ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobkyně: A. a.s., IČO xxx sídlem K, Praha proti žalovanému: D. D. T., narozen dne xxx bytem U., Praha zastoupen B. D., obecným zmocněncem bytem K., Praha o zaplacení 5.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2024, č. j. 60 C 15/2024-42, takto: I. Odvolání do výroku I. rozsudku se odmítá. II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. a III. potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), určil, že ode dne 13. 5. 2016 není vlastníkem motorového vozidla značky xxx, registrační značky xxx, č. karosérie xxx, žalobkyně (výrok II.), a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3 900 Kč (výrok III.). 2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala vůči žalovanému úhrady částky 5 000 Kč s příslušenstvím představující smluvní pokutu plynoucí z uzavřené kupní smlouvy č. xxx, a určení, že žalobkyně není ode dne 13. 5. 2016 vlastníkem vozidla zn. xxx, reg. zn. xxx (dále jen „předmětné vozidlo“). 3. Soud I. stupně poté, co s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 dovodil svou pravomoc ve věci rozhodnout, provedl listinné důkazy a s odkazem na § 2084 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předisů (dále jen „OZ“), a § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dospěl k závěru, že účastnící uzavřeli dne 13. 5. 2016 kupní smlouvu č. xxx, na jejímž základě se žalovaný stal vlastníkem osobního automobilu zn. xxx. V rozporu se smluvními ujednáními však neprovedl změnu zápisu vlastníka a provozovatele v registru vozidel, a to i přes výzvu žalobkyně. Uzavřel, že žalovaný porušil smluvní povinnost, ke které se zavázal v čl. 1. 4 kupní smlouvy, neboť neprovedl změnu zápisu údajů k předmětnému vozidlu v registru vozidel. Žalobkyně proto po žalovaném oprávněně požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč, a to včetně požadovaného příslušenství. Shledal také naléhavý právní zájem na určení vlastnictví předmětného vozidla, neboť bez tohoto určení se není žalobkyně schopna domoci potřebné změny v registru vozidel, hrozí jí újma vyplývající ze zápisu neodpovídajícímu skutečnosti a dovodil vlastnictví žalovaného k předmětnému vozidlu. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. 4. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalovaný do všech jeho výroků. Namítá, že soud I. stupně rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a uvádí, že není majitelem předmětného vozidla. Má za to, že soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový děj, když vyslechl pouze žalobkyni. Žalovaný byl v době soudního jednání ve Vietnamské republice. Nadto v lednu roku 2016 mu byla odcizena peněženka se všemi doklady, které byly nalezeny, a identita žalovaného byla zneužita ke koupi předmětného vozidla. Na výzvu žalobkyně k provedení změny v registru vozidel a zaplacení pokuty žalovaný nereagoval, neboť byl ve Vietnamské republice. Jednáním neznámého pachatele mu byla způsobena újma. Krádež dokladů nahlásil na Obvodní ředitelství Policie Prahy 4 dne 5. 8. 2024. K svému tvrzení předložil listinné důkazy, včetně kupní smlouvy č. xxx, kopií osobních dokladů k ověření podpisu a úředních záznamů od Policie ČR. Navrhuje, aby odvolací soud určil, že žalovaný není vlastníkem vozidla, případně napadený rozsudek zrušil a vrátil soudu I stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila. 6. Odvolací soud, poté co zjistil, že odvolání byla podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 212 a § 212a odst. 1, 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Odvolací soud se nejprve zabýval přípustností odvolání. Dle § 202 odst. 2) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. V daném případě podal žalovaný odvolání i proti výroku I. rozhodnutí, vůči kterému není odvolání přípustné, o čemž byl ostatně správně poučen v napadeném rozsudku. 8. Odvolací soud proto odvolání žalovaného v daném rozsahu postupem dle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. 9. Soud I. stupně správně dovodil svoji mezinárodní příslušnost v dané věci, ve které je dán, s ohledem na vietnamskou státní příslušnost žalovaného, přeshraniční prvek. 10. Z obsahu spisu vyplývá, že dne 17. 4. 2024 bylo soudem I. stupně žalovanému doručeno předvolání k jednání na den 24. 6. 2024, vzor 18, ve kterém byl řádně poučen o důsledcích soudního jednání v případě, že se k němu bez omluvy nedostaví. Dále doručovaná soudní písemnost obsahovala usnesení s výzvou k vyjádření se ve věci dle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a žalobu. Žalovaný uvedené soudní písemnosti převzal do vlastních rukou, což stvrdil svým podpisem (doručenka č. l. 37). Žalovaný na výzvy soudu nereagoval, k žalobě se nevyjádřil. Dne 24. 6. 2024 se konalo nařízené jednání ve věci, k němuž se žalovaný bez omluvy nedostavil a nepožádal ani o jeho odročení. Soud I. stupně v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal bez přítomnosti žalovaného, vycházel z tvrzení žalobkyně a důkazů založených ve spise, výslech žalobkyně neprováděl. 11. K procesním výtkám žalovaného odvolací soud uvádí, že žalovaný řádně dne 17. 4. 2024 převzal žalobu i předvolání (vzor 18) k prvému jednání ve věci samé. V předvolání byl řádně poučen o důsledcích soudního jednání v případě, že se k němu bez omluvy nedostaví, a i o tom, že může tvrdit rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení tohoto (rozuměj prvého) jednání. Žalovaný na dané výzvy nijak nereagoval, ani nepožádal o odročení jednání. S ohledem na řádné doručení uvedené soudní písemnosti do vlastních rukou žalovaného, aniž by žalovaný vady doručení v rámci odvolání vytýkal, nastala v dané věci koncentrace řízení (ust. § 118b o. s. ř.), jak soud I. stupně žalovaného poučil v rámci předvolání (vzor 18) a i u jednání přítomné strany (ust. § 119a o. s. ř.). 12. Pokud žalovaný až v rámci svého odvolání poprvé skutkově vymezil své výhrady k nároku uplatněnému žalobou (došlo ke ztrátě dokladů žalovaným a ty byly zneužity při nákupu předmětného vozidla, žalovaný tedy kupní smlouvu neuzavřel, není vlastníkem předmětného vozidla a nemá povinnosti vyplývající z vlastnictví předmětného vozidla), nemohl odvolací soud již k těmto tvrzením přihlížet (§ 205a o. s. ř.), neboť v rozporu se zásadou koncentrace řízení nastalou před soudem I. stupně u posledního jednání dne 24. 6. 2024 (ust. § 118b odst. 1 o. s. ř.) je žalovaný uvedl až v průběhu odvolacího řízení, které se však řídí zásadou neúplné apelace (viz srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 61/2002). Takové námitky měl žalovaný vznést v řízení před soudem I. stupně, který by se s nimi v průběhu dokazování musel vypořádat. Pokud žalovaný zvolil v řízení před soudem I. stupně pasivní přístup, se soudem do vyhlášení rozsudku dne 24. 6. 2024 ve věci samé nekomunikoval, ač o sporu minimálně od dubna 2024 věděl, je nutno tuto skutečnost z hlediska ust. § 205a o. s. ř. přičíst k jeho tíži, neboť měl dostatek času zformulovat svoji obranu ve věci samé a tu soudu I. stupně sdělit. 13. Uvádí-li žalobce, že se ve „zmíněné době“ nenacházel v České republice, taková skutečnost ze spisu nevyplývá, neboť soudní písemnost s doručovaným předvoláním, žalobou i výzvou k vyjádření řádně dne 17. 4. 2024 převzal, aniž by namítl neúčinnost doručení. 14. Odvolací soud proto ve výroku II. a III. napadený rozsudek dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. 15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení procesně zcela úspěšná, avšak žádné náklady jí nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, a to za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Praha 27. listopadu 2024 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu