USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba a ve věci nezletilé: K. P., narozená xxx bytem xxx, Praha, státní příslušnost Česká republika, zastoupené opatrovníkem xxx dcery rodičů: V. M., narozená xxx bytem xxx, Praha, státní příslušnost Česká republika, zastoupena advokátem V. P., narozený xxx bytem xxx, Praha, státní příslušnost Rumunsko a Ruská federace zastoupen advokátem o úpravě poměrů nezletilé k odvolání matky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. července 2024, č. j. 33 Nc 6/2024 - 23, takto: Usnesení soudu I. stupně se ve výrocích III, IV a V zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění 1. Napadeným usnesením soud I. stupně zamítl návrh matky na nařízení předběžného opatření ze dne 18. 7. 2024 (výrok I), nezletilé pro řízení o předběžném opatření a o mezinárodní nepříslušnosti jmenoval kolizního opatrovníka - Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně (výrok II), vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost (výrok III), řízení o návrhu matky na úpravu poměrů ze dne 4.6.2024 zastavil (výrok IV) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok V). 2. Takto rozhodl o návrhu matky ze dne 4. 6. 2024, kterým se domáhala úpravy poměrů nezletilé. V odůvodnění návrhu uvedla, že rodiče nejsou manželé, na základě dohody rodičů studuje nezletilá mezinárodní školu v B. poblíž xxx ve Francii, kde tráví matka a nezletilá větší část roku, do ČR se však pravidelně vrací za rodinou, lékaři, má zde i některé kamarády. Otec nezletilé žije v Praze. Rodiče nevedou společnost domácnost od roku 2020, otec matce na výživu ničeho nepřispívá, pouze platí školné. Nezletilá je ve výlučné péči matky. Kromě docházky do školy ve Francii má nezletilá svoje zázemí v bytě na adrese xxx, Praha, kde má trvalé bydliště, zdravotní, sociální a rodinné zázemí. Poměry nezletilé nebyly dosud nijak upraveny. Matka má jen příjem z pronájmu bytu v Praze ve výši 52 000 Kč hrubého měsíčně, dosud s nezletilou žily z úspor matky, což však již nadále není možné. Výživné pro nezletilou je potřeba stanovit s ohledem na výši nákladů ve Francii. Otec vlastí v České republice řadu nemovitostí, disponuje značnou hotovostí a je společníkem a jednatelem v přibližně 16 společnostech, které vlastní další nemovitosti. Matka proto navrhla, aby nezletilá byla svěřena do výlučné péče matky a otci aby bylo uloženo od 1. 6. 2021 hradit výživné ve výši stanovené soudem do 15 dne. v měsíci předem k rukám matky a zároveň, aby mu bylo uloženo zaplatit nedoplatek na výživném k rukám matky. 3. Otec se k návrhu nijak nevyjádřil. 4. Dne 18. 7. 2024 podala matka návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhala, aby otci bylo uloženo uhradit zálohu na výživné ve výši 11 116 EUR k rukám matky, a to s ohledem na skutečnost, že otec před začátkem školního roku 2024/2025 nezaplatil nezletilé školné. 5. Soud I. stupně v odůvodnění rozhodnutí s odkazem na ust. § 102 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na ust. § 892 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a na čl. 7 odst. 1 Nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále také jen „Nařízení Brusel II ter“), uvedl, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl, neboť neplacení školného neznamená ohrožení výživy nezletilé, nebyly proto splněny podmínky pro vydání předběžného opatření, které je výjimečným institutem práva, který má zabránit bezprostřednímu ohrožení dítěte. Zastavení řízení o návrhu na úpravu poměrů nezletilé a výrok o mezinárodní nepříslušnosti pak odůvodnil tím, že v době zahájení řízení měla a má nezletilá svůj obvyklý pobyt na území Francie, kde navštěvuje školu a většinu času zde na základě dohody rodičů žije, což matka doložila fakturami za nájem bytu a za školné. Matka sama v návrhu uvádí, že je v zájmu nezletilé, aby bylo výživné stanoveno ve výši odpovídající nákladům na vzdělávání a zázemí nezletilé ve Francii, z jejího tvrzení je tedy evidentní, že nezletilá má svůj obvyklý pobyt ve Francii, kde žije, studuje na tamní škole a má zde navázány sociální vazby. 6. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 o. s. ř. 7. Pouze proti výroku III o mezinárodní nepříslušnosti soudu I. stupně a proti výroku IV o zastavení řízení o návrhu na úpravu poměrů nezletilé ze dne 4. 6. 2024 podala matka včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala, že názor soudu I. stupně, že obvyklé bydliště nezletilé není v ČR, není správný, neboť soud I. stupně v tomto směru neprovedl řadu matkou navržených důkazů, a to zejména výslech nezletilé. Zároveň soud I. stupně nesprávně nerozlišil, řízení ve věci péče o nezletilou a řízení o výživném nezletilé, kdy otázka výživy se řídí Nařízením Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností. Matka by měla mít možnost výběru jurisdikce, když otec má bydliště v ČR a nezletilá, zde má trvalý pobyt a podle Haagského protokolu z roku 2009 pak je rozhodné české právo. Měl by být sledován zájem nezletilé, aby nemusela výživné žalovat v místě, ve kterém se výživou povinný nezdržuje a podle práva, se kterým nemá nic společného. Za účelem určení bydliště nezletilé by mělo být nařízeno jednání, při kterém by byla nezletilá vyslechnuta, a teprve pak by měl být učiněn závěr, kde má bydliště. S ohledem na tyto skutečnosti tak matka navrhla, aby bylo rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném rozsahu zrušeno a vrácenou soudu I. stupně k dalšímu řízení. 8. Otec se k odvolání matky nijak nevyjádřil. 9. Opatrovník nezletilé k odvolání matky uvedl, že má za to, že soud I. stupně správně vyhodnotil, že obvyklé bydliště nezletilé je ve Francii, že z návrhu matky plyne, že nezletilá tráví ve Francii na základě dohody rodičů většinu roku, dva roky tam chodí do školy a má tam navázány sociální vazby. K rozhodování o úpravě péče jsou proto mezinárodně příslušné francouzské soudy a navrhl, proto aby odvolací soud napadené usnesení v této části potvrdil. Mezinárodní pravomoc (příslušnost) českého soudu by mohla být založena pouze za splnění podmínek daných čl. 10 nařízení Rady (EU) 2019/1111 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí. Ve vztahu k výživnému však soud I. stupně nesprávně aplikoval uvedené nařízení, neboť pravomoc (příslušnost) soudu v otázce vyživovací povinnosti je třeba posuzovat na základě nařízení (ES) č. 4/2009 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností. Z čl. 3 nařízení (ES) č. 4/2009 pak vyplývá, že k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je příslušný jak soud místa, v němž má obvyklé bydliště oprávněný, tak soud místa, v němž má obvyklý pobyt odpůrce. Vzhledem ke skutečnosti, že návrh podává oprávněná strana a povinný otec (odpůrce) má obvyklé bydliště v České republice, je dána pravomoc (příslušnost) i českého soudu. Opatrovník proto navrhl, aby odvolací soud v části určení výživného napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 11. Z obsahu spisu vyplývá, že matka a nezletilá mají státní příslušnost České republiky, a otec má státní příslušnost Ruské federace, kde se také narodil, a státní příslušnost Rumunska. Nezletilá se narodila v České republice. Všichni mají evidovaný trvalý pobyt v České republice, a to matka od 19. 2. 2004, otec od 31. 7. 2007, nezletilá od narození, tj. xxx. Ve školním roce 2015/2016 a 2020/2021 docházela nezletilá na xxx. Od školního roku 2022/2023, do současnosti, tj. třetím rokem, studuje v režimu denního studia na mezinárodní škole poblíž xxx, ve Francii. V květnu 2024 platila matka nájemné za bydlení v xxx. 12. Podle § 28 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“) je-li někdo v rozhodné době zároveň občanem několika cizích států, rozhoduje státní příslušnost nabytá naposled, pokud vzhledem k životním poměrům osoby nepřevažuje výrazně její poměr k jinému cizímu státu, jehož je občanem; v takovém případě rozhoduje státní příslušnost tohoto státu. 13. Otec má v daném případě sice státní příslušnost ke dvěma státům, ze skutečnosti, že se narodil v Rusku, však plyne, že později nabyl státní příslušnost Rumunska, je proto potřeba v daném případě vycházet z jeho druhé státní příslušnosti a z hlediska určení pravomoci soudů tak ve věci nelze postupovat podle Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci v právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982, vyhlášenou pod č. 95/1983 Sb. 14. Matka pak v odvolání namítala, stejně jako opatrovník nezletilé, že soud I. stupně měl rozlišit, řízení ve věci péče o nezletilou a řízení o výživném nezletilé, kdy otázka výživy se řídí Nařízením Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností. Řízení o péči o nezletilou se pak řídí Nařízením Brusel II ter. 15. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4909/2014, v němž Nejvyšší soud v řízení o úpravě poměrů nezletilých pro dobu před a po rozvodu uvedl, v souvislosti s aplikaci nařízení Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení Nařízení (ES) č. 1347/2000 („Nařízení Brusel II bis“,), které bylo od 1. 8. 2022 nahrazeno Nařízením Brusel II ter, že: „Skutečnost, že se řízení týká rovněž návrhu na úpravu vyživovací povinnosti, je v tomto ohledu irelevantní. Je sice pravda, že podle čl. 1 odst. 3 písm. e) Nařízení č. 2201/2003 jsou vyživovací povinnosti z působnosti tohoto Nařízení vyloučeny, nicméně čl. 3 písm. d) Nařízení č. 4/2009 stanoví, že k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností může být v členských státech příslušný soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran. Na základě tohoto ustanovení bude soud příslušný podle čl. 12 odst. 3 Nařízení č. 2201/2003 v zásadě příslušný i k rozhodnutí o návrhu na úpravu vyživovací povinnosti souvisejícím s řízením o rodičovské zodpovědnosti, které vede.“ 16. Z uvedeného vyplývá, že závěr soudu I. stupně, že věc je třeba posoudit podle Nařízení Brusel II ter je správný, a není tedy třeba samostatně určovat pravomoc pro řízení o výživném podle Nařízení Rady (ES) č. 4/2009. 17. Podle bodu 2.7 úvodních ustanovení Nařízení Brusel II ter se „rodičovskou odpovědností“ rozumějí veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřeny rozhodnutím, ze zákona nebo právně závaznou dohodou, včetně práva péče o dítě a práva na styk s dítětem. 18. Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel II ter soudy členského státu jsou příslušné ve věcech rodičovské odpovědnosti k dítěti, které má v době zahájení řízení obvyklý pobyt na území tohoto členského státu. 19. Podle čl. 10 odst. Nařízení Brusel II ter soudy členského státu jsou příslušné ve věcech rodičovské odpovědnosti, jsou-li splněny tyto podmínky: a) dítě má silný vztah k tomuto členskému státu, zejména z toho důvodu, že: i) nejméně jeden z nositelů rodičovské odpovědnosti má v tomto členském státě obvyklý pobyt; ii) se jedná o předchozí obvyklý pobyt dítěte; nebo iii) dítě je státním příslušníkem tohoto členského státu; b) strany, jakož i kterýkoli jiný nositel rodičovské odpovědnosti: i) se dohodly svobodně na příslušnosti, nejpozději v okamžiku zahájení řízení u soudu; nebo ii) výslovně přijaly uvedenou příslušnost v průběhu daného řízení a soud zajistil, že všechny strany jsou informovány o svém právu příslušnost nepřijmout; a c) výkon příslušnosti je v nejlepším zájmu dítěte. 20. Podle čl. 10 odst. 2 Nařízení Brusel II ter dohoda o volbě soudu podle odst. 1 písm. b) musí mít písemnou formu, musí být datována a podepsána stranami nebo zaprotokolována soudem v souladu s vnitrostátními právními předpisy a postupy. Požadavek písemné formy je dodržen při jakémkoli sdělení elektronickou cestou, jež umožňuje trvalý záznam dohody. Osoby, které se staly stranami řízení poté, co bylo zahájeno řízení u soudu, mohou vyjádřit svůj souhlas poté, co bylo zahájeno řízení u soudu. Pokud nevznesou námitky, považuje se jejich souhlas za daný. 21. Podle čl. 18 Brusel II ter pokud je řízení zahájeno u soudu členského státu, který není podle tohoto nařízení příslušný k rozhodnutí ve věci samé, přičemž k rozhodnutí ve věci samé je podle tohoto nařízení příslušný soud jiného členského státu, vysloví tento soud bez návrhu, že není příslušný. 22. Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4909/2014 také odkázal na svůj dřívější závěr, kdy již v usnesení ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2244/2011 vyložil, že obvyklý pobyt (bydliště) ve smyslu čl. 8 odst. 1 Nařízení Brusel II bis představuje místo, v němž má osoba těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států EU, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. 23. Soudní dvůr Evropské unie (dále také jen „SDEU“) k tomu v rozsudku ze dne 22. 12. 2010 Mercredi (EU:C:2010:829), vyložil, že pojem „obvyklé bydliště“ (podle čl. 8 odst. 1 Nařízení Brusel II bis, nyní čl. 7 odst. 1 Brusel II ter – pozn. odvolacího soudu) odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Toto místo musí být vnitrostátním soudem určeno s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Mezi kritérii, v jejichž světle vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte, je třeba uvést zejména podmínky a důvody pobytu dítěte na území členského státu, jakož i jeho státní příslušnost. Za účelem určení obvyklého bydliště dítěte musí kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě i z dalších dodatečných skutečností vyplývat, že tato přítomnost nemá v žádném případě pouze dočasnou či příležitostnou povahu. Záměr nositele rodičovské zodpovědnosti usadit se s dítětem v jiném členském státě vyjádřený pomocí určitých hmatatelných opatření, jako je koupě či nájem bytu v hostitelském členském státě, může být indicií pro přesun obvyklého bydliště. Je třeba za účelem rozlišení mezi obvyklým bydlištěm a pouhou dočasnou přítomností zdůraznit, že pobyt musí obvykle určitou dobu trvat, aby se vyznačoval dostatečnou míru stálosti. Nařízení však nestanoví žádnou minimální dobu pobytu. Pro přesun obvyklého bydliště do hostitelského státu je totiž především třeba vůle dotyčného zřídit si zde trvalé nebo obvyklé centrum svých zájmů s úmyslem přiznat tomuto místu stálou povahu. Délka pobytu proto může být pouze indicií v rámci hodnocení stálosti pobytu, přičemž toto hodnocení je třeba provést ve světle všech konkrétních skutkových okolností jednotlivého případu. Pojem „obvyklé bydliště“ ve smyslu článků 8 a 10 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. V případě, že by použití výše uvedených kritérií ve věci v původním řízení vedlo k závěru, že obvyklé bydliště dítěte nelze určit, by musel být příslušný soud určen na základě kritéria „přítomnosti dítěte“ ve smyslu článku 13 nařízení. 24. Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2850/2016 doplnil, že: „Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu „obvyklého bydliště“, které je konceptem skutkovým (faktickým), nikoliv právním, jako je tomu např. u trvalého bydliště, majícího evidenční charakter . . .kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě musí i z dalších skutečností vyplývat, že tato přítomnost nemá v žádném případě pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že bydliště dítěte odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí (rozsudky A, EU:C:2009:225, body 38 a 44, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, body 47, 49 a 56). Soudní dvůr upřesnil, že za tím účelem je třeba přihlédnout zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě (rozsudky A, EU:C:2009:225, body 39 a 44, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, body 48, 49 a 56).“ 25. V projednávané věci je prozatím pouze zjištěno, že nezletilá studuje třetím roky ve Francii, přičemž matka tvrdí, že obě střídavě bydlí v České republice a střídavě ve Francii, a to jen z důvodu studia nezletilé ve Francii. Pouze ze skutečnosti, že matka platí nájem za bydlení ve Francii a nezletilá ve Francii studuje na mezinárodní škole, nelze prozatím učinit jednoznačný závěr, že obvyklý pobyt nezletilé podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel II ter je ve Francii. Ve světle výše uvedené judikatury je zejména třeba přihlédnout ke státní příslušnosti nezletilé, k důvodům pobytu ve Francii, ke skutečnosti, zda jde jen o dočasný pobyt nebo má mít stálou povahu. V této souvislosti také není známé jakékoliv stanovisko otce k pobytu nezletilé ve Francii, tj, zda ho on chápe jako pobyt dočasného nebo trvalého charakteru. Matka navíc k prokázání svých tvrzení o tom, že nezletilá s ní žije střídavě ve Francii a střídavě v České republice navrhovala k důkazu zejména výslech nezletilé. 26. Odvolací soud proto považuje závěr soudu I. stupně o obvyklém pobytu nezletilé ve Francii za předčasný, neboť dosud nejsou známy celkové okolnosti a důvody pobytu nezletilé ve Francii, tj. zejména, zda se má jednat jen o dočasné studium, či nikoliv (nezletilá dosáhla již věku 15 let). 27. Soud I. stupně tak v rozporu se shora uvedenou judikaturou nezohlednil všechny rozhodující skutkové okolnost a jeho závěr o tom, že nezletilá má obvyklý pobyt ve Francii, a proto jsou podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel II ter příslušné k projednání věci francouzské soudy, je prozatím nepřezkoumatelný. 28. Zároveň lze přisvědčit opatrovníkovi nezletilé, že nyní nejsou splněny podmínky pro založení příslušnosti českých soudů podle čl. 10 Nařízení Brusel II ter. 29. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s ust. § 167 odst. 2 o. s. ř. a výroky III a IV napadeného usnesení, včetně závislého výroku V o nákladech řízení [§ 212 písm. a) o. s. ř.] zrušil a vrátil soudu I. stupně dalšímu řízení. 30. V dalším řízení bude na soudu I. stupně, aby pečlivě zkoumal, a to zejména výslechem nezletilé, kde je těžiště jejího života a aby řádně určil poměr jejího rodinného a společenského začlenění ve Francii a v České republice. Zejména se bude zabývat tím, zda zda přemístění do Francie má mít trvalý nebo pouze dočasný charakter a důvody pobytu ve Francii. 31. Poté co soud I. stupně v uvedeném směru náležitě doplní dokazování, bude na soudu I. stupně, aby znovu posoudil podle všech shora uvedených kritérii, zda jsou plněny podmínky pro vyslovení mezinárodní nepříslušnosti podle čl. 18 Nařízení Brusel I ter a zastavení řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř., nebo zda bude dále pokračovat v řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha dne 16. září 2024 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu