ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobců: a) D. R., narozen dne xxx bytem xxx, Praha b) P. R., narozena dne xxx bytem xxx, Praha oba zastoupeni advokátem proti žalované: xxx xxx xxx xxx xxx., reg. č. xxx sídlem xxx, xxx, Nizozemské království jednající v České republice prostřednictvím xxx xxx xxx xxx, organizační složka, IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupena advokátem o zaplacení částky 1 687,87 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. ledna 2024, č. j. 27 C 241/2023-54, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 502 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta xxx A. Š. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 1 687,87 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 18. 7. 2022 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 11 035,20 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě, jíž se žalobci domáhali zaplacení náhrady škody v odepření nástupu na palubu podle článku 4 odst. 3, článku 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen „Nařízení“). 3. Žalobci tvrdili, že byli držiteli rezervací na let žalovaného dopravce (xxx) z A. do P., s plánovaným odletem dne xxx v xxx místního času. Žalobci provedli dne 16. 7. 2022 on line check-in na stránkách žalovaného a na upozornění na webových stránkách žalovaného, že kvůli personálním problémům na letišti se mohou objevit komplikace, a doba čekání na kontrolu se tak může prodloužit až na 45 minut, reagovali tak, že se na letiště dostavili více než dvě hodiny před plánovaným odletem. Žalobci se pro značné množství lidí v odletové hale nedostali k příslušné bráně („gate“) pro nástup na palubu letu č. xxx z A. do P., neboť na provedení bezpečnostní kontroly čekali 2,5 hodiny. 4. Žalobci se dovolávali výkladu článku 4 odst. 3 Nařízení, ve spojení s článkem 3 odst. 2 a článkem 2 písm. j) Nařízení podaného ESD ve věci C-238/22; dovozovali, že pojem „odepření nástupu na palubu“ ve smyslu článku 2 písm. j) Nařízení se neomezuje pouze na případy odepření nástupu na palubu letadla způsobené překročením kapacity letu (tzv. „overbooking“), nýbrž že se vztahuje na všechny případy, v nichž letecký dopravce cestujícího proti jeho vůli nepřepraví. Podle názoru žalobců se tedy může jednat i o situaci, která souvisí s provozními důvody, např. odepření nástupu v důsledku reorganizace letu z důvodu stávky zaměstnanců letiště, či vlivem mylného předpokladu, že se cestující nedostaví včas k nástupu navazujícího letu z důvodu zpoždění předchozího letu. Požadovaná částka představuje náklady na ubytování v hotelu a na taxislužbu, které žalobcům měly vzniknout v důsledku čekání na další spoj. 5. Žalovaný se žalobě bránil tvrzením, že žalobci neprokazují, že by bylo jakýmkoli způsobem došlo k odepření nástupu na palubu letadla ze strany leteckého dopravce; žalobci tedy neprokazují, že splnili podmínky pro odškodnění za odepření nástupu na palubu vyplývající z článku 4 odst. 3 Nařízení, které definuje v článku 2 písm. j) pojem „odepření nástupu na palubu letadla“ tak, že jde o odmítnutí přepravy cestujících leteckou dopravou, přestože se přihlásili na palubu za podmínek stanovených v článku 3 odst. 2 Nařízení, tedy že se dostavili k odletu letadla minimálně 45 minut před časem jeho odletu. Takovou skutečnost žalobci neprokazují a ani netvrdí. 6. Soud I. stupně zjistil tento skutkový stav: žalobci měli dne 17. 7. 2022 rezervován let operovaný žalovanou (xxx) z A. do P., s plánovaným časem odletu xxx hod. místního času. Žalobci provedli dne 16. 7. 2022 on-line check-in a disponovali elektronickými palubními vstupenkami s vyznačeným časem zahájení nástupu do letadla („boarding“) v 11:37 hodin a uzavření nástupní brány v 11:50 hodin. Žalobci se do času odletu letadla nedostavili k nástupní bráně („gatu“) nedostavili. V odletové hale příslušného letiště se nacházelo větší množství lidí. 7. Soud I. stupně žalobu zamítl na základě závěru, že ze strany žalovaného nedošlo k odepření nástupu na palubu, tedy mu nevznikla ani povinnost poskytnout žalobcům odškodnění, předvídané článkem 4 odst. 3 Nařízení. Soud I. stupně uzavřel, že nebyl splněn znak „odepření nástupu na palubu“ vyplývající z článku 3, odst. 2 písm. a) Nařízení, podle kterého se nároky cestujících založené Nařízením vztahují na ty z cestujících, kteří mají potvrzenou rezervaci pro dotčený let a (vyjma zrušení dle článku 5), se přihlásí k přepravě. Mezi stranami nebylo sporné, že se žalobci nepřihlásili k letu, tzn. nedostavili k místu vstupu na palubu letadla, tj. k tzv. gatu. Jakkoliv byla uvedená skutečnost zapříčiněna velkým počtem ostatních cestujících a z toho plynoucích velkých časových prodlev při provádění bezpečnostních kontrol (tzv. „security“), nelze tuto skutečnost přičítat leteckému dopravci, neboť provádění bezpečnostních kontrol není věcí leteckého dopravce, ale subjektu, který provozuje letiště. Tím, že se žalobci nedostavili k místu umožňující nástup na předmětný let, je „odepření nástupu na palubu“ ve smyslu článku 4 odst. 3 Nařízení pojmově vyloučeno. Soud I. stupně dále uvedl, že judikatura SDEU, na niž žalobci odkazují, na jejich situaci nedopadá, neboť nebylo žalobci tvrzeno ani prokazováno, že by žalovaná předem informovala žalobce, že je nenechá nastoupit na palubu letadla; z takové skutkové situace vycházel SDEU a ve vztahu k ní dovodil, že pro závěr, že došlo k odepření nástupu na palubu ve smyslu článku 4 odst. 3 Nařízení, nebylo ani nutné trvat na podmínce přihlášení se k letu a dostavení se k odletové bráně. 8. Vzhledem k zamítnutí žaloby soud I. stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalované. 9. Tento rozsudek napadli žalobci v celém rozsahu včasným a přípustným odvoláním. Především vytýkali soudu I. stupně, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností (§ 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.); konkrétně jde o důkaz účastnickým výslechem žalobců a videozáznamem z letiště k prokázání tvrzení, že se žalobci dostavili do odbavovací haly letiště více než 2 hodiny před plánovaným odletem letu, na nějž měli rezervaci, a že na provedení ověření identity pasažérů a bezpečnostní kontroly, jejichž absolvování je nutné pro umožnění přístupu cestujících k nástupní bráně, čekali více než 2,5 hodiny. Žalobci dále soudu I. stupně vytýkali nesprávné právní posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.) s tím, že závěry soudu I. stupně, že k odepření nástupu na palubu ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. a), článku 4 odst. 3 Nařízení ze strany žalované v daném případě nedošlo, nerespektují základní principy evropského práva. Soud I. stupně nesprávně uzavřel, že Nařízení se na skutkovou situaci tvrzenou žalobci nevztahuje, když nebyla naplněna podmínka článku 3 bodem 2 písm. a) Nařízení, spočívající v tom, že se cestující dostaví ve vymezeném čase k odletu do nástupní brány. Žalobci trvali na tom, že požadování splnění podmínky dostavení se k odletové bráně pro přiznání práva na náhradu dle Nařízení je nepřiměřeně formalistické v situaci, kdy žalobci museli projít bezpečnostní kontrolou na letišti, která je zdržela v míře, kterou nemohli rozumně předpokládat. Vůlí žalobců bylo dostavit se k odletu do gatu včas, o čemž svědčí jimi tvrzené skutečnosti o tom, kdy se dostavili na letiště s více než dvouhodinovým předstihem před plánovaným odletem. Žalobci ze své pozice nemohli učinit ničeho dalšího pro to, aby byli přepraveni; naopak žalovaná se podle názoru žalobců dostatečně nezasadila u provozovatele letiště o to, aby cestující byli odbaveni tak, aby jim bylo včasné přihlášení se k přepravě umožněno. Není proto správný závěr soudu I. stupně, že odpovědnost za velké časové prodlevy při provádějí bezpečnostních kontrol na letišti nelze přičítat leteckému dopravci, nýbrž subjektu, který provozuje letiště. Součástí ceny letenky je letištní poplatek, jež pokrývá služby poskytnuté letištěm za účelem provedení přepravy cestujících. Očekáváním cestujících při nákupu letenky je, že jim budou ze strany letecké společnosti, resp. letiště, v rámci přepravy poskytnuty veškeré předpokládané služby a v takovém rozsahu, aby se jejich přeprava, pokud možno bezproblémově, uskutečnila. Žalovaná využívala letiště, o kterém věděla, že není schopno tyto základní služby, kterou bezpochyby zajištění bezpečnostní kontroly je, cestujícím poskytnout, ačkoliv pro účely této služby cestující letecké společnosti uhradili letištní poplatek. Následně pak z této situace ještě letecká společnost těží, když odmítá uhradit cestujícím škodu zapříčiněnou využíváním letiště, jež není schopno zajistit základní služby pro cestující. Žalované pak ničeho nebrání uplatnit svůj nárok za letištěm, kterému jsou letištní poplatky leteckým dopravcem ve výsledku odváděny. Žalobci dále namítali, že soud I. stupně nereflektoval závěry rozsudku Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“) ze dne 26. 10. 2023, sp.zn. C-238/22, který poskytl výklad článku 4 odst. 3 ve spojení s čl. 2 písm. j) Nařízení, a jeho výklad podmínek pro vznik práva na odškodnění cestujících v případě odepření nástupu na palubu je v rozporu se závěry citovaného rozsudku SDEU. Žalobci dále namítali, že soud I. stupně porušil jejich právo na spravedlivý proces, když nezdůvodnil, proč nepoložil SDEU předběžnou otázku k výkladu ustanovení Nařízení týkajících se odepření nástupu na palubu. Ze všech uvedených důvodů žalobci navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 10. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Pro naplnění skutkové podstaty, s níž Nařízení spojuje nárok cestujících na odškodnění v případě odepření nástupu na palubu letu ve smyslu čl. 2 písm. j) ve spojení s čl. 3 odst. 2 Nařízení, tedy že žalovaná odmítla cestující přepravit, ačkoli měli potvrzenou rezervaci pro dotčený let a přihlásili se k přepravě, byli žalobci povinni mimo jiné tvrdit a prokázat, tj. že se dostavili k odletové bráně předmětného letu nejpozději do 45 minut před časem odletu předmětného letu a nástup na palubu jim byl odepřen. Žalobci především nikdy netvrdili ani neprokazovali, že by byla žalovaná jakkoli projevila vůli odepřít žalobcům nástup na palubu předmětného letu. Skutečnost, že se žalobci do času odletu letadla nedostavili k „gatu“ tak, aby se mohli domáhat vstupu na palubu předmětného letadla, je tedy mezi účastníky nesporná; provedení důkazů k tvrzení, že se žalobci nacházeli v odletové hale již 2 hodiny před plánovaným odletem by na tomto skutkovém zjištění soudu I. stupně nemohlo ničeho změnit. Argumentace žalobců, že se dostavili na předmětné letiště včas, není pro posouzení nároků žalobců relevantní. Letecký dopravce nemůže odepřít nástup na palubu cestujícím, kteří se k odletové bráně ani nedostavili. V takových případech je z povahy věci vyloučen projev vůle leteckého dopravce odepřít cestujícímu nástup do letadla ve smyslu čl. 2 písm. j) Nařízení, neboť k odepření nástupu na palubu může logicky dojít až u odletové brány a nikoli u vchodu do budovy letiště. Na uvedeném závěru rovněž ničeho nemění ani argumentace žalobců, že jejich pozdní příchod k odletové bráně byl zapříčiněn nezvládnutím situace na letišti, především nedostatkem personálu leteckých společností. Správa letišť a jejich personální či materiální nedostatky není vlastní běžnému výkonu činnosti leteckých dopravců a vymyká se rovněž jejich účinné kontrole. 11. Odvolací soud přezkoumal podle § 212, § 212a, § 214 odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 12. Nařízení č. 261/2004, z jehož aplikace žalobci vyvozují svůj nárok, upravuje v rámci zásad evropské ochrany spotřebitele některé povinnosti leteckého dopravce vyplývající z jeho odpovědnosti za porušení smlouvy o přepravě ve speciálních (dle bodů 2 a 3 recitálu Nařízení nejčetnějších) případech porušení smlouvy, tedy porušení smlouvy formou odepření nástupu na palubu, zrušení letu bez předchozího varování a významného zpoždění letu. 13. Právní odpovědnost je povinnost, která vzniká sekundárně porušením primární právní povinnosti. V daném případě byla primární povinnost leteckého dopravce založena přepravní smlouvou uzavřenou se žalobci. Žalobci ani netvrdili skutečnosti, jejichž zhodnocení po právní stránce by vedlo k závěru, že žalovaná jako letecký dopravce své povinnosti ze smlouvy o přepravě porušila. Právní hodnocení prokázaného skutkového stavu (že letadlo bylo ve smluveném čase přistaveno k nástupní bráně, letecký dopravce žalobcům předem nesdělil, že jim nebude umožněn nástup na palubu a žalobci se k nástupu do letadla do jeho faktického odletu ve smluveném čase nedostavili) vede k závěru, že závazek žalované vyplývající z potvrzené rezervace, tedy dopravit žalobce konkrétním leteckým spojem z A. do P., nebyl splněn pro absenci nezbytné součinnosti žalobců, spočívající v tom, že by za situace, kdy jim dopravce v nástupu nebránil, byli do přistaveného letadla nastoupili. Žaloba tedy není důvodná, neboť mezi žalobci a žalovaným dopravcem nevznikl odpovědnostní vztah vyplývající z porušení právní povinnosti ze smlouvy o přepravě žalovaným dopravcem. Pokud zde není odpovědnostní vztah, není důvodný ani požadavek na plnění z titulu této odpovědnosti. 14. Žalobci tvrzené skutečnosti, které jim měly bránit v poskytnutí součinnosti dopravci formou dostavení se k odletu v konkrétním časovém okně, vyplývajícím z oznámení na palubní vstupence, nejsou rozhodné pro řešení zásadní otázky, zda žalovaná porušila smlouvu o přepravě tím, že žalobcům odepřela nástup na palubu ve smyslu definice tohoto pojmu v článku 2 písm. j) Nařízení. Proto nelze soudu I. stupně vytknout, že neprovedl žalobci navržené důkazy o situaci panující v odletové hale v době cca dvou hodin před plánovaným odletem předmětného letu, včetně důkazu, že se zde žalobci v této době měli zdržovat. 15. Soudu I. stupně rovněž nelze důvodně vytknout, že na daný případ neaplikoval výklad článku 4 odst. 3 Nařízení, ve spojení s článkem 3 odst. 2 Nařízení, poskytnutý SDEU ve věci C-238/22; výklad vychází ze skutkového stavu, kdy bylo prokázáno porušení přepravní smlouvy žalovaným leteckým dopravcem, spočívající v odepření nástupu na palubu předchozím telefonickým oznámením. Poskytnutý výklad, že za takových okolností se odškodnění poskytne, aniž je požadován znak fyzického dostavení se k odletové bráně, nelze v daném případě využít. Pokud se Nařízení na daný případ z důvodu absence specifického odpovědnostního vztahu předvídaného Nařízením na daný případ nevztahuje, nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces nepoložením předběžné otázky, týkající se výkladu článku 4 odst. 3, resp. článku 3 odst. 2 Nařízení. 16. Vzhledem k tomu, že odvolací námitky nebyly způsobilé zvrátit správné skutkové i právní závěry soudu I. stupně, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; plně úspěšná žalovaná má proti žalobkyni právo na náhradu nákladů za právní zastoupení, které jí v této fázi řízení vznikly: odměna za úkon vyjádření k odvolání z pcta 1 687,87 EUR (42 669,35 Kč, při přepočtu EUR na Kč dle kurzu devizového trhu vyhlášeného ČNB ke dni provedení úkonu, tj. 20. 3. 2024, 1EUR = 25,28 Kč) ve výši 2 820 Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 odst. 5 AT ) a na odměnu za úkon účast při jednání odvolacího soudu dne 15. 5. 2024 z pcta 1 687,87 EUR (41 774,78 Kč, při přepočtu EUR na Kč dle kurzu devizového trhu vyhlášeného ČNB ke dni provedení úkonu, t.j. 1EUR = 24,75 Kč) ve výši 2 780 Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 odst. 5 AT), tedy odměna 5 600 Kč, náhradu hotových výdajů v paušální výši za 2 úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), tedy náhrada hotových výdajů 600 Kč, a náhrada za DPH v sazbě 21 % ve výši 1 302 Kč, celkem 7 502 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Praha 15. května 2024 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu