č. j. 10 A 76/2024‑ 16     USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně:  Quintero a.s., IČO: 023 24 989,                                     se sídlem náměstí Jiřího z Poděbrad 1561/9, Vinohrady, 130 00 Praha 3                                     zast. Mgr. Ondřejem Radilem, LL.M., advokátem,                                     se sídlem Ovenecká 78/33, 160 00 Praha 7 proti   žalovanému:              Magistrát hlavního města Prahy, IČO: 000 64 581                                    se sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 01 Praha 1   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.6.2024, č.j. MHMP 1019230/2024, sp. zn. S-MHMP 802935/2018/STR takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.  Odůvodnění:  1.         Žalobkyně žalobou podanou 20.8. 2024 napadá rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 3, odboru výstavby ze dne 27.3.2018 rozhodnutí sp. zn. S UMCP3 108787/2017, č. j. UMPC3 031048/2018, značka: OV/533/18/Kva. Předmětným rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání dodatečného povolení stavby: „Stavební úpravy domu č.p. 1659 v k.ú. Vinohrady, Laubova 2, Praha 3, které byly provedeny za účelem zřízení nového vstupu z náměstí Jiřího z Poděbrad do kavárny (označení B) v 1. NP“. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 3.1.2019 č.j. MHMP 1530974/2018. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 3 ze dne 27.3.2018 č.j. UMCP3 031048/2018, zn. OV 533/18/Kva potvrdil. Žalobkyně podala dne 1.3.2019 žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem č.j. 5 A 37/2019-45 ze dne 18.1.2023 tak, že výrokem I. „Rozhodnutí žalovaného ze dne 3.1.2019, č.j. MHMP 1530974/2018 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení“ a výrokem II. „Žalovanému uložil povinnost nahradit náklady řízení.“  Na základě výše zmíněného rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 5 A 37/2019-45 ze dne 18.1.2023 rozhodl žalovaný v předmětné věci opětovně tak, že rozhodnutím č.j. MHMP 1019230/2024, sp. zn. S-MHMO 802935/2018/STR ze dne 17.6.2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“) odvolání zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí Úřadu městské části Praha 3, odboru výstavby sp. zn. S UMCP3 108787/2017, zn. OV/533/18/Kva, č. j. UMCP3 031048/2018 ze dne 27. 3. 2018, potvrdil. 2.         Žalobkyně podala žalobu proti napadenému rozhodnutí, které jí bylo doručeno, dle jejího sdělení, dne 20.6.2024, čímž dle jejího názoru žalobu podává ve lhůtě stanovené ust. § 72 odst. 1 s.ř.s. 3.         Soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky soudního řízení, mimo jiné, zda byla žaloba podána včas. 4.         Lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je obecně upravena v § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále „s. ř. s.“), podle nějž žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. 5.         Takovým zvláštním zákonem je také zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále „nový stavební zákon“). Většina jeho ustanovení nabyla účinnosti 1. 1. 2024, ale některá nabyla účinnosti dříve (§ 335) a některá později, včetně úpravy soudního přezkumu obsaženého v § 305 a násl., účinné od 1. 7. 2024 (§ 334a odst. 3 zákona). Podle § 306 tohoto zákona žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, lze podat do 1 měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno (odst. 1). Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky nebo ji rozšířit o další žalobní body může žalobce jen ve lhůtě 2 měsíců poté, kdy mu bylo rozhodnutí oznámeno (odst. 2). 6.         Pro nynější věc je stěžejní zodpovědět, zda žalobkyně musela podat žalobu ve lhůtě stanovené novým stavebním zákonem, nebo nikoli. Přechodná ustanovení týkající se soudního přezkumu se nacházejí v jeho § 331, podle nějž soudní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů. 7.         K základním principům právního státu patří princip ochrany důvěry osob v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti právních norem. Přestože zákaz retroaktivity právních norem je v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod výslovně upraven toliko pro oblast trestního práva, je nutno z čl. 1 Ústavy dovodit jeho působení i pro další odvětví práva, a to s ohledem na požadavek právní jistoty (nález Ústavního soudu III. ÚS 611/01 z 13. 6. 2002). Zákaz retroaktivity spočívá v tom, že podle současné právní normy zásadně není možné posoudit lidské chování, právní skutečnosti či právní vztahy, jež se uskutečnily dříve, než právní norma nabyla účinnosti. Tento zákaz souvisí i s funkcí právních norem, které svým adresátům ukládají, jak se mají chovat po jejich účinnosti, a proto zásadně platí jen do budoucna. (Srov. rozsudek NSS 1 Afs 87/2008 z 18. 6. 2008.) 8.         V případech časového střetu staré a nové právní normy tak obecně platí, že od účinnosti nové právní normy se právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou (tzv. nepravá retroaktivita, která ve skutečnosti zpětnou účinností zákona není). Naproti tomu vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou; důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla nepřípustná pravá retroaktivita. (Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 21/96 ze 4. 2. 1997.) 9.         Dopadem zákazu retroaktivity při aplikaci procesních norem se zabýval NSS v rozsudku 1 Azs 55/2006, č. 1349/2007 Sb. NSS z 25. 7. 2007 a naznal, že „není-li v přechodných ustanoveních výslovně stanoveno jinak, je při střetu staré a nové úpravy nutno vycházet z obecně platné zásady nepravé retroaktivity procesních norem, tedy aplikace nových procesních norem pro dříve započatá řízení. V takovém případě je v řízení pokračováno dle pozdějšího zákona s tím, že právní účinky úkonů učiněných dříve zůstávají v platnosti.“ (podtržení doplněno). Citovaná pasáž hovoří o „započatém řízení“ a „pokračování v něm“, ale NSS výslovně potvrdil, že tato východiska plně dopadají také na posuzování běhu lhůty pro zahájení soudního řízení (např. rozsudek 2 As 23/2015 z 10. 6. 2015). U procesních norem, mezi které patří také úprava lhůt k procesním úkonům, je tedy pravidlem, že soud postupuje podle aktuálně účinného zákona, nestanoví-li přechodná ustanovení jinak. Stejný názor zastává také právní doktrína, zdůrazňujíc v tomto ohledu rozdíl mezi procesními a hmotnými normami: „Jiným příkladem diferenciace hmotného a procesního práva je problematika posuzování změn právní úpravy v čase. Zatímco v procesním právu se uplatňuje jako obecné východisko princip nepravé retroaktivity nově přijatých procesních norem, aniž by pro takový režim časové působnosti muselo existovat explicitní přechodné ustanovení, v hmotném právu se klade důraz na explicitní intertemporální pravidla určující vztah dosavadní a nově přijímané hmotněprávní úpravy.“[1] 10.     Nynější soudní řízení bylo zahájeno 20. 8. 2024, kdy byla žaloba podána i doručena soudu. Podle právní úpravy účinné k tomuto dni činila lhůta pro podání žaloby jeden měsíc od oznámení napadeného rozhodnutí žalobkyni, k čemuž došlo 20.6. 2024. Lhůta ovšem nemohla uplynout před 1. 7. 2024, kdy nabyl účinnosti § 306 nového stavebního zákona, protože v takovém případě by šlo o nepřípustnou pravou retroaktivitu (bod 17 rozsudku NSS 2 As 23/2015). Jejímu uplynutí dnem účinnosti tohoto zákona však nic nebránilo, ba naopak to bylo v souladu se zásadou nepravé retroaktivity, na níž aplikace procesních norem stojí. 11.     Důsledkem právě popsaných úvah může být faktické zkrácení již započaté lhůty pro podání žaloby. Taková situace však není zcela výjimečná, stejně jako to, že nastala dnem účinnosti nového zákona. Například v případě zavedení tříleté lhůty pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy (§ 101a odst. 1 s. ř. s.) přišly dotčené osoby o možnost podat návrh dnem účinnosti zákona č. 303/2011 Sb., pokud k tomuto dni již uplynuly tři roky ode dne účinnosti opatření obecné povahy (srov. již citovaný rozsudek NSS 2 As 23/2015 nebo rozsudky téhož soudu 4 As 252/2018 z 6. 9. 2018 a 9 As 31/2021 z 20. 5. 2021). Do té doby nebylo podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nijak časově omezeno. Obdobně při zkrácení téže lhůty ze tří let na jeden rok zákonem č. 225/2017 Sb. dotčené osoby ztratily dnem jeho účinnosti možnost podat návrh na zrušení obecné povahy, pokud už od účinnosti opatření uplynul více než rok (např. rozsudek NSS 4 As 252/2018 z 6. 9. 2018). V obou těchto případech obsahoval změnový zákon preciznější přechodná ustanovení,[2] avšak to nemá na posouzení nynější věci vliv. Jak soud již vyložil, nepravá retroaktivita je u procesních norem pravidlem, a výjimka z ní by musela být výslovně stanovena zákonem. Přechodné ustanovení nového stavebního zákona však nijak nenaznačuje, že by měl zákonodárce takový úmysl (obdobně srov. bod 19 rozsudku NSS 2 As 23/2015). Formulace soudní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů podporuje právě opačný výklad, jelikož z ní a contrario vyplývá, že soudní řízení zahájená za účinnosti nového stavebního zákona se v plném rozsahu, včetně lhůty pro podání žaloby, řídí právě jím. 12.     Právě uvedené přitom nemůže být pro účastníky řízení překvapením. Kratší lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu i citované přechodné ustanovení byly součástí nového stavebního zákona, platného od 29. 7. 2021, od samého počátku, a nejpozději od 1. 1. 2024 bylo zřejmé, že tato změna nabude účinnosti právě 1. 7. 2024. Adresáti těchto právních norem tak měli k dispozici přinejmenším půl roku na to, aby se s ní seznámili. 13.     S ohledem na tyto okolnosti soud nepovažuje dopady nového stavebního zákona do žalobkyniných práv ani za nepředvídatelné, ani za nepřiměřeně tvrdé. 14.     Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno 20.6. 2024. Poslední den lhůty pro podání žaloby proti němu připadl na 20.7.2024. Žalobkyně podala žalobu až 20. 8. 2024, a soud ji proto odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro opožděnost. 15.     Výrok o náhradě nákladů řízení jeho účastníků se opírá o § 60 odst. 3 větu první s. ř. s., podle níž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže žaloba byla odmítnuta. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz v rámečku Rychlé odkazy – Úhrada soudních poplatků.   Praha 26. srpna 2024       JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r. předsedkyně senátu   Shodu s prvopisem potvrzuje X. [1] Tryzna, J. K jednotě a diferenciaci práva na odvětví práva hmotného a procesního ve vztahu k právnímu institutu zastoupení. In: Právní rozhledy 12/2020, s. 425. [2] Čl. II odst. 8 zákona č. 303/2011 Sb.: „Proti opatření obecné povahy, které nabylo účinnosti přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, lze podat návrh na jeho zrušení nebo zrušení jeho části nejpozději do 3 let ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti. Zmeškání lhůty pro podání návrhu nelze prominout.“ Čl. XXXVIII odst. 3 zákona č. 225/2017 Sb.: „V případě opatření obecné povahy, která nabyla účinnosti přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, běží lhůta podle § 101b odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění tohoto zákona, ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud lhůta podle tohoto ustanovení, ve znění ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, neuplynula přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo neuplyne za dobu kratší než 1 rok ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“