ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba ve věci žalobkyně: M., zahraniční právnická osoba registrovaná pod č. xxx sídlem M., Oslo, Norsko zastoupené advokátem D. N. sídlem P., Praha proti žalované: C., s.r.o., IČO xxx sídlem M., Praha zastoupené advokátem O. K., sídlem B., Praha o 118 850 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. srpna 2023, č. j. 12 C 77/2023-14 takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 907,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně D. N., advokáta. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 118 850 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 118 850 Kč od 10. 4. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a zároveň uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 28 303,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne 27. 2. 2023 smlouvu o poskytování pohostinských služeb, které vyúčtovala žalobkyni fakturou č. 10002 dne 4. 4. 2023 na částku 118 850 Kč, splatnou dne 9. 4. 2023, ani přes výzvy ze dne 1. 4. 2023 a ze dne 3. 5. 2023 však žalovaná poskytnuté služby žalobkyni neuhradila. 3. Pravomoc českých soudů k projednání věci soud I. stupně dovodil z čl. 4 odst. 1, čl. 5 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis). 4. Usnesením ze dne 27. 6. 2023 2023, č. j. 12 C 77/2023-11 soud I. stupně vyzval žalovanou dle ust. § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení uvedeného usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla spolu s ním doručena. Zároveň ji poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení. 5. Žalovaná na výzvu soudu, která jí byla doručena fikcí dne 29. 6. 2023 do datové schránky dle ustanovení § 114b odst. 4 věty druhé za středníkem o. s. ř., nijak nereagovala. V daném případě tak došlo k fikci uznání uplatněného nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. a soud I. stupně proto žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání dle § 153a o. s. ř. 6. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a tyto přiznal ve věci plně úspěšnému žalobkyni za právní zastoupení advokátem a zaplacený soudní poplatek. 7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. 8. Namítala v něm, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť skutková tvrzení žalobkyně nebyla dostatečně konkrétní, aby na základě nich bylo možné o nároku rozhodnout. V této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009 a ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 23 Cdo 1737/2017, z nichž vyplývá, že fikce uznání nároku podle ustanovení § 114 odst. 5 o. s. ř. neznamená, že soud musí žalobě automaticky vyhovět. Soud i v takovém případě musí právně posoudit skutková tvrzení žalobkyně a žalobě vyhovět pouze za předpokladu, že v žalobě obsažena skutková tvrzení umožňují závěr o existenci uplatněného nároku, neboť fikce uznání vlastně nahrazuje nespornost skutkových tvrzení. V daném případě však tvrzení žalobkyně nebyla dostatečná. Žalobkyně zejména neuvedla, jakým konkrétním způsobem byla dohodnuta úplata za poskytované služby, tj. jaké konkrétní částky měly být placeny za jaká konkrétní protiplnění a nemohla spoléhat na to, aby si soud případné rozhodné skutečnosti zjistil sám z listin, které žalobkyně k návrhu připojila, jak plyne např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1326/2005. 9. Nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, spatřovala žalovaná také v tom, že se žalobkyně mohla dopustit protiprávního jednání (zastřeného pronájmu pracovní síly), kterému soudy nesmí poskytovat ochranu. Žalovaná totiž do restaurace vyslala své pracovníky, kteří vykonávali pracovní směny, které se podrobně zapisovaly do knihy příchodů a odchodů, z čehož je patrné, že pracovníci žalobkyně tuto činnost vykonávali v pozici faktický zaměstnanců. Pronájem pracovní síly však mohou realizovat pouze agentury práce (§ 37 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) na základě povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Ostatní osoby mohou pracovní sílu pouze zapůjčit, tj. poskytovat ji bezúplatně. V daném případě by se tak mohlo jednat o zastřené zprostředkování zaměstnání. Žalobkyně však není agenturou práce. Navíc požadovaná částka ve výši 59 425 Kč za měsíc práce jednoho zaměstnance (tj. polovina z žalované částky 118 850 Kč) převyšuje průměrnou měsíční mzdu v oblasti pohostinství, která se pohybuje kolem 25 000 Kč hrubého měsíčně. Žalobkyně tedy požaduje výrazně vyšší částku, než by odpovídalo náhradě nákladů na mzdy a cestovní náhrady. Takovýmto jednáním by se žalobkyně dopustila přestupku, za který by jí mohla být uložena pokuta do 10 000 000 Kč podle § 140 odst. 1 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Smlouva, na jejímž základě by žalobkyni byla oprávněna požadovat úplatu za pronájem pracovní síly, by tak byla neplatná pro porušení zákona a pro narušení veřejného pořádku. Žalobkyně se totiž mohla dopustit protiprávního jednání (zastřeného pronájmu pracovní síly), kterému soudy nesmí poskytovat ochranu a přitom nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního činu (§ 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Závěrem žalovaná uvedla, že také nikdy neprojevila vůli smlouvu o obsahu tvrzeném žalobkyní uzavřít a ani ji nikdy neuzavřela. 10. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhovala, aby rozsudek soudu I stupně byl jako věcně správný potvrzen a žalované, aby bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. 11. Poukázala na skutečnost, že žalovaná byla v průběhu řízení zcela pasivní a její odvolání je pouze snahou, jak prodloužit řízení. Soud I. stupně postupoval zcela v souladu se zákonem. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3284/2010, podle něhož na fikci uznání nároku uplatněného žalobou nemohou ničeho změnit okolnost, že se žalovaný opožděně ve věci písemně vyjádří. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 207, sp. zn. 23 Cdo 1737/2017, na které odkázala žalovaná, se v daném případě neuplatní, neboť se týká vydání kvalifikované výzvy u žaloby s eventuálním petitem. V daném případě byly jak žalobní petit, tak veškerá tvrzení žalobkyně jednoznačné a prokázány. Zároveň byly splněny i všechny ostatní podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Veškerá plnění žalobkyni ve prospěch žalované měla být zaplacena v závislosti na počtu odpracovaných hodin a jejich počet vyplýval z knihy příchodů a odchodů. Cena služeb byla jasně stanovena a potvrzena v e-mailové komunikaci a tyto skutečnosti byly řádně doloženy důkazy. Žalobkyně zajišťovala činnost pro žalovanou prostřednictvím svých pracovníků. V žádném případě se nejednalo o agenturní zaměstnávání, nedocházelo k pronájmu cizí pracovní síly. Rozhodující tak byla pouze smluvní odměna. 12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. 13. Soud I. stupně správně dovodil, že má pravomoc k projednání věci. Ta vyplývá z čl. 4 odst. 1 a čl. 63 odst. 1 nařízení Brusel I bis, tj. je určena sídlem žalované v České republice. Článek 5 odst. 1 týkající se možnosti žalovat osobu v jiném členském státě, než ve kterém má bydliště a čl. 7 odst. 1 týkající se alternativní příslušnosti se v daném případě nepoužijí. 14. Dle ust. § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti. 15. Dle ust. § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. 16. De ust. § 153a odst. 1 věty první o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. 17. Dle ust. § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). 18. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky žalované, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalobkyně v žalobě neuvedla dostatečná skutková tvrzení s tím, že zejména měla chybět skutková tvrzení, jakým konkrétním způsobem měla být dohodnuta úplata za poskytované služby, tedy jaké konkrétní částky měly být placeny za jaká konkrétní protiplnění. 19. Podle názoru odvolacího soudu žaloba nebyla neprojednatelná, neboť z žaloby nepochybně plyne, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena dohoda o obchodní spolupráci, kdy žalobkyně měla pro žalovanou vykonávat činnost spočívající v přípravě jídelního lístku restaurace, vaření, organizaci docházky pracovníků a inventarizaci kuchyně. Žalobkyně vyúčtovala na základě smlouvy ze dne 27. 2. 2023 za služby poskytované od 2. 3. 2023 smluvně dohodnutou částku ve výši 118 850 Kč fakturou ze dne 4. 4. 2023č. 10002, splatnou dne 9. 4. 2023. O tom, čeho se žalobkyně domáhá, a že se jednalo o služby za březen 2023 tak nebylo pochyb a nebylo, tedy na místě vyzývat žalobkyni k odstranění vad žaloby podle § 43 odst. o. s. ř. 20. Uvedený závěr není v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, na které v odvolání upozorňovala žalovaná. Uvedené rozhodnutí se týkalo náležitostí žaloby v případě, kdy byla žalována smluvní pokuta a skutečnosti, že nárok na zaplacení smluvní pokuty nelze v žalobě vyjádřit neurčitě, například pouze procentem, ale je třeba smluvní pokutu přesně vyčíslit. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že:„ Uplatňuje-li žalobce nárok na peněžité plnění, musí podle ustálené judikatury (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. června 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, SEVT 1986, na str. 702-703, a dále shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, pod č. 153, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2004, sp. zn. 33 Odo 534/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 29, pod č. C 2668, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 1392/2003, a ze dne 20. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 2569/2003, obě k dispozici na www.nsoud.cz ) v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá, jíž je soud v řízení i při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v případech uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. Jestliže žaloba těmto požadavkům nevyhovuje, trpí vadou, která brání dalšímu pokračování v řízení, a je pak povinností soudu, aby se postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. pokusil o její odstranění; v případě neúspěchu soudu nezbude než žalobu podle ustanovení § 43 odst. 2, věty první, o. s. ř. odmítnout.“ V projednávané věci však byla žalovaná částka jednoznačně a přesně vyčíslena. 21. Zároveň v daném případě nelze vycházet ani z dalšího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1737/2017, na které poukazovala žalovaná, které se týkalo nemožnosti vydat kvalifikovanou výzvou podle ust § 114 5 o. s. ř., podle kterého výzvu podle ust. § 114b o. s. ř. nelze vydat tehdy, pokud žalobce uplatňuje žalobu s eventuálním petitem. Takový žalobní petit však žalobkyně v daném případě neuplatnila. 22. Ani závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1326/2005 na danou věc nelze aplikovat, neboť toto rozhodnutí se týkalo dlužného nájemného a poplatků z prodlení a otázky, kdy žalobce v rámci žaloby ve vztahu k výši nároku odkazoval na listiny, které k žalobě připojil, avšak nevymezil, za jaké období dlužné plnění požadoval. V projednávané věci odkaz na fakturu, kterou žalobkyně vyúčtovala žalované žalovanou částku, neznamená, že by soud musel složitě analýzou mnoha listin nahrazovat procesní povinnosti účastníka řízení. Tvrzení obsažená v žalobě ve spojení s předmětnou fakturou dostatečně individualizovala skutek, který byl předmětem řízení a za této situace požadavek na odstranění vad žaloby by byl přepjatým formalismem, a to i s přihlédnutím k závěrům, které vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, podle kterého je v případě kvalifikované výzvy podle § 114n o.s.ř. potřeba na žalobu klást zvýšené nároky. 23. V projednávané věci byly zároveň splněny i další podmínky pro vydání kvalifikované výzvy podle ust. § 114b o. s. ř., neboť vydání výzvy podle uvedeného ustanovení umožňovala povaha věci. Nejednalo se totiž o zcela jednoduchou věc nevyžadující přípravu jednání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2011, sp. zn. 25 Cdo 2039/2008). Účastníci měli uzavřít ústní smlouvu, a proto žalobkyně navrhovala dokazování řadou důkazů, a to zejména SMS konverzací, e-mailovou komunikací, cenovou nabídkou, fotografiemi příchodů a odchodů, konverzacemi s jednatelkou a předmětnou fakturou. 24. Z obsahu spisu jinak vyplývá, že žalovaná na výzvu podle § 114b o. s. ř. učiněnou usnesením soudu I. stupně ze dne 27. 6. 2023, která byla žalované doručena dne 29. 6. 2023, avšak nikoliv fikcí, jak uvedl soud I. stupně, včas nereagovala. Třicetidenní lhůta žalované k podání vyjádření tak marně uplynula dne 31. 7. 2023. 25. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání podle § 153 a odst. 3 o. s. ř., neboť k tomu byly splněny veškeré podmínky. 26. Důvodnou pak neshledal odvolací soud ani námitku žalované, že požadování úplaty za daných okolností je v rozporu se zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Uvedená námitka je za daných okolností zcela bezpředmětná. Navíc, i pokud by uplatněný nárok byl v rozporu s předpisy o zaměstnanosti a smlouva o obchodní spolupráci by proto měla být neplatná, bylo by třeba uplatněný nárok posuzovat podle zásad o bezdůvodném obohacení. 27. Pokud žalovaná ještě tvrdí, že nikdy neměla vůli tvrzenou smlouvu uzavřít a nikdy ji neuzavřela, nelze s ohledem na nastalou fikci uznání nároku k této námitce nijak přihlížet. 28. Z důvodů shora uvedených proto postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně potvrdil z důvodů v něm uvedených, včetně věcně správného výroku o nákladech řízení. 29. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., a tyto byly přiznány i v odvolacím řízení plně úspěšné žalobkyni. Náklady žalobkyně sestávají z nákladů zastoupení advokátem, které tvoří odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) z tarifní hodnoty 118 850 Kč, z níž činila odměna za jeden úkon právní služby částku ve výši 5 860 Kč. Žalobkyni vznikl nárok na úhradu odměny advokáta za dva úkony právní služby, a to za písemné vyjádření k odvolání ze dne 12. 12. 2023 dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a účast na odvolacím jednání dne 27. 2. 2024 dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) a. t., k níž náleží dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Další část náhrady nákladů řízení tvoří daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle ust. § 137 o. s. ř ve výši 2 587,20 Kč Celkové náklady odvolacího řízení žalobkyně tak činí částku ve výši 14 907,20 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř. ve znění od 30. 9. 2017 - jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti tomuto rozsudku v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné. Praha 27. února 2024 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu