č. j. 19 Az 1/2024‑ 41 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: K. Y., narozený dne X  státní příslušnost Republika Uzbekistán  bytem X  zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým  se sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti   žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky  sídlem Nad Štolou 4, 170 34 Praha 7   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2023, č. j. OAM-969/ZA-ZA11-ZA22-2023 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění: I. Vymezení věci 1.      Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2023, č. j. OAM-969/ZA-ZA11-ZA22-2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana se podle § 12, § 13, §14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. II. Žalobní body 2.      Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné kvůli vadám předcházejícího správního řízení. Správní řízení bylo jednostranné a neobjektivní, v rozporu se zásadou, že správní orgán je povinen přesně a úplně zjistit skutečný stav věci. Žalovaný porušil svou povinnost postupovat řádným procesním postupem v souladu s právním řádem České republiky (dále jen „ČR“) a se zásadami a principy činnosti správních orgánů. Žalovaný napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a vyložil zákon chybně. Žalobce poukázal na to, že použité informace jsou neaktuální. Žalovaný měl posoudit aktuální informace o zemi původu a zjistit přesně a úplně skutkový stav. 3.      Žalobce dále namítl, že mu měl být udělen azyl z humanitárních důvodů, neboť mu hrozí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení. Žalobce tvrdí, že mu hrozí vážné ohrožení života a jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Žalobce v pohovoru podrobně hovořil o svých obavách a o hrozícím nebezpečí, žalobce dostatečně popsal pronásledování, kterému byl vystaven, tvrzení žalobce nebyla vyvrácena. Žalobce nesouhlasí s tím, jaké závěry žalovaný dovodil z jeho výpovědi a ze shromážděných informací. 4.      Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.   III. Vyjádření žalovaného 5.      Žalovaný nesouhlasil se žalobou, která podle žalovaného neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. 6.      Žalobce během správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by vedly k závěru, že by vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalovaný podotkl, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou spory, které měl ohledně koupě automobilu. Žalobcovy problémy ve vlasti neměly jakoukoliv souvislost s jeho rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině nebo zastáváním určitých politických názorů. Žalobce také podle žalovaného nevyslovil žádnou obavu, že by mohl být vystaven mučení nebo špatnému zacházení. Žalovaný uvedl v souvislosti se žalobcovými problémy ve vlasti, že žalobce měl o koupi auta uzavřenou písemnou smlouvu, a tak by pro něj případně neměl být problém domoci se spravedlnosti ve své domovské zemi. 7.      Žalovaný dále podotkl, že žalobce by měl, pokud si přeje zůstat v ČR, svou pobytovou situaci řešit podle zákona o pobytu cizinců, neboť azyl je specifickým institutem, který v § 12 zákona o azylu taxativně vyjmenovává důvody pro udělení azylu, a legalizace pobytu mezi ně nepatří. 8.      Žalovaný dále poukázal na to, že při hodnocení žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany vycházel především z výpovědi žalobce, jím doložených informací a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně bezpečnostní a politické situace a stavu dodržování lidských práv v Uzbekistánu. Obstarané informace jsou aktuální. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.   IV. Obsah správního spisu 9.      Žalobce podal dne 21. 7. 2023 žádost o udělení mezinárodní ochrany, téhož dne poskytl údaje k podané žádosti. Uvedl, že je uzbecké státní příslušnosti, hovoří uzbecky a rusky, nikdy nebyl členem politické strany ani hnutí, ani se nikdy neangažoval v politice. Je ženatý, má tři děti. V Uzbekistánu bydlel ve vesnici S., oblast A., A. okres. Z vlasti vycestoval 1. 7. 2022 do Lotyšska, kde pobyl přibližně 10 dní, a poté cestoval přes Krakov, kdy pobyl asi 10 až 12 dní, do ČR, kam dorazil v srpnu 2022. Měl lotyšské vízum a český výjezdní příkaz, o mezinárodní ochranu nikde nežádal. Žadatel si myslí, že je v Uzbekistánu trestně stíhán, ale neví to jistě. K důvodům své žádosti o udělení mezinárodní ochrany sdělil, že si asi v roce 2020 půjčil peníze na koupi auta, tři roky auto splácel v menších částkách. Když mu zbývalo splatit 1200 USD, člověk, kterému peníze splácel mu řekl, že auto není jeho, ale je napsané na osobu, která je po smrti, a že neví, kdo na žadatele auto přepíše. Pohádali se a poprali se, někdo to natočil na video, kde je vidět, že žalobce toho člověka udeřil. Nakonec se dohodli a žadatel si auto nechal. Po nějaké době přijela policie, že auto ukradl. Manželka mu sdělila, že mu přišlo předvolání. 10.  Dne 21. 7. 2023 byl proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žadatel uvedl, že neví, kdy se rozhodl vycestovat z vlasti, domovskou zemi opustil, protože se staly události ohledně koupě auta od člověka, který mu ho potom nechtěl dát. Jednalo se o to, že majitel auta již zemřel. Žalobci prý stačilo zaplatit již málo. Žalobce dostal nabídku, že když auto vrátí, dostane peníze nazpět. Na to nepřistoupil, protože nevěřil, že by se tak stalo. S autem v současné době nikdo nejezdí, je hlášené jako kradené. Na nikoho se o pomoc neobrátil, protože je to on, kdo někoho udeřil. V Uzbekistánu je taková situace, že když někdo někoho udeří, může za to jít do vězení. Daný incident s rvačkou se stal asi čtyři nebo šest měsíců před odjezdem do Lotyšska. Ten druhý člověk ale žalobce napadl jako první, žalobce mu to vrátil. Žalobce uvedl, že si myslí, že v případě návratu by mu hrozily výhružky. K dotazu na bližší okolnosti žalobce uvedl, že neví proč, že by situace pro toho muže byla výhodná. Muž na žalobce podal trestní oznámení, ale už v době, kdy žalobce nebyl v Uzbekistánu. Žalobce z vlasti vycestoval zhruba tři až šest měsíců po rvačce, a to z důvodu, že situace ohledně koupě auta nebyla vyřešitelná. Aby požádal o udělení mezinárodní ochrany mu poradil kamarád. 11.  Žalovaný shromáždil informace ohledně bezpečnostní a politické situace a stavu dodržování lidských práv v Uzbekistánu. Konkrétně Informaci OAMP: Uzbekistán – Bezpečnostní a politická situace v zemi – Vybrané otázky o oblasti občanských svobod a lidských práv ze dne 3. 3. 2023, Freedom House: Svoboda ve světě 2023 – Uzbekistán ze dne 28. 6. 2023 a Informace MZV ČR: Uzbekistán – Činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů, Činnost úřadu ombudsmana ze dne 24. 5. 2022. 12.  Dne 4. 12. 2023 bylo vydáno napadené rozhodnutí, podle kterého se mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu neuděluje. 13.  Žalovaný uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobce nebyl politicky aktivní, neuděluje se mu azyl podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný také poznamenal, že žalobcovy problémy ve vlasti neměly jakoukoliv souvislost s jeho rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině nebo zastáváním určitých politických názorů, a proto mu nebyl udělen azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Na žadatele sice bylo podáno trestní oznámení, nesouvisí však s žádnou z uvedených oblastí, trestní oznámení bylo podáno na základě videa, ze kterého je zřejmé, že žadatel fyzicky napadl jinou osobu. 14.  Pokud jde o udělení humanitárního azylu, žalobce je dospělý, plně svéprávný, ani netrpí žádným závažným onemocněním, které by mu znemožňovalo odcestovat zpět do vlasti, rodinu má ve vlasti, žalovaný neshledal, že by šlo o případ hodný zvláštního zřetele. 15.  Pokud jde o doplňkovou ochranu, žalobce podle žalovaného neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by mu v případě návratu do vlasti hrozil trest smrti. Podle Informaci OAMP: Uzbekistán – Bezpečnostní a politická situace v zemi – Vybrané otázky o oblasti občanských svobod a lidských práv ze dne 3. 3. 2023 uzbecké zákony trest smrti nepřipouštějí. Žalovaný dále konstatoval, že žalobci nehrozí v zemi původu ani mučení, jiné kruté nebo nelidské zacházení. Žalovaný dále poznamenal, že institut mezinárodní ochrany neslouží k vyhýbání se trestnímu řízení, pokud jeho podstata není relevantní z pohledu mezinárodní ochrany, což se o rvačce a sporu o vlastnictví auta říct nedá. Podle informace Freedom House: Svoboda ve světě 2023 – Uzbekistán ze dne 28. 6. 2023 je mučení v Uzbekistánu zakázané a uzbecká vláda aktivně zavádí opatření k eliminaci tohoto jevu. V Uzbekistánu podle Informace MZV ČR: Uzbekistán – Činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů, Činnost úřadu ombudsmana ze dne 24. 5. 2022, funguje úřad ombudsmana, který je považován za efektivní při řešení problémů, které se netýkají vysokých úředníků či jiných citlivých záležitostí. Pokud jde o výhružky ze strany osoby, se kterou byl žalobce v konfliktu, může se žalobce podle žalovaného obrátit na policii ve své domovské zemi nebo na jinou instituci. Podle Informace MZV ČR: Uzbekistán – Činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů, Činnost úřadu ombudsmana ze dne 24. 5. 2022, je policie průměrně fungující a schopna ochránit žalobce před hrozbami násilí ze strany soukromých osob. Žalovaný připomněl, že žadatel uzavřel o koupi auta písemnou smlouvu, není tedy důvod předpokládat, že by nebyl schopen se domoci spravedlnosti, pokud využije možnosti, které mu dává uzbecký systém. Vedle toho žalovaný konstatoval, že v zemi původu žalobce neprobíhá ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné ve vztahu k žadateli považovat za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.   V. Posouzení věci Městským soudem v Praze 16.  Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 17.  Soud předně konstatuje, že žaloba je na samé hranici projednatelnosti. Obecné proklamace, že je napadené rozhodnutí je nezákonné, nepřezkoumatelné kvůli vadám předcházejícího správního řízení, které bylo jednostranné, neobjektivní, v rozporu se zásadami správního řízení, kdy byl zákon vyložen chybně a chybně a nedostatečně zjištěn skutkový stav, použité informace o zemi původu byly neaktuální, či jaká ustanovení byla nesprávně aplikována, soud nepovažoval za žalobní bod. Žalobce ani v základních obrysech nespecifikoval, jak žalovaný pochybil v rámci správního řízení, v čem spočívají nedostatky odůvodnění rozhodnutí, jaké konkrétní skutkové okolnosti žalovaný nezjistil, ani v čem spočívá neaktuálnost podkladů napadeného rozhodnutí. Tyto obecné výtky nejsou žalobním bodem. V souladu s usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2020, č. j. 9 Azs 266/2019-47, soud nepovažoval za žalobní bod ani obecné tvrzení o neaktuálnosti podkladů. V této souvislosti dále srovnej závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005-58, ve kterém se mimo jiné uvádí, že „jím (žalobním bodem) je konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z něhož plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným, popisem. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017-83, shledal, že „obecná výtka, že žalovaný nepostupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, nezjistil všechny rozhodné okolnosti a nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nepřihlížel pečlivě ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo, neprovedl potřebné důkazy, nedostatečně odůvodnil, jakými úvahami byl veden při hodnocení podkladů a výkladu ustanovení zákona o azylu, čímž měl porušit § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 správního řádu a § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu, neobstojí ani jako tzv. zárodek žalobního bodu. Žaloba se totiž omezuje na pouhou citaci ustanovení správního řádu a zákona o azylu, aniž by citovaná ustanovení alespoň v minimální míře spojila s popisem skutkového děje, eventuálně jinak v minimální míře žalobu individualizovala […]. Takto formulovanou žalobu by mohl podat jakýkoliv žalobce ve věcech mezinárodní ochrany.“ 18.  Soud posoudil jako dostatečný žalobní bod tvrzení, že žalovaný nesprávně posoudil azylový příběh žalobce a z jeho výpovědi vyvodil nesprávné závěry, když žalobci mě být udělen humanitární azyl či doplňková ochrana pro hrozbu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, ohrožení jeho života a lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, zároveň žalobce měl dostatečně podrobně popsat svůj azylový příběh a své pronásledování, jeho tvrzení nebyla ničím vyvrácena. 19.  Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu existují v řízení o udělení mezinárodní ochrany dvě základní povinnosti - břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, z obsahu jehož žádosti se pak v následujících fázích vychází. Žadatele stíhá břemeno tvrzení a jeho žádost je posuzována z hlediska skutečností, které označí jako důvody podání své žádosti o mezinárodní ochranu. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2016, č. j. 7 Azs 78/2016-23). Důkazní břemeno je následně rozloženo mezi žadatele a správní orgán. Správní orgán je povinen k tvrzením uvedeným v řízení o mezinárodní ochraně zajistit maximální možné množství důkazů a obstarat dostatečně přesné, aktuální a důvěryhodné informace o zemi původu žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016-32, či usnesení ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013-38, a ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014-48). Správní orgán zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí z žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003-41). Rámec zjišťování skutkového stavu tedy určuje sám žadatel o mezinárodní ochranu především svými tvrzeními, který musí uvést veškeré relevantní důvody, pro které žádá o mezinárodní ochranu, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí. Nejvyšší správní soud se k povinnosti tvrdit azylově relevantní důvody vyjádřil například též v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003-59, v němž konstatoval, že z žádného ustanovení zákona o azylu nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné, a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost tvrzení má zvláště v řízení ve věcech mezinárodní ochrany zásadní význam, neboť pouze stěžovatel svým tvrzením utváří rámec zjišťování skutkového stavu ve správním řízení. Z dikce § 12 a násl. zákona o azylu je zřejmé, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v příslušných ustanoveních uvedené. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl. 20.  Žalobce svůj azylový příběh popsal tak, že měl se soukromou osobou spory ohledně koupě auta, s touto osobou se žalobce pohádal, udeřil ji, někdo to natočil, po odjezdu žalobce z vlasti bylo podáno na žalobce trestní oznámení. Žalobce má automobil i s technickým průkazem doma, ale obává se, že by mu ho zabavili, kdyby s ním jezdil. Pokud by se do vlasti vrátil, hrozilo by mu vyhrožování od zmiňované osoby, vlast opustil právě kvůli z jeho pohledu neřešitelné situaci ohledně koupi auta. Jiné problémy ve vlasti neměl, neměl žádné potíže s policií ani státními orgány, nikdy nebyl politicky aktivní. 21.  Žalovaný v napadeném rozhodnutí hodnotil tento azylový příběh z hlediska jednotlivých forem mezinárodní ochrany, soud k hodnocení žalovaného nemá výhrad. Ostatně ani žalobce nesporuje konkrétní zjištění či úvahy žalovaného (vyjma obecného vyjádření nesouhlasu s výsledkem řízení). Soud konstatuje, že žalobce v poskytnutí údajů k žádosti ani při pohovoru neuváděl nic o hrozbě mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, vážného ohrožení života a lidské důstojnosti, ani že by v jeho vlasti mělo jít o situaci svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Tyto obecné důvody hrozícího nebezpečí žalobce v žalobě nijak blíže nerozvádí a nedokládá, soud nemá žádnou představu, čeho se konkrétně ve vlasti žalobce obává a z jakých důvodů. Žalobce ani nevysvětluje, proč tyto obavy neuvedl, nepopsal a případně nedoložil v řízení před správním orgánem. 22.  Žalovaný situaci v Uzbekistánu hodnotil ve světle informací o zemi původu - Freedom House: Svoboda ve světě 2023 - Uzbekistán ze dne 28. 6. 2023, Informace OAMP: Uzbekistán - Bezpečnostní a politická situace v zemi - Vybrané otázky o oblasti občanských svobod a lidských práv ze dne 3. 3. 2023, Informace MZV ČR: Uzbekistán - Činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů, Činnost úřadu ombudsmana ze dne 24. 5. 2022, z těchto informací nevyplývají obavy tvrzené v žalobě, žalobce neuvádí nic konkrétního, co by tyto zprávy zpochybňovalo, neuvádí, které informace a z jakých důvodů snad považuje za nesprávné, neúplné, či neaktuální. Vzhledem k tomu, že žaloba je ohledně tvrzených nebezpečí velmi obecná a nijak nereaguje na rozsáhlou a podrobnou argumentaci žalovaného, je soud schopen tuto námitku vypořádat pouze v obecné rovině, tedy že použité zprávy splňují kritéria, která jsou vyžadována výše citovanou judikaturou. 23.  Žalovanému lze též přisvědčit, že skutečnosti tvrzené žalobcem ve správním řízení nemají žádný azylově relevantní rozměr. Jednání, kterému žalobce čelil ve vlasti se nedá označit za azylově relevantní způsob pronásledování. Problém žalobce je, že koupil na základě písemné kupní smlouvy auto, to má doma i s technickým průkazem, téměř ho splatil, ale není zapsán jako vlastník, bojí se jej tedy používat, situaci se obává řešit, protože osobu, která si auto nárokuje, fyzicky napadl. Tato osoba žalobci nabízela vrácení žalobcem zaplacených peněz oproti vrácení auta, na to žalobce nepřistoupil, neboť se obával, že by osoba peníze nevrátila. Tato tvrzení nejsou relevantní ani z hlediska doplňkové ochrany. Ač ze zpráv o zemi původu vyplývají určité limity soudní moci při uplatňování práv (když například záruky práva na řádný proces jsou slabé, zejména u osob podezřelých z náboženského extremismu či u politických oponentů, viz zpráva Freedom House), lze uzavřít, že žalobce má možnost využít prostředků ochrany ve své zemi původu, o toto se žalobce ani nepokusil, ač dle svého vyjádření žádné potíže s policií ani jinými státními orgány ve vlasti nikdy neměl. Dle zpráv policie funguje průměrně, ombudsman pracuje efektivně podle typu problémů, kdy deficity mohou být v situacích, kdy je třeba chránit zájem státu, nebo pokud se jedná o vysoce postavené osoby (viz zpráva k činnosti policie a ombudsmana). Žalobce do těchto případů nespadá. I pokud by se rozhodl nekontaktoval policii či soudy (z obavy, že by policie začala šetřit jeho napadení jiné osoby), a nedomohl se tak svého soukromoprávního nároku, není to důvod pro udělení mezinárodní ochrany, důsledkem nebude nebezpečí tvrzené v žalobě (mučení, nelidské či ponižující zacházení). 24.  K tvrzení žalobce o trestním stíhání soud konstatuje, že uvedl, že trestní oznámení bylo podáno až po jeho příjezdu do ČR, doposud není zřejmé, zda žalobce je skutečně trestně stíhán. Sám k tomuto uvedl, že mu sice přišlo předvolání na policii, ale není si jistý, zda je trestně stíhán. Lze však konstatovat, že nic nenasvědčuje, že by šlo o některý z případů zmiňovaných judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 8. 12. 2021, č. j. 8 Azs 114/2021-46), podle které hrozba trestního stíhání či již zahájené stíhání může být azylově relevantní za předpokladu, že bude z konkrétních skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání významně vymykají obvyklým standardům země původu, tedy nejedná se o běžný trestní případ, ale o trestní stíhání, které je vykonstruované a je politicky či zájmově motivované a ovlivňované. 25.  K podmínkám udělení doplňkové ochrany v Uzbekistánu pak Nejvyšší správní soud judikuje, že jakkoli je Uzbekistán nadále obecně hodnocen jako nesvobodná země, poměry v zemi, k jejichž zlepšení došlo po nástupu prezidenta Mirzijojeva k moci v září roku 2016, již podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nadále neodůvodňují obecné přiznávání doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2023, č. j. 6 Azs 32/2022-33, a tam citovaná rozhodnutí).              26.  Konečně k žalobní námitce, že žalobci měl být udělen humanitární azyl, soud uvádí, že podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018, č. j. 1 Azs 329/2017-28, smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu. K této otázce rovněž viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55. 27.  Žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč situace žalobce a jím uváděné skutečnosti nemohou být relevantní z hlediska udělení humanitárního azylu. Správní orgán shrnul, že z výpovědi žadatele nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Jmenovaný je dospělý, zdravý, plně právně způsobilý, je schopen si zajistit prostředky na své životní potřeby prací. Žádné důvody hodné zvláštního zřetele nebyly shledány. Tyto úvahy lze zcela potvrdit. Soud dospěl k závěru, že žalovaný v této souvislosti vzal do úvahy všechny relevantní skutečnosti posuzované věci, nic podstatného neopominul, nic nenasvědčuje překročení mezí správního uvážení, ani zneužití tohoto institutu. 28.  Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. 29.  O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Praha 13. června 2024   JUDr. Lenka Loudová v. r. samosoudkyně     Shodu s prvopisem potvrzuje J. S.