ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobce: B., s.r.o., IČO xxx sídlem R., Praha zastoupený advokátem M. L. sídlem N., Praha proti žalovanému: T. K., narozený xxx bytem H., M. o zaplacení 71 354 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. listopadu 2022, č. j. 29 C 373/2022-82, takto: I. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 41 354 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 892 Kč a úrok ve výši 29 % ročně z částky 30 000 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 36 043,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta M. L.. Odůvodnění: 1. Soud prvního stupně výrokem I. shora označeného rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % p. a. od 18. 3. 2022 do zaplacení. Výrokem II. zamítl žalobu ohledně nároku na zaplacení částky 41 354 Kč spolu s úrokem z částky 30 000 Kč ve výši 29 % p. a. od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 892 Kč. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně nejprve shrnul obsah žaloby. Žalobce se domáhal, aby soud žalovanému uložil povinnost zaplatit mu částku 71 354 Kč s úrokem a zákonným úrokem z prodlení. Žalobce uplatněný nárok odůvodnil smlouvou, uzavřenou dne 31. 12. 2018 mezi jeho právním předchůdcem, společností P. F. s.r.o., a žalovaným. Podle ní byla žalovanému poskytnuta téhož dne v hotovosti částka 30 000 Kč a ten se ji zavázal splatit ve 23 měsíčních splátkách po 2 459 Kč a v poslední 24. splátce ve výši 2 437 Kč, se zápůjční úrokovou sazbou 29 % ročně společně s dalšími poplatky. Celkem tak měl zaplatit 58 994 Kč. Žalovaný však na svůj dluh nezaplatil nic, a to ani na písemnou výzvu. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, kapitalizované smluvní pokuty 15 000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 1 892 Kč a z poplatku za poskytnutí a správu zápůjčky 26 054 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou dne 28. 1. 2022, nastoupil žalobce do práv svého právního předchůdce. Soud prvního stupně dále posoudil svou mezinárodní příslušnost věc projednat a rozhodnout dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012. Dále shledal, že rozhodným právem je české právo. 3. Soud prvního stupně dále shrnul výsledky dokazování žalobcem navrženými důkazy, tj. smlouvou o postoupení pohledávek, smlouvou o zápůjčce ze dne 31. 12. 2018, výzvou k okamžitému splacení dluhu, předžalobní upomínkou, rozpisem splátek a plateb žalovaného. Zjistil, že v období od května 2016 až února 2017 byl žalovaný zaměstnán u společnosti S., spol. s r.o., jeho příjem činil 33 000 Kč čistého a v době uzavření smlouvy nebyla proti žalovanému vedena exekuce. Dále soud zjistil, že v žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že měsíční celkové příjmy jeho domácnosti činí 58 000 Kč, splácel ještě další zápůjčku ve výši 5 780 Kč, své měsíční výdaje odhadl na 20 000 Kč. 4. Dále soud prvního stupně věc hodnotil právně. Smlouvu uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným posoudil podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jako smlouvu o zápůjčce. Vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl dne 31. 12. 2018 zápůjčku ve výši 30 000 Kč a žalovaný na svůj dluh nezaplatil nic. Pohledávka pak byla platně postoupena žalobci. Z úřední povinnosti se zabýval otázkou, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy o zápůjčce dostatečně posoudil úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Upozornil, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 občanského zákoníku. Shledal, že právní předchůdce žalobce dostatečně zkoumal příjmy žalovaného, byť netrval na předložení výplatnic a ani soud nepovažoval provedení těchto důkazů za nezbytné. Věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka. Otázku zjišťování finanční spolehlivosti žalovaného prostřednictvím databází BRKI, NRKI a SOLUS nepovažoval soud prvního stupně za právně relevantní. Postup při zjišťování výdajů žalovaného však vykazoval nedostatky. Žalobce sice ve svém návrhu výši výdajů žalovaného uvedl, nicméně jeho právní předchůdce výdaje a hospodaření žalovaného nijak neověřoval a spokojil se jen s tvrzeními žalovaného, resp. nevyžadoval žádné výpisy z účtu, přestože žádost o úvěr s předložením takového dokladu počítá. Právní předchůdce žalobce tedy úvěruschopnost žalovaného dostatečně nezkoumal. Stran výkladu požadavků zákona na prověření úvěruschopnosti dlužníka soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1As 30/2015. 5. Soud prvního stupně uzavřel, že nezabýval-li se věřitel schopností žalovaného splácet úvěr dostatečně a s odbornou péčí, je smlouva neplatná pro rozpor se zákonem. Protože je smlouva o úvěru neplatná, je žalovaný povinen žalobci vrátit dle § 2991 a § 2999 občanského zákoníku bezdůvodné obohacení, které tvoří částka 30 000 Kč, kterou věřitel poskytl žalovanému jako úvěr, přičemž se nepřihlíží k příslušenství. Soud přiznal žalobci rovněž nárok na úrok z prodlení v zákonné výši od 18. 3. 2022. Argumentaci žalobce nepřisvědčil a ve zbytku žalobu zamítl. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce byl procesně neúspěšný v rozsahu 58 %. 6. Podáním ze dne 21. 12. 2022 se proti výrokům II. a III. odvolal žalobce. Navrhl, aby odvolací soud ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 41 354 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 892 Kč a úrok ve výši 29 % ročně z částky 30 000 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a odpovídajícím způsobem rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Uvedl, že úvěruschopnost dlužníka je třeba vždy posuzovat individuálně. V daném případě se jednalo o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou. S dlužníkem byla sepsána zákaznická karta a byly ověřeny jeho příjmy a výdaje, jakož i zdroje těchto příjmů, tj. skutečnost, že je žalovaný zaměstnán u společnosti S., spol. s r. o. a pobírá příjem ve výši 33 000 Kč, který významně převyšuje jeho výdaje. Žalobce dále odkázal na závěry Ústavního soudu, uvedené v jeho usnesení ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, v němž byl řešen skutkově a právně velmi obdobný nárok a zkoumání úvěruschopnosti Ústavní soud posoudil jako řádné. Žalobce podotkl, že neexistuje způsob, jak jednoznačně prokázat výdaje žalovaného, aniž by bylo třeba provádět rozsáhlý a nákladný výzkum. Stran výdajů byly v případě žalovaného ověřovány pouze tzv. mandatorní výdaje. Ostatní výdaje povinnosti ověření nepodléhají. Rozhodovací praxe soudů přitom připouští při určení výdajů dlužníka také použití částky životního minima. Princip přiměřenosti při zkoumání úvěruschopnosti podporuje i judikatura Soudního dvora Evropské unie (rozs. ve věci CA Consumer Finance SA). Soud prvního stupně tuto právní otázku posoudil nesprávně. Princip spolehnutí se na údaje poskytnuté druhou smluvní stranou aplikuje rovněž zahraniční právní věda, jakož i relevantní česká literatura. Poukázal na paušální a vlastní okolnosti případu přehlížející hodnocení posouzení úvěruschopnosti žadatelů o úvěr a na možný rozpor s eurokonformním výkladem sekundárního práva Evropské unie. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., způsobem vyplývajícím z § 212, § 212a o. s. ř., přezkoumal správnost napadeného rozsudku ve výroku II. a III. (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 8. Odvolací soud předesílá, že žalovaný je občanem Slovenské republiky, tj. státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie, proto je namístě při posuzování mezinárodní soudní příslušnosti postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení“). Článek 7 nařízení nelze použít, neboť nebylo zjištěno, že by měl žalovaný bydliště v jiném státě Evropské unie. Žalovaný ale stále má evidováno místo pobytu v M., jiné bydliště nebylo zjištěno, v České republice byl zaměstnán. Lze tak dovodit že žalovaný měl v době zahájení řízení bydliště v České republice, eventuálně zde bylo jeho poslední známé bydliště, a příslušnost českých soudů je založena podle článku 4 nařízení. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Z odstavce 2 téhož shora označeného ustanovení plyne, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Stěžejní odvolací námitku představuje otázka, nakolik byla právním předchůdcem žalobce splněna povinnost posouzení úvěruschopnosti žalovaného coby spotřebitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Protože je právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru plně harmonizována se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, je třeba pravidla v ní obsažená podrobit eurokonformnímu výkladu (tzv. nepřímý účinek evropského práva). Výkladem osmého článku směrnice se, jak správně podotýká žalobce, jako předběžnou otázkou zabýval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, CA Consumer Finance SA. Soudní dvůr zde uzavřel, že „dostatečnost spotřebitelem uvedených informací se může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Podstatou osmého článku směrnice je tedy jednak požadavek, aby se věřitel při zjišťování majetkové a příjmové situace spotřebitele neomezoval pouze na jeho nepodložená prohlášení, a současně, aby byla potřeba zjišťovat a ověřovat informace o příjmech a výdajích spotřebitele posuzována vždy podle okolností konkrétního spotřebitelského úvěru. Nejvyšší správní soud v soudem prvního stupně odkazovaném rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, pak tento výklad při aplikaci české právní úpravy (resp. dřívějšího § 9 zákona č. 145/2010 Sb., účinného do 30. 11. 2010) plně převzal. Citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie tak nejsou ve vzájemném rozporu, jak by mohlo vyplývat z odůvodnění napadeného rozsudku. Judikatura, přijatá před účinností zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je plně použitelná i za stávající právní úpravy (k tomu např. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2018, č. j. 2 As107/2017-72, dostupný z www.nssoud.cz). 12. Ze shora citovaných rozhodnutí obecně plyne, že hlavním zdrojem informací významných pro úvěruschopnost je sám spotřebitel a doplňkovým pak případné informace z bankovních klientských registrů. Dostatečnost a spolehlivost těchto údajů je však třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Z uvedeného plyne, že není za všech okolností nutné (popř. možné) hodnověrně ověřit veškeré příjmy a výdaje spotřebitele, lze-li na finanční spolehlivost, resp. riziko nesplácení, usoudit i z dalších okolností jako je platební morálka spotřebitele při čerpání předchozích úvěrů, výše poskytovaného úvěru aj. Ochrana spotřebitele prováděná skrze posouzení úvěruschopnosti má do značné míry preventivní povahu a nemůže být proto vyčerpávající. Poskytovatel úvěru pak především posuzuje, nakolik je situace žadatele o úvěr uvěřitelná. S ohledem na tuto nutnou přiměřenost není nutné za všech okolností trvat na doložení všech spotřebitelem tvrzených příjmů a výdajů (k tomu srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, dostupné z www.nalus.usoud.cz). 13. V posuzovaném případě nemá odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Stran sporného zjišťování úvěruschopnosti vyšel právní předchůdce žalobce z údajů zaznamenaných v zákaznické kartě ze dne 31. 12. 2018, jakož i z pracovní smlouvy žalovaného u společnosti S., spol. s r. o. a jejích dodatků. Z pracovní smlouvy je přinejmenším zřejmé, že nejméně dva a půl roku před uzavřením úvěrové smlouvy byl žalovaný zaměstnán u společnosti S., spol. s r. o. s tím, že počínaje únorem roku 2017 vykonával vedoucí pozici xxx. Ačkoli žalobce soudu prvního stupně k důkazu nepředložil výplatnice žalovaného, lze zákaznickou kartu, v níž je jejich předložení potvrzeno zástupkyní poskytovatele úvěru, jakož i samotným žalovaným, posoudit jako nepřímý důkaz, že byly výplatní pásky znějící na čistý příjem ve výši 33 000 Kč žalovaným předloženy. Měsíční výdaje žalovaného, jak plyne ze zákaznické karty, podle všeho ověřovány nebyly, ačkoli by alespoň zčásti měly být doložitelné (splátky jiné zápůjčky ve výši 5 700 Kč) výše nájemného, pravidelné poplatky aj.). Nelze však přehlížet, že čistý příjem z pracovního poměru žalovaného bylo možné hodnotit jako dostatečně vysoký a na poměry konce roku 2018 jako výrazně vyšší než činil celostátní medián hrubých mezd v té době (tj. 29 247 Kč, viz https://www.czso.cz/csu/czso/cri/prumerne-mzdy-4-ctvrtleti-2018). Zejména při porovnání s celkovou výší poskytnuté zápůjčky (30 000 Kč), pracovním postavením žalovaného včetně doby trvání jeho pracovního poměru a ujednanými měsíčními splátkami ve výši 2 459 Kč nebylo ověřování tvrzených výdajů žalovaného poskytovatelem spotřebitelského úvěru pro účely posouzení jeho úvěruschopnosti nezbytné a žalobce stran těchto okolností důkazní břemeno nenesl. S ohledem na to se odvolací soud nemohl ztotožnit se soudem prvního stupně v závěru, že právní předchůdce svou povinnost prověřit úvěruschopnost klienta zanedbal, resp. poskytl úvěr pouze na základě ničím nepodložených tvrzení žalovaného. Důsledek absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce (§ 588 občanského zákoníku), předvídaný v ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, proto podle náhledu odvolacího soudu nelze v daném případě dovodit. 14. Odvolací soud neshledal žádné jiné důvody neplatnosti smlouvy o zápůjčce (§ 2390 občanského zákoníku), posoudil ji tedy jako platnou. Bez pochybností zůstává i aktivní legitimace žalobce, na něhož byla pohledávka za žalovaným řádně postoupena podle § 1879 občanského zákoníku smlouvou ze dne 28. 1. 2022. 15. Vedle jistiny dluhu, která (ač nesprávně z jiného právního důvodu) byla žalobci pravomocně přiznána již výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně, uplatnil žalobce také nárok na příslušenství pohledávky, a sice na smluvní úrok ve výši 29 % z jistiny dluhu ve výši 30 000 Kč, který požadoval od 18. 3. 2022 do zaplacení. Jak vyplynulo z dokazování před soudem prvního stupně, smluvní strany si ve smlouvě o zápůjčce vedle smluvního úroku sjednaly splátkový kalendář na 24 měsíců. Z rozpisu splátek a plateb žalovaného se podává, že poslední splátka dluhu se stala splatnou dne 31. 12. 2020. Protože žalovaný doposud na dluh nesplnil nic, je nárok žalobkyně na smluvní úrok z prodlení od 18. 3. 2022 do zaplacení oprávněný. Jako důvodný odvolací soud posoudil rovněž nárok na zaplacení kapitalizované smluvní pokuty ve výši 15 000 Kč, který byl stranami smlouvy o výpůjčce sjednán v bodu 6.1 smluvních podmínek ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Nárok na zaplacení částky ve výši 1 892 Kč jako kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení se zaplacením jednotlivých splátek je pak odůvodněn § 1970 občanského zákoníku, konkrétní sazba úroku z prodlení se pak stanoví dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Opodstatněný je rovněž nárok na zaplacení částky 26 054 Kč poplatků za poskytnutí a správu úvěru, neboť tyto byly ve smlouvě o zápůjčce sjednány v celkové částce 28 997 Kč (tj. částka za zpracování, doručení a jiné činnosti, částka za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení, jakož i odpovídající smluvní úrok). 16. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud postupem dle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku a uložil zaplatit žalovanému částku 41 354 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 892 Kč a úrok ve výši 29 % ročně z částky 30 000 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku. Ve výroku I zůstal nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř). 17. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce byl ve věci samé plně úspěšný. Náklady žalobce v řízení před soudem prvního stupně představuje zaplacený soudní poplatek za žalobu v částce 2 855 Kč, odměna za zastupování za pět úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) d) g) vyhl. č. 177/1996 Sb. - advokátního tarifu (příprava a převzetí, podání žaloby, výzva k plnění, vyjádření ze dne 16. 9. 2022, účast u jednání dne 21. 11. 2022). Při tarifní hodnotě ve výši 71 354 Kč (§ 8 advokátního tarifu) pak činí odměna za pět úkonů právní služby částku 19 900 Kč. Na náhradě hotových výdajů žalobkyni náleží podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu částka 1 500 Kč. V odvolacím řízení žalobci vznikly náklady, spočívající v soudním poplatku ve výši 3 568 Kč, v odměně za právní zastoupení za jeden úkon právní služby - podání odvolání (podle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu) při tarifní hodnotě 41 354 Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) v částce 2 780 Kč, žalobci také za tento úkon náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Při zohlednění náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (z částky 24 480 Kč) ve výši 5 140,80 Kč činí celková výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 36 043,80 Kč. Odvolací soud ji uložil žalovanému zaplatit žalobci v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 5 dubna 2023 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu