USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: F., IČO xxx sídlem V., Praha proti žalovanému: L. M. B., narozen dne xxx, státní příslušník Spojených států amerických trvalým pobytem xxx, G., Spojené státy americké kontaktní adresa v České republice J., Praha zastoupen opatrovníkem M. B., advokátem sídlem N., Praha o zaplacení 4 732 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. dubna 2024, č. j. 76 C 144/2023-55, takto: Usnesení soudu I. stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), určil odměnu a náhradu hotových výdajů advokáta M. B., ustanoveného opatrovníkem žalovaného podle § 29 odst. 3 o. s. ř., částkou 2 600 Kč (výrok III.), a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení zahájeném 30. 6. 2023 podáním žaloby, jíž se žalobce domáhal zaplacení předmětné částky na základě smlouvy o poskytnutí zdravotní péče uzavřené mezi účastníky dne 8. 4. 2022 (dále jen „Smlouva“), a to jako úhrady za péči poskytnutou žalobcem žalovanému téhož dne. 3. Podání žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 bylo zdůvodněno odkazem na čl. II odst. 6 Smlouvy, v níž účastníci podle článku 25 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“), sjednali, že k řešení případných sporů jsou příslušné obecné soudy v České republice, ve spojení s údajem o kontaktní adrese žalovaného v České republice, J., Praha. 4. Soud I. stupně zjistil, že žalovaný – státní příslušník Spojených států amerických, nemá a ani neměl na území České republiky povolen žádný druh pobytu, byl pouze přihlášen k ubytování, a to naposledy od 13. 5. 2022 do 14. 5. 2022 na adrese Praha, S., ubytovatel G. a na uvedené kontaktní adrese je neznámý. Na základě uvedených skutečností soud I. stupně uzavřel, že žalovaný je neznámého pobytu a podle § 29 odst. 3 o. s. ř. mu ustanovil opatrovníkem advokáta. 5. V rámci zkoumání své mezinárodní příslušnosti k řízení dospěl soud I. stupně k následujícím závěrům: 1/ žalovaný nemá a nikdy neměl na území České republiky, když se zde zdržoval pouze po dobu 2 dnů; 2/ Smlouva, z níž je žalováno, je smlouvou spotřebitelskou, v postavení spotřebitele je žalovaný; 3/ jurisdikční doložka sjednaná ve Smlouvě nemá právní účinky („je neplatná“) pro rozpor s článkem 19 Nařízení (čl. 25 odst. 4 Nařízení). Příslušnost soudů některého členského státu lze sice podle článku 25 odst. 1 Brusel I bis sjednat mezi stranami bez ohledu na jejich bydliště, vzhledem ke spotřebitelskému charakteru smlouvy se však uplatní výjimka (čl. 25 odst. 4 Nařízení), omezující smluvní svobodu stran ve vztahu k prorogačním dohodám ve prospěch slabších stran. Uzavřená jurisdikční doložka nesplňuje podmínky, které stanoví článek 19 Nařízení pro jurisdikční doložky, umožňující smluvnímu partneru spotřebitele odchýlit se od mezinárodní příslušnosti, vyplývající z ustanovení článku 18 odst. 2 Nařízení (podle něhož „ Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště“); dohoda nebyla uzavřena po vzniku sporu, neumožňuje zahájit žalovanému řízení u jiných soudů a rovněž ani nelze uzavřít, že smluvní strany měly v měly v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě; 4/ české soudy nejsou mezinárodně příslušné ani jako soudy posledního známého bydliště spotřebitele (srov. věc Evropského soudního dvora, sp. zn. C-327/10, H., a. s. vs. U. M. L.), když žalovaný na území České republiky bydliště nikdy neměl; 5/ mezinárodní příslušnost českých soudů v této věci nelze dovodit ani podle zákona č. 90/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (§ 6 cit. zák.). Vzhledem k tomu, že žalovaný nemá na území České republiky bydliště ani majetek, není zde ani soud (§ 85 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.) příslušný k tomuto řízení a jurisdikční doložku ve smlouvě (§ 85 zmps) soud I. stupně shledal z výše uvedených důvodů „neplatnou“. 6. Soud I. stupně řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Zaplacený soudní poplatek se žalobci v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 549/1992 Sb., o soudních poplatcích, nevrací, jelikož jeho výše byla nižší než 1 000 Kč. 7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s odkazem na § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když řízení bylo zastaveno. 8. O odměně a náhradě hotových výdajů opatrovníkovi rozhodl soud I. stupně podle ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř., a podle § 7, § 11 odst. 1, § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů. 9. Toto usnesení napadla žalobkyně včasným a přípustným odvoláním v rozsahu výroků I., II. Vytýkala soudu I. stupně nesprávné právní posouzení podmínek řízení (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), s tím, že nejsou dány předpoklady pro jeho zastavení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný neměl na území České republiky bydliště, na základě jediného podkladu – informace o hlášení k ubytování po dobu dvou dnů v květnu 2022; tento závěr však není dostatečně podložen, pokud byl žalovaný v zařízení žalobce ošetřen již 8. 4. 2022 a v této době uváděl jako kontaktní adresu svého bydliště v České republice, a kromě toho i české telefonní číslo. Podle názoru žalobkyně je nepochybné, že se žalovaný na území České republiky zdržoval dlouhodobě. Není-li tedy ani soudu známo současné bydliště žalovaného, je třeba analogicky vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014, podle něhož se ustanovení Nařízení Brusel I bis použije i v případě, kdy je žalovaný neznámého pobytu a současně zde nejsou průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. V posuzovaném případě měl žalovaný poslední známé bydliště na adrese, kterou sdělil žalobkyni, tj. J., Praha; pokud opustil toto bydliště dříve, než na něj byla dne 30. 6. 2023 podána žaloba, a neinformoval žalobkyni o adrese svého nového bydliště, pravomoc rozhodnout o žalobě mají soudy ČR jakožto soudy členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště žalovaného. V opačném případě by zastavením řízení bez prokázání jiného bydliště žalovaného došlo k odepření práva žalobkyně na soudní ochranu. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil usnesení soudu I. stupně tak, že řízení se nezastavuje. 10. Žalovaný prostřednictvím ustanoveného opatrovníka navrhl potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně, s tím, že argumentace žalobkyně ohledně mezinárodní pravomoci českých soudů na věc, kdy je žalovaným spotřebitel neznámého pobytu, dříve však s bydlištěm v členském státě EU, vyvozené na základě závěrů usnesení NS ČR ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 30 Nd 25/2014 (resp. rozhodnutí ESD ve věci C-327/10, L.), se neuplatní, neboť žalovaný na území České republiky neměl bydliště ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Forma krátkodobého pobytu žalovaného nemohla založit jeho bydliště na území České republiky, neboť z obsahu spisu vyplývá, že zde žalovaný nepobýval dlouhodobě. 11. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle § 212 a § 212a o. s. ř.; dospěl k závěru, že nelze rozhodnout o potvrzení ani změně napadeného rozhodnutí. 12. Projednávaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, daným vztahem žalovaného účastníka řízení k zahraničí. Žalovaný je státním příslušníkem státu, který není členem Evropské unie. Soud I. stupně v rámci posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů správně v prvé řadě zjišťoval, zda má žalovaný bydliště v České republice. 13. Z dosud učiněných zjištění soudu I. stupně i žalobkyně se podává, že není známo místo pobytu žalovaného na území České republiky v době po datu 15. 5. 2022 ani indicie, umožňující učinit závěr, že žalovaný v době podání žaloby bydlel, případně se zdržoval na území jiného členského státu Evropské unie. Nelze tedy nic vytknout závěru soudu I. stupně, podle něhož žalovaný nikdy neměl v České republice bydliště (článek 62 odst. 1 Nařízení Brusel I. bis, § 80 o. z.), tedy místo, kde se zdržoval či zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale. 14. Odvolací námitka, že na základě zjištěných okolností ohledně pobytu žalovaného v České republice lze dovodit, že zde měl v době sepisu smlouvy se žalobcem, resp. v době podání žaloby, bydliště, není důvodná. Ze zjištění, že žalovaný byl ošetřen v zařízení žalobkyně dne 8. 4. 2022 (přičemž jako kontaktní adresu označil Praha, J.), od 13. 5. 2022 do 14. 5. 2022 byl přihlášen k ubytování v Praze, a neměl na území České republiky povolen žádný druh pobytu a neprocházel žádnou z dostupných databází, soud I. stupně vyvodil přiléhavý závěr, že tyto okolnosti nenasvědčují tomu, že by zde bylo v místo v České republice, na němž by se žalovaný delší dobu zdržoval, tím méně s úmyslem bydlet zde trvale. Přisvědčit však prozatím nelze závěru soudu I. stupně, že žalovaný je neznámého pobytu. Soud I. stupně sice konstatoval, že žalovaný uvedl při uzavírání smlouvy se žalobkyní adresu bydliště ve Spojených státech „xxx New York, US“, tuto adresu však nikterak neprověřil. Na základě použití internetového vyhledávače je zřejmé, že nejde o adresu smyšlenou, lze doplnit i poštovní směrovací číslo „xxx“. Pokud soud I. stupně tuto adresu neprověřil, není dostatečně podložen závěr, že žalovaný je neznámého pobytu; nebyly tedy dosud ani splněny podmínky pro to, aby soud I. stupně namísto žalovaného jednal s opatrovníkem, ustanoveným podle § 29 odst. 3 o. s. ř. Takto je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 15. Soud I. stupně dále pochybil, pokud svou příslušnost k projednání a rozhodnutí věci zkoumal dříve, než doručil žalobu žalovanému (na jím označenou adresu ve Spojených státech amerických) a umožnil mu, aby se k ní vyjádřil. V usnesení ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněném pod č. 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že „v režimu nařízení Brusel I platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení (článek 26 Brusel I bis), tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu“. 16. Z uvedeného vyplývá, že teprve tehdy, kdyby byl žalovaný neznámý na adrese, kterou označil jako své bydliště ve Spojených státech, či pokud by nezaložil příslušnost procesního soudu (soudu I. stupně) podle článku 26 Nařízení Brusel I bis (když takto založená příslušnost má přednost i před výlučnou příslušností založenou podle článku 25 Nařízení Brusel I bis, jíž se dovolává žalobkyně), může soud I. stupně namísto se žalovaným jednat s opatrovníkem, resp. zkoumat podmínky své (mezinárodní a místní) příslušnosti. 17. Zanedbání tohoto postupu rovněž představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava (§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně v odvoláním napadeném výroku o zastavení řízení, včetně akcesorických nákladových výroků zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 18. O nákladech odvolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť tímto rozhodnutím odvolacího soudu se řízení nekončí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). 19. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v žalobě vyvozovala mezinárodní příslušnost českých soudů k řízení z jurisdikční doložky, sjednané podle článku 25 Nařízení Brusel I bis ve prospěch českých soudů ve Smlouvě ze dne 8. 4. 2022, odvolací soud nad rámec výše uvedených zásadních důvodů, pro něž prozatím nelze schválit závěr, že české soudy nejsou k řízení mezinárodně příslušné, konstatuje, že závěr soudu I. stupně, že uvedená jurisdikční doložka nemá podle článku 25 odst. 4 Nařízení Brusel I bis právní účinky („je neplatná“) pro rozpor s článkem 19 Nařízení, není přezkoumatelný. 20. Právní režim jurisdikční doložky se řídí Nařízením Brusel I bis (rozsah působnosti prorogační doložky ve vztahu ke konkrétnímu právnímu vztahu je určen primárně formálními požadavky čl. 25 odst. 1 Nařízení Brusel I bis; není proto potřeba určovat rozhodné právo, kterým se doložka řídí), zatímco zbytek smlouvy se řídí právem rozhodným (srov. rozsudek ESD C-269/95 ve věci Benincasa proti Dentalkit Srl.). Pouze otázky (týkající se jurisdikční doložky), které nejsou nařízením Brusel I bis upraveny, se posuzují podle lex fori (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2626/2014). 21. Soud I. stupně v bodech 8 a 9 odůvodnění rozhodnutí citoval článek 25 odst. 4 Nařízení Brusel I bis, podle něhož „dohody o příslušnosti ani obdobná ustanovení v zakládací listině trustu nemají právní účinek, jsou-li v rozporu s články 15, 19 nebo 23, nebo pokud mají soudy, jejichž příslušnost má být vyloučena, podle článku 24 výlučnou příslušnost“, a dále uvedl, že příslušnost u spotřebitelských smluv upravuje článek 17 a násl. nařízení Brusel I bis, přičemž dle čl. 19 Brusel I bis se od ustanovení tohoto oddílu je možné odchýlit pouze dohodou, která splňuje konkrétní podmínky, které však v daném případě splněny nejsou. 22. Odůvodnění úvahy, z níž de facto vyplynulo, že žalovaný je vůči žalobkyni slabší stranou, tedy spotřebitelem, a že smlouva, v níž byla jurisdikční doložka sjednána, spadá do režimu Oddílu 4 Nařízení Brusel I bis (příslušnost u spotřebitelských smluv), však v odůvodnění rozhodnutí chybí, ačkoli je soudem I. stupně dovozován zásadní závěr, že jurisdikční doložka nemá právní účinky („je neplatná“). 23. Článek 17 odst. 1 Nařízení Brusel I bis se použije za předpokladu, že jsou splněny tři podmínky: 1/některá ze smluvních stran má postavení spotřebitele, který jedná v rámci, o němž lze mít za to, že nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti; 2/ smlouva mezi takovýmto spotřebitelem a profesionálem či podnikatelem byla skutečně uzavřena; 3/ smlouva spadá do některé z kategorií uvedených v článku 17 odst. 1 písm. a) až c) Nařízení Brusel I bis. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně, takže není-li některá z nich splněna, příslušnost nemůže být určena podle pravidel platných ve věcech spotřebitelských smluv (rozsudek SDEU ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Č., a. s. proti G. F. , bod 30). Článek 17 nařízení Brusel I bis se tedy týká podmínek, jež musí spotřebitelské smlouvy splňovat, nikoli definice pojmu spotřebitel. 24. Soudu I. stupně lze dát za pravdu v tom, že v souladu s judikaturou Soudního dvora je v poměrech projednávané věci nutné považovat žalovaného za spotřebitele; ze skutkových zjištění soudu I. stupně totiž jednoznačně vyplývá, že uzavřel smlouvu se žalobkyní s jediným cílem dosáhnout poskytnutí zdravotnické služby, tedy k uspokojení vlastních soukromých potřeb. Tato skutečnost přitom postačuje k tomu, aby založila jeho postavení spotřebitele. 25. Soud I. stupně však učinil závěr, že při posouzení účinků jurisdikční doložky sjednané mezi žalobcem a žalovaným podle článku 25 Nařízení Brusel I bis, se použijí pravidla příslušnosti u spotřebitelských smluv, upravená v oddílu 4 Nařízení, aniž zkoumal podmínky (upravené v článku 17 odst. 1 Nařízení), jež musí splňovat smlouvy podřaditelné zvláštnímu režimu tohoto oddílu Nařízení Brusel I bis. 26. Soud I. stupně tedy správně uzavřel, že žalovaný je v postavení spotřebitele, současně však neřešil, zda uzavřená Smlouva o poskytnutí zdravotních služeb splňuje podmínky uvedené v článku 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis, a zda z tohoto důvodu podléhá režimu oddílu 4 Nařízení Brusel I bis, tedy zda se při zkoumání účinků jurisdikční doložky uplatní přísná pravidla upravená v článku 19 Nařízení. Závěr soudu I. stupně, že prorogační doložka, jíž se žalobce dovolává, nemá podle článku 25 odst. 4 nařízení Brusel I bis z důvodu rozporu s článkem 19 Nařízení Brusel I bis právní účinky, je tedy rovněž předčasný. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Praha 29. srpna 2024 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu