USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: I. X. a.s., IČO xxx sídlem xxx xxx xxx zastoupená advokátem xxx sídlem xxx xxx xxx proti žalovanému: T. T., narozený xxx bytem xxx - xxx xxx xxx zastoupený opatrovníkem xxx xxx sídlem xxx xxx xxx o zaplacení 43 688,75 Kč a 4 815 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. ledna 2023, č. j. 68 C 887/2020-61, takto: Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I o kapitalizovaném úroku ve výši 3 980,58 Kč a úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 43 688,75 Kč od 14. 3. 2020 do zaplacení a ve výroku III o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 43 688,75 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 980,58 Kč od 14. 2. 2020 do 13. 3. 2020, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 555,89 Kč od 14. 2. 2020 do 13. 3. 2020, s úrokem ve výši 17,9 % ročně z částky 43 688,75 Kč od 14. 3. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 43 688,75 Kč od 14. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Výrokem II uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 815 Kč rovněž v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku. Výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni z tohoto titulu částku 6 452 Kč. 2. Při svém rozhodování vycházel z toho, že žalobkyně se částky 43 688,75 Kč s příslušenstvím domáhala na základě skutečnosti, že její právní předchůdkyně xxx a.s. (dále jen banka) uzavřela se žalovaným na jeho žádost smlouvu o půjčce na kliknutí. Banka se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve sjednané výši a žalovaný úvěr splácet. Žalovaný úvěr dle smluvních podmínek nesplácel. Proto banka dne 13. 2. 2020 přistoupila k zesplatnění úvěru. Žalobkyně nyní v řízení požaduje vedle dlužné částky i sjednané úroky z jistiny úvěru s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou dluhu a zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny úvěru. Žalovaný dluh neuhradil ani po výzvě dle § 142a odst. 1 o. s. ř. 3. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobkyně se proti žalovanému domáhá ve spojeném řízení zaplacení částky 4 815 Kč, představující dlužné poplatky z titulu smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 31. 7. 2018, v níž se banka zavázala zřídit a vést bankovní účet č. xxx xxx a žalovaný se zavázal platit za poskytované bankovní služby dle platného ceníku produktů a služeb. 4. Soud prvního stupně aktivní věcnou legitimaci v řízení žalobkyně dovodil z uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 3. 2020 mezi žalobkyní a bankou. S ohledem na souhlas účastníků na rozhodnutí věci bez nařízení jednání vycházel z listinných důkazů a zabýval se i námitkami ze strany žalovaného, týkajícími se dostatečnosti posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně (správně banky) včetně návrhu na posouzení nároku žalobkyně pouze jako bezdůvodného obohacení v rozsahu zesplatněné jistiny a částečného zamítnutí žaloby v rozsahu zbývajících nároků. Soud prvního stupně proto postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). 5. Z listinných důkazů vzal za zjištěné, že banka uzavřela se žalovaným na jeho žádost smlouvu o půjčce na kliknutí a zavázala se žalovanému poskytnout úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se jej zavázal splácet v 18 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 187,91 Kč spolu se smluvním úrokem 17,90 % p. a. vždy do 20. dne v měsíci spolu s dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku. Žalovanému banka dne 25. 2. 2019 poskytla úvěr ve výši 50 000 Kč, jak soud zjistil z výpisu z běžného účtu žalovaného č. xxx. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas. Proto banka ve smyslu článku 12 písm. b) Produktových podmínek zesplatnila úvěr. O této skutečnosti žalovaného informovala dopisem ze dne 13. 2. 2020. Rovněž mu zaslala písemnou upomínku dne 25. 5. 2020. Žalovanému dále oznámila postoupení pohledávky dne 24. 4. 2020. Z listin doložených žalobkyní soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně (správně banka) prověřovala úvěruschopnost žalovaného jednak z informací poskytnutých žalovaným v návrhu úvěrové smlouvy. Příjem žalovaného prověřila banka mimořádným výpisem z běžného účtu. Ohledně výdajové stránky banka uplatnila standardní odhad na základě aktuálních statistických dat státních úřadů se zohledněním bydliště žalovaného. Dále byla provedena lustrace v interních i externích systémech (BRKI/NRKI a SOLUS) s negativním výsledkem ohledně dalších spotřebitelských závazků. 6. Banka a žalovaný dále dne 31. 7. 2018 uzavřeli smlouvu o shora uvedeném běžném účtu, banka tak zřídila a vedla běžný účet v korunové měně a žalovaný jí hradil poplatky dle ceníku. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby. Podle výpisu z běžného účtu na něm vznikl čerpáním peněžních prostředků nepovolený debetní zůstatek. Banka žalovanému písemně oznámila zrušení běžného účtu dopisem ze dne 20. 2. 2020 a současně jej vyzvala k úhradě dlužné částky. Pohledávka banky za žalovaným byla následně postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 3. 2020, o čemž byl žalovaný vyrozuměn dne 24. 4. 2020. 7. Právně soud prvního stupně postupoval dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.) ve spojení s §§ 1970 a 2662 tohoto zákona. Uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve sjednané výši a žalovaný se zavázal je splatit, navýšené o sjednaný úrok z úvěru. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný peněžní prostředky čerpal, sjednaným způsobem je však včetně úroků a poplatků nesplácel. Předchůdkyně žalobkyně proto v souladu se smluvním ujednáním v obchodních podmínkách, které jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru, od smlouvy odstoupila. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit dosud nesplacenou část poskytnutého úvěru včetně sjednaného úroku. Protože žalovaný dlužnou částku neuhradil, dostal se do prodlení a předchůdkyni žalobkyně tak ve smyslu shora citovaného § 1970 o. z. vzniklo právo na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Povinnost platit úrok z prodlení z dlužné částky trvá pro žalovaného až do úplného zaplacení dluhu. K ověření schopnosti žalovaného splácet tak jak žalovaný namítal, soud odkázal na § 84 a následující zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru i na aktuální judikaturu, například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a shledal posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní za dostatečné, neboť kromě lustrace v registrech dlužníků lustrovala skutečné měsíční příjmy v rámci běžného účtu a splnila i podmínku nutné objektivity ověření uváděných skutečností. 8. V řízení bylo dále prokázáno, že strany uzavřely smlouvu o běžném účtu, kterou předchůdkyně žalobkyně zřídila a vedla žalovanému účet, za což se žalovaný zavázal platit poplatky dle platného ceníku. Právně postupoval dle § 2662 o. z. V řízení bylo prokázáno i to, že účastníci sjednali podmínky vedení účtu i následky porušení povinnosti. Žalovaný porušil svoje smluvní povinnosti, neboť mu v rozporu se smluvním ujednáním na účtu vznikl nepovolený debet. Předchůdkyně žalobkyně proto v souladu se smluvním ujednáním ve smlouvě i obchodních podmínkách, které byly nedílnou součástí smlouvy, žalovanému oznámila zrušení běžného účtu a vyzvala jej k okamžité úhradě dlužné částky. 9. Soud prvního stupně proto shrnul, že žalobkyně prokázala tvrzení obsažená v žalobě a proto žalobě ve výrocích I a II vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěchu žalobkyně v řízení. 10. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka, a to pouze v rozsahu příslušenství, sestávajícího z částky 3 980,58 Kč jako kapitalizovaného úroku, dále úroku 17,9 % ročně z částky 43 688,75 Kč od 14. 3. 2020 do zaplacení a dále proti náhradě nákladů řízení. Navrhoval, aby věc byla posouzena pouze v poměrech bezdůvodného obohacení, vzešlého z neplatné úvěrové smlouvy, a rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že v uvedených částech bude žaloba zamítnuta. Odkázal na nesprávné právní posouzení věci. Soud prvního stupně podle něj správně aplikoval jak úpravu občanského zákoníku, tak i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru včetně odkazu na aktuální judikaturu. Závěry této judikatury však neaplikoval správně. Soudu prvního stupně vytýkal především nesprávné právní posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Uvedl, že ve smyslu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence. Chrání i pozici věřitelů, neboť snižuje riziko při žádosti o další úvěr věřitelům, kteří témuž spotřebiteli již úvěr či jiné služby poskytli dříve. Odkázal na § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a zdůraznil, že při posouzení této skutečnosti je věřitel povinen postupovat s odbornou péčí. Ta předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejné dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním či existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými nikoli pouze tvrzenými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1As 30/2015. Pokud posouzení úvěruschopnosti žalovaného je zatíženo deficitem odborné péče, má tato okolnost přímý vliv na povinnost soudu z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z. přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Vychází zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle žalovaného z ničeho nevyplývá závěr soudu prvního stupně, podle něhož úvěrující dostál požadavkům odborné péče při zjišťování úvěruschopnosti žalovaného za situace, kdy ze žádného skutkového zjištění nevyplývá, jaké byly skutečné výdaje úvěrovaného žalovaného, posuzované v závislosti na jeho příjmech a zejména na jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr. 11. K podanému odvolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně s návrhem na potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadené části. Podle ní je rozhodnutí soudu prvního stupně řádně odůvodněno a soud prvního stupně postupoval zcela v souladu s právním řádem, správně aplikoval právní úpravu a správně posoudil proces zkoumání úvěruschopnosti. Odkázala na bod 11 tohoto rozhodnutí. 12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, pouze v rozsahu daném odvoláním žalovaného, tedy v části výroku I o kapitalizovaném úroku ve výši 3 980,58 Kč a úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 43 688,75 Kč od 14. 3. 2020 do zaplacení, a dospěl k závěru, že v odvolacím řízení nejsou splněny podmínky pro věcné rozhodnutí. 13. Odvolací soud v prvé řadě po stránce procesní zdůrazňuje, že ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně v části, napadené odvoláním žalovaného, neodpovídá zákonným náležitostem na odůvodnění kladeným. 14. Otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného se soud prvního stupně výslovně zabýval v bodu 6 odůvodnění, kde výslovně uvedl, že žalobkyně posuzovala tuto skutečnost jak z informací žalovaného v návrhu smlouvy, tak jeho příjem prověřila mimořádným výpisem z běžného účtu žalovaného. K výdajové stránce soud prvního stupně uvedl, že banka uplatnila standardní odhad dle statistických dat státních úřadů se zohledněním bydliště žalovaného. Dále provedla lustraci v systémech (BRKI/NRKI a SOLUS) s negativním výsledkem ohledně dalších spotřebitelských závazků. 15. Ve smyslu § 86 odst. 1, 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 16. Soud prvního stupně se však v rámci posuzování otázky úvěruschopnosti zabýval pouze tím, zda banka posuzovala úvěruschopnost žalovaného (§ 84 uvedeného zákona), ale zcela opomněl řešit výstup z tohoto posouzení, čili jaké konkrétní údaje poskytnuté žalovaným banku vedly k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Soud prvního stupně se v tomto smyslu omezil pouze na obecný odkaz na výpis z běžného účtu žalovaného, ale neuvedl, jaká z tohoto důkazu učinil pro věc relevantní skutková zjištění. Povinnost žalobkyně a následně i soudu vycházet z konkrétních údajů žalovaného (obecně příjmů a výdajů) je přitom podmínkou řádného posouzení úvěruschopnosti a odpovídá nejen právní úpravě, ale i logice věci. Odvolací soud v tomto smyslu odkazuje i na aktuální judikaturu, konkrétně např. na v xxx publikovaný rozsudek Krajského soudu v xxx xxx ze dne 4. 1. 2022, č. j. 47 Co 216/2021-80. V něm se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zabýval konkrétním posouzením příjmové stránky dlužníka (měsíční příjem 15 399 Kč) a jeho výdaji (11 998 Kč) a dovodil, že dlužníku nezbývalo na splátky ve výši 4 x 930 Kč. Dlužník rovněž udal příjmy domácnosti, to, že bydlí v nájmu, má partnera a vyživuje dvě osoby a soud se jeho výdaji zabýval. Obdobné závěry jsou ostatně uvedeny i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, na který výslovně odkazoval soud prvního stupně, konkrétně „věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. 17. Za situace, kdy v napadeném rozsudku chybí jak konkrétní výše příjmů žalovaného v době uzavření smlouvy, tak alespoň základní údaje o jeho výdajích v téže době zejména v souvislosti s bydlením a počtem vyživovacích povinností, nelze důvodnost odvolací námitky žalovaného o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti bankou ve smyslu shora citované úpravy zákona v odvolacím řízení posoudit. Odvolací soud v tomto směru poukazuje na rozpor mezi zákonným požadavkem na řádné odůvodnění rozhodnutí, vztahující se k projednávané věci, neboť i ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi (konkrétními) skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3726/2007, dostupný pod www.nsoud.cz). Již sama absence konkrétního odůvodnění rozhodnutí způsobila nepřezkoumatelnost závěrů soudu prvního stupně. 18. Na základě těchto skutečností odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části napadené odvoláním pro nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). 19. V dalším řízení soud prvního stupně ve smyslu shora uvedených závazných právních názorů na základě provedeného dokazování učiní k otázce prověření úvěruschopnosti konkrétní skutková zjištění a posoudí je tak, aby jeho závěr byl přezkoumatelný nejen odvolacím soudem v rámci případného odvolacího řízení, ale zejména pro účastníky tohoto řízení. Zjistí-li v tomto směru nedostatek žalobkyní tvrzených konkrétních skutkových okolností, bude postupovat dle § 118a o. s. ř. V novém řízení rozhodne i o nákladech tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). 20. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že žalovaný je občanem Slovenské republiky, tj. státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie, proto je namístě při posuzování mezinárodní soudní příslušnosti postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení“). Článek 7 odst. 1 písm. a) Nařízení upravuje soudní příslušnost danou na výběr. Článek 7 odst. 1 písm. a) Nařízení upravuje soudní příslušnost danou na výběr. Plyne z něj, že osoba, která má bydliště v některém členském státě (tak jako žalovaný v dané věci), může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Mezinárodní příslušnost českých soudů je tak dána. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 5. dubna 2023 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu