USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. ve věci žalobce: K. J., narozený xxx, bytem L., Praha, zastoupený advokátem J. P. sídlem Č., Praha proti žalované: M. M., narozené xxx bytem xxx, Francouzská republika o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. října 2022, č. j. 11 C 161/2022 - 94, takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že řízení se nezastavuje. Odůvodnění 1. Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný nemá právo na jejich náhradu (výrok II). 2. Takto rozhodl o návrhu žalobce, který se domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke komplexu nemovitostí tvořícího součást bytového domu na adrese xxx Paris 6, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném k. ú. v Paříži, katastrální označení xxx, Paříž, 6. obvod, Francie – konkrétně jednotky č. x, bytu umístěného ve x. patře a části půdy a společných prostor odpovídající poměru xxx z celkové rozlohy, jednotky č. x, sklepa umístěného v suterénu domu a části půdy a společných prostor odpovídající poměru xxx z celkové rozlohy, jednotky č. x, pokoje umístěného v x. patře domu a části půdy a společných prostor odpovídající poměru xxx z celkové rozlohy (dále také jen „předmětné nemovitosti“). Každý z účastníku je vlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí. Mezinárodní příslušnost českých soudů dovodil žalobce na základě čl. 1 a 5, případně 6 písm. b) Nařízení Rady (EU) 2016/1103 ze dne 24. června 2016 provádějícího posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství (dále také jen Nařízení 2016/1103). Uvedl, že poslední společný pobyt žalobce a žalované byl na adrese Š., Praha. Poukazoval na skutečnost, že pojem „majetkové poměry v manželství“ je třeba vykládat autonomně ve smyslu Nařízení 2016/1103 a že zahrnuje nejen pravidla, od nichž se manželé nemohou odchýlit, nýbrž i jakákoli nepovinná pravidla, která mohou manželé mezi sebou dohodnout podle rozhodného práva, jakož i jakákoli dispozitivní pravidla rozhodného práva. Zahrnuje nejen majetkové uspořádání konkrétně a výlučně upravené některými vnitrostátními právními systémy v případě manželství, ale i jakékoli majetkové vztahy, mezi manželi i v jejich vztazích se třetími osobami, vyplývající přímo z manželského vztahu nebo z jeho zrušení. 3. Soud I. stupně pro nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů řízení zastavil, a to s odkazem na ust. § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na ust. § 104 o. s. ř. a na čl. 3 odst. 1 písm. a) Nařízení 2016/1103. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že účastníci byli manželé od 1. 5. 2015 do 2. 6. 2020. Předmětné nemovitosti nabyli do podílového spoluvlastnictví (každý z nich id. ˝) v průběhu manželství, nikoli však do společného jmění manželů. Podle s čl. 3 odst. 1 písm. a) Nařízení 2016/1103 se majetkovými poměry rozumí soubor pravidel týkající se majetkových vztahů mezi manželi navzájem a ve vztahu ke třetím osobám vyplývajících z manželství nebo z jeho zrušení. V posuzované věci se o daný případ nejedná, neboť nelze říct, že se jedná o vztahy vyplývající z manželství nebo z jeho zrušení, neboť účastníci předmětné nemovitosti nabyli do podílového spoluvlastnictví a ujednali si majetkový režim oddělených jmění podle § 717 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Režim oddělených jmění totiž zákon sice stanoví jako jeden ze smluvených majetkových režimů manželů, avšak fakticky společné jmění manželů v případě tohoto režimu nevzniká, neboť mezi manžely neexistuje žádný společný majetek. Aktiva i pasiva nabývá každý z manželů samostatně. Ani případný pozdější vznik společného jmění manželů (např. na základě smluvního ujednání) nepovede k zařazení takových majetkových hodnot do nově vzniklého společného jmění. Zánik manželství nemá na majetkové vztahy manželů ve vztahu k předmětným nemovitým věcem žádný vliv – podílové spoluvlastnictví totiž může trvat (a trvá) nezávisle na tom, zda jsou účastníci manželé či již nikoli. Předmětné nemovitosti nespadají pod majetkové poměry v manželství ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) Nařízení 2016/1103, a proto se ustanovení tohoto nařízení neměla použít. S odkazem na čl. 24 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále také jen „Nařízení Brusel I bis“) soud I. stupně dovodil, že k rozhodnutí věci jsou příslušné soudy státu, ve kterém se nemovitost nachází, tj. soudy francouzské, a proto řízení dle 104 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. 4. Proti usnesení soudu I. stupně podal včasné odvolání žalobce, ve kterém namítal, že soud I. stupně chybně vyložil pojem „majetkové poměry v manželství“. Poukázal na skutečnost, že uvedený pojem je potřeba vykládat autonomně ve smyslu evropského práva, nikoliv podle národního práva jednoho členského státu. Tento pojem zahrnuje veškeré majetkové režimy manželů upravené právními systémy jednotlivých členských států, tj. i režim oddělených jmění podle § 717 odst. 1 o. z. Soudní dvůr Evropské unie se přiklání k extenzivnímu výkladu tohoto pojmu, jak plyne z jeho související judikatury a odst. 18 preambule Nařízení 2016/1103. I na režim oddělených jmění je třeba nahlížet jako na zvláštní formu manželského majetkového režimu a spadá ve smyslu čl. 3 odst. 1 Nařízení 2016/1103 pod pojem „majetkové poměry v manželství“. Dotazem u francouzských advokátů pak zjistil, že francouzské soudy by ve věci aplikovaly pro určení mezinárodní příslušnosti Nařízení 2016/1103 a řízení by zastavily. Žalobce by se pak v takové situaci ocitl ve stavu odepření spravedlnosti a byl by nucen setrvat ve spoluvlastnictví. V daném případě mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání věci vyplývá z ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. a) a čl. 5 odst. 1 Nařízení 2016/1103, pokud by však odvolací soud měl o tomto závěru pochybnosti, navrhl, aby předložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku k zodpovězení správné interpretace pojmu „majetkové poměry v manželství“ a otázky, zda pod něj spadá i režim oddělených jmění podle § 717 odst. 1 o. z. Žalobce závěrem navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Z obsahu spisu se podává, že žalobce se domáhá zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem návrhem doručeným soudu I. stupně dne 10. 6. 2022 a že notářským zápisem ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. xxx, xxx se účastníci, tj. žalobce, který je občanem České republiky a má obvyklý pobyt v České republice a žalovaná, u které bylo v zápisu uvedeno, že je občankou Tuniské republiky a má trvalý pobyt ve Francii, dohodli s ohledem na úmysl vstoupit do manželství, že ujednávají smluvený režim oddělených jmění a že jejich majetkové poměry se budou řídit právním řádem České republiky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 5. 2020, č. j. 11 C 68/2019-173 bylo manželství účastníků řízení rozvedeno. Podle výpisu z informačního systému základních registrů měl žalobce, český státní příslušník, evidovaný pobyt na adrese Š., Praha od 4. 2. 2014 do 3. 11. 2015 a od 3. 11. 2015 má evidován pobyt na adrese L., Praha. Žalovaná má v registru zapsáno francouzské státní občanství a od 11. 1. 2018 do 3. 10. 2018 měla evidovaný trvalý pobyt na adrese L., Praha. Z úřední činnosti odvolací soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 18Co 26/2020 – 158 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 11 2019, č. j. 11 C 68/2019-134, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 vyslovil, že je příslušným pro řízení o rozvod manželství účastníků. 7. Podle čl. 1 odst. 1 Nařízení 2016/1103 toto nařízení se vztahuje na majetkové poměry v manželství. 8. Podle čl. 3 odst. 1 Nařízení 2016/1103 pro účely tohoto nařízení se rozumí: a) „majetkovými poměry v manželství“ soubor pravidel týkající se majetkových vztahů mezi manželi navzájem a ve vztahu ke třetím osobám vyplývajících z manželství nebo z jeho zrušení; b) „dohodou o majetkových poměrech v manželství“ jakákoli dohoda mezi manželi nebo budoucími manželi, jíž upravují své majetkové poměry v manželství. 9. Podle čl. 5 odst. 1 Nařízení 2016/1103 aniž je dotčen odstavec 2, pokud je u soudu některého členského státu zahájeno řízení za účelem rozhodnutí o žádosti o rozvod, rozluku nebo prohlášení manželství za neplatné podle nařízení (ES) č. 2201/2003, jsou soudy tohoto státu příslušné rozhodovat ve věcech majetkových poměrů v manželství ve vztahu k této žádosti. 10. Podle čl. 5 odst. 2 písm. b) Nařízení 2016/1103 příslušnost ve věcech majetkových poměrů v manželství podle odstavce 1 je podmíněna dohodou manželů, pokud soud, u nějž bylo zahájeno řízení za účelem rozhodnutí o žádosti o rozvod, rozluku nebo prohlášení manželství za neplatné je soudem členského státu, jehož je navrhovatel státním příslušníkem, v němž má obvyklý pobyt a v němž bydlel nejméně šest měsíců bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. a) šestou odrážkou nařízení (ES) č. 2201/2003. 11. Podle článku 6 písm. b) Nařízení 2016/1103 není-li žádný soud členského státu příslušný podle článku 4 ani 5 nebo v jiných případech, než jsou případy uvedené ve zmíněných článcích, jsou pro řízení ve věcech majetkových poměrů v manželství příslušné soudy členského státu, na jehož území měli manželé poslední obvyklý pobyt, pokud zde v době zahájení řízení u soudu jeden z nich dosud bydlí. 12. Podle čl. 1 odst. 2 písm. a) Nařízení Brusel I bis toto nařízení se nevztahuje na věci osobního stavu nebo způsobilost fyzických osob k právům a právním úkonům, majetková práva plynoucí z manželských vztahů nebo vztahů, s nimiž právo pro ně rozhodné spojuje účinky obdobné manželství. 13. Podle čl. 24 odst. 1 Nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost tyto soudy členského státu pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází. 14. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě za situace, kdy je žalobce českým státním příslušníkem, bydlí v České republice a poslední společné bydliště účastníků bylo v České republice a kdy současně netvrdil, že by mezi účastníky existovala dohoda manželů o příslušnosti ve věcech majetkových poměrů v manželství ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. b) Nařízení 2016/1103, nelze založit mezinárodní příslušnost českých soudů podle čl. 5 Nařízení 2016/1103. 15. Mezinárodní příslušnost českých soudů je nicméně v daném případě založena na základě čl. 6 písm. b) Nařízení 2016/1103, neboť poslední společný pobyt manželů byl v České republice a žalobce zde stále bydlí. 16. Odvolací soud se ztotožňuje se žalobcem, že byť v daném případě měli manželé sjednaný tzv. režim oddělených jmění ve smyslu čl. 717 odst. 1 českého o. z. je potřeba vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem podřadit pod majetkové poměry v manželství ve smyslu čl. 3 odst. 1 Nařízení 2016/1103. 17. K uvedenému závěru dospěl odvolací soud zejména za použití výkladu tzv. Schlosserovy zprávy k Bruselské úmluvě o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 1968 (Report by Professor Dr Peter Schlosser on the Convention of 9 October 1978 on the Association of the Kingdom of Denmark, Ireland and the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland to the Convention on jurisdiction and the enforcement of judgments in civil and commercial matters and to the Protocol on its interpretation by the Court of Justice (OJ C, C/59, 05.03.1979). Konkrétně odvolací soud vyšel z části zprávy zabývající se v odst. 43 – 50 výkladem definice pojmu „majetková práva plynoucí z manželských vztahů“ (rights in property arising out of a matriomonial relationship) ve vztahu k Velké Británii a Irsku s ohledem na absenci institutu manželského jmění v těchto zemích. V odst. 45 zprávy je poukázáno na skutečnost, že manželé v různých členských státech mohou využít různé formy manželského jmění od společného jmění až po oddělené jmění, přičemž výběr režimu jmění podléhá uzavření manželské smlouvy. I když se jedná o oddělené jmění manželů, jedná se o „majetkový režim“ (property regime). V odst. 50 zprávy je pak vysvětleno, že „majetkové režimy“ korespondují s tím, co lze nejlépe (v angličtině) označit jako majetková práva plynoucí z manželských vztahů. Bruselská úmluva nicméně nezakládá mezinárodní příslušnost soudů Velké Británie a irských soudů, ani možnost uznání a výkonu cizích rozhodnutí těmito soudy, pokud předmětem řízení jsou manželské spory nebo výjimečně spory mezi manželem a třetí stranou, a to během nebo po zrušení manželství, a které se týkají majetkových práv plynoucích z manželských majetkových vztahů. Pojem „majetková práva“ zahrnuje správu a nakládání – ať už na základě manželské dohody nebo na základě zákona – s majetkem patřícím manželům. 18. Podle čl. 1 odst. 1 písm. a) Bruselské úmluvy platí, obdobně jako u Nařízení Brusel I bis, že úmluva se nevztahuje na stav nebo způsobilost fyzických osob k právním úkonům, majetková práva vyplývající z manželského vztahu, závěti a dědictví. 19. Nevztahuje-li se Bruselská úmluva na majetková práva vyplývající z manželského vztahu, nevztahuje se na ně ani Nařízení Brusel I bis. Naopak ve smyslu shora uvedeného výkladu podle tzv. Schlosserovy zprávy i režim oddělených jmění manželů představuje ve smyslu čl. čl. 3 odst. 1 Nařízení 2016/1103 majetkové poměry v manželství, které byly založeny manželskou smlouvou, a proto je na místě určit mezinárodní příslušnost soudů právě podle Nařízení 2016/1103. 20. Uvedený výklad koresponduje s odst. 18 preambule Nařízení 2016/1103, na který odkázal žalobce a podle něhož, oblast působnosti tohoto nařízení by měla zahrnovat všechny občanskoprávní aspekty majetkových poměrů v manželství, pokud jde o každodenní správu majetku manželů a jejich majetkové vypořádání, zejména v důsledku rozluky manželů či úmrtí jednoho z nich. Pro účely tohoto nařízení by měl být pojem „majetkové poměry v manželství“ vykládán jako samostatný pojem a měl by zahrnovat nejen pravidla, od nichž se manželé nemohou odchýlit, nýbrž i jakákoli nepovinná pravidla, která mohou manželé mezi sebou dohodnout podle rozhodného práva, jakož i jakákoli dispozitivní pravidla rozhodného práva. Zahrnuje nejen majetkové uspořádání konkrétně a výlučně upravené některými vnitrostátními právními systémy v případě manželství, ale i jakékoli majetkové vztahy, mezi manželi i v jejich vztazích se třetími osobami, vyplývající přímo z manželského vztahu nebo z jeho zrušení. Obdobný výklad je pak obsažen také ve Stanovisku generálního advokáta Jacobse z 12. 12. 1996 ve věci C-220/95, Antonius van den Boogaard v. Paula Laumen, bod 66 a bod 68 (k tomu blíže viz Zavadilová Lucie. Majetkové poměry manželů v judikatuře Soudního dvora EU. Právní rozhledy, 2019 č. 7, s. 229 dostupné na www. beck-online.cz). 21. V uvedené souvislosti odkazuje odvolací soud také na odst. 32 preambule Nařízení 2016/1103, v němž je vyjádřeno, že nařízení mělo usilovat o soustředění příslušnosti ve věcech majetkových poměrů v manželství v členském státě, jehož soudy se zabývají vypořádáním pozůstalosti po jednom z manželů v souladu s nařízením (EU) č. 650/2012 nebo rozvodem, rozlukou či prohlášením manželství za neplatné v souladu s nebo nařízením Rady (ES) č. 2201/2003 a na odst. 43 preambule Nařízení 2016/1103, ve kterém je uvedeno, že z důvodu právní jistoty a s cílem zamezit fragmentaci majetkových poměrů v manželství by se právem rozhodným pro majetkové poměry v manželství měly řídit tyto poměry jako celek, tedy veškerý majetek, na který se tyto poměry vztahují, bez ohledu na povahu majetku a bez ohledu na to, zda se nachází v jiném členském státě nebo ve třetím státě. 22. Žalobce pak také zcela správně odkázal na rozhodnutí Soudního dvora z 27. března 1979 ve věci Jacques de Cavel v. Lousie de Cavel C 143/78, (na jehož bod 7 odkazuje i další související rozhodnutí Soudního dvora zmíněné žalobcem ze 14. června 2017 ve věci C-67/17, Tudor Iljev v Bogovesta Iljeva ), podle kterého spory týkající se majetku manželů během rozvodového řízení se mohou příslušně týkat nebo úzce souviset: v rámci první kategorie s otázkami, které se týkají osobního stavu, v rámci druhé kategorie s právními vztahy mezi manželi, které vyplývají přímo z manželského vztahu nebo z jeho zrušení, nebo v rámci třetí kategorie s právními vztahy mezi manželi, které mezi nimi existovaly, avšak které nesouvisí s manželstvím. Oblast působnosti Bruselské úmluvy se vztahuje pouze na posledně uvedenou kategorii sporů, kdežto první dvě kategorie musí být z oblasti její působnosti vyloučeny. 23. S těmito závěry koresponduje i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2014, tj. usnesení vydané v době, kdy Nařízení 2016/1103 ještě nevstoupilo v platnost, ve kterém Nejvyšší soud ČR uvedl, že podle článku 1 bodu 2 písm. a/ uvedeného nařízení Rady (ES) č. 44/2001 se toto nařízení nevztahuje mimo jiné na majetková práva plynoucí z manželských vztahů, mezi které patří i spory o vypořádání společného jmění manželů po zániku jejich manželství rozvodem. 24. Odvolací soud se rovněž přiklání k názoru žalobce, že vzhledem ke skutečnosti, že manželé se dohodli, že jejich majetkové poměry se budou řídit právním řádem České republiky je vhodné, aby o rozdělní jejich společného spoluvlastnictví rozhodovaly české soudy. 25. Pokud jde o následné uznání a výkon rozhodnutí českých soudů ve věci účastníků ve Francii, pak odvolací soud odkazuje na čl. 36 odst. 1 Nařízení 2016/1103 podle něhož platí, že rozhodnutí vydaná v jednom členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení, na čl. 39 odst. 1 téhož nařízení podle kterého příslušnost soudu členského státu původu nesmí být přezkoumávána a na čl. 40 uvedeného nařízení, podle něhož rozhodnutí vydané v členském státě nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé. 26. S ohledem na shora uvedené důvody tak odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 167 odst. 2 o. s. ř. a § 221a o. s. ř. a usnesení soudu I. stupně změnil způsobem uvedeným ve výroku. 27. O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť se nejedná o konečné rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř. - jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 22. ledna 2024 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu