ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. Blanky Fauré a Mgr. Pavla Riedlbaucha v právní věci žalobkyně: xxx ČR, IČO xxx sídlem xxx proti žalované: P. G., narozena dne xxx bytem xxx zastoupena advokátem xxx sídlem xxx pro 11 931,48 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 4. 2024, č. j. 12 C 75/2022-157, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem obvodní soud uložil žalované zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 11 931,48 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náklady řízení ve výši 1 400 Kč (výrok II.). 2. Takto soud rozhodl o návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném dne 26. 4. 2022, kterou se žalobkyně po žalované domáhala v záhlaví uvedené částky s odůvodněním, že žalovaná nebyla v období od 29. 3. 2017 do 11. 4. 2017 pojištěncem xxx ČR zneužila však průkaz zdravotního pojištění (EHIC) a v uvedeném období neoprávněně čerpala na území Polské republiky zdravotní služby v žalované výši, které žalobkyně uhradila jednotlivým poskytovatelům zdravotních služeb prostřednictvím xxx xxx, a to podle čl. 36 odst. 1 a 2 Nařízení (EHS) č. 1408/71, čímž jí vznikla škoda. 3. Soudu se nepodařilo zjistit bydliště žalované, a proto jí ustanovil opatrovníka z řad advokátů. Opatrovník navrhl zamítnutí žaloby a namítl, že není zřejmé, zda zdravotní služby čerpala skutečně žalovaná a že tyto služby byly uhrazeny. 4. Soud I. stupně po provedeném dokazování zjistil, že žalovaná byla na území České republiky účastna zdravotního pojištění v období od 31. 10. 2016 do 20. 3. 2017 jako zaměstnanec společnosti M. P. CZ, IČO xxx. V období od 29. 3. 2017 do 11. 4. 2017 jí byla poskytnuta zdravotní péče na území Polska, a to na základě předložení stále platného Evropského průkazu zdravotního pojištění, ačkoliv v daném období již účastna zdravotního pojištění v České republice nebyla. Žalobkyně uhradila za péči čerpanou žalovanou na území Polska částku 11 931,48 Kč. Neexistence pojištění byla prokázána dotazy na zjištění dob trvání pojištění. Žalobkyně vyúčtovala žalované náklady za neoprávněně čerpanou zdravotní péči fakturou č. xxx, která byla žalované opakovaně zaslána společně s výzvami k úhradě dluhů. Žalovaná ničeho neuhradila. Po právní stránce soud I. stupně odkázal na § 3 odst. 1, 2 a § 12 písm. j) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“, § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a na rozhodnutí Správní komise pro koordinaci systému sociálního zabezpečení č. S9 ze dne 20. června 2013, o postupech poskytování náhrad za účelem provádění článků 35 a 41 nařízení (ES) č. 883/2004, podle kterého žádost o úhradu nelze zamítnout z důvodu, že příslušná osoba již není pojištěna u instituce, která evropský průkaz zdravotního pojištění či dokument prokazující nárok vydala, pokud byly dávky příjemci poskytnuty v době platnosti použitého dokumentu. 5. Obvodní soud shledal, že žalovaná porušila povinnost ve lhůtě stanovené § 12 odst. 1 písm. j) bod 12. zákona 48/1997 Sb. (tj. do 28. 3. 2017) vrátit žalobkyni průkaz pojištěnce, neboť ke dni 20. 3. 2017 zanikl její pracovní poměr a tím zaniklo i její zdravotní pojištění (§ 3 odst. 2 zákona č. 48/1997Sb). Žalovaná předložila neoprávněně držený průkaz pojištěnce zdravotnickým zařízením ve třetím státě (v Polsku) za účelem čerpání bezplatné zdravotní péče. V době, kdy byla žalované zdravotní péče poskytována, tedy od 29. 3. 2017 do 11. 4. 2017, nebyla zdravotně pojištěna ani v domovském státě v Polsku. Tím, že žalovaná předložila zdravotní průkaz cizího státu, nebyla její účast na zdravotním pojištění zdravotnickým zařízením automaticky ověřována. I kdyby byl průkaz EHIC na jméno žalované zneužit třetí osobou, nemá tato skutečnost vliv na odpovědnost žalované, neboť bylo její povinností nejenom průkaz po skončení pojištění v zákonem stanovené lhůtě vrátit, ale i v zákonem stanovené lhůtě oznámit jeho ztrátu či poškození, žádné takovéto oznámení však žalovaná neučinila. Za této situace nezbylo žalobkyni než v souladu s Nařízením evropského parlamentu a Rady (ES) 883/2004 (článek 35) a ve smyslu prováděcího nařízení č. 987/2009 náklady vynaložené na zdravotní péči žalované uhradit. K námitce neurčitosti poskytnuté zdravotní péče, a tedy výše škody, soud poukázal na rozhodnutí Správní komise pro koordinaci systému sociálního zabezpečení č. S9 ze dne 20. června 2013, podle jehož článku 3 „Jak vysvětluje judikatura Evropského soudního dvora (viz rozsudek ze dne 12. dubna 2005 ve věci C-145/03 „Dědici po Annette Keller proti Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS) a Instituto Nacional de Gestión Sanitaria (Ingesa)“, Sbírka rozhodnutí 2005 Strana I-02529.) dlužná instituce nesmí přezkoumávat, zda je pohledávka v souladu s ustanoveními článku 19 a čl. 27 odst. 1 nařízení (ES) č. 883/2004, neexistuje-li důvodné podezření, že došlo ke zneužívajícímu jednání. Dlužná instituce je následně povinna přijmout informace, z nichž pohledávka vychází, a uhradit ji.“, z něhož vyplývá povinnost žalobkyně částku uhradit. Uhrazením nákladů tak žalobkyni vznikla škoda ve výši žalované částky. Obvodní soud argumentoval rovněž judikaturou odvolacího soudu týkající se skutkově i právně obdobného sporu (rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 39 Co 210/2022). Nalézací soud žalobě v plném rozsahu vyhověl včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z., přičemž výši úroku stanovil dle nařízení vlády (č. 351/2013 Sb. pozn. odvolacího soudu). O náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. 6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne. Podle opatrovníka žalované žalobkyně stanovila splatnost pohledávky dne 16. 4. 2021 a zákonný úrok byl přiznán od 17. 4. 2021, avšak nebylo postaven na jisto, zda vůbec nastala splatnost pohledávky, neboť ze založených důkazů vyplývá, že se výzvu žalobkyně nepodařilo žalované vůbec doručit. Upozornil, že v případě dané výzvy se jedná o hmotněprávní, a nikoliv o procesněprávní úkon, je jí třeba skutečně doručit, nestačí pouhá fikce. Těmito okolnostmi se soud I. stupně vůbec nezabýval a neúplně zjistil skutkový stav. 7. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil. K námitce opatrovníka žalované ohledně splatnosti pohledávky uvedla, že tuto námitku nevnesl do řízení v rámci řízení před soudem I. stupně, ačkoli žalobkyně řádně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vylíčila svá skutková tvrzení a označila důkazy. Nadto osvědčila, že k plnění žalovanou několikrát vyzývala a tyto výzvy se vrátily s poznámkou „nevyzvednuto včas“. 8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo postupem podle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným. 9. Obvodní soud správně dovodil svou mezinárodní příslušnost pro rozhodnutí v této věci s mezinárodním prvkem (žalovaný je státním příslušníkem Polské republiky s neznámým bydlištěm), a to dle čl. 7 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. Brusel I. bis), rozhodným právem je právo české dle čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (tzv. Řím II.). 10. Soudem prvního stupně obstaraná skutková zjištění jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a zjistil všechny rozhodné skutečnosti, ze skutkových zjištění soudu I. stupně pak vychází i odvolací soud. Rovněž po právní stránce obvodní soud věc posoudil zcela správně, a i v tomto směru lze na vyčerpávající odůvodnění plně odkázat. 11. Dle § 2910 věta druhá o. z. povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. 12. Odvolací soud souhlasí s tím, že žalovaná porušila povinnost stanovenou zákonem (nevrátila průkaz zdravotního pojištění), přičemž tato povinnost je stanovena na ochranu práv žalobkyně před neoprávněným čerpáním služeb na účet zdravotní pojišťovny; tento průkaz žalovaná zneužila právě k čerpání uvedených služeb a způsobila tím žalobkyni škodu v žalované výši porušením ochranného účelu normy. V tomto směru lze odkázat rovněž na ust. § 6 odst. 1, 2 o. z. a § 8 o. z. upravující povinnost jednat poctivě a zákaz zjevného zneužití práva. 13. K námitce odvolatelky ohledně splatnosti závazku jí lze přisvědčit co do úvahy o rozdílnosti povahy doručení hmotněprávních a procesněprávních úkonů a jejich vlivu na splatnost pohledávky. Je však třeba připomenout, že odvolací řízení je vázáno principem neúplné apelace a nelze v něm uplatňovat nové skutečnosti. Otázka (ne)splatnosti pohledávky nebyla opatrovníkem žalované zpochybněna ani v rámci jeho vyjádření v žalobě ani při jediném jednání ve věci, v rámci něhož byli účastníci poučeni o koncentraci řízení. Uvedená skutečnost nevyšla najevo ani v průběhu řízení před soudem I. stupně, byť byly tvrzeny žalobkyní skutečnosti a prováděny jí navržené důkazy ke zjištění skutečností o doručení faktury č. 33 se splatností dne 16. 3. 2021. Odvolací soud proto nemohl přihlédnout k uvedenému tvrzení opatrovníka žalované, neboť nebyla splněna žádná z podmínek ustanovení § 205a o. s. ř. 14. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, proti němuž žádné konkrétní námitky vzneseny nebyly a odvolací soud žádné pochybení neshledal (výrok I.). 15. O nákladech odvolacího řízení mezi účastníky odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni vznikly v odvolacím řízení náklady za 3 učiněné úkony podle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (sepis vyjádření k odvolání, příprava na jednání, účast u jednání odvolacího soudu dne 25. 9. 2024) ve výši po 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (výrok II.). 16. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V dané věci stát vynaloží náklady řízení představované částkami odměny a hotových výdajů ustanoveného advokáta žalované. Odměna bude advokátu přiznána a vyplacena poté, co zanikne jeho povinnost žalovanou v řízení zastupovat. Výrok o náhradě nákladů, jež státu vznikly a vzniknou, bez ohledu na jejich předpokládanou výši, je však namístě odůvodnit s použitím § 150 o. s. ř., podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Tyto důvody hodné zvláštního zřetele shledá odvolací soud v nemožnosti posoudit předpoklady poplatkového osvobození žalované, jednak v celkové administrativní a ekonomické zátěži státu, které by vymáhaní dané pohledávky přineslo. Tato zátěž zejména spočívá v opětovné nutnosti ustanovit žalované, nezmámého pobytu, opatrovníka k doručení rozhodnutí týkajících odměny státu, jemuž by opět vzniklo právo na odměnu a náhradu hotových výdajů atd. Nelze v tomto směru z pohledu procesně-ekonomických hledisek přehlédnout procesní neřešitelnost situace založené řetězením nutnosti ustanovovat opatrovníka k doručení následných rozhodnutí o odměně státu, pokud by o náhradě nákladů řízení státu bylo shora rozhodnuto ve prospěch státu dle § 148 odst. 1 o. s. ř. za použití § 155 odst. 1 věta druhá o. s. ř. S ohledem na předcházení nekonečné ekonomicky i administrativně stát zatěžující a neustále se řetězící situaci, bylo o nákladech státu rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku III rozsudku. 17. O nákladech opatrovníka rozhodne soud I. stupně samostatným usnesením. Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Praha 25. září 2024 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu