USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň Mgr. Alice Žáčkové a JUDr. Heleny Karetové ve věci žalobců: a) L. B., narozená xxx b) J. B., narozený xxx oba bytem M., O. oba zastoupeni advokátem P. N. sídlem K., B. proti žalované: S., zahraniční osoba registrovaná pod č. xxx sídlem xxx, xxx republika zastoupená advokátem A. Š. sídlem T., Praha o zaplacení 1 200 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. ledna 2024, č. j. 19 C 176/2023-84, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 6 340,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované A. Š., advokáta. Odůvodnění: 1. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě na zaplacení částky 2x 600 EUR s příslušenstvím z titulu paušalizované náhrady škody za odepření nástupu na palubu letadla dle článku 4 odst. 3 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen „Nařízení“). 2. Žalovaná nárok neuznala. 3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 1 200 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobcům zaplatit žalované náklady řízení ve výši 18 876 Kč (výrok II.). 4. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, si žalobci zakoupili letenky na let operovaný žalovanou č. xxx s odletem z H. dne 18. 4. 2022 v 17:10 h s plánovaným pří.aříži se žalobci nad rámec standardně trvající kontroly pasů zdrželi při neobvykle velkém množství lidí na bezpečnostní kontrole a z tohoto důvodu dorazili k odletové bráně navazujícího letu až po jejím zavření, přestože k jejímu uzavření došlo až v 9:30 h a k odletu se zpožděním 38 minut. Žalobci poté dostali od žalované vouchery na stravu, ubytování v Praze a náhradní bezplatné letenky do Prahy přes A., přičemž do cíle své cesty dorazili dne 19. 4. 2022 v 23:15 h. Žalovaná e-mailem ze dne 15. 7. 2022 odmítla žádost žalobců o kompenzaci. 5. Soud prvního stupně posuzoval nárok žalobců dle čl. 1, čl. 2 písm. j), čl. 3 odst. 2 a čl. 4 odst. 3 Nařízení. Poté uzavřel, že žalobcům nárok na kompenzaci nevznikl, neboť žalobci se dostavili k odletové bráně letu do Prahy opožděně z důvodu nedostatečného personálního obsazení bezpečnostních kontrol letiště, což nelze přičítat k tíži žalované. 6. Současně nepřitakal námitce, že let s přestupem v P. je třeba posuzovat jako let jediný, když takový výklad by vedl k nároku na kompenzaci vždy, i kdyby se cestující k odletové bráně na část letu po přestupu nedostavil, případně dostavil se zpožděním, a to z jakýchkoliv důvodů, třeba i vlastní vinou. 7. Nepřisvědčil ani námitce diskriminace na základě anonymizovaného e-mailu žalované, z něhož vyplývá, že dne 19. 4. 2022 byl let č. xxx zrušen z důvodu „issues related to load planning“, že letenky byly přebookovány a že vznikl nárok na kompenzaci ve výši 600 EUR. Za situace, kdy let z P. do Prahy nebyl zrušen, nárok je uplatňován z jiného důvodu, uzavřel, že žalobci neprokázali, že by jiným cestujícím za totožné situace byla náhrada vyplacena. 8. Namítanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) shledal nepřiléhavou, když například v rozhodnutí ve věci C-394/14 bylo řešeno zpoždění v důsledku nárazu schůdků do letadla. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). 10. Proti rozsudku podali žalobci odvolání z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. b), c), e), g) o. s. ř. Namítali nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Nesouhlasili s tím, že se nejednalo o jeden let z H. do Prahy zakoupený v rámci jedné rezervace, když byli odbaveni na oba úseky letu v H., čímž došlo k naplnění článku 3 odst. 2 Nařízení. Skutečnost, že nebyli schopni stihnout přestup na navazující let, jim nemůže jít k tíži, když doba stanovená na přestup letu byla určena dopravcem. K tomu odkázali na rozsudek SDEU ve věci C-321/11. Nadto 60 minut na přestup bylo málo, neboť v P. je třeba na přestup mezi různými terminály 90 minut. Zdržení u bezpečnostních kontrol nemůže být posouzeno ani jako mimořádná okolnost ve smyslu Nařízení. Poukázali na závěr rozhodnutí SDEU ve věci C-294/10. Dále trvali na tom, že žalovaná odškodnila jiné cestující z uvedeného letu dobrovolně. Pro neexistenci rozhodnutí SDEU o skutkově totožném případu a správné aplikaci unijního práva požadovali předložení předběžných otázek k SDEU: 1. Představuje pojem „odepření nástupu na palubu“ dle čl. 2 písm. j) Nařízení situace, kdy v rámci jediné smlouvy o přepravě obsahující několik úseků letu, které na sebe přímo navazují a jsou odbaveny současně, letecký dopravce odepře nástup na palubu některým cestujícím z důvodu, že cestující nestihli svůj přestup garantovaný leteckým přepravcem bez vlastního zavinění a že se se tito cestující nedostaví včas k nástupu na palubu letadla druhého letu? 2. Je letecký dopravce povinen cestující kompenzovat dle článku 4 odst. 3 ve spojení s čl. 7 Nařízení v takovém případě? 3. Může se provozující letecký dopravce zprostit povinnosti poskytnout cestujícím kompenzaci s odkazem na mimořádné okolnosti, které měly spočívat ve zdržení na bezpečnostní kontrole, kterou nelze přičítat k tíži cestujícím? Závěrem pak navrhli napadené rozhodnutí změnit, přiznat jim uplatněný nárok a náklady řízení. 11. Žalovaná shledala rozsudek přezkoumatelným. Nesouhlasila s tím, že se jednalo o jeden let. Konstatovala, že letecký dopravce nemůže odepřít nástup na palubu cestujícím, kteří se k odletové bráně ani nedostavili, když tím je vyloučen projev ve smyslu čl. 2 písm. j) Nařízení, neboť k takovému odepření může logicky dojít až u odletové brány, nikoli u bezpečnostní kontroly prováděné provozovatelem letiště. Výklad žalobců shledala v rozporu se smyslem a účelem Nařízení. Namítaný rozsudek SDEU C-321/11 označila za nepřiléhavý, když v souzené věci nedošlo ke zpoždění na první části úseku letu, ani nebyla sedadla žalobců na navazujícím letu obsazena. K tvrzení o minimálním čase na přestup uvedla, že systém rezervace letů funguje tak, že cestujícím není umožněno si zarezervovat let s kratším přestupovým časem, než je stanovený minimální čas na příslušném letišti. Tvrzení o přestupovém čase na p. letišti v délce 90 minut nadto shledala s ohledem na koncentraci řízení za nepřípustné. Poznamenala, že dle oficiálních informací letiště Ch. činí doba přestupu mezi terminálem 2E a 2F 25 až 45 minut. Tvrzení o mimořádné okolnosti ve smyslu článku 5 odst. 3 Nařízení pak označila za irelevantní, rozsudek SDEU ve věci C-294/10 za nepřiléhavý a námitku diskriminace za neprokázanou. Neshledala ani důvody pro předložení předběžných otázek SDEU. Navrhla rozsudek potvrdit a přiznat jí náklady odvolacího řízení. 12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které předcházelo jeho vydání, dle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že není důvodné. 13. Předně neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z důvodu absence jeho řádného odůvodnění. Soud prvního stupně srozumitelným způsobem vysvětlil důvody, které jej vedly k zamítavému rozhodnutí. Navíc podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího nebo dovolacího soudu. V jeho rozhodnutí ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 688/2022, které je aplikovatelné i na odvolání, se konstatuje, že „…ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. Tedy ani pokud by rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovělo všem požadavkům na jeho odůvodnění, což není tento případ, žalobcům zjevně nic nebránilo, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí podali řádné odvolání a uvedli argumentaci ohledně toho, v čem spatřují jeho nesprávnost, což svědčí o jeho přezkoumatelnosti. 14. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně svá skutková zjištění čerpal z řádně provedeného dokazování a jím zjištěný skutkový stav je způsobilým podkladem pro rozhodnutí o věci samé; ostatně ani sami žalobci v podaném odvolání proti skutkovým zjištěním nijak nebrojili, žádají toliko odlišné právní posouzení jinak správně zjištěných okolností. Také odvolací soud proto ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vychází a na podrobnější odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto směru pro stručnost odkazuje. Rovněž po právní stránce je posouzení věci ze strany soudu prvního stupně v zásadě správné, když věc posuzoval dle příslušných ustanovení Nařízení. Odvolací soud dále poznamenává, že soud prvního stupně správně mlčky dovodil mezinárodní příslušnost dle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). 15. Důvodným neshledal odvolací soud ani požadavek žalobců, aby věc byla předložena SDEU s předběžnými otázkami. Dle článku 267 Konsolidovaného znění smlouvy o fungování EU je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, povinen obrátit se na SDEU, jestliže během řízení vyvstane otázka platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty EU. SDEU v této souvislosti vyslovil v rozsudku ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81, že tato povinnost neplatí v případech, ve kterých za 1) otázka práva Evropské unie není významná pro řešení daného případu, za 2) existuje ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo rozsudek SDEU týkající se v zásadě identické otázky, nebo za 3) výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou naprosto zjevné. 16. Odvolací soud má za to, že výklad „odepření nástupu na palubu“ a správná aplikace práva v souvislosti s uplatněným nárokem dle čl. 4 odst. 3 Nařízení ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c), čl. 2 písm. j), čl. 3 odst. 2 Nařízení jsou naprosto zjevné. Nařízení upravuje v rámci zásad evropské ochrany spotřebitele některé povinnosti leteckého dopravce vyplývající z jeho odpovědnosti za porušení smlouvy o přepravě v článcích 3 až 6, tedy porušení smlouvy formou odepření nástupu na palubu, zrušení letu bez předchozího varování a významné zpoždění letu. Výklad pojmu „odepření nástupu na palubu“ je pak učiněn v samotném Nařízení v čl. 2 písm. j), kde je definováno jako „odmítnutí přepravit cestující leteckou dopravou, přestože se přihlásili k nástupu na palubu za podmínek stanovených v čl. 3 odst. 2, s výjimkou případu, kdy zde jsou přiměřené důvody odepřít jim nástup na palubu, například zdravotní důvody, důvody bezpečnosti nebo ochrany nebo nedostatečné cestovní doklady“. Tato definice tak jednoznačně stanoví, že k odepření nástupu na palubu musí dojít v důsledku porušení povinnosti leteckého dopravce. Žádná taková tvrzení uplatněna nebyla, tedy, že by žalovaná jako letecký dopravce zamezila bezdůvodně žalobcům jako cestujícím v nástupu na palubu letadla poté, co se k nástupu fyzicky dostavili, nebo že by jiným porušením svých povinností způsobila, že se cestující nemohli k odletové bráně dostavit (například v důsledku zpoždění předchozího letu operovaného stejným leteckým dopravcem). Naopak žalobci tvrdili, že se nedostavili k nástupu do letadla z důvodu dlouhotrvající bezpečnostní kontroly prováděné letištním personálem. Správa letišť a jejich personální či materiální nedostatky však není vlastní běžnému výkonu činnosti leteckých dopravců (nejde o jejich vlastní činnost, nýbrž činnost jiných subjektů) a vymyká se rovněž jejich účinné kontrole, tedy jim nemůže být přičítána k tíži. 17. Odvolací soud tak shrnuje, že žalovaná dodržela všechny své smluvní povinnosti (letadlo z H. do P. přistálo v čas (dokonce o 8 minut dříve), žalobci měli původně 60 minut na dostavení se k nástupu na palubu, resp. reálně 78 minut (o 8 minut dřívější přílet, o dalších 10 minut pak bylo opožděno uzavření odletové brány ze strany samotné žalované), letadlo z P. tak odletělo do Prahy o 38 minut později a přistálo v Praze se zpožděním 28 minut, tedy zpožděním nikoli významným, přičemž tento let byl realizován a nebyl tedy zrušen. Ze strany žalované nedošlo k žádnému jednání, jímž by odepřela žalobcům nástup do letadla (viz bod 16. tohoto rozsudku), ani jim předem, s ohledem na situaci na letišti v Paříži, nesdělila, že jim nástup na palubu nebude umožněn. Naopak závazek z přepravní smlouvy nebyl splněn pro jednání žalobců, kteří se k nástupu do letadla do jeho faktického odletu ve smluveném čase, resp. dokonce prodlouženém, nedostavili. V obdobné věci rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2024, č. j. 18 Co 113/2024, se závěrem, že „závazek žalované vyplývající z potvrzené rezervace, tedy dopravit žalobce konkrétním leteckým spojem z Amsterdamu, nebyl splněn pro absenci nezbytné součinnosti žalobců, spočívající v tom, že by za situace, kdy jim dopravce v nástupu nebránil, byli do přistaveného letadla nastoupili.“ Soud prvního stupně správně uzavřel, že nebyl prokázán žádný odpovědnostní titul, tedy ani ve smyslu článku 4 odst. 3 Nařízení, na jehož základě by žalovaná byla povinna uhradit žalobcům paušalizovanou náhradu škody dle článku 7 písm. c) Nařízení. 18. S ohledem na uvedené jsou pak námitky ohledně posouzení bezpečnostní kontroly jako mimořádné okolnosti ve smyslu článku 5 odst. 3 Nařízení zcela irelevantní. Proto i rozsudek SDEU ze dne 12. 5. 2011 ve věci C-294/10 není pro danou věc přiléhavý, neboť řeší nároky cestujících z titulu náhrady škody za zrušený let. 19. Odvolací soud dále přisvědčil žalované, že tvrzení, že pro přechod mezi jednotlivými terminály 2E a 2F na letišti v P. je třeba 90 minut, byla uplatněna v rozporu se zásadou koncentrace řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., nadto k nim nebyly označeny ani žádné důkazy. 20. K namítanému rozsudku SDEU ze dne 4. 12. 2012 ve věci C-321/11 odvolací soud konstatuje, že není pro danou věc také přiléhavý, byť řeší odpovědnost dopravce s ohledem na odepření nástupu na palubu. K článku 2 písm. j) Nařízení uvedl, že toto ustanovení „musí být vykládáno v tom smyslu, že pojem "odepření nástupu na palubu" zahrnuje situaci, kdy v rámci jediné smlouvy o dopravě obsahující několik rezervací na lety, které na sebe přímo navazují a jsou odbaveny současně, letecký dopravce odepře nástup na palubě některého cestujícího z důvodu, že první let z jejich rezervace měl zpoždění, které je přičitatelné tomuto dopravci, a že tento dopravce nesprávně předpokládal, že se tento cestující nedostaví včas k nástupu na palubu letadla druhého letu.“ Odvolací soud poznamenává, že uvedené opět potvrzuje, že je třeba, aby ze strany dopravce došlo k porušení smluvních podmínek, v tamní věci došlo ke zpoždění předcházejícího letu. V souzené věci však k ničemu takovému nedošlo. 21. Důvodnou pak neshledal odvolací soud ani námitku diskriminace, když žalobci neprokázali, že by jiným cestujícím letu z H. přes P. do Prahy bylo přiznáno a vyplaceno odškodnění dle Nařízení z důvodu odepření nástupu na palubu leteckým dopravcem. Předložený e-mail se vztahuje k náhradě škody v důsledku zrušeného letu, zde se však let z P. do Prahy č. xxx uskutečnil. 22. Vzhledem k tomu, že odvolací námitky nebyly způsobilé zvrátit správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný, včetně nákladového výroku, dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Odměna za úkon je vypočítána z tarifní hodnoty stanovené u každého úkonu právní služby v době jeho započetí při přepočtu na českou měnu dle kurzu pro nákup valut uvedeného v kurzovním lístku ČNB ke dni příslušného úkonu. Tarifní hodnota činí za vyjádření k odvolání ze dne 16. 4. 2024 částku 30 285 Kč (kurz 25,235 Kč/EUR) a za účast u jednání dne 19. 6. 2024 částku 29 862 Kč (kurz 24,885 Kč/EUR). Náklady se tak sestávají z odměn 2 340 Kč a 2 300 Kč dle § 8 odst. 1 AT ve spojení s § 7 bod 5 AT, dvou náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT a 21% DPH ve výši 1 100,40 Kč, tj. 6 340,40 Kč. O místě plnění bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř. a o lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Pouze proti nákladovým výrokům nelze podat dovolání dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Praha 19. června 2024 JUDr. Pavel Freibert v. r. předseda senátu