské unie, citované v bodě 24 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaného v této věci pod č. j. 23 Cdo 823/2020 – 265. Za této situace nelze dovodit, že by žalobkyně zastavení řízení nezavinila, zvláště když i nyní důvodnost námitky žalovaného popírá. Pro úplnost lze dodat, že rozhodnutí Ústavního soudu, na které odkazovala žalobkyně, vztahující se k řízení vedenému u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 Co 56/2021, se týkalo sporu mezi dvěma právnickými osobami a spor byl o to, zda je k řízení příslušný soud nebo xxx xxx xxx, když judikatura k této otázce byla rozdílná. Podle náhledu odvolacího soudu je v tomto řízení situace jiná co do účastníků, předmětu sporu i konkrétních okolností případu. 16. Odvolací soud neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení účastníku zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 o. s. ř.). Majetkové poměry žalobkyně postup podle tohoto ustanovení neodůvodňují, stejně tak okolnosti věci (viz předchozí odstavec). 17. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dle § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. za zaplacené soudní poplatky a právní zastoupení advokátem (§ 137 o. s. ř.). 18. Žalovaný zaplatil soudní poplatek z odvolání ve výši 1 251 Kč (č. l. 47) a z dovolání ve výši 7 000 Kč (č. l. 253), celkem 8 251 Kč. Náhradu poplatku z neúspěšného dovolání nepožadoval. 19. Předmětem řízení byla původně částka 25 006,48 Kč s příslušenstvím, z níž odměna advokáta podle § 7 a. t. činí 2 140 Kč. Právní zástupce žalovaného učinil tyto úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a. t.: 1) sepis odvolání do rozsudku ze dne 3. 4. 2016, 2) sdělení žalovaného k odvolání ze 6. 5. 2016, 3) účast na jednání dne 7. 6. 2018, 4) účast na jednání 27. 9. 2018. Odměna tak činí 2 140 Kč x 4 = 8 560 Kč, k ní náleží dle § 13 odst. 4 a. t. 4 náhrady hotových výdajů po 300 Kč, celkem 1 200 Kč, po sečtení jde o 9 760 Kč. 20. Žalovaný požadoval odměnu za sdělení z 19. 1. 2017 z č. l. 64 spisu, kterým jen vyjasňoval obsah části svého předchozího podání. Nešlo o účelně vynaložený úkon právní služby, neboť vše mělo být zřejmé již z předchozího podání, odměna za tento úkon nebyla přiznána. Žalovaný požadoval odměnu za změnu petitu na č. l. 105. Na tomto listu je založen protokol z jednání ze dne 7. 6. 2018, za které odměna byla přiznána. Žalobce požadoval odměnu za jednání 7. 7. 2018, toho dne se jednání nekonalo, ani konat nemělo, jednání odročené na 2. 7. 2018 bylo přeodročeno na 27. 9. 2018. Jednání odročené na 15. 11. 2018, za které žalovaný požadoval odměnu, bylo 14. 11. 2018 soudem prvního stupně přeodročeno na 17. 1. 2019 (č. l. 149), což oběma zástupcům dal soud prvního stupně e-mailem na vědomí, odměna ani náhrada za promeškaný čas tak advokátovi nenáleží. 21. Podáním ze dne 17. 12. 2018 se žalovaný vyjadřoval k návrhu na částečné zpětvzetí žaloby do částky 3 054,93 Kč s příslušenstvím. Odměna advokáta z této tarifní hodnoty činí 1 000 Kč, s náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč jde o částku 1 300 Kč. 22. Usnesením ze dne 19. 12. 2018, č. j. 55 C 408/2014 – 190, soud prvního stupně řízení do částky 3 054,93 Kč s příslušenstvím zastavil, předmětem řízení zůstala částka 21 951,55 Kč s příslušenstvím, z níž odměna advokáta za jeden úkon právní služby činí 1 980 Kč. 23. Odměna náleží: 1) účast na jednání dne 17. 1. 2019, 2) sepis odvolání ze dne 29. 3. 2018, 3) duplika z 10. 7. 2019, 4) účast na jednání odvolacího soudu 28. 8. 2019, 5) návrh na přehodnocení právního názoru z 2. 9. 2019, 6) sepis dovolání z 16. 12. 2019. Za tyto úkony naleží 6 x 1 980 Kč + 6 x 300 Kč = 13 680 Kč. 24. Žalovaný požadoval odměnu za jednání 29. 7. 2018, podle obsahu spisu se toho dne jednání nekonalo. Dále požadoval odměnu za doplnění důkazů ze dne 29. 7. 2018 z č. l. 225 spisu. Na tomto listě se nachází podání z 30. 8. 2019 a jde jen o průvodní dopis k zakládaným důkazům, nejde tedy o úkon právní služby. V podání z 21. 4. 2021 zástupce žalovaného jen sděloval dovolacímu soudu, že došlo ke změně rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 1 a žádal o zjištění důvodu změny. Jde tedy jen o důkazní návrh, nejde o úkon právní služby advokáta. 25. Po sečtení tak odměna a náhrada hotových výdajů za zastoupení žalovaného advokátem činí 9 760 Kč + 1 300 Kč + 13 680 Kč = 24 740 Kč, k této částce je třeba ještě připočíst náhradu za 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), jehož plátcem právní zástupci žalovaného byli, za právní zastoupení tak žalovanému náleží částka 29 935,40 Kč, s připočtením náhrady za zaplacené soudní poplatky ve výši 8 251 Kč jde o 38 186,40 Kč. 26. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a o tom, že tyto náklady je třeba zaplatit k rukám advokáta, podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. 27. V odvolacím řízení byl žalovaný ve věci samé úspěšný zcela, se svým odvoláním do výroku o náhradě nákladů řízení byl do základu úspěšný zcela, neúspěšný byl jen ohledně náhrady za některé z úkonů, za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný měl neúspěch v nepatrné části a lze mu přiznat podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. 28. Za sepis odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení dle ust. § 11 odst. 2 písm. c) a. t. náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny, z částky 1 980 Kč jde tedy o 990 Kč, za sepis vyjádření k odvolání žalobkyně jde o částku 1 980 Kč, ke každému ze dvou úkonů náleží náhrada hotových výdajů po 300 Kč, náklady za právní zastoupení tak činí 990 + 1 980 + 2 x 300 = 3 570 Kč, s náhradou za 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. jde o 4 319,70 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 8. března 2023 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu