ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Miluše Farské ve věci žalobce: N. R., narozený xxx bytem xxx, Praha proti žalovaným: 1) K. R., narozená xxx bytem xxx, Praha 2) L. T., narozená xxx bytem xxx, Praha obě zastoupené advokátkou o určení neexistence věcného břemene k odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 4. 2024, č. j. 7 C 260/2020-148 takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že věcné břemeno - služebnost doživotního užívání jednotky č. 2460/604, byt, vymezené v budově č. p. xxx na pozemku parc. č. xxx, zapsané na LV xxx v katastrálním území xxx, obci xxx, pro oprávněnou L. T., narozenou xxx, bytem xxx xxx v xxx – xxx, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne xxx a bylo zapsáno do katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro xxx, katastrální pracoviště xxx, dne 22. 5. 2018 s účinky k xxx pod č. j. xxx, neexistuje (výrok I.) a rozhodl, že žalované jsou povinné zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 8 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Určení neexistence věcného břemene se žalobce domáhá s odůvodněním, že on a žalovaná č. 1 (jeho bývalá manželka) nabyli v průběhu manželství společně do vlastnictví shora uvedenou bytovou jednotku (dále jen „Byt“). Následně došlo k rozvodu manželství a ruskými soudy bylo rozhodnuto, že Byt náleží do podílového spoluvlastnictví bývalých manželů, a to ve výši spoluvlastnického podílu id. 1/2 pro každého z nich. Dne xxx však zřídila žalovaná č. 1 bezúplatně věcné břemeno (služebnost) doživotního užívání předmětného Bytu ve prospěch své matky (žalované č. 2), což bylo v rozporu s rozhodnutím ruského soudu, jímž jí bylo uloženo nenakládat s Bytem způsobem, který by znemožnil či ztížil výkon následného rozhodnutí o vypořádání vlastnického práva k Bytu. Věcné břemeno omezuje žalobce v dispozici s jeho majetkem a devalvuje hodnotu spoluvlastnického podílu žalobce na Bytu. 3. Žalované navrhovaly zamítnutí žaloby s odůvodněním, že ve věci má být aplikováno právo Ruské federace (RF) a čl. 35 odst. 3 Rodinného zákoníku RF stanovil prekluzi práva žalobce domáhat se zneplatnění zřízení věcného břemene. Prekluzivní lhůta 1 roku marně uplynula nejpozději 25. 3. 2019. Žalovaná č. 2 nabyla práva z věcného břemene v dobré víře, žalobce proti užívání bytu 2. žalovanou ničeho nenamítal, ke zřízení věcného břemene došlo v době, kdy byla 1. žalovaná jediným vlastníkem bytu. 4. Soud I. stupně vzal za prokázané, že 1. žalovaná zřídila smlouvou se 2. žalovanou ze dne xxx pro 2. žalovanou služebnost užívání předmětného Bytu na dobu jejího života, a to bezplatně. V době, kdy bylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo k Bytu pro 1. žalovanou, bylo zapsáno i uvedené věcné břemeno k Bytu (služebnost doživotního užívání) s právními účinky ke dni 22. 3. 2018. Manželství žalobce a 1. žalované bylo rozvedeno dne xxx. Soudy RF vydaly dne 29. 1. 2018 usnesení o zajišťovacím obstavení bytu, jež podléhá neodkladnému výkonu a bylo vydáno za účelem, aby žalovaná č. 1 nenakládala s bytem způsobem, který by znemožnil či ztížil výkon rozhodnutí o vypořádání práv k bytu. V té době neexistovalo pravomocné rozhodnutí ruského (ani českého) soudu, které by určovalo, že byt je ve společném jmění bývalých manželů, či které by určovalo spoluvlastnický podíl žalobce k bytu, nicméně 1. žalovaná byla osobně přítomna vyhlášení rozhodnutí xxx obvodního soudu města xxx dne xxx (které následně nabylo právní moci dne 31. 5. 2018), a tedy jí byla známa skutečnost, že majetek bude v ideálním podílovém spoluvlastnictví bývalých manželů, pro každého jednou polovinou. 5. Soud I. stupně s odkazem na § 69 odst. 1 zák. č. 91/2012 o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“), uvedl, že mezi věcná práva patří i věcná břemena a služebnosti, proto je v tomto případě dána příslušnost právního řádu České republiky i Obvodního soudu pro Prahu xxx, v jehož obvodu se Byt nachází. Dále dospěl k závěru, že jednání žalovaných spočívající ve zřízení služebnosti je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, když již v rozhodnutí ruského soudu ze dne 27. 3. 2017 bylo výslovně potvrzeno, že Byt byl za trvání manželství nabyt společně oběma manžely, a již tento soud jej rozdělil do podílového spoluvlastnictví manželů. Přinejmenším od března 2017 tak bylo žalované č. 1 známo, jaký je právní vztah k Bytu. Před zřízením věcného břemene bylo dokonce vydáno dne 29. 1. 2018 ruským soudem zajišťovací obstavení bytu a žalovaná byla osobně u vyhlášení rozhodnutí ruského soudu dne 19. 2. 2018. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) zakazuje ujednání porušující dobré mravy a ukládá každému povinnost jednat v právním styku poctivě (viz § 1-6 o.z.). Žalovaná č. 1 v době, kdy byla účastna soudního sporu ohledně předmětného Bytu a bylo jí známo rozhodnutí potvrzující spoluvlastnictví obou manželů k Bytu, zřídila účelově služebnost pro svou matku, aniž by k tomu měla souhlas druhého spoluvlastníka. Muselo jí přitom být zřejmé, že nemůže s majetkem nakládat tak, aby omezovala druhého spoluvlastníka. V dobré víře, že služebnost je sjednána poctivě, nemohla být ani 2. žalovaná. Obě žalované obešly při sjednání věcného břemene žalobce jako spoluvlastníka, soud neuvěřil tomu, že matka 1. žalované nebyla o celé situaci informována, a že by tedy měla právo na soudní ochranu navozené situace. Ze všech těchto důvodů soud žalobě vyhověl. 6. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a procesním úspěchem žalobce, jemuž náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek a za úkony nezastoupeného účastníka podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. 7. Proti rozsudku podaly včasné odvolání obě žalované. Uvedly, že závěry napadeného rozsudku jsou nedostatečně odůvodněné, s některými jejich argumenty se soud vůbec nevypořádal. Žalobce měl v době rozhodování o vypořádání SJM bydliště v Ruské federaci (dále jen „RF“), aplikace norem práva RF na majetkové poměry manželů byla proto v souladu s příslušnými právními předpisy, jak bylo rozhodnuto v řízení o uznání rozsudků soudů RF o vypořádání SJM (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10.2022, sp. zn. 17 Co 328/2021, následně potvrzený Nejvyšším i Ústavním soudem). Proto se zatížení Bytu musí řídit taktéž právem RF. Z komunikace žalobce s Katastrálním úřadem pro xxx je zřejmé, že si byl vědom zřízení věcného břemene nejpozději dne 25. 3. 2018, podle čl. 35 odst. 3 Rodinného zákoníku RF jeho právo domáhat se zneplatnění zřízení věcného břemene prekludovalo marným uplynutím lhůty jednoho roku, tedy nejpozději 25. 3. 2019. Pokud by soud měl pochybnosti o znění čl. 35 Rodinného zákoníku RF, měl jej zajistit dle § 23 odst. 3 ZMPS. Napadený rozsudek není přezkoumatelný, a odporuje tak právu účastníků na spravedlivý proces. 2. žalovaná dále namítala, že práva z věcného břemene nabyla v dobré víře, nesprávnost zápisu v katastru nemovitostí nemohla zjistit (naopak správnost zápisu se dle § 980 odst. 2 o.z. presumuje). V předmětném bytě bydlí od r. 2015 s 1. žalovanou a svým vnukem, dříve i se žalobcem. Užívání bytu 2. žalovanou bylo dohodnuto od počátku, mj. proto, že poskytla část finančních prostředků na zakoupení bytu. Jednání žalovaných nebylo v rozporu s dobrými mravy, 1. žalovaná nepředpokládala, že prvostupňové rozhodnutí soudu RF bude odvolacím soudem potvrzeno a následně v České republice uznáno. Naopak věřila, že české soudy rozhodnutí ruských soudů neuznají, protože žalobce přemístil své bydliště do RF účelově, čemuž v řízení o uznání rozsudku přisvědčil i soud I. stupně. 1. žalovaná byla zapsána v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník bytu a měla dostatek důkazů k prokázání, že výlučně ona poskytla prostředky na koupi bytu a že rozhodování ruského soudu neprobíhalo dle zásad spravedlivého procesu. Soud nemůže bez důkazů o nepoctivých úmyslech 1. žalované uzavřít, že věcné břemeno zřídila účelově, tím spíš nelze z jednání v rozporu s dobrými mravy obviňovat 2. žalovanou, která nebyla účastníkem žádného řízení ohledně Bytu v RF a nemohla vědět, že Byt je v SJM. Žalobce se na 2. žalovanou ohledně možného nesouladu zápisu v katastru a skutečného právního stavu nikdy neobrátil, v katastru nebyla zapsána poznámka spornosti. Dle § 7 o.z. platí presumpce dobré víry a poctivosti, ta nebyla žádným důkazem vyvrácena. Soud staví své rozhodnutí jen na spekulacích o tom, jak se 2. žalovaná mohla o rozhodnutí ruského soudu dozvědět. 1. žalovaná i po pravomocném rozhodnutí ruských soudů o vypořádání SJM hradila daň z nemovitosti a veškeré poplatky spojené s provozem a vlastnictvím bytu. Soud nepostupoval správně, když 2. žalovanou k otázce její dobré víry a vůle při zřízení věcného břemene nevyslechl. Usnesení o zajišťovacím obstavení bytu ze dne 29. 1. 2018 nebylo ani uznáno v ČR, ani na jeho základě nebyla zapsaná poznámka spornosti do katastru nemovitostí, nejde tedy o důkaz, na jehož základě by soud mohl činit jakékoliv závěry. Žalované ze všech uvedených důvodů navrhly, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a žalovaným přizná náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, v jehož rámci dojde k výslechu 2. žalované. 8. Dalším podáním žalované navrhly opravu odůvodnění napadeného rozsudku v odst. 13. a 15., kde soud uvádí, že jejich jednání spočívající ve zřízení věcného břemene je v rozporu s dobrými mravy, a že ani 2. žalovaná nemohla smlouvu o zřízení věcného břemene uzavřít v dobré víře. Tyto závěry se nezakládají na žádných důkazech, jde jen o spekulaci soudu, který nepřihlédl k argumentaci žalovaných, tyto části odůvodnění by proto měl soud odstranit. 9. Vzhledem k tomu, že žalované napadly rozsudek odvoláním, považoval odvolací soud jejich návrh na opravu odůvodnění rozsudku toliko za doplnění odvolání. Samostatně tedy o tomto návrhu nerozhodoval, ale přihlédl k jeho obsahu v rámci odvolacího řízení proti rozsudku. 10. Žalobce k odvolání žalovaných uvedl, že je nesmysl, aby se český soud řídil právem RF. I dle čl. 25 Smlouvy mezi ČR a RF o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982, publikované pod č. 95/1983 Sb. (dále jen „Dvoustranná Smlouva“) musí být použit právní řád toho státu, jehož soud je k projednání věci příslušný. Dále dle čl. 37 Dvoustranné Smlouvy platí, že vlastnické právo k nemovitostem se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území nemovitost leží, a k rozhodování ve věcech týkajících se nemovitostí je dána pravomoc justičních orgánů této smluvní strany. V řízení o SJM vystupovali žalobce a 1. žalovaná jako manželé, ale nyní už manželé nejsou. Žalobce zrekapituloval průběh soudních řízení před soudy RF, s tím, že zatímco rozvod byl platný už od 8. 6. 2017, řízení o rozdělení SJM pokračovalo dále, když první rozhodnutí ohledně SJM bylo zrušeno dovolacím soudem. V rámci řízení o rozdělení SJM vydal dne 29. 1. 2018 ruský soud usnesení o zajišťovacím obstavení Bytu, jež podléhalo neodkladnému výkonu, 1. žalovaná toto usnesení ignorovala, a nejednala tak poctivě. 1. žalovaná byla dále přítomna vyhlášení rozhodnutí ruského soudu dne 19. 2. 2018, její odvolání proti rozhodnutí o zajišťovacím obstavení bytu Bylo odmítnuto. 1. žalovaná tedy dobře věděla, že soud rozdělil SJM na dvě poloviny a že k Bytu bylo přijato zajišťovací obstavení, přesto se svojí matkou zřídily věcné břemeno. Dle usnesení xxx soudu Ruské federace ze dne 30. 6. 2020. sp. zn. xxx, ustanovení čl. 35 Rodinného zákoníku RF neupravuje vztah mezi bývalými manželi. Věcné břemeno bylo zřízeno až po rozvodu, proto se k němu nevztahuje ani čl. 25 Dvoustranné Smlouvy, lze použít jen její čl. 37, případně § 68 a § 69 ZMPS. Kromě toho od 23. 6. 2018 má žalobce bydliště v České republice a roční lhůta, kterou zmiňují žalované, k uvedenému dni ještě nevypršela. Český právní řád žádné ustanovení o roční lhůtě neobsahuje. Jednání 1. žalované bylo nepoctivé, proti dobrým mravům. Nemorální jednání žalovaných pokračuje i nadále, když proti žalobci štvou syna A. a žalobci s ním neumožňují styk. 2. žalovaná předstírá, že o rozvodu žalobce s 1. žalovanou nevěděla, přitom všechno věděla od 1. žalované a všechno plánovaly společně. V listopadu 2016 1. žalovaná žalobce vyhnala z Bytu, a 5. 1. 2017 podepsala 2. žalovaná čestné prohlášení, že má v ČR zajištěno ubytování právě v Bytě. Výslech 2. žalované by na věci nic nezměnil. V jiném řízení se 1. žalovaná dokonce neúspěšně domáhala určení, že je vlastníkem celého Bytu. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. 11. Žalované reagovaly vyjádřením, v němž uvedly, že nesouhlasí, aby dokumenty předložené žalobcem až v odvolacím řízení byly přijaty jako důkazy, neboť žalobce měl možnost je předložit již před soudem I. stupně, navíc není věrohodné, že jedna z listin je skutečně rozhodnutím Nejvyššího soudu RF. Žalobce líčí 1. žalovanou jako amorální osobu a zasahuje tak do jejích osobnostních práv, nepodložená tvrzení uvádí i v opatrovnickém řízení ohledně nezletilého syna A. Z jednání odvolacího soudu se žalované omluvily, a požádaly soud, aby jednal v jejich nepřítomnosti. 12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a po zopakování dokazování Smlouvou o zřízení služebnosti bytu a Vyrozuměním o provedeném vkladu do katastru nemovitostí dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné. 13. V dané věci jde o řízení s cizím prvkem, když všichni tři účastníci jsou státními příslušníky RF. Proto bylo třeba se nejprve zabývat otázkou mezinárodní příslušnosti (pravomoci), a následně i otázkou rozhodného práva. Jedná se o dvě rozdílné otázky, které mohou být upraveny v různých ustanoveních mezinárodního práva soukromého. Podle § 2 ZMPS se ZMPS použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie, proto bylo třeba se zabývat i tím, zda v dané věci nepoužít namísto ustanovení ZMPS přímo použitelná ustanovení práva EU, případně ustanovení mezinárodní smlouvy (zejména již shora uvedené Dvoustranné Smlouvy) odlišná od ZMPS. 14. Pokud jde o mezinárodní příslušnost (pravomoc): předmětem tohoto řízení je určení neexistence věcného břemene k nemovitosti (bytu) ležící na území České republiky, jde tedy o rozhodování ve věci týkající se nemovitosti, pro něž je dle čl. 37 věta druhá Dvoustranné Smlouvy dána pravomoc českých soudů. Ustanovení Dvoustranné Smlouvy má přednost před případnými ustanoveními o mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014). Obsah čl. 37 věta druhá Dvoustranné Smlouvy zároveň odpovídá ustanovení § 68 ZMPS, dle nějž rozhodovat o právech k nemovitým věcem, které jsou na území České republiky, přísluší výlučně českým soudům nebo jiným příslušným českým orgánům veřejné moci. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů je proto v této věci dána na základě čl. 37 Dvoustranné Smlouvy a § 68 ZMPS. Závěr soudu I. stupně o mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů byl tedy věcně správný. 15. Skutková zjištění soudu I. stupně shledává odvolací soud v zásadě správnými, s upřesněním, že dle nesporných tvrzení účastníků (i předložených listinných důkazů) bylo manželství žalobce a 1. žalované rozvedeno nikoli dne xxx, ale až dne xxx (kdy ve věci rozvodu manželství rozhodl odvolací soud). Nepochybné nicméně je, že manželství žalobce a 1. žalované bylo rozvedeno dříve, než byla dne 22. 3. 2018 uzavřena smlouva o zřízení služebnosti. Správná byla též skutková zjištění o tom, že dle rozhodnutí soudů RF, jež byla uznána na území ČR, byl předmětný Byt za trvání manželství žalobce a 1. žalované v jejich SJM (nebyl tedy nikdy ve výlučném vlastnictví 1. žalované, zápis v katastru nemovitostí neodpovídal skutečnosti). Po jejich rozvodu byl Byt v rámci vypořádání SJM přikázán žalobci a 1. žalované do podílového spoluvlastnictví, příslušné rozhodnutí o vypořádání SJM ze dne 19. 2. 2018 však nabylo právní moci až dne 31. 5. 2018. 16. Z Vyrozumění o provedeném vkladu do katastru nemovitostí ve věci sp. zn. xxx má odvolací soud za prokázané, že do katastru nemovitostí bylo na základě rozsudku soudu RF o vypořádání SJM ze dne 19. 2. 2018 zapsáno, že spoluvlastníky Bytu jsou žalobce a 1. žalovaná, každý z nich s podílem o velikosti id. ˝. Právní účinky tohoto zápisu nastaly ke dni 18. 9. 2023. 17. Ze Smlouvy o zřízení služebnosti bytu ze dne xxx má odvolací soud za prokázané, že strany této smlouvy zvolily pro svůj smluvní vztah jako rozhodné právo české, neboť ve smlouvě je výslovně uvedeno, že je uzavřena podle ustanovení § 1297 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 18. Pokud jde o rozhodné právo, Dvoustranná Smlouva upravuje rozhodné právo pro osobní a majetkové vztahy manželů (v čl. 25), a dále pro právo vlastnické (v čl. 37 věta první). Rozhodné právo pro ostatní věcná práva ani pro smluvní závazkové vztahy však Dvoustranná Smlouva neupravuje, s výjimkou ustanovení čl. 36 odst. 2 Dvoustranné Smlouvy, které stanoví, že forma právního úkonu, týkajícího se nemovitostí, se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území je nemovitost. 19. Rozhodné právo pro smlouvu o zřízení služebnosti je proto třeba určit na základě nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), jež má přednost před ustanoveními ZMPS. Dle čl. 3 odst. 1 Nařízení Řím I se smlouva řídí právem, které si strany zvolí, volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu, strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část. V případě neexistence volby práva by se v dané věci uplatnil čl. 4 odst. 1 písm. c) nařízení Řím I, dle nějž se smlouva, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti, řídí právem země, ve které se nemovitost nachází. 20. V daném případě je rozhodným právem smlouvy o zřízení služebnosti na základě čl. 3 odst. 1 Nařízení Řím I právo české, jež si strany samy zvolily. Podle českého práva je třeba posoudit i existenci a platnost této smlouvy (viz čl. 10 odst. 1 Nařízení Řím I), tedy i důvody případné neplatnosti, stejně jako se dle čl. 12 odst. 1 písm. e) Nařízení Řím I stejným rozhodným právem řídí důsledky neplatnosti této smlouvy. 21. Majetkové vztahy mezi manžely (žalobcem a 1. žalovanou) se dle čl. 25 odst. 2 Dvoustranné Smlouvy řídily za trvání jejich manželství právem RF. Ke dni zřízení služebnosti (xxx) však již žalobce a 1. žalovaná manželi nebyli, na vlastnické právo k Bytu proto již nebylo možné aplikovat čl. 25 Dvoustranné Smlouvy, ale pouze čl. 37 Dvoustranné Smlouvy, dle nějž se vlastnické právo k Bytu řídí právním řádem České republiky, na jejímž území nemovitost (Byt) leží. 22. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodným právem v dané věci bylo pro veškeré relevantní právní otázky právo české. 23. Ve věci bylo třeba se dále zabývat tím, zda má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o.s.ř. Soud I. stupně tento naléhavý právní zájem zřejmě mlčky shledal, protože jinak by žalobě nemohl vyhovět. Žalobce tvrzení o naléhavém právním zájmu uvedl ve svém podání z 24. 2. 2021 a odvolací soud přisvědčuje tomu, že v daném případě naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení dán je. Žalobce je podílový spoluvlastník Bytu, který tvrdí, že tento Byt není zatížen věcným břemenem, v katastru nemovitostí je však věcné břemeno zatěžující Byt zapsáno. Určením neexistence práva a případným následným výmazem tohoto práva z katastru nemovitostí bude odstraněna nejistota v právním vztahu mezi žalobcem (spoluvlastníkem nemovitosti), 1. žalovanou (dalším spoluvlastníkem nemovitosti) a 2. žalovanou jako osobou oprávněnou z věcného břemene (srov. rozsudek Nejv. soudu sp. zn. 22 Cdo 4366/2015 ze dne 20. 4. 2016). 24. Ve věci je dána též aktivní a pasivní věcná legitimace účastníků, neboť účastníky řízení jsou (ať již na straně žalující nebo žalované) všichni ti, o jejichž práva či povinnosti v řízení jde – jak všichni spoluvlastníci Bytu, tak osoba oprávněná z věcného břemene. 25. Dle § 1257 odst. 1 o.z. může být věc zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet. Ve smyslu § 1260 odst. 1 o.z. lze služebnost nabýt smlouvou. Smlouva o zřízení věcného práva k nemovité věci musí mít písemnou formu (§ 560 o.z.). Podle § 1262 odst. 1 o.z. věta první zřizuje-li se právním jednáním služebnost k věci zapsané ve veřejném seznamu, vzniká zápisem do takového seznamu. 26. Podle § 736 věta druhá o.z. dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. 27. Podle § 714 odst. 1 o.z. v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud. Podle § 714 odst. 2 o.z. jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání. 28. Podle § 586 odst. 1 o.z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle § 586 odst. 2 o.z. nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. 29. V daném případě se žalobce neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti dovolal ve smyslu § 586 odst. 1 o.z., a to jak v žalobě ze dne 8. 10. 2020, doručené oběma žalovaným (byť v žalobě není uvedeno výslovně, že žalobce namítá neplatnost smlouvy, lze to dovodit z obsahu žaloby), tak i později v průběhu řízení, výslovně např. v podání ze dne 24. 2. 2021. 30. Protože předmětný Byt byl k datu zřízení služebnosti v dosud pravomocně nevypořádaném SJM žalobce a 1. žalované, na základě § 736 věta druhá o.z. se pro něj přiměřeně použijí ustanovení o společném jmění. Bezplatné zřízení služebnosti doživotního užívání k bytu pro třetí osobu nelze považovat za běžnou záležitost, dle § 714 odst. 1 o.z. měli proto při zřízení služebnosti jednat buď společně oba bývalí manželé, nebo jeden z nich se souhlasem druhého. Z okolností, za nichž ke zřízení služebnosti došlo (v průběhu řízení o vypořádání SJM, v němž žalobce na rozdíl od 1. žalované tvrdil, že Byt byl jejich společným majetkem a domáhal se, aby mu soud v rozhodnutí o vypořádání stanovil spoluvlastnický podíl na Bytu; ke zřízení služebnosti došlo poté, co soud v RF návrhu žalobce na vypořádání SJM nepravomocně vyhověl, a dokonce vyhověl i návrhu žalobce na tzv. zajišťovací obstavení Bytu) vyplývá, že žalobce a 1. žalovaná byli v dlouhodobém sporu o vlastnictví Bytu a nakládání s ním, a že 1. žalovaná zřídila bezplatnou doživotní služebnost k Bytu ve prospěch své matky bez souhlasu žalobce (ani případný – 2. žalovanou namítaný - předchozí souhlas žalobce s tím, aby 2. žalovaná v bytě dočasně bydlela, nelze ztotožňovat se souhlasem se zřízením doživotního věcného břemene ve prospěch 2. žalované). Žalobce se proto důvodně dovolal neplatnosti právního jednání, jímž byla služebnost zřízena, ve smyslu § 714 odst. 2 o.z. 31. Otázka dobré víry 2. žalované při uzavírání smlouvy o zřízení věcného břemene v dané věci nebyla významná. Vzhledem k tomu, že služebnost byla zřízena bezplatně, nemůže se 2. žalovaná dovolávat ochrany své dobré víry v zápis do katastru nemovitostí na základě § 984 odst. 1 o.z., neboť toto ustanovení chrání pouze osoby, jež nabyly věcné právo za úplatu. Případná dobrá víra 2. žalované nemohla sama o sobě bez dalšího založit existenci věcného břemene. Významná mohla být pouze pro nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni vydržením podle § 1260 o.z., k tomu by však bylo nezbytné uplynutí 10leté vydržecí doby (viz § 1091 odst. 2 o.z.) ode dne podání návrhu na zápis věcného břemene do katastru nemovitostí, a k tomu v daném případě nepochybně nedošlo. Bylo proto nadbytečné se otázkou dobré víry 2. žalované dále zabývat, jakož i provádět k této otázce její účastnický výslech. 32. Protože smlouva o zřízení služebnosti ze dne xxx je neplatná, nemohlo na jejím základě platně vzniknout posuzované věcné břemeno. Závěr soudu I. stupně o neexistenci věcného břemene byl proto věcně správný. 33. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně správně podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesního úspěchu žalobce, jemuž přiznal náhradu za zaplacený soudní poplatek i za úkony učiněné v řízení. Proti výpočtu výše nákladů nevznášela námitky ani jedna z procesních stran. 34. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný. 35. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., když i v odvolacím řízení byl procesně úspěšný žalobce. Žalobci, který v odvolacím řízení nebyl právně zastoupen, vznikly náklady odvolacího řízení v celkové výši 600 Kč (paušální náhrada nákladů nezastoupeného účastníka dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dva úkony po 300 Kč: písemné vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v § 237 o.s.ř. Praha 10. října 2024 JUDr. Ivana Kotrčová v. r. předsedkyně senátu