ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobce: N. G., narozen dne xxx bytem U., Praha zastoupen advokátem M. R. sídlem K., Praha proti žalované: I. H., narozena dne xxx bytem London, Spojené království Velké Británie a Severního Irska o 159 747,88 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 11 C 190/2023-63, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 876 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám M. R., Odůvodnění: 1. Soud I. stupně rozsudkem pro uznání uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 159 747,88 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z této částky od 24. 5. 2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále povinnost v téže lhůtě zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 36 301 Kč (výrok II.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal proti žalované zaplacení předmětné částky na základě tvrzení, že žalobce je vlastníkem bytové jednotky č. xxx v budově č. xxx na pozemku parc. č. xxx, k. ú. H., že žalovaná tuto jednotku po skončení nájemního vztahu užívala od 1. 6. 2020 bez právního důvodu až do vyklizení bytu v dubnu 2023 a takto se na úkor žalobce obohatila o částku 142 000 Kč, která odpovídá rozdílu časově a místně obvyklého nájemného za jednotku téže kvality v uvedeném období a částek, které žalovaná za užívání bytu žalobci v tomto období průběžně hradila. Žalovaná rovněž dluží žalobci nedoplatek z titulu úhrad za služby spojené s užíváním bytu za rok 2022 a za období od ledna do dubna 2023, celkem částku 17 747,88 Kč. Žalovaná byla k úhradě žalobcem vyzvána dopisem ze dne 4. 5. 2023, doručeným žalované dne 23. 5. 2023. 3. Soud I. stupně dospěl k závěru, že byly splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., když se nejedná o věc, ve které nelze uzavřít a schválit smír podle § 99 o. s. ř., nárok uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Žalované, která je občanskou České republiky s ukončeným trvalým pobytem na území České republiky od 15. 4. 2020, byla dne 24. 8. 2023 do vlastních rukou na jí označenou adresu bydliště ve Velké Británii doručena žaloba spolu s usnesením ze dne 3. 7. 2023, č. j. 11 C 90/2023-53, o výzvě k vyjádření ve věci samé podle § 114b o. s. ř., se stanovenou 30denní lhůtou k vyjádření ode dne doručení výzvy. Lhůta, určená k vyjádření k žalobě ve smyslu § 114b odst. 1, 2 o. s. ř., uplynula marně, přičemž o následcích nevyhovění výzvě byla žalovaná poučena. Soud I. stupně poté dovodil, že nastala fikce uznání žalobou uplatněného nároku žalovanou podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a podle § 153 odst. 3 o. s. ř. vyhověl žalobě rozsudkem pro uznání. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch plně úspěšného žalobce. 4. Tento rozsudek napadla žalovaná včasným a přípustným odvoláním; především namítala, že soudy České republiky nejsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí této věci (§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Žalovaná je rezidentkou ve Velké Británii a v České republice nemá obecný soud. Žalovaná dále namítala, že nebyl splněn předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání, uvedený v § 153a odst. 3 o. s. ř., spočívající ve vzniku fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Fikce uznání nároku nevznikla pro nesplnění podmínky § 114b odst. 4 o. s. ř.; žalovaná tvrdila, že jí žaloba s výzvou k vyjádření ve věci samé podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nebyla doručena do vlastních rukou a že se s těmito písemnostmi ani neseznámila. Žalovaná v podrobnostech uvedla, že soud I. stupně učinil nesprávné skutkové zjištění, že usnesení ze dne 3. 7. 2023, č. j. 11 C 190/2023-53, jímž byla podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyzvána k vyjádření ve věci samé, s poučením o možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání, bylo žalované doručeno do vlastních rukou na jí uvedenou adresu ve Velké Británii (London) dne 24. 8. 2023. Podle relace České pošty byla předmětná listovní zásilka odeslaná soudem I. stupně převzata oprávněným příjemcem 24. 8. 2023; dodejku nahrazuje připojená fotokopie výpisu o sledování zásilky společnosti R. (dále jen „R.“). Zásilka měla být doručena 24. 8. 2023 v xxx hod., předáním osobě, která převzetí potvrdila pod označením M. a parafou M. Toto potvrzení není podpisem žalované. Usnesení bylo doručováno s dodejkou určenou pro doručování v zahraničí (na tzv. růžovou dodejku). Podle článku 124 odst. 1 poštovních podmínek České pošty platí, že v případě doručování s dodejkou do zahraničí opatří Česká pošta odesilateli písemné potvrzení prokazující dodání poštovní zásilky příjemci (dodejka). Dodejka může být podepsána jinou osobou než adresátem, je-li k tomu tato osoba oprávněna podle předpisů země. Poštovní řád Velké Británie umožňuje, aby takto podanou zásilku do vlastních rukou převzala i jiná osoba, než je adresát. Převzetí zásilky, adresované žalované, jinou osobou, však podle názoru žalované nesplňuje podmínky pro doručování do vlastních rukou, které je požadováno ustanovením § 114b odst. 4 o. s. ř. Žalovaná dodala, že ani napadený rozsudek, který byla žalované soudem zaslán stejným způsobem a jehož doručení žalované bylo potvrzeno na téže adrese shodným způsobem, a s nímž se žalovaná seznámila, nebyl podle názoru žalované doručen tak, jak předpokládá ustanovení § 49 odst. 2, 3 o. s. ř. Namísto toho, aby R. žalovanou vhodným způsobem vyrozuměl o uložení zásilky a vyzval ji k vyzvednutí, byla zásilka zanechána na recepci v místě bydliště žalované. Doručení písemnosti opět poště potvrdila osoba „M.“, nikoli žalovaná. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek pro uznání zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobce se ve vyjádření k odvolání ztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně a navrhl jeho potvrzení. Uvedl, že řízení v této věci je již třetím řízením vedeným ve věci žalobce a žalované, přičemž předchozí dvě řízení byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 273/2020 (o vyklizení bytu) a 18 C 128/2021 (o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu). Ve všech řízeních se žalovaná úmyslně vyhýbá doručování a tím řízení obstruuje. Například v situaci, kdy rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 315/2022-189 ve věci výpovědi z nájmu, byl za přítomnosti právního zástupce žalované vyhlášen dne 6. 10. 2022 a žalovaná poté, co o tomto byla svým právním zástupcem vyrozuměna, téhož dne vypověděla svému právnímu zástupci plnou moc a jiného právního zástupce si nezvolila. Rozsudek jí tak musel být doručován na adresu ve Spojeném království, kde osobně poštu nepřebírá. Při doručování tohoto rozsudku Městského soudu tedy nastala situace obdobná okolnostem doručení výzvy podle § 114b o. s. ř. i rozsudku pro uznání v dané věci. Žalovaná rovněž tvrdila, že jí tento rozsudek nebyl doručen, přičemž na podporu tohoto tvrzení předložila listinu „R.“ Na této listině je podpis osoby, která na (téže) žalovanou označené adrese písemnost převzala, a to – shodou okolností, rovněž parafou „M.“ 6. Odvolací soud podle § 212 ve spojení s § 212a odst. 4 a § 214 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a o. s. ř.). Z toho vyplývá, že vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek pro uznání přezkoumat jen z hlediska zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání (§ 153a o. s. ř.), mezi něž patří – byl-li rozsudek vydán na základě fikce uznání – i předpoklady, za nichž tato fikce vzniká. 8. K námitce absence mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci: V daném případě směřuje žaloba proti žalované s obvyklým bydlištěm ve Velké Británii. Žaloba byla podána po skončení tzv. přechodného období po vystoupení Británie z Evropské unie (31. 12. 2020). Pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů se proto nepoužije Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech; podmínky mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání věci upravuje § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle něhož je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. 9. V souzené věci je předmětem řízení nárok na peněžité plnění z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení; jde tedy o spor, k jehož projednání je podle procesních předpisů místně příslušný obecný soud žalovaného na území České republiky. Podle § 86 odst. 1 o. s. ř. jestliže žalovaný, který je občanem České republiky, nemá obecný soud anebo nemá obecný soud v České republice, je příslušný soud, v jehož obvodu měl v České republice poslední známé bydliště. V daném případě se ze spisu podává, že poslední známé bydliště žalované, která je občankou České republiky, na území České republiky bylo na poslední adrese hlášeného trvalého pobytu v Praze (č. l. 46). Tato adresa spadá do obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5, který je k řízení místně i mezinárodně příslušný. Námitka nedostatku podmínky řízení, spočívající v absenci mezinárodní příslušnosti českých soudů, tedy není důvodná. 10. Dokazováním provedeným při jednání odvolacího soudu odvolací soud zjistil, že žalovaná je občankou České republiky s ukončeným trvalým pobytem na území České republiky ke dni 15. 4. 2020, naposledy byla k trvalému pobytu hlášena na adrese Praha (výpis ze základních registrů ze dne 12. 6. 2023, č. l. 46). Žalovaná je podle svého tvrzení, které nebylo zpochybněno, usazena ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, s tím, že jako adresu svého bydliště označuje „London“. Žaloba a usnesení s výzvou k vyjádření ve věci samé podle § 114b odst. 1 o. s. ř. byla žalované zaslána poštou na tuto adresu na tzv. růžovou doručenku. Podle relace České pošty ze dne 20. 11. 2023 (č. l. 58) zásilku na této adrese převzal oprávněný příjemce. Zpráva je doložena fotokopií dokladu R. o doručení, který nahrazuje druhopis dodejky (č. l. 59), podle něhož zásilku dne 24. 8. 2023 v xxx hod. převzala osoba „M.“, která převzetí potvrdila parafou „M.“ na obrazovce příslušného elektronického terminálu. Těmto údajům odpovídají i údaje služby České pošty „Pošta online“ o sledování zásilky. Rozsudek pro uznání byl žalované soudem I. stupně zaslán shodným způsobem dne 15. 12. 2023 (č. l. 89). Tato zásilka byla dne 22. 12. 2023 v xxx na adrese označené žalovanou převzata osobou „M.“, která převzetí potvrdila parafou „M.“ na obrazovce příslušného elektronického terminálu (č. l. 88). Doručování rozsudku Městského soudu v Praze, vydaného v jiné věci mezi týmiž účastníky (sp. zn. 58 Co 315/2022), proběhlo obdobně – podle potvrzení R. (č. l. 101) byla písemnost na žalovanou označené adrese převzata osobou, která převzetí potvrdila parafou „M.“ na obrazovce příslušného elektronického terminálu. 11. Podle čl. 10 písm. a) Úmluvy Úmluvou o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních (Haag, 15. 11. 1965), vyhlášené pod č. 85/1982 Sb., je možno provádět doručování osobám v cizině též přímo poštou. Podle § 26 Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 7/2018 ze dne 19. 4. 2018, kterou se upravuje postup justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních, se za účelem získání dokladu o doručení doporučuje použít mezinárodní poštovní doručenku s návratkou. 12. Podle § 114b odst. 4 o. s. ř. usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. 13. Náhradním doručením se rozumí postup podle § 49 odst. 4 o. s. ř., tedy doručení na základě domněnky založené oznámením zásilky na adrese pro doručování podle § 46a o. s. ř. a marným uplynutím desetidenní lhůty k převzetí zásilky. V daném případě k doručení výzvy podle § 114b o. s. ř. žalované náhradním způsobem nedošlo. 14. Prokázané okolnosti doručování žalované na adresu rezidence v centru Londýna hodnotí odvolací soud tak, že k doručení písemnosti (obsahující žalobu a výzvu podle § 114b o. s. ř.) žalované došlo přijetím, tedy doručením do vlastních rukou adresáta ve smyslu § 49 odst. 1 o. s. ř. Opakující se okolnosti doručení žalované na adresu, kterou označuje jako adresu svého bydliště ve Velké Británii, svědčí o zvyklosti, že v tomto místě přebírá poštu určenou pro rezidenty pověřený pracovník recepce. Ostatně žalovaná sama v odvolání proti rozsudku pro uznání připouští, že si písemnost (rozsudek) vyzvedla na recepci rezidence a že poštovní předpisy Velké Británie umožňují převzetí zásilky, určené k doručení do vlastních rukou, třetí osobou. Tyto okolnosti je tedy v kontextu zjištěné zvyklosti pro doručování písemností rezidentům nutno vykládat tak, že doručující orgán na adrese pro doručování zastihl osobu, s jejímž pověřením k přebírání všech poštou zaslaných písemností byla žalovaná přinejmenším srozuměna, a která předmětnou soudní písemnost převzala s účinky doručení do vlastních rukou žalované. Opačný výklad, s požadavkem na fyzické zastižení žalované na uvedené adrese, by vedl k závěru, že žalované, která si nezřídila datovou schránku a jako své bydliště označila rezidenci s recepcí, na níž je přebírána pošta pro rezidenty, nelze písemnost určenou k doručení do vlastních rukou vůbec doručit. 15. Otázkou doručování v souvislosti s případným zásahem do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv se zabýval Evropský soud pro lidská práva v několika případech (např. Stawicki vs. Polsko, č. 47711/99, rozhodnutí ze dne 10. února 2000; Vojta vs. Česká republika, č. 25126/06, rozhodnutí ze dne 8. února 2011; Gjurašin vs. Chorvatsko, č. 51802/09, rozhodnutí ze dne 19. června 2012). Soud zpravidla konstatoval, že je na stěžovatelích, aby si zajistili přístup k soudu jako žalovaní a projevili náležitou péči (due care) v případě, jsou-li nedostupní. Navíc ESLP dal jasně na srozuměnou, že spravedlnost řízení je nezbytné zkoumat z pohledu řízení jako celku, kdy není rozhodné, zda byl dodržen formální postup při doručování, nýbrž to, zda se adresát s písemností seznámil a měl možnost účinně hájit svá práva v rámci konkrétního řízení. ESLP, tak zjevně preferuje materiální postoj k doručování na úkor formálního. Nadto ESLP opakovaně zdůrazňuje, že státy odpovídají za porušení čl. 6 Úmluvy, pokud dojde k průtahům v řízení, které jsou způsobeny neúměrně dlouhým doručováním. Výše uvedený výklad úkonu recepční v rezidenci na žalovanou uvedené adrese jako úkonu převzetí písemnosti do vlastních rukou, s účinky přičitatelnými žalované, je tedy rovněž žádoucí s ohledem na požadavek rychlosti a efektivnosti soudního řízení, významného i s ohledem na ochranu základních práv ostatních účastníků řízení. Je totiž povinností soudu reagovat na žalovanou zjevně úmyslně zaviněnou nedostupnost pro osobní převzetí soudních písemností, resp. pro doručení do datové schránky, za situace, kdy její známo, že je v České republice účastníkem soudního řízení (Uvedené závěry posiluje i skutečnost, že po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu došlo soudu oznámení o odvolání procesní plné moci, udělené advokátce G., která žalovanou zastupovala v odvolacím řízení). 16. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně zhodnotil splnění podmínky § 114b odst. 4 o. s. ř., spočívající v doručení výzvy k vyjádření ve věci samé do vlastních rukou žalované, správně. Nesplnění jiných podmínek pro vznik fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. žalovaná ani netvrdila. Odvolací soud proto napadený rozsudek pro uznání soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; plně úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení , jejíž výše byla určena jako součet odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu 13. 3. 2024) v sazbě 7 500 Kč za jeden úkon (§ 8 odst. 1, § 7 bod 5 AT), tj. odměna 15 000 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta paušální částkou 300 Kč za jeden úkon (§ 13 odst. 4 AT), tj. náhrada 600 Kč, a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, ve výši 3 276 Kč, celkem 18 876 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Praha 13. března 2024 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu