č. j. 16 Ad 2/2023‑ 20 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci   žalobce: V. P., bytem , proti žalovanému:   Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2,   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MPSV 2022/211437-911 ze dne 25. 11. 2022, t a k t o:   I. Žaloba se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   O d ů v o d n ě n í :   1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce ČR - krajské pobočky pro hl. m. Prahu, č. j. 48439/2022/AAF ze dne 21. 9. 2022, o nepřiznání dávky pomoci v hmotné nouzi – doplatku na bydlení podle § 33 odst. 2 věty první zákona č. 111/2006, o pomoci v hmotné nouzi, z důvodu příjmu přesahující 1,3 násobek částky živobytí, kdy žalobci nebyl přiznán příspěvek na živobytí. Žalovaný odvolání žalobce zamítl, přestože oproti správnímu orgánu I. st. v souladu s § 9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi o snížil příjmy žalobce a s ním posuzované matky o přiměřené náklady na bydlení. 2. Žalobce namítá, že žalovaný měl zohlednit odůvodněné náklady na bydlení, a nikoli jen přiměřené náklady. Původní žalobní námitku ohledně určení výše započitatelného příjmu vzal zpět, kdy v replice ze dne 27. 4. 2023 uvedl, že nezpochybňuje stanovení započitatelného příjmu. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Správní orgán I. st. pochybil, když nezapočet na příjmy žalobce a jeho matky přiměřené náklady na bydlení, ale i s přihlédnutím k přiměřeným nákladům na bydlení i nadále přesahovaly příjmy žalobce a jeho matky 1,3 násobek na živobytí. 4. Podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi příjmem osoby nebo společně posuzovaných osob se pro účely příspěvku na živobytí rozumí příjem podle odstavce 1 snížený o přiměřené náklady na bydlení; za přiměřené náklady na bydlení se pro účely tohoto zákona považují odůvodněné náklady na bydlení (§ 34), nejvýše však do výše 30 %, a v hlavním městě Praze do výše 35 % příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob. Do odůvodněných nákladů na bydlení se pro účely příspěvku na živobytí započítávají v případech, kdy nelze zjistit přesnou výši těchto nákladů podle § 34, ale dotyčná osoba takové náklady prokazatelně vynakládá, náklady až do výše, která je v místě obvyklá, avšak maximálně do výše 75 % normativních nákladů na bydlení podle zákona o státní sociální podpoře. 5. Podle § 33 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi nárok na doplatek na bydlení má vlastník bytu, který jej užívá, nebo jiná osoba, která užívá byt na základě smlouvy, rozhodnutí, nebo jiného právního titulu, jestliže by po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení snížených o příspěvek na bydlení podle jiného právního předpisu byl a) příjem vlastníka bytu nebo jiné osoby, která užívá byt, zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí osoby (§ 24), nebo b) příjem společně posuzovaných osob zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí společně posuzovaných osob (§ 24); právní titul k užívání bytu je přitom nezbytné prokázat písemným dokladem, přičemž předložení čestného prohlášení k tomuto účelu nestačí. 6. Podle § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi podmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek na živobytí. Doplatek na bydlení lze přiznat s přihlédnutím k jejím celkovým sociálním a majetkovým poměrům také osobě, které příspěvek na živobytí nebyl přiznán z důvodu, že příjem osoby a společně posuzovaných osob přesáhl částku živobytí osoby a společně posuzovaných osob, ale nepřesáhl 1,3násobek částky živobytí osoby a společně posuzovaných osob. 7. Žalobní námitkou žalobce ohledně započtení odůvodněných nákladů na bydlení u doplatku na bydlení se již Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval (č. j. 5 As 206/2022 – 49,  č. j. 5 Ads 131/2022-40,  č. j. 5 Ads 130/2022-43, č. j. 5 Ads 132/2022-33, 4 Ads 134/2022-47), proto soud odkazuje citací na rozsudek NSS č. j.  5 Ads 132/2022-33. Městský soud se se závěry rozsudku NSS ztotožňuje a neshledává racionální důvod doplňovat či modifikovat dané odůvodnění. V případě již vyřešené právní otázky je přípustné se se žalobní námitkou vypořádat pouhou citací ustálené judikatury. 8. Dle NSS č. j.  5 Ads 132/2022-33 : „Podle stěžovatele měly být při výpočtu od stanoveného příjmu odečteny odůvodněné náklady na bydlení, případně alespoň přiměřené náklady na bydlení podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že se pro účely výpočtu příjmu podle § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi k odůvodněným nákladům na bydlení nepřihlíží, naopak přiměřené náklady na bydlení se do výpočtu zahrnou – k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 6 Ads 20/2018‑32, body [16] a [19], a na něj navazující judikaturu – konkrétně např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2019, č. j. 7 Ads 500/2018‑24, bod [18], ze dne 14. 5. 2020, č. j. 8 Ads 79/2019‑47, bod [16], ze dne 23. 7. 2019, č. j. 5 Ads 101/2017‑79, bod [19], nebo ze dne 4. 4. 2019, č. j. 10 Ads 298/2018‑40, bod [12].) 9. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve shora zmíněném rozsudku č. j. 6 Ads 20/2018‑32: „Ke vztahu k argumentaci stěžovatelky poukazující na to, že její výdaje jsou vyšší než její příjmy a příjmy společně posuzované osoby (jejího syna), musí Nejvyšší správní soud poukázat na příslušné znění zákona o pomoci v hmotné nouzi, které rozlišuje mezi odůvodněnými náklady na bydlení dle ustanovení § 34 tohoto zákona (jichž se stěžovatelka dovolává) a přiměřenými náklady na bydlení, které představují odůvodněné náklady na bydlení, avšak pouze do výše 30 % příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob, resp. 35 % v hlavním města Praze. Příjem vypočtený podle ustanovení § 9 odst. 2 tohoto předpisu proto nepředstavuje reálný příjem osoby, jak mylně dovozuje stěžovatelka, ale výsledek matematické operace zohledňující úpravu dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi a odečítající přiměřené náklady na bydlení (maximálně ve výši 35 % příjmu osob společně posuzovaných). Zjednodušeně řečeno pro posuzování nároku na dávky dle zákona o pomoci v hmotné nouzi proto nelze vyjít z představy, že nárok na dávky má ten, jehož výdaje na bydlení jsou vyšší než jeho příjmy (jak fakticky namítá stěžovatelka), ale je nutné postupovat dle příslušných ustanovení, která výpočet ‚příjmů‘ a ‚výdajů‘ specifickým  způsobem upravují“.V tomto ohledu je třeba stěžovatele upozornit na povahu dávek sociální pomoci a jejich pozici v systému sociálního zabezpečení České republiky, jakožto poslední záchrany před úpadkem do situace, v níž by jedinec nebyl schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2018, č. j. 1 Ads 433/2017‑29: „Tento charakter dávek se odráží v konstrukci zákona o pomoci v hmotné nouzi. Ten stanovuje pro účely posouzení nároku na příspěvek na živobytí, potažmo doplatek na bydlení, maximální možnou výši přiměřených nákladů na bydlení, tedy částku, kterou lze jako náklady na bydlení uznat. Tato konstrukce vychází z premisy, že v případě, kdy má osoba nedostatek prostředků k zajištění základních životních podmínek, očekává se, že na bydlení bude vynakládat pouze přiměřenou částku, za kterou lze pořídit základní bydlení, a nikoliv částku několikanásobně vyšší, neboť v takovém případě se bude jednat o bydlení nadstandardní, které však stát prostřednictvím systému sociálního zabezpečení není povinen dotovat.“ 10. Závěr, že pro účely § 33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi je nutno příjem vypočítat podle § 9 odst. 2 téhož zákona, tj. při zohlednění přiměřených nákladů na bydlení, zastává též komentářová literatura – srov. Beck, P., Grunerová, I., Pavelková, M. Zákon o pomoci v hmotné nouzi. Zákon o životním a existenčním minimu. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, podle něhož „[p]ro zjištění 1,3násobku částky živobytí osoby (společně posuzovaných osob) se počítá s částkou živobytí, která byla určena pro nárok na příspěvek na živobytí podle § 24. Taktéž příjem se pro tento případ započítává z příspěvku na živobytí, tzn. snížený o přiměřené náklady na bydlení (srov. § 9 odst. 2 a 3).“ Je tedy zřejmé, že žalovaný i městský soud pochybili, pokud do výpočtu přiměřené náklady na bydlení nezahrnuli. Otázkou tak nyní zůstává, zda takové pochybení mělo vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. 11.  Nejvyšší správní soud poznamenává, že správní orgán I. stupně provedl výpočet správně, tedy od příjmů stěžovatele a jeho matky odečetl přiměřené náklady na bydlení, a přesto dospěl k závěru, že nárok na doplatek na bydlení stěžovateli nevznikl…“. 12. Žalobní úvahy žalobce o nutnosti zohlednit odůvodněné, a nikoli jen přiměřené náklady bydlení při určení doplatku na bydlení nemají oporu v zákoně o pomoci v hmotné nouzi, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 13. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., žalovaný měl sice ve věci úspěch, ale náklady řízení mu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokud svým významem kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Praze dne 22. 7. 2024   Mgr. Kamil Tojner v.r. soudce   Shodu s prvopisem potvrzuje: Z. F.